„ Musím už jít má Einwen !“ zašeptal elf do ranního větru který vanul v korunách stromů nad jejich příbytkem. Vzal si svůj lovecký plášť jenž visel na svém obvyklém místě spolu s ostatními věcmi a obrátil se směrem k odchodu. Naposledy se otočil ke své spící ženě, a svému malému synkovi. Poslal letmý polibek a odešel do probouzejícího se lesa rozkládajícího se všude kolem.
Bylo krásné ráno. Slunce bylo ještě nízko na obloze, ale přesto už začínalo hřát. Paprsky které se odráželi od rosy na listech obrovských buků a dubů vytvářeli nádherné barevné představení které bylo jak vytržené z příběhů které slýchával jako malý. To už ale bylo hodně dávno. Teď měl jinou práci. Musel nalovit maso na zimu dříve než začnou průsmyky zamrzat. Zhluboka se nadechl a vkročil do lesa.
Jako každý rok v touto dobou šel stejnou cestou, která vedla lesem přes průsmyk na východ kde bylo více zvěře která by jim zajistila dostatek obživy na zimu. Na zimu která vypadala, že letos bude opravdu krutá. Byl teprve říjen, ale občas již padal první sníh a rána byla mrazivá. Jako již mnohokrát předtím zamířil ke své lovecké chatě, do které přes léto navezl zásoby a z níž se pak vydával na lov. Bude pryč možná týden, možná déle podle toho jak se mu bude dařit.
Chata byla vzdálena tři dny cesty. Každý večer si rozdělal malý oheň aby zahřál zkřehlé prsty a rozpekl si trochu mastahwanu, což byl chléb z lesních hub a bylin. Pekla ho jeho žena vždy na měsíce do zásoby. Byl vydatný a dlouho vydržel. Třetího dne svého putování dorazil ke své chatě kterou již půl roku nenavštívil. Otevřel dveře a nasál ten známý pach tohoto místa. Pousmál se tomu pocitu, byl opět na lovu.
V první dny se mu velice dařilo. Do tří dnů ulovil čtyři jeleny, několik králíků a jednoho menšího medvěda na sádlo a kůže. Bude-li mít takové štěstí i nadále, může za tři dny odjet zpět ke své rodině. Čtvrtého dne opět vyrazil časně z rána jen co první paprsky začali prosvítat skrze koruny stromů. Nejdříve se vydal zkontrolovat oka jestli se do nich přes noc nechytla nějaká zvěř. V prvních dvou nebylo nic, zkusil tedy zda jsou správně nastražená a pokračoval k dalším. Ani zde však neuspěl. Bylo na čase jít na lov. Přepočítal šípy, dotáhl řemen který držel toulec na zádech, připravil si luk a vydal se po stopách divočáka, jež našel nedaleko jednoho z ok. Šel po stopě téměř celé odpoledne, když náhle uslyšel svým vycvičeným elfím sluchem, že se kořist pohybuje nedaleko před ním. Opatrně tak aby neudělal byť sebemenší zvuk nesprávným šlápnutím na větvičku se plížil k mýtině, kde ryl divočák v půdě a hledal žaludy či bukvice, které byly v zemi ukryty. Když se dostal na vzdálenost dostřelu jeho dlouhého luku, opatrně vytáhl jeden ze šípů a založil ho do tětivy. Nacvičeným pohybem absolutně bezhlučně jako milionkrát předtím natáhl tětivu a zacílil. Propočítal v mysli křivku letu, krátce zadržel dech a vypustil šíp směrem ke svému cíli. Zasáhl naprosto přesně. Divočák padl na bok a namístě byl mrtev. Elf k němu ihned vyběhl. Zkontroloval mrtvé zvíře a poděkoval Ainur za jejich štědrost. Připravil si smyk z větví na kterém zvíře potáhne. Za dobu co zvíře stopoval se dostal na opačnou stranu loviště, a tak nejkratší cesta zpět vedla krátkým údolíčkem jímž protékal potok okolo malé jeskyňky, která patřila nějakému zvířeti které dávno nežilo. Bylo už pozdní odpoledne, Slunce se sklánělo k západu a vítr který občas zavál byl o poznání chladnější. Nebylo bezpečné potloukat se v noci tady blízko hor, z nichž v noci vycházeli ven tvorové, kterým nebylo moudré křížit cestu když byli na lovu. Nejlepší bude, přenocuje-li v jeskyňce a ráno se vydá k chatě. Naložil tedy zvíře na smyk a vydal se na cestu. Po chvíli dorazil na místo. Odložil skoleného divočáka a šel posbírat nějaké dřevo na oheň. Co ale nečekal, bylo to že v okolí jeskyně i v jeskyni samotné najde cizí stopy. Všude bylo možné najít spoustu stop, které jasně svědčili o tom, že zde tábořila asi dvacetičlenná skupinka před necelými třemi dny. O co větší bylo jeho překvapení a zděšení zároveň, že ony stopy patřili skřetům.
Skřetům, tomu zmutovanému zlému plemenu, které se zde v lesích u Denthroru neobjevilo již po mnoho měsíců. To ho zneklidnilo více než si byl ochoten přiznat. Podrobně zkontroloval stopy okolo a zjistil, že skupinka dvaceti sedmi skřetů která zde byla přede dvěma dny s sebou má dva zajatce. Podle velikosti stop jednoho muže a jednu ženu nejspíše barbary podle hloubky a velikosti otisků. Skřeti je s sebou mohli vláčet jen ze dvou důvodů. Buď mají pro jejich velitele nějaký význam, nebo což bylo mnohem nechutnější jako živou potravu na cestu. Kde se tu ale vzali barbaři? Žijí v horách a do nížin se vydávají jen vyjímečně, nemají lesy příliš v lásce. A kam skřeti míří? Musí to zjistit.
Ještě vyvrhl a zpracoval divočáka aby se mu maso nezkazilo, zabalil ho do listí Pelaru, položil do nejchladnějšího rohu jeskyně a zaházel kameny. Tak snad pár dnů maso vydrží v bezpečí před lesní zvěří. Kůži vypnul na kmen stromu, později si jí vezme a maso usuší. Uložil se ke spánku, a okamžitě usnul. Ráno zabalil svých pár věcí, zkontroloval zbraně a zásoby a vydal se po stopách únosců.
Stopoval je celý den a celou noc jen s malými přestávkami na jídlo a pití. Druhého dne pronásledování našel místo kde skřeti tábořili na menší mýtince u studánky. Porozhlédl se kolem a našel lidské kosti očouzené od ohně, zlámané a ohlodané. To jasně vysvětlovalo, že se nemýlil. Ty nestvůry je opravdu zabíjeli a krmili se jejich masem. Zabitý byl nejspíše muž vysoké postavy a mohutně stavěný soudě podle zbytků kostí. Elf se otřásl a zhnuseně si odplivl do vyhaslého ohniště. Za tohle zaplatí pomyslel si se zaťatými zuby. Co ho ale zneklidňovalo více bylo to že skřeti pochodovali směrem kde měl on a jeho rodina domov. Za dobu co je pronásledoval stáhl jejich náskok zhruba o den, to znamená, že jsou ještě celý den před ním. Kdyby běžel ještě celý den a celou noc, ráno by je mohl dohnat dříve než se tam dostanou, pokud by šli stejným směrem. Jak by o nich ale mohli vědět? A proč by je chtěli zajmout nebo zabít? To byli otázky na které neznal odpověď, ale nemohl nic riskovat. Musí to stihnout, musí být rychlejší. Zhltl poslední kus mastahwanu a běžel dále.
Jak předpokládal, druhý den narazil na jejich další tábořiště, které bylo pouhý půlden vzdálené od jejich příbytku. Běžel jak nejrychleji dovedl. Nedbal na větve o které si rozdíral paže, ani na kořeny o které zakopával a občas upadl. Pokaždé se zvednul a běžel dál. Tady jde o čas, musí to stihnout. Musí!
Nevnímal čas. Nevnímal okolí jen běžel a běžel. Všechno kolem bylo rozmazané. V dáli před sebou uviděl kouř linoucí se z lesa. Srdce se mu na chvíli zastavilo jeho nejhorší obavy se začínaly vyplňovat. Ještě přidal do běhu ač už byl vyčerpaný z dlouhé cesty. K jejich domu doběhl během několika úderů srdce. Před sebou spatřil dva skřety jak se s chrchlavým smíchem sklánějí nad mrtvým vlkem, jenž hlídal jejich dům. Oba spadli na zem dříve, než ho stačili spatřit s prostřelenými hrdly. Byl jedním ze stínových bojovníků. Dříve elitní gardy elfů, která chránila krále Galriona. To bylo předtím, než byl odsouzen k samotářskému životu jen se svou ženou za prohřešek, kterým se dopustil nevole správce závidějícího mu Einwen, proto musel odejít. To už je ale velmi, velmi dávno …..
Proběhl okolo hořící zahrady a vylomených vrat rovnou k domu. Na zemi leželo tělo ženy. Bylo probodáno pěti šípy a ošklivě pořezané. Okolo ležela čtyři zmrzačená těla skřetů. Doběhl k jejímu tělu a otočil jí. Byla to Einwen jeho krásná žena. Oči se mu zalily slzami a z koutku úst mu volně stékaly sliny které mu smáčeli tuniku. Nedokázal unést tu bolest v srdci, která ho trhala na kusy. Z velké dálky k němu doléhaly zvuky plápolajících plamenů, jakoby se někde daleko odtud bortila střecha hořícího domu, jakoby v dáli slyšel dětský pláč, jakoby …. Pláč!
V mžiku byl opět při smyslech. Pláč jeho malého synka. Zatmělo se mu před očima. Toho mu nevezmou, nikdy. Sevřel ratiště luku tak pevně až mu zbělely klouby. Pohlédl na tělo ženy ležící u jeho nohou. „Nedovolím jim aby mu ublížili.“ zašeptal. Rozběhl se za zvukem pláče. Ale byly slyšet i jiné zvuky. Chrchlavý smích a pobízení vycházející z tlam těch nestvůr. Doběhl k místu, kde se mu naskytl pohled na ženu barbarku, která se zmítala svázána provazy v zajetí dvou skřetů, kteří se jí snažili svými krátkými meči co nejvíce pořezat. Již krvácela z mnoha drobných ran po celém těle. Musel uznat, že barbarka i přesto v jakém se nacházela stavu, měla pevný, odhodlaný a neústupný výraz ve tváři. Skřeti byli oblečení povětšinou do kožených košil, kožených kalhot, bot s přezkami a na hlavách měli kožené přilby. Ozbrojeni pak byli zahnutými meči a někteří nesly kulaté štíty. Hledal svého synka, kterého našel po chvilce jak leží u kmenu stromu. Byl celý špinavý, ale vypadal dosud živý a zdravý. V rychlosti přelétl očima scénu a napočítal patnáct skřetů. Jako první si vybral za cíl trýznitele barbarky. Byl sice zdatný bojovník ale věděl, že sám by proti takové přesile neměl šanci. Jeho ruka bleskově vytáhla šíp. Tětiva zadrnčela. První skřet neměl šanci uniknout jeho střele. Byl zasažen přímo do pravého oka v okamžiku, kdy se snažil tasit svou zbraň. V rychlosti vystřelil ještě šestkrát a každá střela našla svůj cíl. Pak už byli skřeti příliš blízko na střílení. Vytáhl své dva dlouhé nože z pochvy u pasu a připravil se k boji. Mezitím barbarka již osvobozená od svých trýznitelů popadla do ruky dva meče které ležely u těl svých bývalých majitelů, kteří je už potřebovat určitě nebudou. To už k ní ale přiběhli dva skřeti. Jeden měl krátké kopí a kruhový štít, druhý pak bitevní sekyru. Začali kolem ní kroužit jak hejno supů slétajících se ke své kořisti. Barbarka vydala bojový pokřik ze kterého tuhla krev v žilách a vrhla se na nepřátele jako příboj. Přiskočila k prvnímu skřetovi, který měl tu smůlu že byl blíže. Barbarka předstírala úder mečem v pravé ruce. Skřet se instinktivně uhnul, na druhou stranu, čímž se sám nabodl na meč, který třímala v ruce druhé. Vypoulil oči a žíly na krku mu vystouply takže vypadali jak hadi svíjející se mu pod kůží. Chvíli lapal po dechu, chroptěl a plival krev, než padl mrtev k zemi. Druhý skřet však nezahálel. Ohnal se po barbarce kopím a zasáhl jí hrotem do ramene. Naštěstí byla rychlejší a zásah neměl plnou razanci, přesto však po sobě nechal dlouhý šrám. Uskočila do strany a ohnala se mečem po skřetově noze, kterou napůl oddělila od zbytku těla. Než se stačil nepřítel vzpamatovat, dostal další dva zásahy. První mu rozřízl zbroj na hrudi a druhý tvář od ucha k uchu, takže se svezl na paty a tak zůstal ležet v ratolišti krve. Barbarka popadla sekeru, která se k ní více hodila než malý meč a hnala se na další.
Nikdy neměl barbary příliš v oblibě ale v boji bylo málo tvorů zuřivějších a nebezpečnějších než oni. Tuhle navíc posedlo bojové šílenství, což se barbarům stávalo a pak nebylo radno být nablízku. Pěna se jí řinula od pusy a vydávala tak strašný řev, který mrazil do morku kostí.
V tu chvíli jí přestal sledovat, protože skřeti již byli u něj. Zhluboka se nadechl, uvolnil svaly a zlehka začal vířit svými dlouhými noži kolem těla. Sedm skřetů se ho snažilo obklíčit, ale držel je v dostatečné vzdálenosti od sebe. Soustředil se na boj. Jako vždy mu připadalo, že svět se zpomalil. Všichni kolem byli jakoby se pohybovali ve vodě. Viděl jak na něj míří úder mečem vedený shora na hruď ale měl ještě spoustu času mu uhnout. Bodl proti jinému skřetovi, kterého zasáhl do krku a probodl mu průdušnici, současně udělal piruetu a vyhnul se dvěma úderům, které by ho jinak rozpůlily vedví. Ten co po něm sekl jako první se opět napřáhl k další ráně. Elf jí paríroval, lehce ho obtančil a zezadu mu vrazil nůž s chirurgickou přesností mezi žebra tak že zasáhl srdce, přitom druhým nožem vykryl úder který mířil na jeho šlachy. V ten okamžik prosvištěl meč dalšího útočníka jen několik palců nad jeho hlavou. A to jen proto aby se na konci svého letu zasekl do těla svého spolubojovníka, kterému z otočky elf podrazil nohy čímž ztratil skřet rovnováhu a nestačil zastavit pád vedoucí k jeho záhubě. Přiskočil k tomu jehož zbraň byla zablokována v těle jeho spolubojovníka a rychlím úderem vedeným současně oběma noži ho rychle zabil. Zbývající tři znejistěli. Všechno se seběhlo v jediném okamžiku a elf se ani na okamžik nezastavil. Vše splývalo v jediný plynulý pohyb, jakoby to byl nějaký tanec smrti. Na nožích ze kterých kapala krev skřetů se zaleskly plameny nedaleko hořícího lesa a v elfově tváři se zračil příslib smrti. Ona hrozná scenérie znejistěla skřety a přiměla je o krok ustoupit. Tento krátký okamžik zaváhání byl dostačující k tomu, aby dvěma rychlými seky poslal do náruče smrti dalšího protivníka. Zbylí dva se dali na útěk, ale jeho pomstě neměli šanci uniknout. Ten co byl blíže udělal ještě dva kroky než ho elf dohnal a zarazil mu nůž do zad s takovou silou, že mu jeho špička vyjela vpředu z hrudi. Zůstal na něj v němém úžasu chvíli hledět než se přidal ke svým druhům na cestě do nicoty. Nůž však zůstal v jeho těle zaklesnutý a nedal se vytáhnout. Po posledním tedy hodil zbývající zbraň a ukončil jeho život v půli kroku. Spadl na zem, kde se ještě chvíli zmítal než vydechl naposledy.
Elf sebral své zbraně a rozběhl se ke svému synkovi. Mezitím barbarka stačila pozabíjet další dva skřety. Když už byl téměř u něj přilétl z podrostu kousek od místa kde leželo zabalené batole šíp a zasáhl elfa přímo do ramene s takovou razancí, že ho srazil na kolena.
Bolest v rameni byla nesnesitelná. Teplo se mu z rány rozlévalo do celého těla. Šíp byl nejspíš otrávený. Zvedl se opět na nohy a druhý šíp ho zasáhl do boku. Opět se na chvíli zastavil a snažil se vší silou vůle udržet při vědomí. Hodil tím směrem odkud létali šípy nůž a uslyšel výkřik, který mu prozradil, že neminul. Dokulhal ke svému synkovi a padl u něj do kleku. Smutně se na něj podíval, bolest rozlévající se z jeho ran do celého těla byla téměř nesnesitelná. Věděl že hroty šípů byly namočené v jedu, který byl smrtelný a že jeho čas je naplněn. Jeho duše křičela žalem kvůli jeho družce a jeho synkovi. Jeho jedinému potomku. Tělo ho přestalo poslouchat a skácel se vedle těla dítěte, které křičelo z plných plic.
Barbarka zatím zabila posledního ze skřetů a bojové šílenství jí začalo opouštět. Začala vnímat svět kolem sebe a rány jenž utržila v boji se začaly ozývat svým typickým způsobem. Paže se jí začaly třást z vydaného úsilí. Rozhlédla se kolem sebe, ale již nebylo koho zabíjet. Šla tedy zpět a přitom hledala elfa který jí zachránil život ale nikde ho neviděla. Vydala se tedy podívat zpět k místu, kde se po zemi válela mrtvá těla skřetů. Nedaleko u stromu zahlédla elfa jak leží vedle batolete které křičelo seč mu síly stačily. Doběhla tedy k nim, popadla elfa za rameno a otočila ho k sobě. Měl v těle dva šípy a mělce dýchal. Od úst mu šla pěna, oči měl skelné a tělem každou chvílí zmítaly křeče. To byla jasná známka otravy. Rychle ohledala rány, ale již věděla, že takové zranění nemůže přežít. Sehnula se k umírajícímu aby na ní dobře viděl a ztišeným hlasem promluvila: „Dobře vím kdo mi zachránil život elfe. I když jsi mi pomohl nejspíš jen protože jsi věděl že sám nemáš proti takové přesile šanci. Ale já Yrvin ti přísahám při Morgrothovi, že tvůj potomek bude žít, dokud budu žít i já“. Elfovi unikl z úst jen slabý sten ve kterém bylo možné rozeznat slovo „Hanta.“ V ten okamžik vydechl naposledy a vydal se na cestu do síní Nistry.
Yrvin sebrala batole a pohlédla mu do očí. „Neznám tvé jméno maličký. Ale budeš vyrůstat u našeho lidu a tak dostaneš naše jméno. Od této chvíle budeš nazýván Imotep.“
………………
„Mami, mami ať mě už Adyr nechá být!“. Imotep tomu nerozuměl. Proč je pro ostatní děti z klanu jen pro smích? Proč ho každý ponižuje a vysmívá se mu za jeho malý vzrůst, nebo za jeho zašpičatělé uši. On za to přece nemůže, že není jako oni tak co jim tolik vadí? Chtěl si hrát s ostatními, ale byl příliš slabý než aby jim stačil při jejich šarvátkách kterými se bavili celé dny. Tak zkoušel vymýšlet hry, při kterých nešlo jen o to někoho přeprat, nebo shodit na lopatky, ale nikdy nebyl brán na vědomí a vedlo to jen k dalším posměškům. Matka mu vysvětlila odkud pochází, a že není stejné rasy jako oni a že na světě ještě kromě barbarů a elfů žijí lidé a zlí skřeti, kteří zabili jeho pravé rodiče a jejího druha před mnoha zimami. Přesto nebyl schopen pochopit proč se k němu tak chovají. A když se do něj pustili, neměl jinou možnost než utéct ke své matce. Byly i doby kdy se k sobě chovali jako bratři. Adyr byl o dost let starší, podle barbarských měřítek už téměř dospělí bojovník a mnohému ho naučil. Jak přežít v divočině, jak poznat nějaké základní léčivé byliny, jak přeprat soupeře většího a silnějšího než je on sám nebo jak zacházet s mečem, ale to bylo jedině tehdy když spolu byli o samotě. A podobně tak tomu bylo u ostatních členů klanu. Avšak jak byli spolu, chovali se k němu jakoby byl cizí. „No tak Adyre nech toho zase. Co ti tvůj bratr provedl?“ „Nic matko omlouvám se.“ „Dobře tak běž za ostatními a nech Imotepa nepokoji když je ti naobtíž.“ „Ano matko.“ Adyr se otočil a odešel zpět, kde se hned zapojil do hry.
Podobně to chodilo až do doby než Imotep zesílil a vyrostl do dospělosti. Stále častěji sestupoval o samotě z hor kde sídlil jeho klan do nížin, kde zůstával i několik dní. Miloval vůni lesa a Slunce které mu při běhu po lesních pěšinách svítilo do vlasů. Vítr ve vlasech, pocit svobody a nekonečný prostor, který měl jen sám pro sebe. Lov zvěře a vlhké noci pod korunami stromů. Začínala mu chybět krev jeho lidu. Druh se kterým by si mohl promluvit o věcech které ho zajímaly, jako jsou zvyky a tradice elfů a spousta jiných otázek na které mu jeho matka ani zbytek klanu nemohli dát odpověď.
Proto se rozhodl, že je čas odejít a pokusit se najít někoho, kdo mu bude rozumět a bude ochoten poučit ho o věcech, které tolik toužil znát dříve než přijde zima a nebude možné se dostat z hor do nížin. A tak se vrátil domů a dalšího dne to oznámil matce. „Matko, jsem ti vděčen za svůj život i za tvou péči se kterou jsi mě vychovala.“ Imotep to říkal se sevřeným žaludkem, když viděl výraz v matčiných očích. „Dobře víš, že již delší dobu toužím poznat svůj lid a nerozumím si s ostatními v klanu tak jak bych si přál.“.
Yrvin věděla, že dříve nebo později její elfí syn odejde, a tak jí to ani příliš nepřekvapilo, když jí to Imotep sděloval. „Proto jsem se rozhodl, že zítra odejdu.“ Yrvin jen kývla.“Dobrá tedy, ale dobře si pamatuj jak ti tu bylo a jaký jsme národ. Pamatuj na naše přednosti ale i slabiny.“
Byla hrdá na to co dokázala, ale také byla svým způsobem ráda, že odejde. Mnohokrát ho musela bránit a dělat si tak sama nepřátele mezi ostatními členy klanu, když nechtěla přijmout jiného muže a nedala si vzít Imotepa To on jí stále připomínal lásku jejího zemřelého druha. „Na to nezapomneu nikdy matko. Dobře vím jaký jste lid a věř mi, že pro úctu k Vám, kterou nosím v srdci si ponechám jméno, které jsi mi dala když jsi mě vzala pod svou střechu. A hrdě ho budu nosit i mezi lidem svým.“ Jeho slova jí dojala více než byla schopna vyslovit a opět jen kývla. To bylo vše co si mohli říci. Imotep naposledy objal svou matku a po barbarském zvyku, jako když barbarští muži šli do války, ustříhl si pramen vlasů a dal jí ho. Přijala ho a bez jediného slova schovala do kusu látky s erbem svého klanu. Uložila ho na polici, která byla v každém domě, kam se ukládali do doby než se muži vrátili a pak se pálili při slavnostním návratu válečníka, nebo byl pramen pohřben i s jeho mrtvým tělem. Smutně se díval na její počínání vědouc, že ten jeho tam zůstane nadlouho. Snad. Pak se otočil a bez jediného ohlédnutí vyšel ven z burgu ve kterém společně s bratrem a matkou žil. Když se rozloučil i s ostatními a vydal se cestou dolů z hor do lesů, kam ho srdce tak silně táhlo.
…………………
Mnoho let cestoval z místa na místo a naučil se mnohému. Na svých cestách potkal mnoho lidí, elfů i barbarů. Poznal města i vesnice. Poznal svou kulturu i svůj lid. Poznal mocné válečníky i chudé panovníky, avšak to co ho nejvíce přitahovalo byl stále les a volnost kterou poskytoval tělu i duši. Jednoho dne na cestě potkal již postaršího elfa. Byl to hraničář jménem Nuingen. Mířil do Senadijské země, kde prý hodlá pomoci v boji proti armádám skřetů, kteří tam napadají města, hubí zvěř, ničí a pálí lesy a staví dobývací stroje na velkou invazi. Šeptalo se prý i o jakési temné jízdě a jiných nebezpečích. Když uslyšel jméno toho pokrouceného zlého plemene vzedmula se v něm zakořeněná nenávist a touha po pomstě mu zaslepila mysl. A protože neměl kam jinam jít a stále se potulovat bez cíle po lesích mu nepřinášelo žádný životní cíl, rozhodl se jít s ním a pomoci jak jen bude moci při boji proti zlu. Po cestě se stali dobrými přáteli. Teprve od něj se naučil jak žít nejen v přírodě, ale v souladu s přírodou. Pochopil, že to je cíl jeho životní cesty.
Putovali mnoho týdnů a mnoho nocí probděli při ohni a vyprávění příběhů. Imotep nikdy nepotkal člověka ani elfa či barbara, se kterým by měl tolik společného a jehož by si tolik vážil jako Nuingena. Prošli okolo pohoří Eberwynu a pak dál přes řeku Heiron až do krajů kde Imotep nikdy nebyl. Nuingen je však s obdivuhodnou jistotou, bez jediného zaváhání vedl rovnou k moři, a přístavu, jenž měl být tři dny cesty před nimi. Jako každý večer, když se začalo stmívat našli vhodné místo pro přenocování a šli nasbírat dřevo na oheň. Imotep měl na starost porozhlédnout se okolo po stopách a zjistit jací tvorové se v okolí jejich tábořiště pohybovali. Byli v kraji kde podle Nuingena byla opatrnost na místě a nemálo dobrodruhů zde již přišlo o život zbytečně. Chvíli si prohlížel okolí a zkoumal podrost, ale nenašel nic zvláštního. Večer si dali trochu sušeného masa a chleba se sýrem, který měli s sebou. Pak si Imotep vzal první hlídku a Nuingen se uložil ke spánku. Noci zde již byli chladnější a tak se zachumlal do deky a sedl si blíže k ohni. Nekoukal ale do plamenů. Dobře věděl, že zorničky by se mu zúžili tak, že ani jeho elfí oči by nedokázali proniknout k nejbližším keříkům.
Dlouhou dobu se nic nedělo, tak polevil v ostražitosti, věnujíce se vyřezávání postavičky z klacíku. Blížil se konec jeho hlídky. Přiložil na oheň a chystal se vzbudit Nuingena, když v tom se ze tmy vyřítil bez jediného zvuku či varování velký temný stín. Dříve než stačil zareagovat, válel se po zemi, v marné snaze nahmatat zbraň. Otočil se směrem od nestvůry a tasil svůj dlouhý nůž. To už byl na nohou i Nuingen, který se k němu pomalu otočil. Avšak když na něj pohlédl, jeho zrak byl zakalený s rozšířenými zorničkami. Imotep nevěřil vlastním očím, když jeho přítel spadl do kleku, ústa otevřená v němém výkřiku, upadl na bok a zůstal bez hnutí ležet . Netvor který na ně zaútočil stál za ním a v momentě kdy dopadlo na zem Nuingenovo mrtvé tělo, vrhl se na Imotepa. Ten nikdy neviděl tvora jako byl tento. Měl celé tělo pokryté černou srstí. Hlavu podobnou vlčí, avšak zvláštně pokroucenou. Chodil po dvou, ale soudě podle délky jeho předních pařátů, ani chůze po čtyřech mu nebyla cizí. Horní i dolní končetiny byli zakončené dvěma stopu a půl dlouhými drápy. Stvoření vydalo jakýsi bublavý zvuk a vyrazilo proti němu. Bylo neskutečně rychlé, což ho vyvedlo z míry. V okamžiku kdy skočilo přímo na něj, stačil jen tak tak odtančit piruetou na stranu, přičemž se instinktivně kryl nožem, zanechajíc hluboký šrám na boku netvora. Ten po dopadu strašlivě zachrochtal, hned se otočil a opatrně začal obcházet svou kořist. Ani Imotep však nezůstal bez zranění. Jen jeho elfí instinkty ho zachránili od vážného poranění, jenž by ho jistě vyřadilo z boje. Na pravé paži měl dlouhou krvácející ránu, která mu paži jistě oslabí. Přehodil tedy nůž do druhé ruky a soustředil se na nepřítelovi pohyby. Chvíli na sebe hleděli, kroužili kolem sebe odhadujíce se navzájem. Ve tvorových malých očkách se zračila jistá zvířecí inteligence. Imotep zaútočil jako první, jeho protivník však útok lehce vykryl pařátem a v plynulém pohybu pokračoval vlastní ranou prackou, která Imotepa poslala k zemi. Odletěl až k ohni, kde vyplivl na zem krev, která se mu řinula z úst. Před očima mu tancovaly hvězdičky a udělalo se mu zle od žaludku. Tentokrát po čtyřech tvor v mžiku přeběhl krátkou vzdálenost mezi nimi. Imotep hmátl po noži, ale to už byl nepřítel opět u něj. Stačil ho jen pozvednout v bezvýznamném gestu obrany. Chvíli se váleli po zemi, jeho sok byl však mnohem silnější a snažil se mu zahryznout svými tesáky do krku. Imotep začínal panikařit. Už cítil na tváři jeho páchnoucí dech spolu se slinami které na něj kapaly a mísily se s jeho krví. Imotepova mysl nedokázala jasně uvažovat, a tak v posledním náznaku obrany vykopl nohama vší silou co měl, až vymrštil netvora přes hlavu. K jeho štěstí přímo do plamenů hořícího ohně. Ty hned začaly olizovat srst bestie, která se začala s kňučením válet po zemi v marné snaze oheň uhasit. Imotep neváhal, vstal, popadl nůž a zabořil ho do krku nepřítele. Ten jen naposledy zabublal, několikrát sebou mrsknul na zemi, než jeho oči vyhasly navždy. Zraněnému Imotepovi se dělali mžitky před očima, bolest v poraněné paži byla nesnesitelná. Ztratil hodně krve. Snažil se posadit, ale nohy ho již odmítaly poslouchat a spadl bezvládně na zem, kde zůstal ležet.
…………….
Když se probudil, ležel na voze s ovázanými ranami mezi pytli s obilím. Celé tělo ho nesnesitelně bolelo, jak povoz skákal po hrbolaté cestě. Rozhlížel se kolem sebe a hledal někoho kdo by mu řekl co se stalo. Jen matně si pamatoval svůj souboj s chlupatou bestií. Vzpomněl si na Ningena a ta vzpomínka ho bodla u srdce. Náhle k vozu přišla žena s úsměvem na tváři. „Vítej mezi živými cizinče.“ Pravila jemným hlasem. „Odkud přicházíš? Musíš být velmi statečný. Souboj s Wivernem přežilo jen málo lidí či elfů.“ Odmlčela se a opět se usmála. „I když ty jsi ho málem také nepřežil.“ Snažil se zvednout, promluvit na ní, ale žena ho rukou položila zpět. „Musíš odpočívat. Tvá rána byla hluboká, ztratil jsi spoustu krve. Na všechno ti odpovím až budeš silnější.“ Podala mu malý měch s neznámou tekutinou. „Pij!“. Poručila mu. Imotep tedy udělal co mu žena říkala. Tekutina byla podivně nahořklé chuti. Zhluboka si zavdal a podal měch zpět ženě s děkovným přikývnutím. Starostlivě ho přikryla dekou a on opět upadl do hlubokého bezesného spánku.
Opět se probudil někdy navečer. Nedaleko zaslechl praskání dřeva v ohni. Viděl také záři světla vycházející zpoza vozu. Nevěděl jak dlouho spal ani kam jedou, a tak se začal rozhlížet kolem sebe, jestli by mu někdo mohl odpovědět na jeho otázky. Opatrně vstal, vrávoravě se postavil na nohy. Došel až k ohni, kde seděli muži s ženami v kruhu. Byli prostě oděni. Muži měli košile ze sukna, dlouhé briggy a na nohou lehké botky. Ženy měli prosté šaty a všechny měli vlasy spletené do dvou copů, které jim spadali na hruď. Když ho spatřili, hned ho podepřel jeden muž a posadil ho na kládu k ohni vedle sebe. Všichni se na něj tázavě dívali v očekávání co řekne. Nevědouc kdo jsou, ani co tam dělá on, zmohl se jen na krátkou odpověď. „Díky, díky vám všem dobří lidé.“ Všichni se začali smát a poplácávat ho po ramenou. Dali se do hovoru, ve kterém se dozvěděl, že onu noc co je napadla bestie, které se říká Wivern. Oni tábořili asi jeden a půl míle daleko od nich, a když slyšeli v noci řev, tak se ráno jeli podívat co se stalo. Našli tam jeho skoro mrtvého a tělo Wiverna s Nuingenem vedle něj. Nestvůru spálili a jeho přítele pohřbili. Zjistil, že to jsou sedláci, co jedou prodat obilí do města Alvaon, které leželo na pobřeží Kyrského království. Také mu řekli, že byl v bezvědomí po pět dlouhých dnů. Pověděl jim tedy, že měli namířeno do Senadije i proč tam mířili. Sedláci pouze přikyvovali a občas se zeptali na nějaký detail, pak mu řekli, že s nimi může do Alvaonu putovat. Odtud se pak může pokusit najít loď, která by ho dopravila do Senadije. Pak se všichni ulžili ke spánku a ráno se vydali opět na cestu.
Po třech dnech klidné cesty dorazili do Alvaonu. Imotepovy se rány zacelily i zčásti zhojily, takže už nepotřeboval pomoc při běžných denních úkonech. Alvaon bylo malé špinavé město, kde žila převážně spodina lidstva. Na ulicích se válela spousta odpadků s výkaly. Nepříjemný pach toto místo prosycoval vzduch skrz naskrz a špinavá lůza povalující se na chodnících dovářela atmosféru tohoto místa do krajních mezí žití. Společně dojeli až k přístavům, kde se rozloučil se svými společníky i zachránci a vydal se hledat loď jenž by ho dopravila k břehům Senadijské republiky.
Dlouho se potuloval, vyptával lodivodů, ale ani jedinkrát se nesetkal s kladnou odpovědí. Už začínal propadat zoufalství, že jeho cesta, která ho zavedla až sem byla zbytečná. Když na předposlední bárce na které byl kapitán starší zamazaný barbar v roztrhané kazajce, s jedním šilhavým okem mu pověděl, že míří se zbožím na jeden ostrůvek jménem Ithan ležící blízko Senadije. Byl to dobrý muž, který mu přislíbil, že ho vezme s sebou. A tak druhého dne vypluli směrem k Ithanu.
Imotep se nemohl dočkat. Věděl, že ke břehům Senadije se už dostane lehce. První den bylo moře klidné a počasí přálo. Silný vítr je poháněl rychle kupředu, takže k večeru byli dále než mohli očekávat. V noci se však štěstí otočilo proti nim. Onen vítr, který jim toliko pomohl přes den teď přivál černočerné mraky, které se v měsíčním světle nemilosrdně přibližovali k lodi. Kapitán stál na palubě lodi, vykřikujíc rozkazy na všechny strany. Imotep již zažil mnoho bouřek na pevnině, ale takovéto mraky doposud nespatřil.
Snažil se nějak pomoci, a tak šel za kapitánem aby mu přidělil nějaký úkol, ten mu pouze odvětil ať se modlí za jejich duše. Když se spustil déšť, pochopil proč. Vlny nabíraly takových rozměrů, že se přelévaly přes palubu, přčemž bušily do kýlu lodi s takovou silou, že to loď nemohla dlouho vydržet. Blesky křižovali nebem a sklouzávaly do vody v tak častých intervalech, že bylo vidět téměř jako ve dne.
Námořníci pobíhaly po palubě sem a tam jako mravenci snažíce se udržet loď na místě a na vlnách tak, aby jí nerozbili na kousky. To se jim zprvu i dařilo, než přišel blesk, který zasáhl přímo hlavní stěžeň, sjel až do podpalubí kde zapálil sudy s olejem. To se dalo lehce poznat podle dýmu valícího se z podpalubí. Posádka lodi začala panikařit a skákat do rozbouřených vln. Imotep nevěděl co má dělat, tak se rozběhl po palubě ke kapitánovi. Stačil udělal tři vrávoravé kroky než spatřil jak se přes palubu přelévá další obrovská vlna, která ho smetla jako vítr popel.
………………
Otevřel oči. Ležel na pobřeží, neschopen se pohnout. Ani jeho mysl si nedokázala vzpomenout co se stalo. Naposledy si pamatoval, že je na volném moři a drží se nějakého trámu. Volně se nechával unášet proudem, protože už neměl sílu pokoušet se měnit směr. Měl rozpraskané rty a popálenou kůži od Slunce.
Otočil hlavu na druhou stranu. Viděl jen nějaké dřevěné trosky jinak nic. Byl krásný den, nebýt v tak zbídačeném stavu, jistě by obdivoval krásu místní flory. Takhle byl schopen jen otočit se na břicho a odplazit se kousek dál do stínů lesa. Neměl již sílu ani na to aby se postavil na nohy. Byl vysušený, zubožený tvor na pokraji smrti dehydratací. Nevěřil, že by se mohl nějak zachránit, ale někde poblíž matně slyšel zurčení vody. Plazil se tedy tím směrem. Po době která mu připadala jako věčnost se doplazil k malému potůčku. Nechal spadnout hlavu do chladivého toku ze kterého se zhluboka napil. Zůstal tak ležet několik hodin až do setmění, kdy se konečně dokázal postavit na nohy a začít vnímat své okolí. Bylo zde teplo, krásné lesy okolo dávali pocítit nedotknutelnost, ba jakousi panenskou čistotu místní přírody. Nevěděl kde se nachází, ale byl rád, že je naživu i že je právě zde. Drobný hmyz poletoval v měsíčním světle tvořící zajímavé obrazce všech možných tvarů na pozadí lesního příkrovu. Všude kolem byli slyšet noční zvuky lesa, které hojily jeho duši stejně, jako léčivé byliny uzdravují choré tělo. Chvíli seděl pod jedním z velkých stromů co zde rostly a přemýšlel o svém zvláštním wyrdu. Dvakráte přežil situaci kdy by jiní, mnohem zkušenější či silněší zemřeli. Nevěděl čím si to vysloužil, ale rozhodl se, že tu možnost, kterou mu osud dal nepromarní. Hodlal si svůj život zasloužit. Přemýšlel o tom tak dlouho, až ho únava zmohla a Imotep upadl do milosrdného spánku.
Celý následující den se potuloval po lesích, aniž by potkal živou duši. Našel zde jistý druh keře, na kterém rostli chutné a výživné bobule, kterými ukojil svůj hlad. Druhého dne zrána když hledal další bobule k jídlu, potkal z ničeho nic staršího elfa elfa. Elf měl dlouhé hnědé vlasy, které mu spadaly na ramena, pronikavé oči a ostře řezané rysy. Oděn byl do dlouhé žluto-zelené róby, s červeným pláštěm. Na hlavě pak nosil kouzelnický klobouk. V ruce svíral červenou hůl posázenou červenými rubíny. Celkově působil velmi impozantním dojmem. Chvíli na sebe hleděli, než se spolu pustili do řeči. Imotep ho oslovil a pověděl mu svůj příběh jak se sem dostal i odkud pochází. Elf se na oplátku představil jako Korneus, učedník magie z Mologenu a krátce mu vylíčil příběh svůj. Svěřil se, že hledá vesnici ze které pochází, ale zatím bezúspěšně. Jejich cesty se setkali a později se stali dobrými přáteli. Korneus mu také prozradil, kde se nachází. Řekl mu, že jeho novým domovem se stala země jménem Andarie.
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Johny - 5
Opravdu rozsáhlá povídka, i přes pár chybek si pět hvězdiček zaslouží
Martul
vzhledem k tomu, ze je to muj pribeh, nebudu radsi hodnotit. ale mel by 5 ;-)
Raist - 5
Ta pětka se mi ani dávat nechce. Minulých pět minut jsem hledal, jestli tu nevykoukám šestku, ale bohužel.
„ Musím už jít má Einwen !“ zašeptal elf do ranního větru který vanul v korunách stromů nad jejich příbytkem. Vzal si svůj lovecký plášť jenž visel na svém obvyklém místě spolu s ostatními věcmi a obrátil se směrem k odchodu. Naposledy se otočil ke své spící ženě, a svému malému synkovi. Poslal letmý polibek a odešel do probouzejícího se lesa rozkládajícího se všude kolem. 