V klášteře panoval zmatek, blesky trhaly oblohu, déšť byl jako jehly nejšikovnější švadleny… „Konec světa!“, zvolal starý mnich, „bohové se zlobí!“, zaznělo přes celý klášter, opak byl však pravdou, byl to začátek něčeho velkého. Nebesa se začala uklidňovat, avšak obloha zůstala temná a vítr byl stále krutý. Několik mnichů se odhodlalo vyjít ze svých příbytků, aby zkontrolovaly škody po bouři. To, co spatřili, jim vyrazilo dech. Nebyly to však trosky, které zbyly z kláštera, nýbrž dětský pláč a úzký jas světla, které dopadalo před bránu kláštera. Kněží pomalu přistupovali blíž a blíž k bráně. Pomalu otevřeli bránu a spatřili malé miminko, které obklopovaly paprsky z nebe. Jeden z kněžích se pro něj ohnul a rychle přitiskl na svou hruď. V tu chvíli vítr ustal, obloha se pomalu roztahovala a začaly se objevovat první paprsky slunce.
Mezi tím vyšli z kláštera ostatní mniši s jejich družkami a rozhlíželi se po škodách způsobené bouří. Odvracely hlavy k nebi a s nářkem se ptali „proč, proč jsi tohle dopustil?“, najednou zaslechli dětský pláč, který byl slyšet víc a víc. Spatřili vracející se kněží od brány kláštera s miminkem v náručí. Už se neptali proč. Pochopili. Bylo jim svěřeno boží dítě. „Musíme svolat radu starších“, šeptla družka mnicha s miminkem. Většina měla ještě otupené smysly, ale souhlasili. Muž dal družce dítě, které pomalu přestávalo naříkat, a šel se spolu s ostatními staršími přichystat na radu.
Obloha potemněla a pomalu se schylovalo k začátku rady. Ke stolu si přisedlo osm starších a oproti nim se usadil vrchní mnich. „Nechť započne rada“, prohlásil. Snažili se dohodnout, co bude s troskami kláštera, ale každý myslel jen na to dítě. Konečně na něj přišla řeč a začalo se jednat o jeho budoucnosti. Rada trvala do pozdních nočních hodin. Když se muž dostal domů, žena ho s napětím očekávala i s dítětem které už dávno spinkalo na jejich posteli. Oba se na sebe podívali a muž se s úsměvem zeptal „ještě si přeješ děťátko?“, ženě se rozzářily oči a samou radostí ho objala a políbila ho. „Je to holčička tatínku“, šeptla. Muž, ač utahaný, vzal ženu do náruče a donesl ji do postele. „Dobrou noc maminko“. Oba se chytli za ruce a usnuli.
Druhý den ráno musel jít muž pomáhat s opravou kláštera. Žena se starala o malou holčičku a celý den přemýšlela, jak by ji pojmenovala. Když se muž vrátil večer celý uštvaný a odřený z tvrdé práce, nechtěla ho dlouho zdržovat od ulehnutí do postele. Sdělila mu, na co dnes myslela. „Chtěla bych, aby se jmenovala po nás dvou“. Muž se na ni unaveně a nechápavě podíval. „Spojíme naše dvě jména“, vyhrkla na něj s nadšením. Trochu se usmál, ale stále na něm bylo vidět, že jí moc nerozumí. „Bude se jmenovat Alexandreida, po tátovi Alexandrovi a po mámě Dreidě“, pyšně se usmála. Hrdý otec je obě políbil na čelo a konečně se dostal po náročném dni do postele, kde se k němu přidala i Dreida s malou Alex.
Klášter postupem času nabýval zpět svému vzhledu, Alex rostla, učila se novým věcem a každý kněží ji učil vše, co uměl. Oblíbila si výuku bílé magie, umění boje a ošetřování ptáčků. Každým dnem se zdokonalovala v léčebných procesech a očistných kúrách. Byla sice všeho znalá, ale chyběl jí odpočinek, kněží, jenž věřili, že je boží dítě, se ji snažili naučit vše, co umí a nehleděli na její odpočinek. Jednoho dne vyčerpaná Alex byla před večeří nakrmit ptáčky, ale zapomněla jim zateplit obydlí. Když je ráno přišla nakrmit, zjistila, že ptáčci nepřežili a přes noc umrzli. Byla zklamaná a vyčítala si, že se o ptáčky nedokázala postarat. Šla jim vykopat hrobečky, ale když se je chystala dát do země, tak se stalo něco neuvěřitelného. Ruce jí začaly zářit, vzduch kolem začal teplat. Jakmile záře ustala, ptáčci začali opět poletovat. Celý klášter z toho byl u vytržení. Nemýlili se. Je to opravdu boží dítě.
Když Alex trochu dospěla, byla díky svým schopnostem zvolena do rady starších.
Jednoho dne, když si ve velké knihovně pročítala svitky s tajnými léčebnými procesy, tak najednou uslyšela strašný řev. Celý klášter se pomalu scházel na nádvoří, kde utvořili kruh. Alex se k nim rozběhla a snažila se prodrat davem kněžích. Jakmile spatřila svou matku, jak bezvládně leží na zemi, padla k ní a rozbrečela se. „Co se stalo?“, zeptala se plačky. „Vypadla z okna věže“, zašeptal kdosi z davu. Alex jí chytila za ruku a v duchu se za ni modlila. Najednou cítila stejný pocit jako tehdy. Vzduch kolem se začal oteplovat a ruce jí začaly zářit. Po chvíli se začala záře ztrácet. Dlouho se nic nedělo, lidé se pomalu rozcházeli. Dlouhých několik hodin u ní klečela se slzami v očích. Nakonec u ní zůstala jen ona a její táta. Začala se pomalu smiřovat s tím, že ji milovaná matka opustila, když v tom pohnula prstem. Zdálo se jí to? Když se ale začala hýbat trochu víc, věděla, že je to skutečnost. Byl to zázrak.
Od té doby uplynuly desítky let, ale na Alex to nebylo vůbec poznat, jakoby se jí vůbec netýkal čas. Vypadala stále na dvacet.
Starala se o stále víc nemohoucí mnichy, kteří se až příliš spoléhali na její schopnosti. Při svých studiích zjistila tu nemilou zprávu. Ty, pro které si přišel sám bůh a vzal je mezi sebe už nemohla vyléčit.
Během několika dalších let skonali v klášteře všichni mniši, včetně jejich rodičů a zůstala jen ona sama. Nic ji tam už nedrželo. Sbalila se, vzala několik vzácných svitků na studování a se zármutkem opustila klášter.
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Lilien - 3
Hezký příběh. Ty chyby tam nemusely být, ale na gramatice moc nebazíruju, takže dávám 3 hvězdy.
V klášteře panoval zmatek, blesky trhaly oblohu, déšť byl jako jehly nejšikovnější švadleny… „Konec světa!“, zvolal starý mnich, „bohové se zlobí!“, zaznělo přes celý klášter, opak byl však pravdou, byl to začátek něčeho velkého. Nebesa se začala uklidňovat, avšak obloha zůstala temná a vítr byl stále krutý. Několik mnichů se odhodlalo vyjít ze svých příbytků, aby zkontrolovaly škody po bouři. To, co spatřili, jim vyrazilo dech. Nebyly to však trosky, které zbyly z kláštera, nýbrž dětský pláč a úzký jas světla, které dopadalo před bránu kláštera. Kněží pomalu přistupovali blíž a blíž k bráně. Pomalu otevřeli bránu a spatřili malé miminko, které obklopovaly paprsky z nebe. Jeden z kněžích se pro něj ohnul a rychle přitiskl na svou hruď. V tu chvíli vítr ustal, obloha se pomalu roztahovala a začaly se objevovat první paprsky slunce.