„Nechoď moc daleko!“ slyšel, jak za ním volala matka. „Už přeci nejsem malý kluk,“ pomyslel si klučina a šel hlouběji do temného lesa, ani nevěděl, co ho tam táhlo. Možná osud, který byl každému dán do vínku, když přišel na svět z matčina lůna. Šel pomalu, dívaje se na přírodu kolem sebe, nezajímajíc se o to, že se ztratil. Najednou se z ničeho nic před ním zjevil jezdec na koni, štíhlé a vyšší postavy. Krásný černý kůň se leskl v odrazu slunce. Viděl, že jezdec už je starý — stříbrné vlasy a vrásčité čelo. Klučina strnul, když se jeho oči střetly s jezdcovými. Jeho kroužková zbroj byla na mnoha místech poškozená. Jezdec seděl vzpřímeně, v ruce držel otěže a na zádech měl luk a toulec. Na sedle měl připevněn velký meč a klučina si pomyslel, že ten musí být silný, když s ním dokáže bojovat. Klučina se lekl, protože si najednou uvědomil, že se nachází tam, kde ve svém krátkém životě ještě nebyl. Přesto se dokázal vzchopit a neztratil svou troufalost a najednou z něj vylétla slova: „P… p… pane, nevíte, jak daleko jsem od velkého dubu na rozcestí!?“ Chtěl pokračovat v další otázce, ale jazyk se mu zadrhl. Jezdec se zahleděl na malého troufalce a usmál se. „Moc daleko ne,“ odpověděl. Klučina ztratil ostych: „Nemohl byste mě tam dovést, ztratil jsem se.“ Jezdec pomalu sesedl z koně a pustil ho na pastvu. Sedl si na spadlý strom, aby si uvolnil ztuhlé klouby, a řekl: „Ještě musíš chvíli počkat, můj kůň je unaven a potřebuje si odpočinout.“ V tom se najednou objevil velký grizzly a vydal se směrem k nim. Klučina ztuhl strachem, ale jezdec vyskočil a začal k velkému medvědu promlouvat a po pár slovech se medvěd otočil a odešel. Klučina oněměl úžasem; slyšel, že dobří znalci přírody, říkající si hraničáři, dokážou promlouvat ke zvířatům, ale ještě nikdy nikoho takového neviděl.
Klučina se oklepal a vyhrkl osudovou otázku: „Pane, vy jste hraničář?!“ Jezdec se pousmál a klidným hlasem odpověděl: „Ano, proč se ptáš?“ Klučina najednou, aniž by chtěl, řekl, co měl na srdci: „Já také dokážu promlouvat ke zvířatům, i když ne k tak velkým a silným, zatím jsem si promlouval jen se sousedovic psem.“ Jezdec se pousmál a zeptal se: „Nechtěl by ses stát hraničářem?“
V tom je našla klučinova matka, majíc o syna strach, a spustila: „Kolikrát jsem ti říkala, ať nemluvíš s někým cizím, a víš, co — hledala jsem tě?!“ Klučina chtěl oponovat: „Ale... ale...“ V tom se do řeči přidal jezdec: „Promiňte, paní, ale já bych ani mouše ve zlém úmyslu neublížil, a od mladého,“ podlehl pohledem na klučinu, „jsem se dozvěděl, že by se rád stal hraničářem, a tak jsme si jen povídali.“ Matka se pomalu uklidnila a řekla: „Já vím, že by se jím chtěl stát, však spoustu času tráví v tomto lese, ani nevím, co tady dělá.“ Jezdec: „No právě, a v tomto věku se projevují hraničářské schopnosti. Někdo je přejde a nepodporuje, ale když je začne rozvíjet, mohl by se z něj stát dobrý ochránce lesa, i když je to život mnohdy samotářský,“ posmutněl, „a proto bych se chtěl zeptat, nedala byste mi ho do služby? Naučil bych ho hraničářskému umění a všem věcem okolo přírody.“ Matka nemohla uvěřit tomu, co právě vyslechla, a odpověděla: „Ale to já nemůžu rozhodnout tady na místě.“ Jezdec se pousmál a řekl: „Promyslete si to dobře a jestli se rozhodnete, že může, tak ať dojde zítra, až bude slunce vycházet na toto místo. Budu tu čekat nanejvýš do doby, než bude slunce nejvýš na obzoru.“
Matka kývla a odebrala se s klučinou domů, doma vše prodiskutovala se svým mužem a došli k názoru, že ho nikam nepustí, a aby se raději stal řemeslníkem, že ten je užitečnější. Klučina tento rozhovor potají vyslechl, ale nemínil se vzdát svého velkého snu. Proto ráno, ještě než kohout zakokrhal, odebral se z domu a utíkal na místo, kde včera jezdce potkal. Jezdec tam již čekal; když uviděl malého klučinu, jak běží, usmál se, pobídl koně a jel mu naproti. Klučinu posadil před sebe a vydali se na cestu. Od tohoto okamžiku své rodiče nikdy neviděl.
Od tohoto okamžiku byl klučinův osud naplněn. Jezdec ho bral vždy s sebou a učil ho všem znalostem, které mistrně ovládal, a vždy mu kladl na srdce: „Neřiď se vždy jen rozumem, ale i svým srdcem. Pomsta nic neřeší, je to jen přidávání dřeva do ohně a ten může spálit celý les. Vždy jednej s klidnou hlavou a mysli na to, že síla neřeší vše.“ Klučina si všechny tyto rady vzal k srdci a řídí se jimi doteď, i když už to není ten malý zmatený kluk ztracený v lese. Uplynulo mnoho let od doby, kdy se rozloučil se svým učitelem a připlul na tento kontinent; elfové mají svého krále, který je vazalem lidské císařovny. Ale zalíbil si to zde — lesy plné zvěře a města a osady, kde na trzích lze prodávat ochočenou divokou zvěř a zlatáky směnit za to, co si nedokázal sám zajistit.
II. Život v Thyrisu, jižní perle
Roku 11, když zkoumal prales a zvěř v něm poblíž města Thyris, zrovna se ve městě pořádaly trhy. Vydal se tam s nadějí, že prodá párek pěkných panterů, které ochočil při toulkách pralesem. Na trhu to bylo jako vždy, nebyl tu totiž poprvé. Jeden kupec přehlušoval druhého, jen on stál v klidu a tiše se svými na obdiv vystavenými pantery u zdi jednoho z domů lemujících tržiště. Tu potkal, spíše byl potkán a osloven, jeden z kupců, jak odcházel z trhu s prázdným vozíkem, a u pasu mu vysel pěkně naditý měšec, jenž mu táhl kalhoty dolů. Doteď ho nikdy neviděl, ale kupec na něj spustil takovým píštivým hlasem: „Dvacet zlatek za ten páreček. Na chov se mi hodí. A ještě deset, když se mi podíváš na koně.“ Pokývl hlavou, předal páreček a sbalil zlatky do měšce a vydal se s kupcem podívat se na koně. Kupec během cesty začal být výřečnější, představil se jako Jindra, jenž má pod palcem partičku říkající si Thyrští ochránci. Za městem v farmářské oblasti byla pískovcová farma. „Tak tady jsou ti nemocní chcípáci,“ pronesl Jindra. Willisagu zjistil, že ačkoliv si hrají na velké farmáře o chovu koní, ví úplné prdlajs. „To bude tak měsíc práce, budu chtít více,“ pronesl Willisagu, doufajíc v lepší výdělek za práci, která ho baví. „Problém zlatky nejsou, dej je do kupy a dostaneš dalších sto. Tady jsou a budou každý den, tě budu čekat,“ pronesl Jindra vyvádějící Willisaga z pozemku. Opravdu tam měsíc chodil, ošetřoval koně a občas něco prohodil s Jindrou. Po měsíci mu byl předán měšec a ještě odznak se znakem Thyrských ochránců. „Jestli chceš, nemáme mezi námi chovatele a koně střádají. Přijmi tento odznak a staň se jedním z nás,“ Jindra prohodil jen tak mimochodem jako by se nechumelilo. Willisagu se podíval na něj a pak směrem ke stájím, myslíce na chudáky koně, o které se tato banda neumí postarat, a nabídku přijal. A tak se stalo, že dle názvu, ale popravdě tomu tak nebylo, elf se stal ochráncem lidského frakčního města. Dny na farmě šly pomalu, nic se nedělo — nebylo to jako dřív, neměl volnost a nejvíc mu začínalo vadit to svazování povinnostmi vůči Jindrovi samotnému. „Nic nebudeš vlastnit, všechno ti dám za odměnu,“ říkával Jindra a Willisagu to začínalo pít krev.
Roku 12 už byl odhodlán vrátit odznak, ale svitla mu naděje na změnu života u Jindry. Zahájila se diplomatická jednání o sjednocení thyrských cechů Pospolity a Thyrských ochránců. A v druhém měsíci roku se to stalo. Willisagu najednou ožil, měl opět tu radost být součástí cechu. Dokonce se stal spolu s Valiantem správcem cechu a přebíral od něj zkušenosti s vedením a organizací. Bohužel časem se projevilo, že Valiant a Jindra jsou rozdílné povahy a začalo to mezi nimi docházet k zásadním rozepřím. To vše odnášel na své pohodě i Willisagu. V cechu panovala dusná atmosféra, podporovaná častými hádkami mezi Jindrou a správci. Toto vše vyvrcholilo položením funkcí a odchodem Willisaga s Valiantem. Ti dva si před farmou podali ruce a s přáním „určitě se někde potkáme“ se rozloučili. Bohužel se jejich kroky už nikdy nespojily; Valiant se stal časem vojákem Praetoriánské gardy a Willisagu se vydal směrem k Lewanu.
III. Příchod do Lewanu, smaragdového města
Po dlouhé cestě z jihu na severozápad došel k Husitské pevnosti. Zde začínalo lewanské území, na které se tak dlouho těšil. Slyšel, že zde pod vládou Arana se daří jak elfům, tak i hvozdu, a žijí zde dle zákonů učení Nistry. Při příchodu do města byl okouzlen krásou staveb a toho místa, úplný opak Thyru, kde bylo vše pískovcové a žluté. Nějaký čas zde žil a občas narážel na členy Menel Sangy, hrdě nosící odznak Quendi a v záři slunce lesknoucí se smaragdový plášť. Arana viděl poprvé, když ze svého sídla nad městem přijel na svém bílém koni v doprovodu členů na náměstí, kde všem přítomným občanům města měl proslov o prosperitě Lewanu a na konci toho proslovu zmínil, že Menel Sanga bude přijímat nové rekruty do svých řad. Komukoliv z členů nebo do schránky u sídla mohou dát svou přihlášku se základními informacemi a kde je možno je zastihnout. Toho Willisagu využil; v krámku na náměstí zakoupil svitek a za úplatu si od prodavače zapůjčil brk a inkoust. Ještě v krámku sesmolil žádost o přijetí, stalo v ní: „Já Willisagu z rodu Noith, tímto bych chtěl Vás požádat, Arane, o možnost být součástí společenství, jemuž velíte. V dobách bojů jsem zdatný šermíř a lukostřelec, ale raději mám doby míru, kdy se rád starám o koně a divokou zvěř. Neboť nemám stálý příbytek, budu se dostavovati po dobu týdne k místní bance, jakmile zajde slunce, po dobu hodiny.“ Čtvrtý den, co chodíval čekávat k bance, došla elfka se smaragdovým pláštěm a odznakem Quendi a obrátila se na něj: „Jestli ty jsi Willisagu, máš se dostavit zítra, jakmile zapadne slunce, do paláce Arana. Chtěl by si tě vyslechnout.“ Willisagu jen kývl hlavou a poděkoval za zprávu.
IV. Člen Menel Sangy, vydání se na cestu hanby
Už od rána byl jak na trní, nervózní, jíst mu nechutnalo; večer se měl totiž setkat s Aranem. K večeru si vzal na sebe nejlepší oblečení, které měl, a vydal se Lewanem směrem k paláci a sídlu Menel Sangy. Už při průchodu branou vedoucí k paláci míjel členy Quendi stojící na stráži; začal se mu žaludek svírat ještě více. Po vystoupání po schodech a vstupu do paláce uviděl přes celý sál samotného Arana Finwese, jenž seděl na trůnu. Podél sálu stála nastoupená Quendi a dva strážci před stupínkem s trůnem. Po dlouhém rozhovoru pokynul Aran na jednoho z členů a řekl: „Máš toho odvedence na starosti.“ Tím, kdo ho dostal na starost, byla bývalá správkyně města Sylvanas. Pár měsíců to trvalo, než se naučil vše, co člen Quendi musí znát a plnit, ale do konce roku se Willisagu stal členem Menel Sangy. Při slavnostním slibu věrnosti Aranovi převzal z ruky Arana smaragdový plášť a byl mu připnut odznak Quendi. V ten okamžik byl hrdý na sebe a odhodlaný vždy stát po boku Arana. Nic netrvá věčně, ani spokojená služba Aranovi a Lewanu, a Willisagu narazil na svou hranici schopností. Několik měsíců po převzetí odznaku se dostal do potyčky a byl mu jeho plášť ukraden; zostuzen tímto byl odhodlán dostat svůj plášť zpět. Čest mu nedovolovala vrátit se k Aranovi bez pláště. Odepnul si proto odznak — bez pláště odznak nemohl nosit — a ten dal hluboko do své kapsy. Vydal se na cestu k dopadení těch lumpů a získání pláště. Teď neznámý, s nikým se nerozloučivší, putuje po kontinentě, plaví se i na jiné lodi jen aby jej našel a vrátil si svou čest a hrdost.
V. Návrat na kontinent a služba Aranovi
Uplynulo více než desetiletí, co opouštěl kontinent s hanbou, a nyní se na něj vracel. S pár jizvami navíc, ale i nabitými zkušenostmi, a hlavně s pláštěm a odznakem stále schovanými. Po příjezdu do Andoru mu připadalo vše jiné, i když to bylo stejné. Bylo mu jasné, že se něco muselo stát. Všude narážel na plakáty zvoucí na boj za císařství; ve vzduchu cítil pach krve a spálenin. Při náhodném rozhovoru s kolemjdoucími zjistil, že tu byla válka a málem i Andor padl. Zjistil, že Praetoriánská garda byla rozpuštěna a král popraven, osada Tarkas zničena. Událo se toho mnoho, ale nejdůležitější informací bylo, že Aran je živ a zdráv a Menel Sanga stále spravuje Lewan a jeho území. Rychle se připravil na cestu a vydal se do Lewanu. Cestou si přemítal v hlavě, co řekne Aranovi a svým druhům, až dojde před Aranův trůn. Při průchodu Lewanskou branou si oddechl — to město zůstalo stejné. Jeho pomalu plynoucí život, budovy. Cestou k sídlu se zastavil na vzpomínkovém háji, kde zjistil, že se s pár druhy, které znal, již nesetká. Jeho další kroky vedly na Ostrov Nistry, poděkovat za to, že jej na jeho dlouhé cestě ochraňovala. Když stoupal k paláci a sídlu Menel Sangy a již viděl první bránu, zastavil se. Do hlavy se mu vkrádaly pochybnosti, proč by jej měl Aran přijmout znovu zpět a dovolit mu si opět připnout odznak a obléci smaragdový plášť. Myšlenky měl jen na to, zda je ještě hoden být ve službách Arana a jestli je připraven před něj předstoupit. Zklopil zrak do země a obrátil se na cestu zpět do města. Pronajal si domek u přístavu a začal se připravovat. Začal znovu chodit, tak jak před mnoha lety, na kontrolu cest a lesů. Občas připravil o život nějakého zbojníka u cesty, někdy i skřetí hordu, na kterou natrefil při kontrole lesů. Avšak Aranovi se vše dostane na vědomí, a to i to, že někdo podobný Willisagovi či on sám je zpět na lewanském území. Willisagu se neskrýval, jen se vyhýbal konfrontaci s Menel Sangou a Aranem. Za několik dní, když vycházel z domku, stála před ním elfka ve žlutém, se smaragdovým pláštěm a odznakem Quendi, a obrátila se na něj: „Ty, jenž obýváš tento příbytek, Aran s tebou chce mluvit. Pojď se mnou.“ Willisagu jen kývl hlavou, vzal si z domku truhličku, v níž měl schovaný plášť a odznak, a šel s ní cestou, kterou dobře znal, vedoucí nahoru městem k sídlu. Když vešel do sálu, kde na trůnu seděl Aran, hlasitě pozdravil a sklonil hlavu. Popravdě nečekal, spíš v to jen doufal; Aran projevil velkou empatii během rozhovoru s ním. Na závěr pronesl, že je rád za jeho návrat, a z donesené truhličky mu připnul znovu odznak a na ramena dal plášť, kvůli kterému tak nečekaně zmizel z dohledu Arana. Domů se vracel hrdý a plný nadšení z přijetí. Psal se první měsíc roku 25, co se znovu připojil ke Quendi.
VI. Rok a půl klidu a zlověstný svitek
Od svého návratu zažil spousty bitev se šťastným koncem. Po boku druhů z řad frakce i na osamocených hlídkách proti vpádu skřetů v lewanských hvozdech. Znovu navštívil několik zakázaných a nebezpečných míst s partou dobrodruhů nosících odznak Waltari. V Lewanu se změnila správkyně města — stala se jí Elluniel. Chtě nechtě musel na několik společenských akcí pořádaných pod záštitou Arana, ale na starosti je měla ona. Nerad oprášil slavnostní uniformu a dokonce se i bavil. Služba mu ukrajovala času, než ve schránce u své vilky našel svitek. Svitek, jenž měl na černé pečeti obrázek pavouka. Zrovna teď, když se na kontinent vrací ta armáda, jež jej zpustošila v době jeho nepřítomnosti. S výčitkami napsal svůj testament, vytáhl z almary černou uniformu. Myslel si, že ten den nikdy znova nenastane; sundal smaragdový plášť a odznak. Neoblékl se do uniformy černé jako noc, na sebe dal rudou šerpu a vydal se na cestu. V přístavu nasedl na bárku a vyplul směrem severozápad; tam někde je ten kontinent, kam pluje. A vědom si toho, že i kdyby se náhodou vrátil, už nikdy nebude takový, jaký byl, a k lewanskému hvozdu se těžko přiblíží.
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Heratrix - 3
Příběh je na i 4*, ale kazí ho chyby. Taky je nelogické, že na začátku hraničář míří "do královského města Andor" a na konci se dozvíme, že vlastně žil na jiném kontinentě... Na pokračování se ale těším :)
I. Dětství a příchod na kontinent