Aktuální dění Odkazy Pro nováčky Hraní role Města a území Informace

Lilien

-> Charakterník

obrázek postavyDuše osudu uniká,
V tom elfím těle prokletém,
Uvězněna neutíká,
Stala se smrti nohsledem.

Ani upír, ani živá,
Stvořena ke zlému účelu,
Lítost hluboko pohřbívá,
Vlastní tělo má za celu.

--------------------------------------------------------------------
----------- . . . . . . O jedné mladé duši . . . . . . . -----------
----------- . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . ------------
----------- . . . . . . . . . P R O L O G . . . . . . . . . . -----------
----------- . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . ------------
--------------------------------------------------------------------

Byla jedna mladá duše, co pálena zvědavostí strach překonávat chtěla, vše naplno prožívala, strasti, ale i radosti zveličovala, a převážně bezstarostná byla, jak už to tak mladé duše mívají. Patřila jedné mladé elfí slečně, takové malé, co v davu snadno zapadala. Mladá duše snila o tom, že by patřila jiné elfí ženě, silnější ženě, co by nemusela mít z ničeho strach, co by byla hrdinka, jako ty v knihách.
Duše se cítila jako v pasti, co s elfím dítětem? Ale kdo ví, možná jednou, když bude trpělivá. Byla však cokoliv, jen ne trpělivá. Jen zahnat strach a mladá slečinka bude hrdinka. Ale Stvořitelka nedala elfím slečnám strach jen tak z rozmaru. Dobře totiž věděla, že na ně číhá nebezpečí pomalu na každém kroku. Netrpělivé duše, obzvláště ty romantické, čekat ale vůbec neumí.
A tak se stalo, že se elfí duše ocitla v nové kleci. Už nepatřila mladé elfí slečně, ale krvelačnému netvorovi, který nevinnost dívky jen připomínal. Mrtvolně bledý s černýma očima zabil netvor oba rodiče mladé elfky.
A mladá duše pukla... roztříštěna na kusy hrůznými zážitky však stále žije. A její klec, jak magnet, přitahuje utrpení a bolest. A střípky duše brání sebe navzájem a sdílí bolest, které je pro jednu duši příliš.


--------------------------------------------------------------------
----------- . . . Něco málo z dávné historie . . . . -----------
----------- . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . ------------
----------- . . . . . . . . . . E M Í L I O . . . . . . . . . . -----------
----------- . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . ------------
--------------------------------------------------------------------

Všecko už to stojí za starou belu. V cechu akorát krysy a smrad. Kámoši jsou taky v trapu a těm lidem, co zbyli bych nesvěřil ani svýho čokla. Jak je znám, zařízli by ho sotva bych se votočil zády a než bych se vrátil, byl by z něj guláš. Ani ta čórka už mi nenese. Tudlec jsem si to štrádoval po Andoru, že vomrknu nějaký ty stánky. Vočíhnul jsem, co se dalo, ale jak jsem sebral kuráž stopit nějaký ty předražený serepetičky, už mě měl každej v merku. Neudělal jsem ani krok, aby mě zas nešpiclovalo deset vočí. Za to může ten podvraťák. Zas se vyválel v nějakým sajrajtu dole ve stokách a táhlo to z něj na hony daleko. Není divu, že na mě všici civěli. Tak jsem si řek, že z toho smraďocha zkusím alespoň něco vytřískat a šel žebrat na kraj náměstí. Sotva jsem si kecnul, už mě votamtaď pakovala ňáká baba celá v plechu a s Andorským pláštěm. Mohla bejt docela k světu, dyby to nebyla taková fúrije bezcitná. Tadle práce prostě lidi kazí, strážnýho nemůže dělat normální člověk, vo tom žádná. No tak jsem sebral to svý psisko, jo nemá jméno, stejně je hluchej jak poleno, tak na co. A vedl si ho zpátky do stok, kde jeho odér líp zapadne.
A nebyl by to den blbec, dyby tam zas nebyla vona. Zase ta divná holka. Vono spousta chlapů vod nás by si s ní prej dala říct, někerý říkaj, že jim dala sama. Někerý zas, že se neptali a prostě brali. Já myslím, že to jsou kecy. Ta holka si to štráduje po cechu až moc suveréně na to, že by ji tu měl kdekdo vohnout kdy se mu zachce. A vůbec, nevím co na ni viděj. Šikovná sice je, to vona se nezdá, ale prsty má rychlý jako blesk. Na jemnou prácičku všeho druhu je jak dělaná. Ale je taková malá a vychrtlá a vůbec, vypadá jak malá holka. Na tohle jsem už trochu starej, za nás byly v kurzu pořádný baby.
Navíc taková bleduje, dyť vypadá úplně nemocně. Podle mě tráví moc času nacvičováním v cechu. Vono stejně se člověk pořádně votrká až praxí. A tam aspoň přijde trochu na slunko. A vůbec je celá taková divná. A co na ni fakt nemůžu vystát jsou ty její voči. Ty její černý vočiska mě vobčas buděj ze snu. Jako by nestačily ty její elfácký uši špičatý. Ještě tydle žraločí voči, člověk ani neví, co si myslí, když do nich kouká. Myslím, že jsme ji nikdy neměli brát mezi sebe. Prostě takový jako vona tu nemají co pohledávat. Já to furt řikám, že tadle divná holka nevěstí nic dobrýho.
Navíc se kolem ní dějou divný věci. Třebas když začala chodit na akce s tou partou mladejch kluků, tak ty začali mizet za dost divnejch vokolností. Voni byli ty kluci dycky šikovný, ale pro svoje vlastní dobro možná trochu moc vodvážný. Nebyl s tím ale problém, dokud se tady nevobjevila vona. Teď už dva z nich chytli při vloupačkách. Ale nejdivnější je, že prej ani neutíkali, jenom spali. Kdo proboha živýho usne při vloupačce? Chlapi říkaj, že prej nemám věřit všemu, co slyším, ale víte, co se říká. Na každym šprochu...
A začíná se proslýchat, že ve městě řáděj nějaký upíři nebo co. Přísahal bych, že je taky jeden z tědle krvesajů, ale není to tak dávno, co jsem ji zmerčil se stříbrnejma náušnicema v těch špičatejch ušiskách. Nejspíš je stopila nějakej Andorskej paničce. Todlenc mi ale neštymuje. Viděl jsem už tucty rádobyhrdinů, co šli čistit městskej hřbitov vod nemrtvejch, jen aby si tam brzo ustlali taky v ňákej truhle. Ale všecky byli navlečený ve stříbře vod hlavy až po paty, prej to na ty nemrtvý zrůdy platí. No možná teda není přímo jedna z nich, ale vůbec bych se nedivil, kdyby v tom měla nějak prsty. Třebas má ňáký tydle krvesavý kamarády. Je to celý ňáký moc podezřelý, že všecky tydle problémy začaly, když se tu objevila ta holka.


--------------------------------------------------------------------
----------- . . . . . Návrat do současnosti . . . . . -----------
----------- . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . ------------
----------- . . . . . . . . . . . . L O V . . . . . . . . . . . . -----------
----------- . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . ------------
--------------------------------------------------------------------

Běžím. Kolem se míhají domy a prázdné uličky setmělého města. Dochází mi dech, ale nemůžu zastavit. Už je slyším za sebou. Poplašené výkřiky, řinčení brnění a... kopyta koní?! V záchvatu zděšení se vrhám do první úzké uličky, která se naskytla. Běž, běž, běž! Za sebou slyším dunění rohu. To o sobě moji pronásledovatelé dávají vědět ostatním. A jsou úspěšní. Odpovědí jim je další zadunění rohu někde v dálce za mnou. A další, tentokrát přede mnou. A další. A zvony. Celé město zburcoval poplach. Musím změnit směr. Z jedné temné uličky do druhé. Kde to sakra jsem? Jeden dům za druhým, všechny se zdají stejné. Brána! Brána přede mnou. A je otevřená. Tak moment. Zavírá se! „Támhle je, chyťte ji!“ Prudce jsem zabrzdila a vrhla se zpátky odkud jsem běžela. Řinkot brnění a kopyta koní. Stahují se všude kolem mě. Musím něco udělat. A rychle. Kanál! Výborně! To zatracené víko je těžší, než se zdá. Uvnitř je tma, ale ta mi nedělá problémy. Vidím až dolu. Je to pěkně vysoko, ale po straně se táhne dolů železný žebřík. Pěkně rezatý. Rychle, rychle. „Leze do kanálu! Támhle! Všichni sem!“ Kruci, to bylo o chlup... málem jsem je setřásla. Lez, lez, lez. Dělej! Dál už to není tak stísněné, strop kanálu mám nad sebou. Tyhle stoky jsou obrovské! Ještě půlka cesty dolů. Puch přímo štípe v nose. Řinkot nade mnou ustal. Už jsou u vchodu. „Máte ji?“ „Je tam tma, pane, ale myslím, že jsem tam viděl nějaký pohyb.“ „Tak na co čekáte, střílejte!“ Kuše! Teď nebo nikdy! Odrážím se od žebříku a skáču dolů. Dopad zbrzdit v kolenech, pak kotoul přes rameno. Právě v čas. Za sebou slyším cinkot šipek o kamennou podlahu. Nedovolím si ani chvilku na popadnutí dechu. A rozhodně ne tady, vždyť se tu sotva dá dýchat. Běž, běž, běž!

***

Tma. Koruny stromů tyčících se všude kolem pohlcují i tu trochu světla, co noční obloha poskytla. Mám tmu ráda. Tma znamená bezpečí. Přesto se teď krčím u stromu a srdce jakoby si chtělo probít cestu ven z hrudi. Krůpěje potu mi stékají po tváři. Takhle horké mé tělo už dlouho nebylo.

Zas mě někdo poznal. Ale čím jsem si zasloužila, že mě nahání jak lišku na honu? Nezapírám, že jsem podváděla, uplácela, kradla, vraždila a vůbec dělala vše jak se sluší a patří. Stejně jako nejmíň tucet dalších budižkničemů. Málokterý z nich to ale dotáhne tak daleko, že se o něho začne zajímat císařství. A já to dokázala jen tím, že žiju. To je můj největší hřích. Mým největším zločinem je moje vlastní existence. A taky trestem, protože co je to vůbec za život v tomhle prokletém těle? Vím, že nejsem nemrtvá. Stříbro mi neublíží. Přesto mi žilami koluje jed smrti, co otravuje tělo i mysl. A k životu potřebuju cizí krev. Jsem upírka. Lépe řečeno poloupírka, abych slabošskou sebelítostí nekazila romantické představy o krvesajících monstrech.

Možná už na tohle začínám být stará. Myslela jsem si, že dokážu všechno. Místo toho jsem už několikrát unikla jen o chlup. Jsem lovnou zvěří, které už není cizí dopadení. Okusila jsem věznění i mučení. Ale pro ně nic není dost. Nepřestanou, dokud neokusím trest posvěcený bohy. Nepřestanou, dokud mě nepopraví a má duše neskončí na samotném dně podsvětí. Možná je už na čase to skončit. Jen kdybych neměla takový strach.

Strach ze smrti je to jediné, co mě udrželo na nohou tak dlouho. Zažila jsem smrt už mnohokrát, ale přesto to nikdy není o nic snazší, než poprvé. A moje duše asi nikdy nedojde klidu. Samotní bohové se ji zřekli. Mám pocit, že je to pro ně zábava. Baví se tím, že mi nedovolí odejít. Možná jsem svůj trest již dostala a odpykávám si ho právě teď. Všichni mají strach ze smrti. Ale jejich čas jednou přijde, ať chtějí nebo ne. Můj čas se však zastavil. Já jsem nejspíše prokletá trpět životem na věky. Sto let a pořád vypadám pomalu jako dítě. Čeká mě věčnost v tomhle prokletém těle. Věčnost plná trýznění žízně. Věčnost plná strachu. Věčnost plná bolesti. Věčnost plná nenávisti k sobě i ostatním. Kdo by se z toho nezbláznil? Nesmrtelnost není dar. Je to prokletí.

Smrti se děsím a přece po ni toužím. Není to ironie? Je tohle ten moment, kdy přicházím o rozum?
Konečně můžu alespoň zase volně dýchat. Tolik vůní...
Je tu vlastně docela hezky.

návrat na seznam příběhů

Komentáře hodnotících k příběhu
(vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie)
Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu
Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Gryfus - 5

Originalni ne ze ne. Jen je otazka, jak moc je to pravdive vuci hre... ale to uz porovnavat samozrejme nemuzu.
Vesi - 4

Moc hezký..je tam sice ještě pár chyb, ale o moc lepší než minule! Chytlavej příběh a krásně se čte.
Heratrix - 5

Téhle podobě příběhu už asi není moc co vytknout. Snad jen tu tabulku updatů bych smázla :) Jinak super!
Hestie - 5

Pěkné čtení
Shariel - 5

Líbí se mi nefádnost příběhu a syrovost vyprávění v přímé řeči. Navíc je vidět, že autor svoje dílko proti předešlým komentářům stylistiky poupravil. A ač je sice pár souvětích ještě těžkopádnějších, za mě si to zasluhuje za 5 :)
Podrobný rozpis získaných ohodnocení:
známka 4: 1x
známka 5: 5x

© Copyright 2002-2025 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist