Ten den bylo obyčejné letní ráno. Slunce mi svítilo přímo do okna. Vstala jsem, oblekla se a vyrazila na snídani, jako každý den. Jediná zvláštnost byla otcova nepřítomnost u snídaně. Sedla jsem si vedle jeho bratra a zpozorovala jeho zvláštní výraz. Když jsem se ho zeptala kde je otec, neodpověděl. Podívala jsem se chůvě do očí, odvrátila hlavu. "Co se děje?", zeptala jsem se naléhavě. Odpovědi se mi však nedostalo. "Poví mi laskavě někdo kde je můj otec?!". Nic. Jen chůvin skleslí obličej. Strýc se nechal zlomit až mým zoufalým obličejem. "On...víš...no...odešel". "Odešel? Kdy? Kam? A proč?". Chůva odešla a potichu za sebou zavřela dveře. Nikdo mi neodpověděl. Prudce jsem se zvedla od stolu a rázným krokem odešla do pokoje. Sedla jsem si na postel, nezmohla se ani na slzy, ani na vztek. V hlavě jsem měla hrozný zmatek. Proč odešel aniž by mi cokoli řekl? Kam chtěl jít SÁM? Nebo sám nešel? Vrátí se ještě nebo mě tu nechá? Tolik otázek a žádná odpověď.
Popadla jsem nějáké oblečení, pár zlaťáků, v kuchyni jídlo a vyrazila jsem. Nevím kam. Jen jsem šla stále dál. Ze začátku to šlo lehce. Byla jsem plna odhodlání najít otce. Jak dny pynuly, sil i jídla bylo čím dál míň. Měla jsem hlad, byla mi zima a neměla jsem potuchy kam mám jít. Šla jsem pořád dál a dál. Pořád za nosem.
Po dlouhém bloudění po lesích jsem došla až k okraji moře. Nebo snad řeky? Nebylo vidět na drohy břeh. Šla jsem po pobřeží. Došla jsem k malé chaloupce. Venku na lavici seděl postarší muž. U nohou měl psa a na okně polehávala kočka. "Zdravím dobrý muži". "Hezký den slečno", lehce se pousmál. "Je na druhé straně tohoto moře nějáké město?". "Je, odsud je nejblíž město Thyris ´Perla jihu´ ale mohu vás dovést i do jiného. Třeba do hlavního města, Andor...". "Hlavní město čeho?". "Je to ostrov, země jménem Andaria. Když mi zaplatíte, tak vás tam dovezu", usmál se a já mu dala peníze. "Jedeme, klidně hned" . Zvedl se, nasedli jsem do loďky a vyrazili jsme na moře. Pluli jsme dlouho. Velmi dlouho. Několik dní a nocí.
Byl chladný podvečer když jsme zahlédli pevninu. Bylo vidět hradby. Prijeli jsme na písečnou pláž a vylodili se. "Přeji vám hodně štestí slečno", nalodil se a odplul. Vešla jsem okovanými dveřmi do města. Procházela jsem uličkami a...z boční ulice vyšel muž. Vypadal jako...jako...ano jako můj otec...ale...nebyl oblečen tak jak jsem ho znala. Neměl drahé šaty ani nebyl oholen. Vypadal jako postarší válečník. Vyšel proti mě. Když kolem mne procházel věnoval mi jen letmý pohled. Avšak po chvíli...se zastavil...otočil se. Prohlédl si mne a viděla jsem v jeho tváři překvapení, radost, nejistotu. Padli jsme si kolem krku. Měla jsem hroznou radost že ho zase vidím. Do očí se mi drali slzy.
Vyprávěl mi jak ho jeho bratr zradil, jak byl vyhnán z naší země. Jak se dostal do Andarie. Jak potkal dva bratry a s kým teď bydlí. Vzal mě s sebou a dal mi čisté šaty a něco k jídlu.
Začala jsem se učit řemeslům. Teď mám nové přátelé ale dávám si pozor abych nedopadla jako můj otec.
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Raist - 3
Máš tam pár sympatických zvratů a překvapení a způsob psaní také není k zahození, hezky se čte, ale výtka dopadne na vůbec žádnej popis charakteru ani ničeho jiného u samotné postavy.
Heratrix - 3
Moc se mi to líbí, přidej víc o postavě nebo i něco z "nového života" a já přihodím bodík :-)
Ten den bylo obyčejné letní ráno. Slunce mi svítilo přímo do okna. Vstala jsem, oblekla se a vyrazila na snídani, jako každý den. Jediná zvláštnost byla otcova nepřítomnost u snídaně. Sedla jsem si vedle jeho bratra a zpozorovala jeho zvláštní výraz. Když jsem se ho zeptala kde je otec, neodpověděl. Podívala jsem se chůvě do očí, odvrátila hlavu. "Co se děje?", zeptala jsem se naléhavě. Odpovědi se mi však nedostalo. "Poví mi laskavě někdo kde je můj otec?!". Nic. Jen chůvin skleslí obličej. Strýc se nechal zlomit až mým zoufalým obličejem. "On...víš...no...odešel". "Odešel? Kdy? Kam? A proč?". Chůva odešla a potichu za sebou zavřela dveře. Nikdo mi neodpověděl. Prudce jsem se zvedla od stolu a rázným krokem odešla do pokoje. Sedla jsem si na postel, nezmohla se ani na slzy, ani na vztek. V hlavě jsem měla hrozný zmatek. Proč odešel aniž by mi cokoli řekl? Kam chtěl jít SÁM? Nebo sám nešel? Vrátí se ještě nebo mě tu nechá? Tolik otázek a žádná odpověď. 