Je to již dávno, co se vědělo o kmenech Elfů a Barbarů žijících v souznění a blahobytu v lesích a skalinách, nedaleko Andoru. Dnes má každý Elfy a Barbary za přirozené nepřátele, ale jsou lidé, kteří si to pamatují jinak. Před mnoha lety žil u skal, blízko Andoru, kmen Elfů a Barbarů, který dokázal přežít věky díky svým neobyčejným schopnostem lovu, farmářství, či pastevectví. Byli to výjimeční lidé a málokdo už dnes zná nějaké jejich potomky. V této vesnici žil hraničář jménem Artegor Luminus, přezdívaný ,,Vlk,, , protože vlci byli té doby považováni za krále lesního lovu a schopnosti přežít. Artegor už od mala nacházel velký vztah k přírodě a všemu, co k ní patří, což byla jedna z nejcennějších vlastností, kterou mohl mladý muž z takového kmene vlastnit. V tomto kmeni bylo všeobecně známo, že většina Elfů má sklony spíše k lovu, kdežto barbaři k pastevectví, či nějakým jednodušším užitečným řemeslům. Artegor však miloval les, ačkoliv byl potomek dvou čistokrevných barbarů, proto se to každému ze sousedství zdálo zvláštní, dokonce padl i názor, že Artegorova matka jeho otce podvedla s nějakým Elfem. Nakonec se ale všichni smířili s tím, že z chlapce bude lovec, a byl to hodně dobrý lovec. Už v 6 letech se Artegor naučil střelbě z luku, přičemž nejlepší střelec z vesnice tohoto umu dosáhl až ve věku 8 let. Chlapec prokazoval neskutečný talent ve všech hodnotách kmene, všichni chlapci jeho věku později dostali přezdívku, jeden byl ,,Šíp,, , protože jeho lukostřeleckým dovednostem se téměř nikdo z vrstevníku nevyrovnal, jeden byl ,,Jelen,, , kvůli jeho rychlosti a hbitosti, další zase ,,Medvěd, který byl velice silný. Artegor chtěl taky přezdívku, ale protože vynikal skoro ve všem, nebylo zrovna jednoduché mu nějakou přidělit. Až konečně, ve věku 10 let se stala ona věc... Artegor šel na dlouhou průzkumnou vycházku a po cestě potkal největšího medvěda, co kdy viděl. Medvěd ho zahnal hrozně daleko od kmene, do lesů a džunglí, až tam, kde byl les Artegorovi zcela neznámý. Artegor však zachoval chladnou hlavu, ihned si začal opatřovat věci na přístřešek, překontroloval si luk a dýku a šel na průzkum. Během pár hodin zmapoval prostředí kolem sebe a ulovil si dva králíky na jídlo. Zkušeně rozdělal oheň a upekl na něm ulovené králíky na večeři, potom ještě dobře schoval své zbraně, zakryl přístřešek a šel se prospat. Další den se vydal ke skalám, kde si po 4 hodinách ochočil tři horské kozy, které s ním posléze chodily a byly mu věrné. Využil je dobře, třeba při boji s vlky, po kterých pak své pomocnice vyléčil nějakými obvazy, které měl s sebou a pár z vyrobil. Podařilo se mu přežívat a přibližovat cestou zpět ke kmeni po dobu dlouhých 23 dní, až se najednou dostal k místu, které konečně poznával. Okamžitě se rozběhl směrem domů a nezastavil se po celé 2 hodiny. Doběhl ke kmeni a když ho spatřila matka, nevěřila svým očím a hned ho běžela radostně obejmout. Dali Artegora do pořádku a po dvou dnech večer u ohně všem vyprávěl svůj příběh. Uznali, že Artegor je pravý hraničář, jaký už hodně dlouho nežil, a tak mu začali říkat: ,,Vlk,,... Artegor začal stárnout, více než dobře se staral o své postarší rodiče a stal se vůdcem kmene, který pro kmen dělal vše, za jeho vlády se měli všichni Barbaři a Elfové skvěle. Avšak nikdo nežije věčně a i tak Artegor ve velmi vysokém věku cítil, že už dlouho žít nebude. Nejvíce ho znepokojovalo, že mezi členy kmenu už se začaly objevovat rasistické předsudky, ohledně Barbarů a Elfů. Byl tak starý, že jeho vnučce Gness, se narodil syn, tedy jeho pravnuk, a Artegor se rozhodl, že si Gness se svým dítětem nechá zavolat do svého stanu. Když Gness s vnukem přišla, začal jí Artegor vyprávět o jeho rodičích, po kterých dostal za své křestní jméno ,,Luminos,, vyprávěl jí dlouho, o věcech dávných i nedávných, až po ty nynější. Úmyslně ji nechal přijít i s dítětem, dokonce dítě vypadalo, že Artegorovi naslouchá a vnímá jeho slova. Gnessin syn se jmenoval Augus, Augus Luminos, prapotomek slavného Artegora. Vůdce cítil, že se blíží konec a tak si vzal do náruče Auguse a začal mu říkat, že on zdědí jeho osobnost, jeho talent i jeho cítění, jakoby do něj před smrtí vkládal svoji duši neobyčejného vůdce, skvělého muže a vynikajícího hraničáře. Ještě pár chvil po tom, co Artegor vrátil Auguse do rukou Gniss, cítil vůdce kmenu, že přichází konec. Vůdce byl mrtev. Nástupcem se stal Augusův děda, tedy Artegorův syn, teprve čtyřicetiletý Maurus. Maurus byl po svém otci také nadaný hraničář a vůdce, ale nepokoje v kmeni byly velké a jediné, co kmen udržovalo po hromadě byla neuvěřitelně ohromující pevná a respektuplná vláda Artegora. Po několika měsících se kmen rozpadl. Gniss se svým synem Augusem odcestovala za hory do malé chatky, kde se zabydleli. Vychovávala svého otce tak, jak by si její rod přál, zvládala to výborně a rozhodně měla Auguse co učit. Augusovy schopnosti by se zdály býti podobným, jakým kdysi vládl i Artegor, neuvěřitelně rychle se naučil střílet z luku, naučil se pastevectví i lovu, a co hlavní a důležité mu po Artegorovi zůstalo, bylo jeho uznání přírody a souznění, které s ní dokázal navazovat. Byl už v brzkém věku soběstačný a bylo jasné, že bude stejně jako jeho děda úchvatný hraničář. Jeho matka Gniss si v Andoru našla přítele řemeslníka, se kterým se později rozhodla žít, ale ona i její syn dobře věděli, že Augus ve městě žít nebude. Rozhodl se žít v lesích, svojí matku nechal hledat její štěstí s dobrotivým mužem a sám zůstal v oné chatce. Augus Luminos, to jméno je to, co zůstalo po slavných předcích, vedených Artegorem Luminem, ačkoliv Augus nezpychl díky svým kořenům, ani díky tomu, co dokázal, stačil mu a doteď stačí poklidný život Andorského lesa. Poutníci tudy chodí často, ale někdo jako Augus Luminos ví o procházejících vždy, kdežto kolemjdoucím musí on sám dopřát to, aby ho mohli spatřit...
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Je to již dávno, co se vědělo o kmenech Elfů a Barbarů žijících v souznění a blahobytu v lesích a skalinách, nedaleko Andoru. Dnes má každý Elfy a Barbary za přirozené nepřátele, ale jsou lidé, kteří si to pamatují jinak. Před mnoha lety žil u skal, blízko Andoru, kmen Elfů a Barbarů, který dokázal přežít věky díky svým neobyčejným schopnostem lovu, farmářství, či pastevectví. Byli to výjimeční lidé a málokdo už dnes zná nějaké jejich potomky. V této vesnici žil hraničář jménem Artegor Luminus, přezdívaný ,,Vlk,, , protože vlci byli té doby považováni za krále lesního lovu a schopnosti přežít. Artegor už od mala nacházel velký vztah k přírodě a všemu, co k ní patří, což byla jedna z nejcennějších vlastností, kterou mohl mladý muž z takového kmene vlastnit. V tomto kmeni bylo všeobecně známo, že většina Elfů má sklony spíše k lovu, kdežto barbaři k pastevectví, či nějakým jednodušším užitečným řemeslům. Artegor však miloval les, ačkoliv byl potomek dvou čistokrevných barbarů, proto se to každému ze sousedství zdálo zvláštní, dokonce padl i názor, že Artegorova matka jeho otce podvedla s nějakým Elfem. Nakonec se ale všichni smířili s tím, že z chlapce bude lovec, a byl to hodně dobrý lovec. Už v 6 letech se Artegor naučil střelbě z luku, přičemž nejlepší střelec z vesnice tohoto umu dosáhl až ve věku 8 let. Chlapec prokazoval neskutečný talent ve všech hodnotách kmene, všichni chlapci jeho věku později dostali přezdívku, jeden byl ,,Šíp,, , protože jeho lukostřeleckým dovednostem se téměř nikdo z vrstevníku nevyrovnal, jeden byl ,,Jelen,, , kvůli jeho rychlosti a hbitosti, další zase ,,Medvěd, který byl velice silný. Artegor chtěl taky přezdívku, ale protože vynikal skoro ve všem, nebylo zrovna jednoduché mu nějakou přidělit. Až konečně, ve věku 10 let se stala ona věc... Artegor šel na dlouhou průzkumnou vycházku a po cestě potkal největšího medvěda, co kdy viděl. Medvěd ho zahnal hrozně daleko od kmene, do lesů a džunglí, až tam, kde byl les Artegorovi zcela neznámý. Artegor však zachoval chladnou hlavu, ihned si začal opatřovat věci na přístřešek, překontroloval si luk a dýku a šel na průzkum. Během pár hodin zmapoval prostředí kolem sebe a ulovil si dva králíky na jídlo. Zkušeně rozdělal oheň a upekl na něm ulovené králíky na večeři, potom ještě dobře schoval své zbraně, zakryl přístřešek a šel se prospat. Další den se vydal ke skalám, kde si po 4 hodinách ochočil tři horské kozy, které s ním posléze chodily a byly mu věrné. Využil je dobře, třeba při boji s vlky, po kterých pak své pomocnice vyléčil nějakými obvazy, které měl s sebou a pár z vyrobil. Podařilo se mu přežívat a přibližovat cestou zpět ke kmeni po dobu dlouhých 23 dní, až se najednou dostal k místu, které konečně poznával. Okamžitě se rozběhl směrem domů a nezastavil se po celé 2 hodiny. Doběhl ke kmeni a když ho spatřila matka, nevěřila svým očím a hned ho běžela radostně obejmout. Dali Artegora do pořádku a po dvou dnech večer u ohně všem vyprávěl svůj příběh. Uznali, že Artegor je pravý hraničář, jaký už hodně dlouho nežil, a tak mu začali říkat: ,,Vlk,,... Artegor začal stárnout, více než dobře se staral o své postarší rodiče a stal se vůdcem kmene, který pro kmen dělal vše, za jeho vlády se měli všichni Barbaři a Elfové skvěle. Avšak nikdo nežije věčně a i tak Artegor ve velmi vysokém věku cítil, že už dlouho žít nebude. Nejvíce ho znepokojovalo, že mezi členy kmenu už se začaly objevovat rasistické předsudky, ohledně Barbarů a Elfů. Byl tak starý, že jeho vnučce Gness, se narodil syn, tedy jeho pravnuk, a Artegor se rozhodl, že si Gness se svým dítětem nechá zavolat do svého stanu. Když Gness s vnukem přišla, začal jí Artegor vyprávět o jeho rodičích, po kterých dostal za své křestní jméno ,,Luminos,, vyprávěl jí dlouho, o věcech dávných i nedávných, až po ty nynější. Úmyslně ji nechal přijít i s dítětem, dokonce dítě vypadalo, že Artegorovi naslouchá a vnímá jeho slova. Gnessin syn se jmenoval Augus, Augus Luminos, prapotomek slavného Artegora. Vůdce cítil, že se blíží konec a tak si vzal do náruče Auguse a začal mu říkat, že on zdědí jeho osobnost, jeho talent i jeho cítění, jakoby do něj před smrtí vkládal svoji duši neobyčejného vůdce, skvělého muže a vynikajícího hraničáře. Ještě pár chvil po tom, co Artegor vrátil Auguse do rukou Gniss, cítil vůdce kmenu, že přichází konec. Vůdce byl mrtev. Nástupcem se stal Augusův děda, tedy Artegorův syn, teprve čtyřicetiletý Maurus. Maurus byl po svém otci také nadaný hraničář a vůdce, ale nepokoje v kmeni byly velké a jediné, co kmen udržovalo po hromadě byla neuvěřitelně ohromující pevná a respektuplná vláda Artegora. Po několika měsících se kmen rozpadl. Gniss se svým synem Augusem odcestovala za hory do malé chatky, kde se zabydleli. Vychovávala svého otce tak, jak by si její rod přál, zvládala to výborně a rozhodně měla Auguse co učit. Augusovy schopnosti by se zdály býti podobným, jakým kdysi vládl i Artegor, neuvěřitelně rychle se naučil střílet z luku, naučil se pastevectví i lovu, a co hlavní a důležité mu po Artegorovi zůstalo, bylo jeho uznání přírody a souznění, které s ní dokázal navazovat. Byl už v brzkém věku soběstačný a bylo jasné, že bude stejně jako jeho děda úchvatný hraničář. Jeho matka Gniss si v Andoru našla přítele řemeslníka, se kterým se později rozhodla žít, ale ona i její syn dobře věděli, že Augus ve městě žít nebude. Rozhodl se žít v lesích, svojí matku nechal hledat její štěstí s dobrotivým mužem a sám zůstal v oné chatce. Augus Luminos, to jméno je to, co zůstalo po slavných předcích, vedených Artegorem Luminem, ačkoliv Augus nezpychl díky svým kořenům, ani díky tomu, co dokázal, stačil mu a doteď stačí poklidný život Andorského lesa. Poutníci tudy chodí často, ale někdo jako Augus Luminos ví o procházejících vždy, kdežto kolemjdoucím musí on sám dopřát to, aby ho mohli spatřit...