Aktuální dění Pro nováčky

Postavy 

Magie 

Herní mechanismy 

Výroba, předměty 

Hraní role Města a území

Neobyvatelná města 

Informace

Enari Nom

-> Charakterník

obrázek postavy„Ne, maminko, ne já nechci.. Ne, maminko!“
Trhnutím se probudím ze sna. Další noční můra, která si hrála za mými víčky. Sklesnu do peřin, hlavu položím na polštář a bezděky natáhnu ruku na druhou půlku. Cítím, jak se mu zvedá hruď, jak klidně spí. Rty mi zvlní úsměv, jsem v bezpečí, když je tu on. Ale tak to přece nebylo vždycky...

Moje první vzpomínka je jen zmatený sled obrazů, pachů a zvuků. Zarostlí muži, pach čerstvého krvavého masa, praskání ohně a štěkot psa. Mě mohlo být tak pět, možná méně. Vychrtlá, ustrašená polonahá postavička mezi těmi hromotluky.
Ale nebála jsem se. Nebylí zlí. Dávali mi jíst. A starali se o mě. Ano, živě si pamatuji, jak ten nejošklivější, s jizvou přes celou tvář a s jedním okem přišel tu první noc a zakryl mne svou dekou. Ráno na mě čekal hrnek svařených bylin a kus masa a chléb. I oblečení mi dali. Když ke mě byli tak hodní... Kde jsem se u nich vzala? Lupiči to nebyli, to je jasné.
Jak jsem trochu povyrostla, pochopila jsem co jsou zač. Hraničáři ošlehaní větrem celého kontinentu. Táhnou od severu k jihu a zase zpět, loví zvěr a ve městech prodávají kůže, maso a tuk. Peněz bylo vždycky dost, na láhev kořalky, na šátek pro malou holku...
Říkali mi sluníčko a já je měla ráda. Učili mě, jak v lese najít stopy a jak skolit jelena na padesát kroků. Já je ale skoro neposlouchala, raději jsem na loukách dováděla se psi a oni se na mě naoko zlobili, že plaším zvěř. Bylo mi dobře. Až když jsem vyrostla a ve městech vídávala děvčata jako já, s údivem jsem shledala, že narozdíl od nich nemám prsa, jsem mnohem štíhlejší, skoro jako kluk. Moji „strýčkové“ mi to večer u ohně řekli. Poprvé jsem je viděla, že byli nesví. Těžko se jim říkalo, že nejsem člověk. Alespoň ne zcela. Spíše vůbec ne.
S rozpaky mi sdělovali, co jsem měla vědět už dávno. Má matka byla elfka, ale otec jistě nebyl, protože moje uši postrádaly výraznou špičku typickou pro elfy, oči jsem měla téměř kulaté a zuby nebyly drobné jako u elfů.
Ten večer jsem probrečela. Němně jsem do noci volala a ptala se, kdo vlastně jsem. Ani člověk, ani elf... Napůl mezi oběma světy, neschopna zakotvit ani v jednom. A mě konečně začaly dávat smysl některé narážky, které jsem si ve městech vyslechla. Probrečená noc měla za následek jedno – plna zmatku, strachu a nenávisti, opustila jsem jediné lidi, které jsem znala, a jen s minimální výbavou jsem utekla.

Pryč, jedno kam, hlavně pryč. Pryč od pravdy.
Bylo mi 17 a myslela jsem si, že si vystačím sama, že nepotřebuji nikoho.

Ve své téměř ještě dětské naivitě jsem vlezla do prvních rozvalin, které jsem potkala. Blížil se večer a já hledala místo kde hlavu složit. Později jsem si už mohla jen nadávat do hlupáků. Natrefila jsem totiž na zadní vchod do Andorských stok. Umřela jsem dřív, než jsem stihla pochopit co se děje. Propadla panice a vyběhla ze stok. Jako bludná duše jsem míjela prázdné domy na předměstí. Naštěstí se mě ujal nějaký muž, co tam sekal dřevo, a dovedl mě k léčitelům ve městě. Díky jejich schopnostem jsem zase měla tělo. Věci ale samozřejmě důstaly pod zemí, pod hromadou slizu. Pan Neznámý byl tak hodný, že mi i oblečení dal, abych po světě nechodila s holým zadkem.
A tak jsem seděla na náměstí, v příšerně zapáchající hnědé robě, beze všeho co jsem si s sebou na cestu vzala. Bylo mi do pláče. Ale snad se na mě usmívali bohové, protože můj pláč brnkal na nervy kolemjdoucímu heroldovi. Dal mi sekeru a práci. Představil se mi jako herold Cicmak a vrátil mi část mé důstojnosti. Vrhla jsem se do lesa, kácela jsem jednu soušku za druhou a nosila polena do sídla Gladie.
Snad sama Matka Příroda nade mnou drží ochrannou ruku, protože šťastným náhodám nebyl konec. U sídla Gladie jsem potkala elfa v nablýskaném brnění, na koni a s panskými manýry. Se smíchem mi hodil vlčí čapku, prý aby mi nenastydly uši, a řekl mi ať na něj počkám.
A já byla tak zblblá, že jsem opravdu počkala! Představil se jako Macros, vzal mě do vyhřáté krčmy, nalil mi do žaludku horký čaj a do hlavy tolik vědomostí, že jsem měla strach aby mi nepraskla.
Protože lenost je mi cizí, a díky přátelům, které jsem si během několika dní v tom městě našla, brzy jsem měla zpět věci, o které jsem ve stokách přišla, a mnoho věcí navrch. Brouzdala jsem po lesích, rozšiřovala si své znalosti zvěře, stopování a lovu, když mě zastihl první sníh. Ve slabém sněhovém poprašku byly jasně vidět stopy, vedoucí jakoby odnikud. Vydala jsem se po nich a na mýtině našla poklad nad všechny poklady. Ale to je příběh, který se bude vyprávět jindy a jinde...

Na tento životopis navazuje životopis Rallika.
Společný příběh je pak k přečtení v sekci Svatby, v Andorské kronice.

návrat na seznam příběhů

Komentáře hodnotících k příběhu
(vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie)
Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu
Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Looki - 4

líbí se mi to
Raist - 4

Moc hezky napsané, pomalu by to chtělo jej dotáhnout.
Heratrix - 5

Pěkné, svižné, čtivé. A po srovnání s ostatními příběhy zvedám na pět :-)
Vesi - 5

Moc krásný začátek, o trošku horší konec., pár chyb a překlepů, ale moc pěknej příběh..jen co se mi opravdu nelíbí, je formulace "umřela jsem" a "už jsem zase měla tělo". Další dva příběhy, Rallika a svatbu, jsem ještě nečetla, ale doufám, že k sobě pasujou :)
Podrobný rozpis získaných ohodnocení:
známka 4: 3x
známka 5: 3x

© Copyright 2002-2019 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist