Eidoel se opřela o skalisko a namáhavě oddechovala. Snad jsem mu utekla, pomyslela si. Zvědavost byla větší než strach, a tak se vydrápala na vrcholek a opatrně se rozhlédla. „K sakru, je moc blízko, nedokážu mu utíct, musím se ho zbavit,“ zašeptala si pro sebe. Sešplhala dolů, vzala do ruky svojí zářící hůl, obešla skálu a rychle se rozběhla k nepříteli. Byl k ní zády a očividně si jí ještě nevšiml. Již od něj byla jen patnáct sáhů. Deset. Pět. V tu chvíli vykřikla mocné magické slovo a vrhla po něm ohnivou kouli. Zasáhla ho přímo do hlavy. Ihned se napřáhla svojí holí a udeřila jej do krku. Ozvalo se strašlivé křupnutí.
„Eidi! Přestaň si už hrát a pojď se najíst, oběd je na stole!“ Malá Eidoel se podívala směrem k domku, z jehož dveří na ni volala její matka. „Teď nemůžu, právě bojuji se strašlivým lidožroutem!“ Eidina matka se podívala na slaměného strašáka, u něhož Eida zrovna stála a na zlomenou větev v jejích rukách. „Jo, to sem viděla ze dveří, jak po něm házíš kamenem. Zahoď ten klacek a pojď jíst, nebo dostaneš na holou!“ Malá Eida se na ni ukřivděně podívala a pomalu se odšourala domů. To nebyl žádný kámen, to byla ohnivá koule, oponovala v duchu matce, ale nahlas se to říct neodvážila. Rychle do sebe dostala kaši a pár pšeničných placek a už se chystala, že si půjde zase ven hrát na neohroženou čarodějku, jenže ji ve dveřích zastavila její matka. „Už je ti jedenáct let, měla bys konečně přestat dělat blbosti. Je tu plno práce kolem domu a tvoje pomoc by se mi občas hodila. Místo toho furt běháš po venku a mlátíš toho strašáka na zahrádce nebo se touláš po lese. Tak teď buď užitečná a dones oběd svému tátovi. Měl by kácet stromy někde u řeky.“ Eida rozmrzele vzala plátěný vak s obědem pro otce a vydala se na cestu.
„Konečně oběd! Kde ses tak dlouho flákala?“ Otec se napřáhl a dal Eidě silnou facku. „Příště mi ten oběd dones včas! A teď upaluj domů pomoci matce. Jestli se od ní až se vrátím dozvím, že si zase dělala kraviny, dostaneš takovej výprask, jakejs ještě nezažila!“ Eidoel se s brekem obrátila a rozběhla se směrem k domovu. „Nenávidím je! Furt mi rozkazujou! Cokoli udělám pro ně není dost dobré! Ale já už jsem velká, můžu si dělat co chci! Můžu jit i do těch starejch ruin, kam mi zakazují chodit!“ V tu chvíli se zastavila. Rozhodla se během chvilky. Odbočila ze stezky a vydala se směrem do kopce, tam kam jí vždy zakazovali chodit.
Cesta ji trvala jen chvíli, takže se ani nenadála a už procházela pod napůl zříceným obloukem brány. Přestože bylo slunce stále ještě vysoko na obloze, uvnitř byl stín. Pověsti, které o tomto místě slýchala, říkaly, že zde žil stařec, který se spolčil s ďáblem. Tyranizoval všechen lid v okolí svými nečistými kouzly, až se jednou všichni shromáždili a starce doslova rozthali na kusy a jeho tvrz vypálili. Starcův duch nenalezl pokoje a stále v ruinách straší. To malou Eidu ale vůbec nezajímalo, protože této pověsti vůbec nevěřila. Vydala se klidně dál. Nevím, proč bych sem neměla chodit, řekla si v duchu. Ulomila si větev ze stromu. „Jsem velká mágyně Eidoel a nikdo se mi nedokáže postavit,“ vykřikla Eidoel na celé ruiny. Náhle se za jejími zády ozval chraptivý hlas: „Že ne?“ Eida se s leknutím otočila. Pár sáhů za ní se tyčila přízračná postava starce. „Na velkou mágyni jsi nějaká malá,“ rozesmál se stařec strašlivým smíchem. „Dokážeš tohle?“ Pomalým pohybem mávnul pravou rukou a ze země před ním se zvedla do vzduchu krátká, ostrá, černá kost. „Nechte mě být, já už sem nikdy nepřijdu. Omlouvám se, že sem vás vyrušila,“ slabým hláskem pravila Eida, zatímco se snažila dostat k bráně ven. „Neboj, nic ti neudělám, ale... Mám pro tebe dárek,“ ukazal stařec na kost před ním. V tu chvíli mávnul i druhou rukou a zatímco Eida ztrácela vědomí, zabodla se jí kost do hrudi.
Když nabyla vědomí, slunce bylo stále vysoko na obloze. Asi jsem usnula, ale ten sen byl strašnej, nebo to nebyl sen? Rychle se podívala se na místo, kam se jí měla zabodnout ta kost. Její halena byla v tom místě děravá, ale zranění žádné necítila. „Zvláštní. Asi sem si ji někde roztrhla. Ale ještě mám času dost a já jsem velká čarodějka! Z tohoto místa si udělám svoje sídlo!“ Ukázala prstem na strom, ze kterého si dřív ulomila větev na hůl. „Ten se mi tu nelíbí, mohl by zhořet!“ V tu chvíli ji z dlaně vyletěla ohnivá koule a zasáhla strom. Okamžitě shořel na prach. Nevěřícně se koukla na svoji ruku. Podívala se na kamen u jejích nohou a ten se okamžitě zvedl do vzduchu. Pohybem hlavy jej vyhodila vysoko do vzduchu. „Tak tohle mi snad nikdo neuvěří. S tím bych mohla našim pomoci, třeba by si mě pak vážili víc a nebili by mě!“ Rozběhla se domů.
„Mamí, Mamí!“ volala Eidoel jak přibíhala k domu. Ze dveří však vyšli oba její rodiče. „Kdes byla tak dlouho! Celou noc sme se o tebe s tvojí matkou strachovali!“ Celou noc? Vždyť jsem před pár hodinama odešla od táty, podivila se Eida. Neměla však čas přemýšlet, protože v tu chvíli jí na tváři přistála od otce taková facka, až že se svalila na zem. „Nech mě! Něco vám chci ukázat! Pak mě budete mít rádi!“ Ukázala na strom kousek od nich a ten se svalil na zem. Mávla prstem a z kmene odpadly všechny větve. „Tos udělala ty!? Táhni pryč! Ty už nejsi naše dcera! Jsi zrůda! Táhni z domu, ať si tě sežere divá zvěř!“ Eidě se z toho zatmělo před očima. Jak jí to mohl říct? Ona mu chtěla jen dokázat, že může být užitečná. Se strašlivým výrazem v obličeji se na svoje rodiče podívala. Oba dva okamžitě zbledli a padli na zem mrtví. V hlavě zaslechla vzdálený smích. „Zasloužili si to. Jsi mocná čarodějka a oni ti jen bránili!“
Eidoel si vzala něco málo jídla a vyrazila do světa. Když vycházela ze dveří, vylétla jí z dlaně ohnivá koule a zapálila přichystanou hromadu dříví ve světnici. Ten den shořel domov dřevorubec Laerbora, jeho ženy Emelas a jejich dcerky Eidoel na prach.
Eidoel se zamračila. „Slyšela jsem, jak mě pomlouváš, Jakube. A že si o mě vymýšlíš neskutečné příběhy. Cos jim to o mně nakecal?“ „T-t-to n-n-není p-p-pravda. O-o-oni s-si vy-vymýšlejí,“ zakoktal se mladý muž. Eidoel se v ruce najednou objevil ostrý dlouhý nůž. „Uvidíme.“ Ďábelsky se usmála a přejela ostřím nože po jeho hrudi. Jakub bolestí zařval. „Tak řekni, jak si vymýšleli a nechám tě být!“ „Prý si čarodějnice! Proklínáš lidi a zabíjíš krávy! A naopak. Ale já jim řekl, že to není pravda!“ „Již před pár týdny jsem ti řekla, aby ses o mě nezajímal, nebo toho budeš litovat. Oni měli pravdu. Teď když víš moje malé tajemství, nemůžu tě nechat jít.“ Náhle Jakuba chytil druhý pár rukou. Studených. Jakub otočil hlavou a když spatřil prázdné oči mrtvoly, která byla dříve jeho kamarádem Kamilem, omdlel hrůzou. Eida pokrčila rameny a zabodla mu nůž do srdce. Kousek odstoupila a nataženou dlaní poslala do čerstvé mrtvoly trochu svojí magie. To, co ještě před pár minutami bývalo Jakubem, se postavilo a odšouralo se ke kraji místnosti. „Tak už i tady mají podezření. Nedá se nic dělat, budu muset zase odcestovat jinam. Ale nějaké to překvapení bych jim tu nechat mohla,“ podívala se smíchem na dvě zombie.
Příští den v poledne do jejího domu vtrhli strážní. Jediné co našli, byli dvě rozzuřené živoucí mrtvoly, které se na ně okamžitě vrhly a jednoho ze strážných ošklivě zranily. Tou dobou byla Eidoel už na cestě jinam. Od toho osudného dne, kdy zabila své rodiče, již uplynulo patnáct let a ona se stěhovala tolikrát, že to ani nepočítala. Rozhodla se tedy, že si najde nějakou ruinu, kde by měla klid. Jednu takovou pěknou opuštěnou našla poblíž cesty z Havantu do Lewanu. Jenže nebyla až tak opuštěná jak si myslela – po pár dnech se v ní najednou objevila banda zbojníků, co přepadávali pocestné. „Co tu chceš? Sems neměla chodit holčičko, teď tě budeme muset odkrouhnout!“ Eida se usmála na toho drzouna, kterého chtěl hned proměnit v jednoho ze svých služebníků, ale pak se zarazila. „To myslím nebude potřeba, mohli bychom si vzájemně pomoct.“ Tehdy ji přijali mezi sebe.
„Naval prachy, nebo odsud neodjedeš celej!“ zařval Jednorukej na bohatě vypadajícího poutníka, kterého právě potkali na křižovatce. „Nic nemám, jsem chudý jako kostelní myš.“ „Kecá. Tohle měl v batohu.“ ozvala se Průzkumnice, která se najednou objevila za jeho zády s vítězoslavným úsměvem a plným měšcem. „A řekla bych že je pěkně naditej.“ Zatřepala s měšcem, z něhož se ozvalo hlasité cinkání mincí. „Okamžitě mi to vraťte... Nebo uvidíte!“ V tu chvíli cizinec vyřkl dvě slova a Průzkumnice strnula uprostřed pohybu. „Tohle si neměl dělat. Teď se poddej mojí magii!“ Eidoel napřáhla obě své ruce k poutníkovi a z nich vyšlehl obrovský ohnivý plamen, který obklopil cizince kolem dokola. Když pohasl, cizinec stál tam kde dřív. Oheň se ho ani nedotkl. Prudce natáhl ruku a tlaková vlna, která mu z ní vyšla odhodila Eidu několik sáhů dozadu. Jednorukej ale nelenil a rychlým švihem ostrou dýkou mu podřízl krk. Se smíchem pomohl Eidoel vstát: „Vidíš, někdy ti ani ta magie nepomůže a není nic lepšího než pěkně vostrá dýka.“ Zamračila se na něj, ale radši nic neříkala. Přišla k chladnoucí mrtvole a vyřízla mu srdce. „K sakru, tohle si nechej na později až se nebudeme dívat,“ zhuseně pravila Průzkumnice, zatímco Eidoel zamumlala několik slov a mrtvola se postavila na nohy. „Mág mi ještě nesloužil, tenhle se bude hodit.“
Avšak nic netrvá věčně. Zbojníci se po několika měsících rozhodli, že se přesunou kvůli většímu lupu do města. A tehdy Eidoel zjistila, že neexistuje nic, proč by měla se zbojníky dál zůstávat. „Odcházím. Už není nic, proč bych s vama měla zůstávat. Nehledejte mě, nemá to smysl.“ S těmito slovy se s nima rozloučila a vydala se dál do světa.
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Borek - 4
Konečně nějaká záporná hrdinka.
Fafner - 4
Viz Borek.
Danik - 5
A mě se to moc líbí. Zasmál jsem se, bál jsem se...co víc si přát.
Vesi - 5
Panenka Chuckie na Andarce :D Za neotřelý námět plný počet.
Gryfus - 5
Nádherný příběh. Upoutá a nepustí, jen bych poprosil pokračování z Andarie.
Eidoel se opřela o skalisko a namáhavě oddechovala. Snad jsem mu utekla, pomyslela si. Zvědavost byla větší než strach, a tak se vydrápala na vrcholek a opatrně se rozhlédla. „K sakru, je moc blízko, nedokážu mu utíct, musím se ho zbavit,“ zašeptala si pro sebe. Sešplhala dolů, vzala do ruky svojí zářící hůl, obešla skálu a rychle se rozběhla k nepříteli. Byl k ní zády a očividně si jí ještě nevšiml. Již od něj byla jen patnáct sáhů. Deset. Pět. V tu chvíli vykřikla mocné magické slovo a vrhla po něm ohnivou kouli. Zasáhla ho přímo do hlavy. Ihned se napřáhla svojí holí a udeřila jej do krku. Ozvalo se strašlivé křupnutí.