Tak tahle jsem se vydal na moji pouť do země Andárie. Ale proč?
To bylo takhle...
Byl jsem učněm u jednoho velmi zručného kováře, který mě učil všem dovednostem a fintám. Jenže byl už starý, tak hledal nástupce, který by po něm převzal jeho břemeno... jeho kovárnu. Byl zrovna temný večer a lilo jako z konve. Mistr se rozhodl, že půjde uložit do banky peníze co jsme dne vydělali, tak se vydal na cestu přes město. Nebylo to nic neobvyklého, tak jsem ho nechal jít. Mezitím co on odešel, tak jsem pracoval ještě na jedné zbroji co jsme měli udělat...
Vykouknu ven a najednou byla úplná tma, zabral jsem se tak do práce, že jsem ani nevšiml toho, že kovář nepřišel zpět do dílny. Tak jsem na sebe hodil kabát, vzal lucernu a šel se podívat jeslti nešel do hospody na pivo. Ale v hospodě jsem ho nenašel, tak jsem šel za místním starcem se kterým hrál mistr kostky, ale taky nic. Tak jsem se vydal zpět do dílny jestli se již nevrátil... no spíše jsem utíkal. Ale v dílně také nic. V tom přiběhla stráž, že kovář leží za bankou v keřích s dýkou zabodnutou v krku. V tu chvíli jsem zkameněl...
Ihned jsem se vydal se strážníkem na místo kde našli kováře a skutečně tam ležel v trní s nožem v krku a celý od krve. Samozřejmě jsme hned zavolali kněží a léčitele, ale bylo pozdě. Ležel tam nejméně dvě hodiny. Vzali jsme ho a odnesli do kostela a já šel pro šaty ve kterých bude odpočívat. Druhý den jsem se stráží obcházel lidi z okolí jestli něco neviděli. Ale mě nechtěli nic říct. Mluvili jen se stráží. Odpoledne jsme Mistra kováře pohřbili a večer zamnou přišel strážný Ludvík, můj dobrý přítel ať uteču z města. Prý mě viděli jak běžím zahalený v plášti od místa vraždy, přes náměstí do kovárny. "Odejdi, ráno si pro tebe přídou a budou hledat i ty mince" říkal mi. "Ale já jsem nic neudělal, byl jsem u starce a hledal jsem tam kováře, protože se nevracel z banky!" "Je mi líto..." povídá Ludvík. Sklonil jsem hlavu, rychle si zabalil svých pár věcí a chtěl jsem utéct. Jenže u kovárny už na mě čekali... chytili mě a veřejně bičovali. Za celou dobu toho mučení jsem nevydal ani hlásku. Potom mě vzali a zavřeli do klece na náměstí jako nějaké zvíře. Prý jsem měl sloužit jako odstrašující případ. Ludvík mi naštěstí donesl obvaz a nějaké jídlo, jinak bych odtud asi živý nevyšel. Za pár dnů se měl vynášet rozsudek. Oblékli mne do šatů a postavili před soudce... "Vyslechněte si rozsudek! Za vraždu Mistra kováře vás potrestáme stejně, tak jako vy jste ublížil kováři!"
V tom se ozval ohromný a strašně hlasitý hrom, který mne srazil na kolena. Nebylo slyšet vlastního slova slyšel jsem jen hlasy v mé hlavě "Uteč, za opaskem má dýku, přeřež lano a jdi!" pravil ten hlas. Já ho znal... ale nevěděl jsem odkud. V tom šoku z toho ohromného hromu jsem nahmatal dýku a snažil se přeřezat lana co mě poutala. Podařilo se mi osvobodit si ruce a rychle jsem si začal orzvazovat nohy mezi tím co se ostatní začali probírat z té ohlušující rány. V tom už jsem měl nohy volné a začal jsem utíkat. "Chyťe ho! Lukostřelci střílejte! Zabte ho!" Zamnou zdělo a jen jsem slyšel natahování tetivy... přidal jsem ve sprintu, když najednou... šíp se svezl po plátové zbroji a našel docela jiný cíl... Otočil jsem se a nemohl jsem uvěřit vlastním očím "Ludvíku, néééé!" Můj jediný přítel... zemřel kvůli mě. Když padal k zemi viděl jsem na jeho rtech poslední a jediné slovo "Uteč". Několik dní jsem se skrýval v lesích, sám se svými myšlenkami... Bylo to samé kdyby, kdyby. V tom se mi jednou ve snu zjevil mistr kovář a pravil "Musíš žít dále, jdi a otevři si dílnu, nezatracuj to co jsem tě dlouhá léta učil. A o nás se neboj. Ludvík i já se máme dobře a budume tu navždy s tebou...."
V tom jsem se probudil celý spocený a slyšel jsem kroky. Rychle jsem se schoval do houští a vyčkával do rána. Ráno jsem se rozhlédl kolem sebe a zjistil jsem, že jsem úplně někde jinde, než kde jsem se uložil ke spánku. Došel jsem doprostřed nějakého mostu a pokračoval směrem k náměstí. "Promiňte pane... kde to jsem?" ptal jsem se kolemjdoucího. "Vítej cizinče teď jsi v Andoru, v hlavním měste Andárijské říše." Pravil cizinec. "Odkud přicházíš?" "Já... já přicházím. Já vlastně nevim odkud přicházím, nevím ani kde jsem se tu objevil." Nechápavě jsem blekotal... "A jak se jmenuješ?" ptal se cizinec. "Já jsem Nardolix, učil jsem se kovářkému umění." "Opravdu? Tak to pojď semnou." Pravil cizinec a vedl mne někam po dalším mostě do svého domu. "Podívej mám tenhle meč, ale už je tupý a já ho neumím nabrousit. Zvládl by jsi to? Když to dokážeš zaplatím ti." Tak jsem mu ho nabrousil a on mi zato dal pár zlaťáků. "Hele... tady je volnej jeden bejvák pojď semnou." Přišli jsme k pronájmu a on ho pronajal asi na týden a dal mi klíče. "Podívej... tady můžeš bydlet. Chlapík se šikovnýma rukama jako seš se tu neztratí." Dal mi ještě pár mincí a odešel. Vydal jsem se zaním, ale zmizel. Nikde jsem ho nemohl najít, tak jsem šel k domu kde jsem mu opravoval meč, ale ten dům tam nebyl... "Tak jsem blázen?" Odešel jsem zpátky do svého nového domu a usnul jsem. Po probuzení jsem měl chuť začít znovu... Vyrobil jsem si nějaký nábytek, vývěsku na zeď. Začal jsem trénovat i ostatní dovednosti a žil nový život. Za pár měsíců jsem se ani nevím jak seznámil s pár lidma od Družiny a ti mne přijali mezi sebe. Jsou to moji noví přátelé se kterými jsem toho již mnoho prožil... V hlavě a v srdci mi však zůstala vzpomínka na mistra kováře a mého věrného nejlepšího přítele Ludvíka. Sic jsem toho z kovářova umění pochytil dost, ale nikdy nebudu asi tak dobrý jako on. I přes to o sobě mohu říci "jsem Nardolix, řemelsník z Andárie."
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
"Chyťte ho! Zabijte ho! Lukostřelci střílejte!"