Aktuální dění Pro nováčky

Postavy 

Magie 

Herní mechanismy 

Výroba, předměty 

Hraní role Města a území

Neobyvatelná města 

Informace

Sacratus Legatio

-> Charakterník

Kristián Cid žil štastný a bohatý život se svojí matkou. Otec mu zemřel ještě když mu bylo pár měsíců na křížové výpravě. Měl vše: vzdělání, peníze, uměl jezdit na koni a zacházet s mečem a dokonce i s palcáty, což bylo díky váze oné zbraně pro takového mladíka docela neobvyklé. Idylku mu však zkazila zvěst, že jeho matka spí s místním knězem. Oba dva za nejasných událostí upálili – poměr se svatým otcem byl tehdy smrtelný hřích. Nicméně kristiánova matka byla šlechtična a vlastnila docela velký kus země. Na její majetek si brousili zuby vlci od sousedních hranic. Nakonec, říkávalo se, že v tom měl prsty nějaký kupec, ovlivňovaný nějakými zakuklenými chlapy. Tu smutnou noc se Kristiánovi ozval jakýsi hlas, vycházející přímo z jeho hlavy. Nikdo neví, kdo nebo co to bylo, ale ukázalo mu to smrt její matky, že mu ti lidé jdou kvůli jeho matce po krku a co by měl udělat: utéct ke královskému městu Meteola a pověděti královi tu novinu. Kristián slyšel o hlasu, které promlouvaly k lidem, ale sám, sedící v kostele tomu nevěřil. Hlas mu pomohl vyhnout se všem hlídkám, které mu šly po krku a utéct z města. Začala dlouhá a vyčerpávající honička na život a na smrt.

*Někde v lesích směrem ke královskému městu Mateola*

Už byl unaven po těch dnech ustavičného utíkání. Hnali ho žoldáci a i ti zmínění černí zakuklenci. Navíc jeho pronásledovatelé zapálili pole, kde se schovával. Nahnali ho až do lesa. Uviděl prvního. Byl na koni, kterému se ale po takovém terénu moc nechtělo jezdit. Měl výhodu, byli zatím sami. „Mám ho!“ zakřičel a seskočil z koně. Kristián se rozhodl bojovat, ačkoliv měl jen nepatrnou šanci oproti obrněnému rytíři. Oheň se začal šířit i k nim a tak to nechtěl bojovník protahovat. Zahoupal nad hlavou svým palcátem a začal postupovat. Kristián uchopil svůj meč obouruč a zvedl jej nad hlavu. První střet – palcát se svezl po meči a zabořil se do země, rytíř udělal krok do zadu a opět začal hrozit zbraní nad hlavou. Hrdina udělal půlkruh nohou až se udělala v zemi brázda, najednou sklopil meč dolů a vyrazil na těsnou steč. Další úder, Kristián jej chtěl překvapit, ale nebyl tak zkušený jako obrněnec. Ten ho udeřil svou ocelovou rukavicí a Kristián spadl. Stačil jen opřít svůj meč o zem, a tak smést další protivníkův úder. Rychle se zvedl a začal ustupovat. Další rána od rytíře, jen to zadunělo. Na chvíli se však jeho palcát zabořil do stromu a v tu chvíli Kristián přiskočil a vrazil mu meč do krku. Zakutanému bojovníkovi byla velká ochrana k ničemu a teplá krev stříkala na všechny strany. Kristián začal slyšet vzrušené hlasy a tak neváhal, odhodil starý a rezavý meč do trávy a vzal si palcát nebožtíka. V rychlosti osedlal jeho koně a rychlým klusem se vzdálil ze scény.

*V královském městě Mateola*

Uštval dalšího koně, kterého mu bylo velice líto. Jeho oběť však nebyla marná. Před Kristiánem se rozléhalo královské město Mateola. Zdejší panující rod vyvraždil tehdejší soukmenovce a už celá staletí zde drží svou moc. Na chvíli ho oslnilo odpolední světlo. Kristián neváhal a zamířil do města.

*Mezitím někde v hradních sklepeních*

„To nemá cenu, kdo by nás podržel? Pokud bychom zaútočili na Accolu, kdo by nám pomohl? Potřebujeme záminku, aby s námi do boje táhly i sousední země. Vše činěno jinak by bylo příliš pošetilé!“ Tak naléhavě radil králi jeden z jeho pobočníků. „Já vím!“ Zakřičel král, zvedl ruku na znamení absolutního ticha. Rázem se všichni upřeně zamysleli, jak dobyvačný plán provést…

*V královské síni*

Král Lacus, který měl jako každý z jeho rodu neobyčejný cit pro moc si Kristiána prohlížel z trůnu. Ten horlivě vysvětloval celou situaci. Podařilo se mu dostat audienci jen kvůli jeho krvi. Král jen občas něco zamručel nebo přikyvoval. Nakonec se neubránil malému úsměvu, což našeho hrdinu velice rozčílilo, pak král udělal gesto na pobočníka po jeho pravici. Ten se obebral na odchod. Po pár chvílích se král zase ozval, když viděl, jak chtěl Kristián opět promluvit. „Můžeš zůstat prozatím tady, jestli chceš. Musím to vše probrat se svými rádci. Přece jen je to ošemetná záležitost.“ Lacus domluvil a vzal si v klidu hrozen ze zlaté mističky, kterou mu pohotově podal sluha. Vypadal nepřirozeně klidně. To Kristiánovi připadalo divné a tak si do toho znovu nechtěl mluvit. Zrovna když otevřel ústa se ve dveřích objevil černý zakuklenec. Kristián se na něj stačil jen otočit. Zakuklenec měl v rukách foukačku, jakou používají domorodci v exotických zemích na uspání zvěře. Namířil na mladíka a foukl. Hrdina se sesunul.

*Kdesi v krajině*

Měl svázané ruce a zahalené oči. Vozil se asi na nějakém povozu, každý kámen bolestivě pocítil, stejně jako nepříjemný žár, který ho spaloval. Občas jen uslyšel zařehotání koní. Únavou se zase propadl do hlubokého spánku.

*V neznámé poušti*

Probudila ho drsná facka. Probuzení bylo stejné jako celé spaní. „Vstávej, ty hovado!“ Řekl stručně jeden ze zakuklenců, a jakmile se mladík vysoukal z vozu, kopl jej do zadnice. „Takové hovadské pacholky jako jsi ty obyčejně zabíjíme, ale protože jsi šlechtickej spratek, tak ti dáme menší šanci.“ Rozhlédl se po pusté krajině a pokračoval: „Jó, tady bych hochu nechtěl skončit. Ale nechci to už protahovat, protože se mi v té kukle potí hlava. Co bys řek na to, že bych si ji sundal? Ty už mě stejně neuvidíš!“ Rozchechtal se svému trapnému pavtipu a sundal si kuklu. Odhalil svou prasečí tvář s hloupými malými očky a blond vlasy. Utřel si kuklou pot a pokynul druhému zakuklenci, aby se připravil na odjezd. Odhalený zakuklenec pak jen dýkou odřízl pouta na kristiánových rukou a rukojetí dýky bouchl mladíka do lopatky. Ten jen zaklel a nechtěně ochutnal písek. Agent v černém pak bez dalších procedur nasedl na korbu vlečky a zahulákal na příkaz k odjezdu. Kristián si jen unaveně sedl a zíral na odjíždějící vůz.

*Sucho, žár, bolest, žízeň – a to několik dnů*

Plandaly se mu nohy jedna přes druhou, všude nebyla ani známka zelené, natož seschlé, žluté vegetace. Jen písek a jeho nekonečné moře. Už byl na pokraji sil, když po velice dlouhé době opět uslyšel ten hlas v jeho hlavě… „Běž dál. V této zemi už nemáš co pohledávat. Viděls, co se stane s tvou zemí a vše co ji dělalo tvým domovem je už mrtvé. Žiješ jen v jednom ze spousta střípků mnoha jiných světů, ale mnoho by se ti nelíbily. Ty však půjdeš do země jménem Andaria, kde budeš šířit mé slovo. Tento svět jest poskvrněn válkou, lidé jako ty tam jsou ale víceméně semknutí a ví co je to čest, na rozdíl od tvého bývalého krále. Jediné, co jim chybí, je víra v opravdového boha. Od dnešního dne budeš znám pod jménem Sacratus Legatio. To jméno se to možná zdá divné, nicméně znej jeho správný význam: svaté poslání. A to jsi ty! Nezapomeň!“ Dokončil hlas svou poměrně dlouhou řeč. Kristián nestačil nic říct, jen se divil, proč začalo pršet. Rozčílil se na hlas, proč mu neřekl o tom spiknutí. Ucítil však první kapku a zaradoval se. Začal lít zvláštní déšť, který pršel jen tam, kde mu voda vyhrazovala cestu. Šel tedy pod tímto podivným skrytem, který mu uděloval sílu k další, docela svižné, chůzi. Došel až k jakési oáze, kde uviděl viset ve vzduchu prapodivné zrcadlo. Přišel až k němu. Cítil strach a zároveň vzrušení. Tak nějak věděl, co se bude dít a proč to musí udělat. Dotkl se zrcadla. Pocítil nadálou radost a přiblížil se k zrcadlu na těsný kousíček čelem. Najednou ho zrcadlo začalo vtahovat do sebe, jako by se začal překlopovat do jiné roviny, která byla za zrcadlem. Nakonec se propadl úplně a on upadl do hlubokého spánku, který měl trvat ještě několik let…

návrat na seznam příběhů

Komentáře hodnotících k příběhu
(vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie)
Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu
Hnědá = tento komentář může být zastaralý
prozatím žádné komentáře
Podrobný rozpis získaných ohodnocení:
známka 4: 1x
známka 5: 1x

© Copyright 2002-2019 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist