Aktuální dění Pro nováčky

Postavy 

Magie 

Herní mechanismy 

Výroba, předměty 

Hraní role Města a území

Neobyvatelná města 

Informace

Persephoné

-> Charakterník

obrázek postavy„Nejprve jsem doufala, že mě čeká klidný a spokojený život.
Plavba lodí byla nepříjemná, vlhká a nemohla jsem se dočkat, až se mé nohy dotknout travnaté půdy a až nosem nasaji vábivou vůni lesa. I ostatní elfové, mí rodní, se radovali. Nová země nám slibovala mnohé, ale nejvíce nás táhl příslib nového domova.

Po vylodění jsme se rychlým tempem přesunuli co nejdále, do hlubokých lesů na území pojmenovaném jako Lewan. S pílí nám vlastní jsme si vybudovali nádherné lesní městečko, daleko od všeho ruchu a žili dále izolovaně, leč šťastně.
Díky svému ostřížímu zraku jsem se zapojila do skupiny strážců, pečlivě hlídajících naše hranice. Nechtěli jsme dopustit, aby nám bylo ublíženo jako v naší staré zemi, a tak hlídkám neunikla ani myška, ani nejmenší brouk. A přesto nás zkáza zastihla i zde...

Slunce zapadalo a můj lid se chystal k tradiční oslavě příchodu noci, když se ozvala první hlasitá rána a jeden z mých přátel se skácel k zemi, zakrvácen... a mrtev. Neměli jsme ve zvyku panikařit, ale jednat, a tak všichni okamžitě popadli meče a luky a jali se hledat nepřítele, který tak náhle a násilně uzmul život jednomu z nás. Nakonec jsme to ale nebyli my, kdo jej našel. To on – nebo spíše oni? – si našel nás.

Jeden démon za druhým se zjevoval mezi stromy, a ač jsme je ihned přivítali salvou opeřených šípů a seků meči, neměli jsme proti nim šanci. Byli jsme schopní boje, to ano, ale jen boje se zvěří či s nenechavými lidmi. Nebyli jsme připraveni na stvůry, šlehající magické výboje a sálající oheň. Byla jsem nucena sledovat, jak jeden bratr za bratrem a sestra za sestrou padá k zemi, bez jediného hlesu, bez jediné známky života. Chtělo se mi křičet, ale hlasivky mi selhaly. A mé na elfa mladé nohy začaly utíkat. Utíkaly daleko, předaleko a z očí mi kanula jedna slza za druhou. Tohle má být ta lepší budoucnost?
Později jsem se dozvěděla, že nikdo z mých rodných nepřežil.

Neměla jsem odvahu k navrácení se zpět na to místo. Již nikdy ji nejspíše ani nenajdu. Ale opět jsem nalezla sílu žít. Zchvácenou a utrápenou mne našel Templářský řád. Byla jsem překvapená jejich tvrdostí, leč dobrotou: do samého srdce lesů se ke mně zvěsti o nich nedonesly. Ujali se mne. Naučili mě bojovat, naučili mě lovit, naučili mě víře, přijali mě do svých řad. Dali mi novou naději.
Jsem nyní jejich jeptiškou a přísahala jsem před samotným Bohem, že jim pomohu vymýtit démony a ostatní zvěrstva z tohoto i jakéhokoliv jiného světa...“

„Persephoné, je čas. Budou tu každou chvíli...“
Hnědovlasá elfka kývla hlavou. „Již běžím, pane.“ Odložila pero a schovala list papíru do své truhlice. Popadla svůj skládaný luk a vyběhla ven z komendy, až za ní hnědý plášť zavlál.
Jsou tu démoni.
Tenkrát zklamala, ale dnes již ne. Nenechá svůj nový domov padnout. Již neuteče.
Za Ileren bude bojovat. A s láskou za něj položí i vlastní život...

návrat na seznam příběhů

Komentáře hodnotících k příběhu
(vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie)
Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu
Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Vesi - 3

Jo, je to...jo, je to celkem bez chyb...ale že by mě to něčím uchvátilo?
Heratrix - 3

Líbí se mi, že "všichni umřeli kromě mě" se aspoň odehrálo až v Andarii a nebyli to skřeti. Je to i pěkně psané, čte se to mile, jen tomu chybí nějaká ta třešnička na dortu. Autor/ka určitě má na víc, třeba se dočkáme úpravy/pokračování.
Podrobný rozpis získaných ohodnocení:
známka 3: 3x
známka 4: 1x

© Copyright 2002-2019 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist