Aktuální dění Pro nováčky

Postavy 

Magie 

Herní mechanismy 

Výroba, předměty 

Hraní role Města a území

Neobyvatelná města 

Informace

Garroth

-> Charakterník

Naggaroth - Země Chladu, více než dvacet let zpátky
město Hag Graef - zvané Temný útes, Drachauova věž

*plesk* rozlehlo se místností z umně opracovaného černého kamene. "Malusi ty zatracený blázne, co jsi to provedl?!" křičela druchijská čarodějka na vyzáblou postavu sedící na trůnu z temné oceli a dračích kostí. Postava měla na sobě temnou plátovou zbroj, ze které stoupaly obláčky dýmu, dlouhé černé vlasy jí spadaly do bledého obličeje a ostře s ním kontrastovaly. Stejně tak s bledým ostře řezaným obličejem kontrastovala kapka krve z čerstvě roztrženého rtu, která pomaličku stékala od úst k bradě. Malus se jen usmál. To čarodějku, která se nad ním tyčila ve svém indigovém kheitanu, jako útes nad mořem ještě více rozzuřilo. Jemné rysy krásného obličeje se stáhly do masky čisté nenávisti a krutosti, dlouhé černé vlasy, spletené ve složitém účesu jejímu vzhledu jen dodávaly na autoritě. Eldire, se znovu napřáhla a chystala se k dalšímu úderu. Ten však přišel mnohem dříve než předpokládala. Ruka v ocelové rukavici, poskládané z mnoha drobných ostrých ocelových dílků ji hřbetem narazila do obličeje a vyryla na něm krvavý šrám. Čarodějka nyní ležela na zemi a výraz nenávisti v její tváři se jen prohloubil. Malus vstal ze svého trůnu. "Nezapomínej s kým mluvíš, matko!" poslední slovo téměř vyplivl z úst "Možná jsi mě přivedla na tento svět, ale teď jsem já drachau Hag Graefu! A nikdo, ani ty! ... Mi nebude vzdorovat!" Odmlčel se a znovu se posadil na svůj trůn "A navíc, pouze naplňuji proroctví, a o to ti vždy snad jako věštkyni šlo ne? O naplňení proroctví." Temná elfka vstala, urovnala si roucho a s tváří prostou jakékoliv emoce se hluboce uklonila. "Promiňte Temná čepeli, už se to nestane...". Malus sáhl na jílec meče, který byl zavěšený vedle jeho majestátního trůnu "Chceš mě snad urážet?!". "Ale jistě, že ne synu" pronesla vlídným tónem "jen by ses měl mít na pozoru! To dítě v sobě neponese jen tvůj a Yasmiřin odkaz, ale i Tz'arkanův. Nehledě na fakt, že Yasmir je stále tvoje nevlastní sestra." Malus při zvuku démonova jména ztuhl "Neblafuj matko! Já sám jsem pánem své duše! A duše toho dítěte bude jen moje! Žádného démona!". Smích, který se rozlehl místností mrazil až do morku kostí. Eldire se s úsměvem na rtech pouze otočila ke dveřím a odešla. Malus Temná čepel, však slyšel její výhružná slova, která pronesla těsně než opustila trůní sál: "Bude prokleté stejně jako ty, a bude tvou zkázou, dítě moje!"

Har Ganeth - Město popravčích, o několik měsíců později

Dveře Chrámové pevnosti se rozlétli jak z nich vyběhla lidská otrokyně. Ozvěna jejích rychlých kroků se nesla chodbami pro služebnictvo. Mladá dívka spěchala do malého salonku až ve špičce jedné z chrámových věží. Okov kolem krku ji sice dřel do jemné kůže, ale znak na něm vyrytý ji poskytoval neomezený přístup do všech místností Chrámu. Kdo by se taky odvážil postavit do cesty otrokovi, který slouží samotné Eldire. Hlavě Hag Graefského konventu čarodějek a mimo jiné matce drachaua. Otrokyně vstoupila do temné místnosti salonku, kde jediné osvětlené místo byl těžký, čalouněný trůn, ve kterém seděla vznešeně vyhlížející druchijská žena. Elfka vrhla na otrokyni nemylosrdný pohled a hlasem, ostrým hlasem křikla "Mluv!". Otrokyně se uklonila tak hluboko, jak to jen lidská páteř dovoluje a spustila. "Temná paní, jsou to dvojčata. Zdraví a silní chlapci... až nepřirozeně, zatím jsou stále ve Svatyni Krve, ale co nevidět je přenesou ke Khainovu kotli. Yasmir nakázala je tam vhodit, že nebude matkou někoho koho nepřijme Pán vražd." Čarodějka vyskočila ze svého křesla a místnost zaplnila aura moci. "Ta prokletá mrcha! Všechno zkazí! Musíme jednat rychle, ty děti musí zemřít dříve, než je převezme Chrám!". Otrokyně se tiskla zády o dveře, vyděšená čarodějčinou reakcí, "Pro...pro...pro..miňte mi má paní, nechťe.....". "Zmlkni děvko!" utnula ji Eldire. "Teď půjdeš zpátky, a dovedeš tyto vojáky do Svatyně Krve, když se bude někdo ptát, řekneš že je posílám na ochranu svých vnuků.". Ze stínu místnosti vystoupilo šest postav v dlouhých kheitanech, s ocelovými maskami ve tvaru zvířat na obličeji. Drak, mantichora, nauglir, vlk, orel a had, všem se na zádech pohupovali těžké obouruční sekery. "Zabte je, zabte je oba, a když bude třeba tak i každého kdo je bude bránit!", zabijáci jen přikývli a otočili se na svou průvodkyni.

Zabijáci tiše vstoupili i se svou průvodkyní do Svatyně krve. Krvavá spoušť kterou způsobili na chodbách zanechala na jejich zbraních i oblečení cákance čerstvé krve. Nezranění a odhodlaní si prohlíželi svatyni. Prázdná místnost se stěnami z kdysi bílého mramoru, který nyní pokrývaly cákance rudé krve, která jakoby žila vlastním životem. Tekla po stěnách v rozporu se všemi fyzikálními zákony a vytvářela obrazce, jejichž pochopení slibovalo moudrost světa nebo šílenství. Místnost byla prázdná až na oltář, na kterém stály dvě kolébky z mahagonu a ji. Yasmir, princeznu zkázy, Khainovu vyvolenou. Seděla na zemi, zády ke dveřím. Její dlouhé bílé vlasy ji spadaly až na podlahu. Vrahové udělali krok k ní, když se otočila. Její pohled je zmrazil na místě. Pomalu vstala. Její útlá postava nenapovídala nic o tom, že by zrovna ona, měla být matkou těch dvou uzlíčků ležících v kolíbkách na oltáři. Na jejích ňadrech a stehnech se leskly kapky naprosto čerstvé krve, vlasy se jí zavlnily v neviditelném poryvu větru. Dlouhé nohy, vypracovaná postava, místo nehtů drápy, oči v barvě mosazi a tvář anděla. Zosobnění druchijského ideálu krásy. Sehnula se, aby si ze země sebrala dvě krátké dýky jehlovitého tvaru a kývla na nově příchozí. Eldiřini zabijáci se rozeběhli s napřaženými sekerami, odhodlaní splnit rozkazy své paní. Yasmir se jen usmála, čímž odhalila zuby připomínající spíše tesáky, než lidský chrup. Udělala krok vpřed, aby zkrátila vzdálenost mezi ní a útočníky. První k ní dorazil orel, Yasmiřina dýka se mihla vzduchem a muž s orlí maskou se hroutil k zemi s proříznutým hrdlem. Had, který mu byl hned v patách se o tisícinu úderu srdce později sesunul na podlahu, s dírou v místech, kde ještě nedávno bývalo jeho pravé oko. Než si třetí, muž s maskou draka, stačil uvědomit co se děje, obsah jeho střev se válel po podlaze. Vlk sekl širokým obloukem po hlavě elfky, ta však jen ladně uhnula. Sekera neškodně proletěla a síla vložená do úderu vyvedla jejího majitele z rovnováhy. Nabrat ji už znovu nestihl. Yasmiřina dýka mu zajela zespoda do brady. Spodní čelist praskla a čepel zajela hluboko do mozku. Had a Mantichora sekli současně, ve snaze rozpůlit svou oběť vejpůl. Vertikálně. Elfka ale ve svém tanci smrti nepolevila, odtančila krok stranou a zabořila svou jehlovitou dýku mantichoře do stehna. Muž zavil bolestí a zuřivě se znovu ohnal sekerou. Yasmir se pouze pobaveně zasmála a druhou dýkou mu zarazila do ledvin. Útočník s maskou mantichory se svalil na zem, kde se válel ve svých tělních tekutinách. Poslední, Had, při pohledu na zkázu upustil sekeru a neschopen pohybu zíral na nahou druchijku, která byla nyní celá od krve útočníků. Natáhla k němu ruce s dýkami, jako milenka, když vítá svého milence a objala ho ve smrtícím objetí. Její dýky zajely pod útočníkova žebra. Yasmir přivinula maskovaného muže k sobě, podívala se mu do očí pod maskou, kde spatřila obraz čisté hrůzy. Potěšeně se usmála, zabořila své tesáky do mužova krku a prudkým trhnutím hlavy mu vytrhla kus masa. Když se poslední bezvládné tělo zhroutilo na podlahu, elfka vítězoslavně zavyla a dvěma přesnými řezy otevřela útočníkovi hrudník. Z mrtvého děla vyndala dosud teplé srdce a jeho obsah vylila do kolébky.

To už se ve dveřích začaly hromadit služebníci Chrámu. První z nich nesl hrůzostrašnou trofej. Hlavu oddělenou od těla prchající otrokyně. "Stojí za tím matka vašeho muže Svatá, co uděláme?" zeptal se akolyta nesoucí hlavu. "My? My nic." Odpověděla Yasmir a otočila se s úsměvem ke kolébkám.

***********

Mladý druchii stál na cvičišti nacházejícím se v útrobách Khainova chrámu v Har Ganethu. Stál nahý v písku a prachu malé arény. Jeho vyzáblé šlachovité tělo zahalovala jen bílá bederní rouška. V pravé ruce svíral krátkou jednoruční sekeru s úzkým otupeným břitem. Šest stop vysoká postava s úzkými rty, vysokými lícními kostmi, vyholenou hlavou a očima v barvě mosazi nehybně sledovala své okolí dravčím pohledem. Tři temní elfové ho obcházeli dokola. Oděni stejně jako on, jen místo sekery nesli dlouhé zahnuté meče a štíty. Kroužili kolem něj v kruzích, které se stále zmenšovaly. Tak jako supi krouží nad mršinou, stejně tak oni se pohybovali okolo sekerníka. Stál sám. Neměl však strach. Dnes je tomu šestnáct let, co byl po narození vhozen do Khainova kotle. A je tomu šestnáct let, co kotel praskl a v jeho rozpálených kovových troskách leželo dítě, poznamenáno Pánem vražd. Oči v barvě roztavené mosazi nasvědčovaly tomu, že Khaine s ním má jiné úmysly, než smrt v útlém věku.

Je to syn živé svaté Yasmir, a Maluse Temné čepele, on se nesmí bát!

Útočníci již byli téměř na dosah zbraně, i přestože se jednalo o cvičné ztupené zbraně, všem v aréně bylo jasné, že dnes někdo zemře. Celé ty roky strávené v prostorách Chrámu směřovaly k tomuto okamžiku. Roky krutého výcviku, demagogického učení o Bohu s krvavýma rukama, hodin šermu, politiky a seznamování s magií vyvrcholí během několika málo chvil. Chrám cvičí elitu druchijské společnosti ve všech odvětvích. Z Chrámu pocházejí nejlepší čarodějové, šermíři, politici i obávaní vrahové. Druchijským dětem se dostane výcviku i zázemí, na oplátku pak slouží Chrámu. Přesně tak, jak si žádá kodex Temných elfů. Pokrytci. Pravý věřící Khainovi se nekrčí v chrámech, ne, ne... Ti bojují v bitvách, drží přední linie a nebo čekají u cest na neopatrné poutníky. Právě oni krmí Khaina obětinami, a zaručují si jeho přízeň... Pche... V Chrámu politikaří, kují pykle a mamonaří. Všichni zapomněli komu vlastně slouží! Téměř všichni.

V prostorách chrámu jsou dva bratři, dvojčata rozdělená po narození. Nikdy se pořádně neviděli, avšak spojuje je temné pouto, jsou schopni slyšet své myšlenky, vidět co vidí ten druhý, dokonce cítit, co cítí ten druhý. Jedna duše ve dvou tělech. Garroth a Mortred. Ach ano, tak je matka pojmenovala. V jednom z nich věštkyně hned po narození rozeznaly magický potenciál a vzaly ho konventu k výcviku. Druhý byl předán akolytům Chrámu, aby pro něj vybrali to nejvhodnější. Oběma však byla předpovězena smrt a zatracení. Roky výcviku plynuly jejich těla sílila stejně jako jejich mysl, jejich kůže se zaplňovala jizvami a mysl plnila věděním. A nyní? Nyní jeden z nich stojí na bojišti, před zraky Starších a druhý bratr je tu s ním. Ne tělem, duchem však sleduje každý jeho pohyb. Nádech, výdech. Dnes se rozhodne jak Garroth opustí Chrám, jestli jako svobodný, nebo jako mrtvý druchii.

Čas se zpomalil, vteřiny se vlekly jako hodiny. Smysly se zbystřily, cítil jízlivý zápach potu svých nepřátel, viděl každý detail bojiště a slyšel tlukot srdcí všech přítomných. Sekera mu ztěžkla v ruce. "Tak to začíná, bratře..." pronesl temný hlas v jeho hlavě. Jen to dořekl, první z útočníků se odhodlal k výpadu. Byl to nízce vedený bod na Garrothovu ledvinu. Úkrok stranou a zahnutý meč proťal vzduch tři palce od elfova břicha. Rychlý protiúder jen neškodně zazvonil o útočníkův štít. Odhodlání prvního, povzbudilo další dva a nyní Garrotha zasypávaly údery ze všech stran. Hlava, bok, rameno, stehno, hlava. Tančil ve zběsilé snaze vyhýbat se a krýt údery, ale cítil, že to dlouho nevydrží. Zuřivost útoků ho odsoudila pouze k obraně a neumožňovala mu žádný protiútok. Jedna rána mečem ho zasáhla do boku a vyryla mu přes žebra dlouhý krvavý šrám. Vzápětí přilétla druhá rána vedená mečem na jeho hlavu. Nebýt jeho instinktu, který mu radil uskočit, válel by se nyní na písku s prasklou lebkou, takhle mu jen lehce rozrazila čelo. Horká krev rozpumpovaná adrenalinem se mu okamžitě začala hrnout do očí. Poklepal hlavou aby se ji zbavil, ale málem ho to stálo život. Ztupený meč dopal na jeho levé rameno, ozvalo se křupnutí, jak klíční kost povolila a levá ruka bezvládně zplihla podél jeho boku. V hlavě slyšel bolestné zavytí svého bratra, který s ním v tuto chvíli sdílel i bolest. On sám zavyl jako raněné zvíře a padl na kolena. Hrana štítu byla poslední co spatřil něž omdlel. Rázem se ocitl vedle svého bratra v jakési márnici. Plno mrtvol leželo v místnosti a mezi nimi seděl Mortred. Nohy zkřížené, usazen v kruhu z run napsaných na podlaze zaschlou krví. "Ale, ale bratře, nejde to asi podle tvých plánů." pronesl čaroděj a ďábelsky se zasmál. Ze zvuku jeho smíchu přecházel mráz po zádech. "Ještě že máš mne bratře. A já mám své mrtvé." znovu se usmál a začal zaříkávání. Jeho hlas naplnil místnost a mrtví se začali neklidně vrtět. Moc v místnosti byla téměř hmatatelná, vysávala sílu z mrtvých těl a uchylovala se k jediné dosud živé bytosti v místnosti.

Garroth nabral vědomí. Od jeho omráčení neuplynula ještě ani sekunda a on byl zase plně při smyslech. Cítil jak se mu tělem šířil mrtvolný chlad a zlomená kost znovu srůstá. Měl pocit, že nyní mu patří všechen čas světa. Meč se obloukem pomalu snášel na jeho krk, až příliš pomalu. Elf vystřelil levou ruku a zachytil útočníkovo zápěstí, těsně před tím než smrtící úder dopadl. Vyskočil na nohy, stále drže zápěstí nepřítele. Ten překvapen zvratem situace na chvilku zaváhal, ta chvilka stačila na to, aby otupené ostří sekery rozpůlilo jeho lebku. Úlomky kosti a části mozku se rozstříkly po okolí a nahodily jak bojovníky tak stěnu arény. Sekera uvízla v lebce, Garroth se neobtěžoval ji vyprostit, pouze se otočil ke zbývajícím útočníkům a se zuřivým řevem se na ně vrhl. Dalšímu proklouzl mezi úderem a štítem, takže nyní se tiskl přímo k němu. Objal ho, protivník ho udeřil hruškou meče ho zad ve snaze se ho zbavit. Nepomohlo to, Garroth se mu zakousl do ucha a trhl hlavou jako pes, rvoucí svou kořist. Chrupavka praskla a ucho se roztrhlo vejpůl. Zraněný řval bolestí i hrůzou. Garroth vyplivl půlku ucha a zakousl se do krku. Kuže byla tuhá, ale jeho magicky vylepšený skus ji překonal. Ze zmučených výkřiků se stalo bublání, jak se oběť topila ve své vlastní krvi. Tělo bezvládně odpadlo a několik dalších chvil sebou nekontrolovaně házelo na písku. Písek i druchii byl nyní pokrytý krví. Olízl se a ucítil tu omamnou chuť krve. Chuť vítězství!

Poslední bojovník ustupoval, vyděšen zjevem a brutalitou soupeře. Ten pomalu kráčel k němu se zuby vyceněnými v úsměvu. Pokus o poslední chabý výpad elf zachytil hned v zárodku. Oba nyní drželi jílec meče. Útočník se pokusil o úder štítem, ale jen se tak více otevřel a Garroth se prosmýkl pod rukou za soupeře. Zezadu prudce udeřil protivníka do ledvin. Znovu a znovu, nadlidsky silné údery se zarývaly hluboko do těla. Protivník povolil stisk, upustil meč i štít. Další rána a pomočil se, klesl na kolena. Garroth protáhl předloktí pod jeho krk a začal mu tlačit na ohryzek. Poslední z přeživších se zmítal v ocelovém stisku, který ale nepovolil, naopak stahoval dokud se neozvalo křupnutí. Ohryzek povolil a arénu naplnilo ticho. Nejvyšší popravčí vstala ze svého křesla a promluvila. Hlas zkreslovala maska ve tvaru lebky z leštěného zlata, která zakrývala její tvář. "Prokázal si své schopnosti svatý, Rada se tedy usnesla, že jsi nejvhodnější kandidát." Elf v aréně přikývl a odebral se k rampě, která vedla z arény.

***********

Masivní brána Khainova Chrámu se otevřela. Z ohromných vrat, širokých tak, že vedle sebe mohlo projet osm jezdců, vyšla pouze jediná mužská postava. Již se vůbec nepodobala tomu vyzáblému chlapci co ještě před několika hodinami bojoval v aréně. Nyní to byl mladý druchii, oblečený v kheitanu z lidské kůže obarveného do ruda. Na zádech nesl malý vak, ve kterém měl všechen svůj majetek a u pasu se mu houpala bradatice s vyleptaným znakem krvavé ruky. Vstoupil do ulic Har Ganethu, města popravčích, kde v noci byla na ulicích prolévána krev jménem Krvavého boha. Hodina už pomalu pokročila a město postavené z bílého mramoru, který nyní pokrývaly cákance krve, se plnilo dlouhými stíny. Před branou stála malá eskorta, dvanáct druchijských válečníků v plné zbroji, sedící na nauglirech. Kůže ještěrů se našedivěle leskla v zapadajícím slunci, jejich dlouhé ocasy švihaly vzduchem, šlachy na svalnatých zadních nohou se jim napínaly a z tlam jim odkapávaly jedovaté sliny. První jezdec, jehož ostré rysy tváře připomínali spíše vlka než elfa, pobídl svého chladného ratištěm kopí. Uhlově černé vlasy měl uvázané do korzárského uzlu, na sobě plátovou zbroj a na krku se mu stejně jako ostatním houpal obojek ze stříbra s emblémem dvou propletených nauglirů. Válečné zvíře se na popud zvedlo a pomalu kráčelo proti muži, který právě vyšel z Chrámu. Zavětřilo ve vzduchu rudými nozdry, chňaplo po elfovi a výhružně zasyčelo. Jezdec ostře přitáhl opratě a znovu udeřil chladného ratištěm do boku.
"Promiňte svatý, jsem Silvar Krvavý Trn, vazal vašeho strašlivého otce Maluse."
"Vím kdo jsi Silvare, ale proč jsi tady mi uniká."
"Cožpak to není jasné pane?" řekl jezdec a krutě se usmál "Jsme tu pro vás.".
"Pro mně? Proč?"
"Váš otec utratil nemalé jmění a musel uplatnit svůj vliv drachaua, aby přemluvil kněží k tomu, aby jednoho ze svých svěřenců nechali odejít. Myslí si, že Chrám a matka měla na jeho syna už dost velký vliv, proto nás poslal. Máme vás doprovodit k němu."
"Kde vůbec je a co mi chce?"
"Právě připravuje invazní flotilu v Clar Karondu. Za měsíc chce vyplout na Ulthuan. Chce vidět vaše bojové schopnosti a také vám dopřát trochu toho rozptýlení, které přináší drancování...". Jezdci za Silvarem se lačně zasmáli. "Doprovodíte nás tedy pane?". Garroth přikývl. "Výborně tedy, bude tedy nejlepší, když opustíme město dříve než zapadne slunce. Táboříme necelých pět mil za městem, tam na vás čeká vaše zvíře a vybavení potřebné na cestu. Nyní pojedete se mnou." Silvar natáhl ruku směrem ke Garrothovi, ten naskočil na chladného a usadil se za rytířem. Zvíře sice výhružně syčelo, ale tvrdý výcvik ho udržel disciplinované. Skupina se proplétala složitou změtí ulic a uliček druchijského města, postaveného tak, aby polapilo každého nepřítele uvnitř. Každý dům, byl pevnost, která se dala samostatně bránit v případě útoku. Garroth však zde strávil celý svůj dosavadní život, vyznal se tu, takže bez problémů vyvedl jezdce během hodiny ven z města. Jakmile jezdci projeli branou a krajina se otevřela, spadlo z nich neviditelné břemeno tíhy města. Seřadili se do dvojstupu a ujížděli na jih podél pobřeží Moře Zloby. Pár mil po Cestě kopí, než se stočili na západ, do hustých hvozdů. Garroth si nejprve myslel, že se ztratili, ale během deseti minut prodírání se lesem, což plazům, na kterých jeli nedělalo překvapivě žádné problémy, začalo mezi stromy prosvítat světlo táborových ohňů. Vjeli na mýtinu, kde stál tucet stanů z lidské kůže, mezi nimi se pohybovalo tak padesát druchii oblečených v černých falérových zbrojích s těžkými indigovými plášti zavěšenými přes rameno. Mnozí se krčili u ohňů, jiní opečovávali své zbraně, nebo spěchali za jinými povinnostmi. Jakmile však jezdci vjeli do tábora, vyskočili a čekali co nastane. "Tak ho tady máme!" zaburácel Silvar. Přítomní muži propukli v jásot. "Nyní se vrátíme do Clar Karondu, odkud se pojedeme pomstít za všechny příkoří, které na nás naši "bratranci" napáchali!" pokračoval rytíř v projevu. "A samozřejmě nasytíme Khainův svatý hlad." při posledních slovech se ohlédl v sedle. Po Garrothově tváři v tu chvíli přeletěl úsměv. Konečně ukáže Khainovi, že ho nenechal žít nadarmo.

***********

Krátce po rozbřesku sbalila druchijská jednotka tábor a vydala se na cestu. Jakmile narazila na cestu seřadila se do dvojstupu a zamířila na sever podél skalnatého pobřeží. Garroth, nyní oblečen v plátové zbroji popsané runami temných elfů, jel v čele zástupu na svém nauglirovi a potichu rozmlouval se Silvarem. "Neměli bychom jet na jih, tudy se do Clar Karondu nikdy nedostaneme." Silvar se jen drsně zasmál a pobídl své válečné zvíře do klusu. "Nebojte, o vše je postaráno, racha-cha!". Garroth zmaten jeho slovy pobídl chladného, který okamžitě zareagoval a zrychlil. Nebýt speciálně tvarovaného rytířského sedla, těžko by se asi chrámový akolyta na hřbetě obřího plaza udržel. Sedlo však poskytovalo značné pohodlí a stabilitu, aby v něm bylo možné cestovat dlouhé vzdálenosti v plné zbroji, stejně tak jako aby bylo přizpůsobeno do bitvy. Kůže Garrotha pálila od jedu, kterým si ji musel potřít, aby přebil svůj pach, pachem nauglirů, a ti ho přijali do smečky a dovolili mu jet na hřbetě jednoho z nich. Jeli dva dny a dvě noci ostrým tempem bez zastavení, jen s krátkými zastávkami na pár soust sušeného masa a doušek silného alkoholu, který sice pálil v útrobách, ale udržel jezdce čilé a schopné jízdy. Celou dobu jízdy lehce mrholilo, obloha byla šedá a na skalách pobřeží se převalovala hustá mlha, takže nebylo vidět na moře. Kdykoliv se Garroth snažil promluvit si s někým z jednotky o tom kam jedou a kdy tam budou, nedostalo se mu žádné odpovědi. Vypadalo to, že jen sám Silvar, ví kde je jejich cíl, a ten se neobtěžoval s vysvětlováním. Garroth tedy jel mlčky, odříkávajíc si v hlavě Chrámovou litanii, Krvavého boha "Krev pro Krvavého boha, lebky pro jeho trůn, smrt všem nepřátelům. Krev, lebky, duše a sláva Khainovi.".

***********

Třetí den brzy ráno, ještě před východem slunce dojela celá eskorta na místo, kde se skalní útesy rozestupovaly a odhalovali malou pláž. "Tady!" zaburácel Silvar a zdvižením levé ruky zastavil celý zástup. "Cirhiat, Bannet, Kunor. Běžte tady na skálu a rozdělejte tam oheň, největší co dokážete, zbytek rozbalí tábor na pláži!" zavelel znovu Krvavý Trn. Všichni se okamžitě dali do práce. Jen chrámový akolyta stál uprostřed toho zmatku a nevěděl kde začít. Netrvalo ani půl hodiny a na pláži stálo několik stanů, nad kterými na útesu plápolala ohromná hranice. Garroth vešel do největšího stanu na pláži. Uvnitř již hořelo několik ohřívadel a na poduškách uprostřed stanu sedělo několik druchii, kteří upíjeli víno a jedli sušené maso. "Pojď! Posaď se! Udělej si pohodlí Garre. Možná tu budeme Pár dní čekat, ale nemělo by to trvat dlouho." pronesl Silvar. "Čekat? Tady? Na co?", "Mno přeci na loď která nás dopraví na Ulthuan. Kdyby jsme jeli až do Clar Karondu, nikdy by jsme nestihli odplutí flotily včas, proto bylo dohodnuto, že nás zde vyzvednou. Ten oheň jim snad dá signál o naší pozici.". Konečně něco co dávalo smysl. Garroth se tedy uvelebil vedle přítomných a po jejich vzoru do sebe začal lít víno a cpát zásoby. Netrvalo dlouho a teplo a únava z cesty ho ukolébala ke spánku, přímo uprostřed stanu.

návrat na seznam příběhů

Komentáře hodnotících k příběhu
(vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie)
Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu
Hnědá = tento komentář může být zastaralý
prozatím žádné komentáře
Podrobný rozpis získaných ohodnocení:

© Copyright 2002-2019 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist