Aktuální dění Pro nováčky

Postavy 

Magie 

Herní mechanismy 

Výroba, předměty 

Hraní role Města a území

Neobyvatelná města 

Informace

Samael Naerius

-> Charakterník

obrázek postavySamael. Vznešený a ctihodný mág. Ovšem jen pod taktovkou svého otce a protokolů. Byl to ten nejlepší přítel, jakého jsem kdy měl. S klidným svědomím bych mu svěřil svůj život. A doposud věřím, že byl mým přítelem, tím pravým.

Prvně jsem jej poznal, když mi bylo pět let. Přivedli jej na zámek, jako mého budoucího patrona a rádce, až se stanu králem. On byl o rok mladší, ale to nám nevadilo. Hned jsme si našli tu správnou notu a páchali vylomeniny. Mnohokráte nás chůvy hubovali a my se smáli. Horší už byl otec. Ne můj. Ale Samův. Jeho jsme se báli oba a ve vyšším věku si vyprávěli hrůzné historky o tom, jak jako strašlivý démon, polyká duše nevinných. To mi připomíná, že za války o něm pronesl něco jako „nebyli jsme daleko od pravdy“ a usmál se. Za války se změnil, ale to odbíhám.

Když Samovi padlo deset let, přišel si pro něj otec a odvedl jej do kláštera. Školy mágů, kde měl studovat osm let. Studoval šest a vrátila se z oné školy jeho kopie. Hotová kopie jeho vlastního, hrůzu nahánějícího, otce. Mrazilo mi v zádech, když jsem jej viděl vystupovat z vozu. Oba šli jako by pohrdali chodníkem. Jako by pohrdali vším kolem. Jako by se jich nic netýkalo. Jako by neměli duši. Ten den zrovna byl bál. Slavil jsem svých sedmnáct a měl jsem si vybrat snoubenku. Sice už byla dávno vybraná, ale jen pro ten pocit svobody jsem si „mohl“ vybrat. Proto jsem miloval výlety jenom se svým „rádcem“.

Možná jsem si to jenom vsugeroval, ale na mě se Samael díval jinak. Ne bezduše a pohrdavě, ale jako člověk. Cítil jsem se pak jako král. A možná to právě bylo účelem, proč ho na mě „nasadili“. Vychován dle něčí vůle a semnou pak skrze něj manipulovali. Cítí se tak i můj otec? Nikdy jsem se jej nezeptal.

Nicméně na „oslavě“ byla nuda. Samael stál se svým otcem, po celou dobu bálu, u trůnu a občas něco prohodili. Někdy vprostřed bálu oba zmizeli. Vytratil jsem se je hledat a taky našel. V jedné z pracoven. Stála tam stráž a na židli svázaný muž. Byl v otrhaných šatech a dost zbitý. Neukrýval jsem se. Chtěl jsem vědět, co se to tam děje. Samael si vzal od jednoho z rytířů meč a muži sťal hlavu. Bez jakéhokoliv záchvěvu emoce. Ani nemrkl. Vojáci alespoň zavřeli oči, nebo udělali krok, ale oni dva nic. Jen bezduše stáli a koukali na mrtvolu.

„Co se stalo?“ Zeptal jsem se a dostal odpověď od královského rádce, aniž by se na mne podíval.

„Chtěl Vás zabít, vaše výsosti.“ Tímto se jako na povel oba otočili a odkráčeli si to zpět na bál, jako by se nic nedělo. Samael mi pak přivedl dívku. Byla pěkná a působila stydlivě, ale já na lidi nikdy neměl odhad. Sam mi to připomínal pořád. Jmenovala se Bel. Princezna Bel. Bylo mi jasné, kterou si můžu vybrat.

Po bále v noci mne vzbudil něčích dotek na tváři. Stál tam jako anděl, jen mu chyběli křídla. Usmíval se a měl ukazováček přes rty na znamení ticha. Byl jsem tedy zticha a rychle se obléknul. Sam nás někam přenesl. Byla to nějaká lesní chaloupka, ze dřeva a větví. Z venku jsem pak zjistil, že je to starý strom, z nějž někdo udělal toto malé obydlí, skýtajíc postel, kamna a stůl se židlemi.

„To je pro nás.“ Rozmáchnul rukama. „Našel jsem to na jednom z mnoha útěků z kláštera. Nikdy mě tu nenašli. Ten strom je zvláštní.“ Neviděl jsem na něm nic zvláštního, krom té chaloupky vně a jeho poznámce o útěcích. To bylo zvláštní. Uvnitř však bylo ještě něco. Za falešnou zdí byl vchod. Vchod zřejmě do krypty. Držel jsem se Sama. Jeho to zajímalo a já byl rád svobodný.

„Ty Same,“ začal jsem „kdo tu Chajdu tam postavil?“ mě zajímalo.

„Já.“ Odvětil a ohmatával právě nalezené runy na kamenných zdech ve slepé uličce na konci chodby.

„Co tam píšou?“ Díval jsem se na nic neříkající znaky na zdech.

„Nevím.“ Mně odpověděl.

„Děkuji za plnohodnotné a víceslovné odpovědi.“ Ušklíbl jsem se.

„Promiň. Mám za to, že to tu postavili ti, co tu žili před námi. A bude to hrobka.“

„Proč myslíš?“ přistoupil jsem k němu.

„Protože.“ Otočil se ke mně s tím svým hřejivým úsměvem a naznačil loučí za mě. Ani jsem netušil, že je zamnou chodba. Myslel jsem si, že jsme ve slepé uličce. „Magicky zastřená. Kdybych ti nesvítil já, neuvidíš ji, ani ty nemrtvý ani hroby a ani rakve.“ Nemrtvý. Když to řekl, došlo mi to. Začal jsem křičet. Ječel jsem jako by mě na nože brali. Sam mi musel zacpat ústa a odtáhl mě rychle pryč. Běžel jsem tou dlouhou a rovnou chodbou první a Sam zamnou. Najednou se zastavil a otočil. Zastavil jsem se také a díval se na to peklo, co rozpoutával. Magie je úžasná, skoro jsem nedýchal a jen žasl, jak se z ni čehož nic v Samových rukou tvořili malé třpytky. Třpytky se stáčeli ve středu jeho rukou, které později vypadali jako by měl Sam v rukou malou galaxii. Vytvořil z ní jakýsi kužel světla žhnoucí z jeho rukou a spálil jím nemrtvé, co nás pronásledovali. Vypálil celou chodbu jediným kouzlem. Cítil jsem se jako idiot, protože jsem se lekl. Já neohrožený budoucí král, jsem na sebe nalákal jakési zrůdy. Sam se začal smát. Smál se, až mu slzy tekly.

Nechápal jsem to a zajímalo mě, co jej tak rozesmálo. Odpověděl mi, že se cítil jako princ zachraňující princeznu a dloubnul do mě. Usmál jsem se, ale nebylo mi do smíchu.

„Moje chyba Zaphyre. Věděl jsem, že se lekneš a budeš křičet. Jen jsem na to zapomněl, jak jsem byl zabraný do toho luštění těch run.“ Zvážněl.

„Už víš alespoň něco?“ Přešel jsem to vše a nasucho polknul.

„Nevím o nic víc než před tím. Jen to, že tě budu muset chránit, pokud si sebou nebudeš brát meč.“

„Napříště vím, co mě tu může potkat.“ Vzdychl jsem do chodby a zamyslel se, proč by tu někdo stavěl něco takového.

Pořád jsme tam chodili a museli si začít značit cestu, protože to bylo hotové bludiště. Na hradě si všichni šeptali a mě se nedařilo zjistit o čem. Čekal jsem nějaké přípravy na svatbu, ale nic se nedělo.

Adamanthine. Překrásná to země, bohatá na vzácný kov, po němž jméno neseš. Země rozpolcená na šest států. Šest států bojujících o moc a nadvládu. Všichni se snaží tyto země spojit. Jsem jedním z prostředků, jak toho dosáhnout. Princezna Bel je sousední stát s největší rozlohou. Stanu se tak králem i nové země.

Měsíc kupců. Měsíc kupců se v naší zemi pořádá každý rok a trvá jeden měsíc. No trvá déle. Přípravy a tak. Hlavní je, že na tomto zvyku potkáte spoustu zajímavých tvorů. Od elfů po trpaslíky. A také spoustu výtvorů od nezajímavých po zajímavé, od zbytečných po užitečné, od kýčů po umění, od divoké zvěře po domácí a od pomocných věcí po otroky.

Tehdy tam koupil Samael barbara a pojmenoval jej Velvel. Později jsem zjistil, že je to v řeči temných elfů, dýka. Za pár dní byl Velvel stoprocentním sluhou. Jako by Samovy myšlenky četl. Co ta magie nedokáže. Už jsme byli tři. Velvel nás všude doprovázel a stejně jako by nebyl.

Byl to neocenitelný pomocník v kryptě. Kromě nemrtvých a pomalých zombie, jsme potkávali i takové prapodivné věci jako kostlivce a „duše“ snad. Došli jsme až k obrovskému oblouku značíc průchod. Průchod pro něco obrovského. Co tam asi bylo? Sam neváhal. Nebál se a prostě šel. Mrazí mi, když pomyslím na to, co se v tom klášteře učí. Protože o tom razantně odmítal mluvit. Vždy jej to tak nějak, rozčílilo, řekl bych.

Kam oko dohlédlo dovolujíc světlo louče, bylo prázdno. Byl to jakýsi balkón, snad a všude kolem obrovská tma.

„krypta.“ Šeptnul jsem, ale jako bych to slovo vykřiknul.

„Možná.“ Zapochyboval o svém prvotním úsudku Sam.

Večer, co večer, pro mne Samael jako anděl bez křídel chodil a večer, co večer jsme prozkoumávali spletité chodby hrobky. Pořád v ní bylo co prozkoumávat. Cesta tam i zpět byla vždycky stejná, až to začínalo být nudné. Jenže to se jednoho z mnoha večerů při cestě do krypty změnilo. Samael se najednou otočil a zamířil si to z malé Chajdy ven. Rychle jsem jej s Velvelem následoval.

Slyšeli jsme křik. Ženský křik. Křik, který jsme slyšeli, nebyl ze strachu nebo z ohrožení, ale z námahy máchání mečem. Ta žena Samovi učarovala. Nevládla magií, vládla mečem. Sam jemností, ona silou.

Oba byli jako spřízněné duše. Stál na jednom místě a v jejím boji jí podporoval. Jako by spolu bojovali celé věky. Ona věděla, kde jí Sam nechá vyrůst silnou větev, od které se odrazí a zasáhne cíl. Věděla přesně, kde Sam rozpoutá ohnivé peklo, kde utopí černé duše, kde větrem ostřejším než její meč Sam prolije krev a zároveň on věděl, kam bude mířit její krok. Koho zasáhne. Komu uštědří smrtelnou ránu. Kdy skočí nebo kdy se sehne. Znal každičký její krok a ona znala ten jeho. Velvel a já jsme jen stáli a přihlíželi tomu boji s bandity. Bylo jich mnoho. Sama by to nevyhrála, ale se Samem byla jasným vítězem. Byla si toho vědoma a tak když skončil boj. Jako správný voják před ním poklekla a složila mu úctu.

Byla o mnoho starší než my. Ale to Sam ignoroval, ono u mágů takových deset let ani není moc rozdíl. Řekl bych, že se zamiloval. Po tom všem jsem se nadechl a ten nádech jsem cítil, jako bych celou tu dobu ani nedýchal. Jako bych se probudil. Něco tak ohromujícího už asi nikdy nezažiji. Vrátily jsme se domů. Nemohl jsem zapomenout na to peklo, co jim s tou bojovnicí Sam nadělil. Neskutečná síla. Dokázal by Sam porazit i armádu, s ní? Je snad nebezpečné vychovávat si takovou sílu? Co kdyby se mágové vzbouřili? Dokáží zničit, na co pomyslí? Vzhledem k tomu, že ovládají živly? Existovala by země, kdyby jich nebylo?

Najednou jsme nechodili do krypty, ale někam za ves. Byl tam statek a na něm žila ona. Stejně tak jako já nemohl zapomenout na tu noc. Tak ani on nemohl zapomenout na ni. Mnohokráte jsme z dálky pozorovali onen statek, až se jednou Sam rozhoupal a zamířil si to přímo k němu. Než jsme vyšli, Sam vytáhl a zohnul hřeb z podkovy, aby kůň kulhal. Nechal tedy Velvela vést kulhajícího koně a já vedl svého. Netuším, jak to věděl z toho pozorování z dálky, ale její otec byl kovář. Kovář si vzal koně a ujal se svého řemesla. Kovářova žena pohostila pány. Sam měl tu svoji vznešenost. Řekl bych, že jsem mu to trochu kazil, protože si myslela, že jsem jeho patron. Přitom to bylo naopak. Pak přišla ona. Nevšimla si návštěvy a do rohu odložila meč. Ze zad si zdělala štít a jala se řemínků na plátech. Sam ji se zájmem pozoroval a já se zájmem pozoroval Sama.

Vypadal, jako by byl v jiném světě. Pak si nás všimla, když se jala řemínků na nohavicích a přestala. Pamatovala si nás. Kovářova žena se v tu chvíli vrátila a představila nás.

"To je moje dcera Oria." Usmála se a pomáhala jí s řemínky.

"Já jsem Samael Naerius." Vstal od stolu a představil se. Neopomněl představit i mě.

"Princ Zaphyr." Kovářova žena vyjekla a omlouvala se, že mne nazvala patronem. Dalo nám mnoho práce, abychom ji přesvědčily, i s Oriou, že není třeba hedvábného ubrusu ani lepší židle. Tak nějak se to semlelo, že Sam zůstal sám s Orií v domě. Jen bůh ví, co se tam dělo, ale ať se dělo cokoliv, Sam uspěl. A uspěl i u jejího otce.

Poprosil po té mě, abych ji nechal přeložit k zámecké stráži. Chtěl být s ní a zároveň semnou. Když bude Oria mít za úkol chránit mě. Bude muset chodit s námi. Ačkoli se nedrželi za ruce, ani jsem je neviděl se byť jen náznakem políbit, bylo nad slunce jasné, že tam něco je a že je to silné. Ono taky - Sam nebyl plnoletým. Možná by otec nesouhlasil s touto láskou. Přece jen byla o takových deset let starší. Ale, milovali se. Ani nevíte, jak šeredně jsem se tehdy spletl. Proto jsem byl taky zmatený, když jsem si z něj chtěl utáhnout.

"Kdy bude svatba, Same?"

"Jaká?"

"Však ty víš. Nedělej drahoty příteli."

"Nebude. Takové svazky nejsou v této zemi dovoleny a zvlášť když je dotyčný šlechtické krve."

Takový smutek, ač nehmotný, umí pořádně seknout. To jsem cítil ze Sama tehdy a nechápal jsem to. Ale pochopil. Jejich "láska" byla čistě založena na jejich neskutečném porozumění v boji. Jinak se neshodli ani v barvě oblohy. Samův otec si bojovnici vzal za ženu, ale ti si rozumí. Tihle dva ne. Pořád něco. Někdy mi i pily krev. Po hádce se na sebe usmály a konec. V boji byli neskuteční…

Mnohokrát jsem je zažil, ve válce, ale zase odbíhám, i když ne o moc. O kom tedy Sam mluvil? To mi vrtalo hlavou.

Půl roku před mými osmnáctinami a Samových sedmnácti, nastala válka se sousední zemí. Měl jsem možnost ty dva vidět v akci mockrát.

Být ze šlechty se někdy nevyplatí. Všichni vás chtějí zabít…

Zabít. Vykonstruoval jsem z toho myšlenku, že je Sam moje stráž a Oria se k nám přidala, nejen pro to, že si se Samem v boji rozuměli, ale proto, že se chystala válka a já byl ve větším ohrožení než doposud. Proto Sam koupil Velvela a tahá ho s námi. Všechno se mi potvrdilo na mých narozeninách. Tehdy Velvel, kterého mi ten den daroval, zareagoval a zpacifikoval vraha. Oba Samové - rozumějte oba mágové otcův a můj- odvedli s Velvelem onoho vraha do předem připravené místnosti. Věděli, že se něco takového stane a byli připraveni mnoho let dopředu. Znají ti mágové snad budoucnost? Ne. Samael vyslýchal vraha. Sem tam jej pořádně praštil. Jeho otec tomu jen chladně přihlížel. Když jim vrah řekl, co chtěli vědět, převzal Sam katanu od otce a vraha chladnokrevně podříznul. Připadal jsem si jako ve zlém snu. Tohle jsem už jednou viděl…

Takže to, co se mi skloubilo v myšlenkách, je nakonec relativně pravda. Nebyly to jenom paranoidní konstrukce. Zatím co já mám za úkol pouze se chovat jako šlechta a dodržovat všecko dle protokolu na jednáních nebo ceremoniích, mágové na hradě jsou zodpovědní za jejich hladký průběh. Sam nešel na "nákup" jen tak. Nesledoval ten statek jen pro zajímavost. Mágové jsou špioni, ochránci a vrazi. Dělají toho mnohem víc než je vidět a Sam v tom byl dokonalý. Netušil jsem ani náznakem nic.

V den mých narozenin mi Sam nabídl spojení životů. Magický rituál, který sváže naše životy. Když zemřu já, zemře i on a naopak. A protože mágové žijí déle než obyčejní lidé, jeho život se přenese na mě. Budu živ stejně dlouho jako Sam. Souhlasil jsem. A jak jsem řekl na začátku, nelituji.

Ačkoli byla princezna Bell krásná, její chování už ne. I Sam řekl, že by zasloužila, pár na holou. Kvůli ní jsme už nemohli navštěvovat kryptu tak často a už jsme ani nemohli být viděni moc často spolu. Mně Sam daroval i portovací runu. Jako by věděl, že budu chodit sám a věnoval mi Velvela, který semnou na ty tajné "schůze" chodil. Řekl jsem Samovi, že ona bude jednou moje smrt. Bylo třeba jí ukázat, kdo vyhrál válku. Sam se s tím nepáral a navrhl trest. Zamítl jsem jej hned, jak jej vyslovil. Zapochyboval jsem o jeho duševním zdraví. Přeci jen takový sadismus… Raději ani nepovím, co navrhl. Zkuste si to představit.

Scházelo mi to jeho probouzení. Ten jeho pohled anděla nad mojí postelí, ale. Asi to taky bylo v plánu, abych ho měl za svého jediného ochránce a důvěrníka. Jak probíhala válka, vám vyprávět nebudu. Bylo to kruté a plné krve a násilí. Jen co asi stojí za zmínku. Je Samova snoubenka, kterou zabil.

Byla to nehoda. Dlouho nespal a jen plánoval a zdokonaloval moji ochranu. Lekl se a jediná rychlá ohnivá koule z ní udělala ožehnutý reliéf na dveřích. Jak je jisté, válka skončila domluveným sňatkem a přesně na Samovy narozeniny. Do konce svého života, si je budu pamatovat. Smáli jsme se a popíjeli s jeho spolužáky. Vyprávěli si úsměvné historky ze školy a o jejich trestech, když je za vylomeniny laply. A že je laply vždycky. Jako sám ďábel se tam vždy objevil jeho otec s arbitry a začalo trestání. Jen se mi zdálo, že se Sam do smíchu nutí, při těch historkách. Smál se jinak, když vyprávěl tu naši. Jak jsme zdrhli na trhy. Nuže, probral jsem se v jeho pokoji úplně nahý, bylo mi blbě, žaludek na vodě a bolela mě hlava a celé tělo. Cítil jsem se jinak. Dodnes ten pocit neumím popsat, ale snad se každý jednou pořádně ožral jako prase. Měl jsem okno. Nevím, co se stalo a ani proč jsem bez oděvu. Jakékoliv rozpomínání na to, jak jsem o oděv přišel, bylo bezvýsledné. Když vešla do mého pokoje služebná a nesla moje šaty, čisté, vyprané a vyžehlené, tušil jsem, co se asi událo. Položila je na křeslo a zase zmizela. Vrátila se za pár minut se snídaní. V tu chvíli jsem si uvědomil, že mám hlad. Ale bylo mi zle, a když jsem seděl nad tou snídaní, chtělo se mi zvracet a motala se mi hlava. Tolik utrpení mi za to nestojí. Už tolik nebudu pít. Na hradě na mne křičel můj otec. Nedal jsem vědět a tak měl strach. Pochopitelně jsem pořád zranitelný, a kde kdo mě bude chtít zabít. Včera byl málem mým vrahem alkohol. Neposlouchal jsem jej. Zvonilo mi v uších a třeštila mi hlava, ale vím tak teoreticky, co mi chtěl. Každopádně jsem se v tu chvíli nejvíc těšil na to, až mi nebude takhle blbě.

V noci, zamnou zase přišel. Tohle mi chybělo. Jako anděl bez křídel a přenesl mě, bez Orii a Velvela. Bylo mi to divné, ale asi semnou chtěl být sám. Po dlouhé chvíli sezení u stolu a civění na malou truhličku na něm, zcela bezeslovně, jsem začal konspirovat. Myslel jsem na to, že Sam zradil a prodal mě nepříteli.

„Same?“ Začal jsem a protrhl tak těžké a naléhavé ticho.

„Omlouvám se ti.“ Řekl, zcela provinile.

„Za co?“ Divil jsem se.

„Za to na mých narozeninách.“ Mluvil pomalu.

„Nemůžeš za to, že jsem se řádně opil jako pobuda.“ Utěšoval jsem jej. Má mě hlídat a včera neuhlídal.

„Za to druhé.“ Řekl.

„Co myslíš tím druhým?“ Nasadil mi brouka do hlavy. „Co se stalo?“ Mlčel. Jen sklonil hlavu a zaťal ruky v pěst. Jasně jsem jej slyšel i zaskřípat zuby. „Same?“ Promluvil jsem na něj. Nic. Vypadal, jako by čekal ten nejkrutější trest. Vstal jsem a šel k němu. „Tak co se stalo?“ Mírně jsem zvýšil hlas. „Samaeli POVĚZ MI TO!“ Zakřičel jsem. V tu ránu se Sam prudce zvednul, chytil mě za ruce a praštil semnou na stůl. Silný. Kouzla? Ležel jsem na stole vedle té záhadné truhly a nemohl se pohnout ani, když mě pustil. Nebyl jsem svázaný a s jistotou můžu říct, že na mě nepoužil žádného kouzla. Moje tělo mu bylo prostě oddané. Jenom moje tělo vědělo a srdce. Bušilo jako o závod a třásl jsem se. Bylo mi dobře, ačkoli na mě použil hrubou sílu. Byl nade mnou zapřený o ruce. Tu jednu zvedl a položil na spánek. Zavřel oči a cítil jeho přítomnost v mé mysli.

Samael odtáhl svoji ruku od mého spánku. Dýchal jsem rychle a nevěřícně na něj zíral...

„Znovu se omlouvám.“ Řekl. Cítil jsem jej. Ani jsem snad nepřemýšlel a Samaela uhodil. Praštil jsem jej. Jeho tvář zčervenala. Nevím proč, jsem to udělal. Prostě udělal. Čekal jsem na jeho reakci. Podíval se na mne a v jeho očích se zračila spokojenost.

„V té truhle je krystal. Ovládací krystal.“ Ukázal na stůl a pak se jal zapínání knoflíků na košili.

„K čemu?“ zeptal jsem se jej a dělal to samé se svojí košilí.

„K drakovi.“ Oblékal se do obleku

„Drak?“ Přestal jsem a vytřeštil oči.

„Ano, nemrtvý drak. Ta krypta patří mágům kruhu. Každý z nich se vzdal citů a smyslů pro nesmrtelnost.“ Vysvětloval a již oblečený vzal truhličku. Byla to velice dobrá práce.

„Hloupost.“ Řekl jsem. Nevěřil jsem pohádce o drakovi.

„Jejich hloupost.“ Nepochopil mě.

„Kde jsou, když jsou nesmrtelní.“ Stále nevěříc.

„Jsou tu. Všude a nikde. Tělo nesmrtelné nikdy nebude. Nesmrtelnost je lež.“ Řekl, až jsem se podivil.

„Lež?“

„O životě a smrti se mluví všelijak. Jinde jde duše do nebe anebo do pekla. Jinde se duše znovuzrodí, možná znovu do člověka anebo zvířete. Také jsem slyšel jistou formu osvícení, kdy se duše povznese na vyšší úroveň bytí. Stává se tak vyšší formou života.“ Jal se vysvětlování a předal mi truhlu.

„Anděl?“ Napadlo mě.

„Třeba anděl.“ Pokrčil rameny.

„Třeba.“ Může to snad být cokoliv? Třeba jako ten drak?

„Vše je o spekulaci. Pravda je ale jen jedna a možná jsou pravdou všechny.“ Podíval se z okna a upřeně sledoval dění venku.

„Takže jsou z nich strašidla?“ Napadlo mě.

„Ne. Strašidla, duchové, jsou téměř všude duše zbloudilé. Duše, které něco poutá k živým. Nebo jsou to duše vězněné, poutané k předmětům ať už vlastním, nebo cizím zapříčiněním.“

„Co tedy jsou?“ Zajímalo mě a otevřel jsem truhličku.

„Oni. Strážci kruhu, a aby byli živy, potřebují tělo. Staly se otroky jiných, kteří bažili po nesmrtelnosti. Oni kradou těla. Mrtvá či živá, ještě nenarozená. Avšak jsou slabí a dlouho nevydrží v těle někoho, kdo má duši. Kdo není „vytvořen“ pro archivaci.“

„A ty Samaeli?“

„Netoužím po tom být nesmrtelný. Už tak žiji dost dlouho. Pochopíš sám, až ti bude dvě stě let.“

„Ach… ten rituál.“ Zapomněl jsem málem. Spojili jsme své životy. Když zemře on, zemřu i já a naopak.

„Ano. Vezmi si krystal a pak sem přijdi. Cestu k oblouku znáš. Tam použij krystal a povolej draka. Napsal jsem ti jak. Bude totiž další válka. Tu ale povedeš sám. Budeš už králem.“

„Jak to všechno víš?“ Nechápal jsem.

„Prostě vím. Jako něco prostě cítíš. Nemáš vysvětlení. Jako kdybys měl léta zkušeností.“ Kývnul jsem. Tohle vysvětlení mi stačilo. Prostě ví. Nevidí budoucnost. Je to jako intuice a ta jeho se nemýlí. Ne tak často.

„Proč mi dáváš tak silnou věc do rukou?“ Zeptal jsem se jej.

„Protože tu nebudu, až budeš válčit.“

A jak jsem říkal, že nadešel jeho osudný den. Pár dní po vysvětlování, jak draka ovládat a pár varování a několika slastných nocí i po mé svatbě jsem se probudil vedle Samaela a u mého lože stál jeho otec. Sám a nevypadal nadšeně.

„Váš otec je nemocen a proto jej nebudu zatěžovat takovými maličkostmi, jako je nestoudnost vás obou.“ Pronesl chladně, bez emocí. Přesto z něj čišelo rozčílení.

„Otče.“ Hlesl Sam.

„TY MLČ!“ Zakřičel. Byl opravdu moc rozčílený. „Porušil jsi hned několik bodů protokolu. To je na exil. O té temné magii pomlčíme, protože by tě popravili. A naší prací je chránit prince a krále. Tvojí popravou by zemřel.“

„Jak to víš?“ Překvapen stejně jako já.

„Vím o každém tvém kroku už od samého začátku Samaeli.“ Byl jako samotný bůh. Věděl o úplně všem. Snad i o myších na hradě.

„Rádce Naeriusi. Neposílejte Samaela do exilu. Prosím.“ Řekl jsem. Nechtěl jsem o něj přijít.

„Vy vaše Výsosti. Vaše nestoudnost je větší. Jste ženatý s krásnou princeznou. A svoji svatební noc, jste prospal s mým synem.“ Chladný až mrazilo v zádech. Vždycky jsme z něj měli strach. Vždycky. „Prohlásil jsem se za regenta této země, do doby než nastane vaše korunovace. Váš otec je neschopen vlády a přijde válka. Připravte se na vládu svojí zemi a zapomeňte na Samaela.“

Nastoupil jsem tedy na trůn, třímajíc v rukou obrovskou sílu v podobě nemrtvého a téměř nesmrtelného draka. Avšak mohl se mi vymknout z rukou, pokud bych jej používal špatně. Samael mi vše vysvětlil a zanechal rozhodnutí na mne. Buď jej použiji anebo ne. Samael mi tu zanechal Velvela a Oriu s jejími vojáky. Byl tu jeho otec. Největší muž v zemi, hned po mém otci. Prvním Arci mágem kláštera, školy pro takové jako on, hlavním Arci mágem hradu a rádcem krále. Teď měl i zemi, jako regent. Samael na druhý den odplul a mne zahalil smutek. Sám regent Arci mág Naerius mne korunoval a pár dní na to, zemřel můj otec. Tak se stal Samův otec mým rádcem a nadešla válka. Válka… krutá a nevybíravá. Jen poslední věc. Rádce Naerius, ztratil svoji hrůzu, když překvapen zíral na draka. Tohle se Samovi podařilo utajit. Teď jen, postupovat správně, aby se mi drak nevymknul kontrole.

Vstoupil jsem na pevninu, zvaná Andarie. Zde se narodila a žila moje matka. Tady ji otec na cestách potkal a zamilovali se. Ona odjela s ním a porodila mne. Vyprávěla mi o této zemi a tak jsem se sem vydal. Právě proto, že to zde znám z jejího vyprávění. Císařská země. Stane se Zaphyr také císařem? Vyhraje válku? Nevím. Rozkoukal jsem se a poznával několik míst z příběhů mé matky. Zamiloval jsem si pár svých míst a i tu partu, se kterou tu hodlám začít. Znovu. Zapomenout. Jen Zaphyra si nenechám vzít. Vzpomínku na něj ne. Jsem mág, mág v exilu. Sice je mi trochu zle, ale to bude asi z té cesty. Jen je divné, že si ji nepamatuji…

návrat na seznam příběhů

Komentáře hodnotících k příběhu
(vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie)
Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu
Hnědá = tento komentář může být zastaralý
prozatím žádné komentáře
Podrobný rozpis získaných ohodnocení:

© Copyright 2002-2019 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist