Život semnou od začátku nezacházel zrovna v rukavičkách a nikomu bych nepřál projít na vlastní kůži výchovou ulic. Protloukám se městem, jak to jde nejlíp. V jeho ulicích jsem se ale naučil vyjít s čím se dá, nespoléhat příliš na cizí, postarat se sám o sebe a pomoct si z každého průšvihu. Ze všeho nejvíc jsem se staral o výdělek. Využíval jsem k tomu svoji slepotu a hbité prsty, a právě ta hbitost a slepota mě nejspíš zachránila v mnoha pouličních rvačkách a zajistila mi jistý druh popularity. Z počátku jsem se živil jak se dalo, kradl zeleninu na zahradě, občas šlohl jablko z krámku. S postupem času, a s přibývajícím hryzáním svědomí, že kradu stejně chudým jako jsem já, jsem začal krást peníze bohatším a jídlo si kupovat.
Ze začátku jsem okrádal bohatýry na tržišti, kde se skýtalo plno cest k úniku při nezdaru, ale žádný větší neúspěch nepřicházel. Povzbuzen vidinou výdělku jsem se rozhodl začít krást i v domech. Jenže bez přípravy nic není, a proto jsem se prvně dal na dráhu zámečnického učně. Musím se pochválit, mistr Tom byl se mnou nad míru spokojen a stále mne chválil, jak že mi to ty zámky a pasti dobře jdou. Brzy jsem dosáhl schopností daleko přesahující ty mého školitele. Ve volném čase jsem si vyrobil paklíče a začal etapu svého života, na kterou nejsem vůbec pyšný. Zezačátku jsem se vloupával jen do menších domů bez psů a obyvatel... ale jak rostly zkušenosti, rostla i drzost.
"Jsem přeci tak tichý a nenápadný..." myslil sem si! "...chtělo by to nějakou pořádně naditou truhlu..." začínal jsem postupně chtít čím dál tím víc. To vše jen abych si dokázal, že na to mám.
Musím podotknout, že do této doby jsme kradl jen tolik a jen proto, abych se uživil, nikdy ne pro zábavu. Nicméně jsem se jedné temné noci vloupal do jakéhosi velkého sídla... Palisády obepínaly rozsáhlé nádvoří a na stožárech vlály standarty s velkým červeným kalichem. Rychle a potichu jsem ve tmě proklouzl do vnitřního traktu této pevnosti. Pohyboval jsem se zde tiše jako stín a prozkoumával jsem jednu místnost za druhou.
Já to tušil!, vždycky jsem měl čuch na zlato, byl jsem na správném místě a ve správný čas. Stála přede mnou celá zlatá truhla nablýskaná tak, že by ji viděl v té nejtemnější tmě i skutečný slepec. Noc byla také úplně tichá a pouze z dáli doléhalo šumění moře a sem tam bylo slyšet jak se někdo v patře nademnou převalí na posteli. Zloděj se ale nesmí nechat vycukat. Pomaličku jsem se proplížil na druhou stranu místnosti podél zdi a dal se na velmi opatrný postup k truhličce směrem odzadu. Letmý průzkum past neodhalil a použitý paklíč donutil robustní zámek na pokladnici radostně cvaknout. Další kontrola a stále žádné zabezpečovací zařízení. O to lépe. Otevřel jsem truhlu a obtížil se měšci plnými zlata.
Opatrně jsem proklouzl ven z místnosti do chodby, dával jsem si pozor, abych šel přesně tou cestou, kterou jsem se sem dostal. Pohyboval jsem se stínem, dál od oken, ale zhruba uprostřed chodby mne zradila moje nově nabytá hmotnost. To, že to prkno v podlaze zavrže, to mi bylo jasný hned jak jsem se ho nohou jen trošku dotknul. Nemohl jsem ale nic dělat... jakmile začne vrzat, musím došlápnout, neúplný zvuk totiž může přilákat daleko víc pozornosti než běžné vrznutí, na které jsou obyvatelé zvyklí. Hned jsem nohu také sundal, abych neporušil formát běžné chůze.
Stál jsem tam naprosto ztuhlý, přikrčený připraven vyrazit. Nevydal jsem ze sebe ani hlásku, ani šustnutí, nic co by moji přítomnost mohlo vyzradit. V tom mi to došlo. Na druhém konci chodby někdo byl. Slyšel jsem ho tam stát. Slyšel jsem ho jak se snaží nevydávat žádný zvuk; amatér... Slyšel jsem ho dokonce jak naslouchá tmu. Určitě mě nemohl vidět, stál jsem důkladně ponořen ve stínu.
Došla mu trpělivost nebo možná jen neudržel po tak dlouhé době rovnováhu a přešlápl na místě. Další krok ale učinil přímo mím směrem. A ještě jeden. Zastavil se a zase poslouchal.
"Lucifer" pronesl najednou velice mladý hlas. Vrzavý zvuk prozradil, že se sesílateli rozpadlo kouzlo v rukou.
Na nic jsem nečekal a skočil dopředu, dýku napuštěnou jedem již pevně třímaje v ruce.
"Flamma Par..." nedořekl mladík. Dýka ho zasáhla do hrudi a má ruka mu ucpala ústa. Tohle jsem nikdy předtím neudělal... přesto mi to přišlo tak instinktivní, tak krásné, a přesto zkažené až do morku kostí. Nemohl jsem si dovolit, aby mě mohl identifikovat; dílo jsem dokončil.
Celé mě to tak vyvedlo z rovnováhy, že jsem upustil lup a jen jsem utíkal. Klepaly se mi ruce, měl jsem strach, srdce prudce bušilo, to bylo moje první zabití, nával adrenalinu jen podtrhával napětí.
Později vyšlo najevo, že má oběť byl kouzelnický učeň. Ještě dítě. Tohle ne! V následujících dnech jsem se jen toulal sám. Já sám a moje hryzající svědomí. Nic jsem nejedl, aby mě můj prázdný žaludek upomínal o tom, co jsem provedl. Chvílemi jsem měl chuť jít se udat. Kdyby mě popravili, jistě by bylo spravedlnosti učiněno za dost. To by ale byla příliš snadná cesta ven... NE, mým trestem bude chodit po světě s vědomím, že jsem sebral život nevinnému dítěti. Ještě ten den jsem navštívil svého mistra a požádal o členství v jeho cechu.
Dnes již otevírám truhly pro peníze, které mi přinesou sami majitelé co ztratí klíč. A zneškodňuji pouze pasti, které nastražily všivá monstra v podzemích na nebohé družiny dobrodruhů. Jsem již hodný a nedělám žádné nepravosti (čestné skautské =). Pomohu také v dobré věci kde se dá. Můžete mě občas potkat jak jen slepě zírám do blba u portálu ve městě Thyris... nebo si jenom prohlížím tu krásnou elfku???
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Život semnou od začátku nezacházel zrovna v rukavičkách a nikomu bych nepřál projít na vlastní kůži výchovou ulic. Protloukám se městem, jak to jde nejlíp. V jeho ulicích jsem se ale naučil vyjít s čím se dá, nespoléhat příliš na cizí, postarat se sám o sebe a pomoct si z každého průšvihu. Ze všeho nejvíc jsem se staral o výdělek. Využíval jsem k tomu svoji slepotu a hbité prsty, a právě ta hbitost a slepota mě nejspíš zachránila v mnoha pouličních rvačkách a zajistila mi jistý druh popularity. Z počátku jsem se živil jak se dalo, kradl zeleninu na zahradě, občas šlohl jablko z krámku. S postupem času, a s přibývajícím hryzáním svědomí, že kradu stejně chudým jako jsem já, jsem začal krást peníze bohatším a jídlo si kupovat.