Za okny zuřila lednová vánice, žena seděla u stolu a popíjela bylinkový čaj, aby se ji lépe usínalo. Vzpomínala na svého nebohého muže, který ji opustil na onen svět, znovu se již neprovdala, žila sama. Netušila, že se to během dnešní noci změní. Ze zamyšlení ji vytrhlo zabušení na dveře. Pomalu vstala, nebyla již nejmladší, a vydala se otevřít nočním příchozím. Dveře se rozlétly, ale nikoho neviděla, až ji pohled zabloudil ke schodu, kde ležel zabalený malý uzlíček. Vzala nemluvně do náruče, rozhlédla se, kam až ji to sníh dovolil, ale nikde nebylo vidět ani živáčka. Zašla do chalupy a posadila se ke kamnům. Opatrně rozhrnula teplou přikrývku a pod ní objevila malinké děvčátko. Žena přemýšlela, že je to dar, možná od zesnulého muže, aby na světe nebyla sama. Seděla dlouho, houpala děvčátko na rukách a říkala si, jak jí bude říkat - Lierin.
Roky plynuly a z Lierin se pomalu stávala slečna, která se musela starat o svoji starou matku a chalupu, ve které spolu žily. Lierin chodila prodávat na trhy vlastnoručně vyrobené keramické hrnky a drobné nádobí. Jelikož se naučily žít s málem, tak se jim podařilo dost ušetřit. Na chalupě bylo pořád co opravovat, většinu toho zvládala Lierin sama.
Přišly teplejší dny a matka si zavolala Lierin k sobě, chtěla ji poslat do světa, protože si byla vědoma toho, že se jinak u toho domu utrápí. Byla mladá a život měla celý před sebou, chtěla pro ni lepší budoucnost, než to co ji mohla ona kdy nabídnout.
I když by to nikdy nepřiznala, tak cítila, že je spoutaná s tím domem a matkou a všechno ostatní ji uniká, chtěla se stát opravdovou řemeslnicí, která bude umět vykovat ty nejlepší zbroje a zbraně. Rozhodla se tedy matku opustit. Loučení nebylo jednoduché, neboť si byla vědoma toho, že se s matkou znovu nesetká.
Vydala se na cestu, o které nevěděla, kam ji zavede, přesto se na ni těšila a doufala, že najde někoho, kdo ji vezme do učení a podělí se s ní o kovářské umění.
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Za okny zuřila lednová vánice, žena seděla u stolu a popíjela bylinkový čaj, aby se ji lépe usínalo. Vzpomínala na svého nebohého muže, který ji opustil na onen svět, znovu se již neprovdala, žila sama. Netušila, že se to během dnešní noci změní. Ze zamyšlení ji vytrhlo zabušení na dveře. Pomalu vstala, nebyla již nejmladší, a vydala se otevřít nočním příchozím. Dveře se rozlétly, ale nikoho neviděla, až ji pohled zabloudil ke schodu, kde ležel zabalený malý uzlíček. Vzala nemluvně do náruče, rozhlédla se, kam až ji to sníh dovolil, ale nikde nebylo vidět ani živáčka. Zašla do chalupy a posadila se ke kamnům. Opatrně rozhrnula teplou přikrývku a pod ní objevila malinké děvčátko. Žena přemýšlela, že je to dar, možná od zesnulého muže, aby na světe nebyla sama. Seděla dlouho, houpala děvčátko na rukách a říkala si, jak jí bude říkat - Lierin.