Aktuální dění Pro nováčky

Postavy 

Magie 

Herní mechanismy 

Výroba, předměty 

Hraní role Města a území

Neobyvatelná města 

Informace

Grim Elvard

Narodil jsem se v mé Zemi, kdesi uprostřed moře. Moje rodina nebyla zrovna bohatá, ale nepatřili jsme ani k té nejnižší vrstvě. Museli jsme ale pořádně makat celý den, abychom se udrželi nad vodou. Bydleli jsme na farmě za městem, takže mě už od mládí učili rodiče všestrannosti. Naštěstí mě práce bavila, takže jsem se učil rychle. Můj bratr Flist byl však pravý opak. Raději běhal celý den po lese, kde lovil divoká prasata a bažanty, než aby se něco učil. Naši z toho neměli moc velkou radost, ale na druhou stranu, taky si dokázal obstarat obživu, takže mu v tom nebránili.

Postupem času se z něj stal výborný lukostřelec. Při svých toulkách lesem potkal dokonce jakousi dívku, Elwion bylo myslím její jméno. Odjeli spolu sem do Andarie a od té doby jsem o nich neslyšel.

Já jsem se zatím zdokonalil ve všech známých řemeslech naší Země. Akorát mě nikdy moc nešlo krejčovství. Udělat si boty, to bych zvládl, ale šít šaty to ne...
„To není nic pro chlapy“, vymlouval jsem se vždycky a táta se mnou souhlasil.
Máma z toho sice radost neměla, ale naučila mě aspoň perfektně vařit. Když s námi ještě bydlel bratr, tak každý víkend, když se vrátil domů, donesl nějakou tu zvěřinu. Někdy jelena jindy bažanta. A s mámou jsme vždycky udělali takovou hostinu, že se k nám někdy slízali i sousedi z dalekého okolí.

Později mě už přestalo bavit učit se známé věci a tak jsem začal vymýšlet a vynalézat věci nové. Někdy jsem nad plány strávil celé noci, ale objevil jsem spoustu pozoruhodných věcí, které v naší Zemi nebyli známi. Třeba nový způsob zápřahu, při které nebyla zvířata tolik namáhána. Další mé vynálezy už nebyli nějak zvlášť významné, i když práci velmi usnadňovali. Bohužel, otci to po čase začalo velmi vadit, protože jsem spával velmi málo a další den, když se šlo hned po ránu na pole, jsem býval velmi unavený a udělal jsem sotva polovinu práce než normálně.

Otec mi vždycky nadával, že nic nedělám a že se furt jen schovávám za stolem, abych se vyhl práci a že prej, co se to se mnou stalo, atak dál. Docela mě to mrzelo, protože jsem se snažil dělat toho co nejvíc. Ale otec si mlel to svoje, říkal, ať dělám to co ostatní a nesnažím se změnit svět k lepšímu, že se mi to stejně nepodaří. Jenže já jsem nechtěl změnit svět, já si chtěl jen usnadnit vlastní život. A právě kvůli tomu jsem byl, podle mého otce, lenoch. Jednou to už dosáhlo takové hranice, že mi dokonce vyčítal, že nejsem jako můj bratr. To mě dost podivilo, protože dřív mi říkával: „Hlavně si neber příklad z tvého bratra. On po čase sám pozná, že práce je tady na farmě a ne někde v lese.“ Hodně jsme se pohádali a nakonec mě vyhnal z domu, že takového lenocha živit nebude. Máma to sice oplakala, ale s tátou souhlasila. Dala mi však na cestu měšec s několika mědáčky a nějaké to jídlo. A já se vydal, jak se říká, do světa...

Pokusil jsem se najít práci ve městě, což nebyl problém, protože vyučených lidí bylo málo. V jedné kovárně se mě ujal jeden chlapík, který se zdál být hodný a přívětivý. Dokonce i slušně platil. Jakmile ale zjistil, že jsem toho umím docela hodně, dával mi práce čím dál víc. Ovšemže za stejný plat. Jednoho krásného dne jsem se naštval, „mile“ mu řekl, že odcházím a odešel jsem. Byla to zase hádka na celé ulice, ale po chvilce zjistil, že už s tím nic nenaděla, tak se radši vrátil domů a napsal inzerát, že hledá kováře na výpomoc.

A tak jsem šel do dalšího města, do přístavního města. Tam byl život úplně jiný. Přes den mrtvo a večer „živo“, když to nazvu skromně. Začal jsem pracovat u jednoho tesaře, který mě později doporučil známému, který stavěl lodě. A to byla první práce, která mi pořádně vyhovovala. Mohl jsem tam uplatnit své dovednosti a navíc jsem se mohl zabývat vynalézáním. Mistr měl ze mě radost a vycházeli jsme spolu dobře. Když viděl, že nové typy lodí, které jsem navrhl jsou mnohem lepší než ty předchozí, tak byl zajisté velmi nadšený, ale navíc začal mít ke mně stále větší úctu. Už jsem nebyl jen tak ledajaký jeho zaměstnanec, pracovali jsme jako společníci. O výdělek jsme se dělili spravedlivě půl na půl. A jelikož moje lodě byli rychlé a přesto na vodě stabilní, začali jsme vydělávat spoustu peněz. Po čase jsem dost zbohatl a pořídil si malou vilku za městem. Dokonce mělo o mě zájem spousta žen, ale stejně všechny chtěli jen peníze. A já na ně ani neměl čas.

Bohužel, dobré dny nemohli vydržet nejdéle, takže za pár dní u mě klepala královská garda, že si se mnou chce promluvit sám král. Věděl jsem, že naše lodě jsou známi po celé zemi a tak jsem se těšil, že budu pracovat na královském dvoře. Naneštěstí se tomu tak nestalo. Nedostal jsem žádnou práci, nedostal jsem žádnou odměnu za služby království. Místo toho si mě vzali na starost dvorní mágové, kteří ze mě dostali všechny mé znalosti o stavbě lodí a zajistili, abych si nic o lodích nepamatoval. Byl jsem uvržen do žaláře a po nějaké době prodán jako otrok na jednu loď.

Probudil jsem se v zatuchlé místnosti, kam bych si dřív ani nenatáhnul nohy. Teď jsem se tu těsnil s několika dalšími společníky. Chtěl jsem se protáhnout, ale místo toho jsem dostal ranu do zad, ať se moc neroztahuju. Tak jsem čekal a snažil si vzpomenout, kde to jsem a jak jsem se tam dostal. Po chvilce nás vyhnali z kutlochu a začala práce. Údržba lodi a práce v kuchyni. Docela jsem byl rád, když mi k večeru dali napít něčeho, v čem bych si dřív ani neumyl nohy. A jak vypadali moje nohy za pár dní ani nechtějte vědět. Pokusil jsem se o vzpouru, ale na to, abych přepral tucet námořníků jsem byl příliš slabý. Hodili mě do podpalubí nechali mě tam několik dní bez jídla a bez vody. Byl jsem tak ještě s jedním vězněm. Nejspíš tam nebyl poprvé, takže věděl jak šetřit energii a tak seděl v rohu a skoro nemluvil. Já se snažil vypátrat nějakou skulinku, kudy bych se dostal na horní palubu pro jídlo. Nenáviděl jsme tu loď a v zoufalství jsem nadával, kterej parchant ji postavil. A můj společník poprvé promluvil: „Elvard, stavitel lodí...“

Chvíli jsem jen stál a přemýšlel o tom, jestli už jsem tak unavený a hladový abych měl vidiny a slyšiny. Nezdálo se. Ten chlápek byl až příliš reálný. Začal jsem se ho tedy vyptávat na toho jeho Grima Elvarda. Ale podle popisu jsem to byl já. Akorát mi nesedělo to stavění lodí. To jsem si vůbec nepamatoval. Pamatoval jsem si jen toho tesaře, ale ne lodě. Vykládal mi o mě. A ja si pomalu začal vzpomínat. Po nějaké době, jsem si vzpomínal téměř na vše. Nemohl jsem si však stále vzpomenout na ty konkrétní plány lodí. A tak jsem zůstal trčet v podpalubí...

Dojeli sme do jakéhosi města, které bylo převážně postavené z pískovce. Nazývalo ho Tyris nebo tak nějak. Nebylo tak rušné jako přístavní město, kde jsem bydlel, ale bylo mnohem víc vznešené. Levných holek tu byla tak třetina co u nás a vypadalo to, že ti co jdou po molu nemají strach, že je někdo podřízne, tak jak tomu bylo u nás. Kapitán mě prodal za přemrštěnou cenu nějakému chudákovi. Byl to asi fakt chudák, když mu bylo jedno, že jsem úplně zesláblej. Ani mě nepřekvapilo, že jsem mu v noci snadno utekl a stihl mu ještě sebrat chleba, nějaké to oblečení, nářadí a hrstku zlatých. Utekl jsem mu, sedl si v městském parku na lavičku a poprvé za několik měsíců jsem se usmál...

návrat na seznam příběhů

Komentáře hodnotících k příběhu
(vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie)
Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu
Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Tegonur - 5

Líbí se mi, že je psán tak .. jednoduše.
Podrobný rozpis získaných ohodnocení:
známka 5: 3x

© Copyright 2002-2019 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist