Aktuální dění Pro nováčky

Postavy 

Magie 

Herní mechanismy 

Výroba, předměty 

Hraní role Města a území

Neobyvatelná města 

Informace

Barthilias Gruul

-> Charakterník

obrázek postavyVětrem se nesl křik a svist letících šípů.

„JEDNA…DVĚ…TŘI…PAL!“ Křičel Rion’dorel.

Přiložit šíp… natáhnout tětivu…zamířit…vystřelit! Nebýt výcviku musel by zešílet. Věděl že to nesmí, musí se řídit rozkazy. Větrem se neslo zvonění oceli o ocel, křik umírajících, pach potu, krve a výkalů. Ano bylo to právě toto poslední nedůstojné znečištění, co nutilo mladého elfa zamyslet se, jestli vůbec existuje důstojný způsob smrti. Velitel však odvedl svou práci dobře, není čas na přemýšlení, jen poslouchat rozkazy a ty zněly jasně: „Zůstat na místě a bojovat.“ Bylo to zvláštní, když se ohlédl zpátky, nikdo by neřekl, že zkončí v tomto krvavém pekle spolu s lidskými renegáty a barbarskými obyvateli tohoto bohy prokletého světa. Měl to být podle všech předpovědí krásný život mladého prince, vždyť měl žít jako panovník své země, rozhodovat o osudech kapsářů řádících na tržištích, pořádat plesy a jezdit na lov … vždyť vše vypdalo tak slibně…

***

Narozen za svitu třetího slunce byl vynesen z chrámu bohyně čistoty Sin’dal a ukázán lidu, že je bez vady tak, jak bylo vykem národa Zulian’thul už po staletí. Velekněz tohoto řádu mu požehnal a lid propukl v jásot. Syn jejich milovaného krále a královny je konečně na světě, jak nádherný den. Nikdo netušil co se děje, jen nejmoudřejší cítili v srdcích obavu. Přirozený řád světa se měnil, něco nebylo v pořádku. Nikdo nechápal proč, nevěděli proti čemu stojí, jen vyčkávali a pozorovali. Byli to učenci Mag’sighnata, mrtvého boha moudrosti. Mohli varovat světy kolem, mohli upozornit spoustu mocných národů, jenž by byli schopni společně čelit i tak mocnému nepříteli, mohli … i přes všechnu svou moudrost neudělali nic … zbabělost je zahnala do svého paláce a uvěznila je.

Avšak jak šel čas, nic se nedělo, chlapec v vyrůstal v královském sídle, učil se jak používat zbraně, psát, trénovat fyzickou kondici, číst, jízdu na koni, jak se chovat ve společnosti a spoustu dalších dovedností, které bude jednou mladý vladař potřebovat. Po dosažení 150ti let, tedy dospělosti, byl poslán na vojnu. Jak bylo zvykem u jeho lidu každý bez rozdílu postavení se musel podrobit pětiletému výcviku v armádě. Bylo to nejtěžší období v životě, ale nejednou mu mělo zachránit život.

Vesmír se otřásl, do všech koutů se rozletěl šílený jek myriád padlých stvoření z mnoha dávno zapomenutých světů. Oslepující záře zalila prostor aby ji okamžitě pohltila černočerná temnota. Trhlina moci se otevřela jako oko samotné smrti. Vše živé hledělo k obloze na tu hrůzostrašnou scénu. Proti jejich světu se valily ohromné hordy démonických stvoření. Jen Mag’sighnata věděli o koho jde. O zrůdy Třináctého kruhu vzdáleného vesmíru, toho nejhoršího místa jaké existuje už od počátku času. Zrůdy, které rostou z požírání jiných tvorů, schopny sát jejich energii z níž se stávají mocnější a mohou vystoupit výš ve své hierarchii, která není chytře vytvořená a propracovaná, ale jednoduchá … právo silnějšího … jediná, která jim jejich myšlení dovolí, avšak stačí k vytvoření pořádku u tak egoistických stvoření.

Další svět, vybrán k drancování, se však nehodlal vzdát. Rion’dorel svolal všechny obyvatele domovského světa Ithien do hlavního města své říše. A přišli všichni, všech 7 národů. Elfové, Lidé, Ještěří muži z Pouště na severu, Hadí Silitani z močálu Sieverio, Skalní obři, Dračí lidé ze sopečných úpatí Chmurné hory i dávní nepřátele Imrethal, barbarské kmeny z vychodních Nekonečných plání. Všechny přivedla hrůza šílejícího vesmíru. Věděli, že jejich naděje spočívá ve sjednocení. Nikdo nezůstal stranou.

Vůdci se sešli s Rion’dorelem při večerní poradě. Seděli mlčky, nikomu nebylo moc do řeči. Báli se o své domovy, rodiny a vše co jim bylo drahé. Po chvíli panovník vstal a promluvil: „ Vítám vás všechny, vím, že byste nikdy nepřišli a neposlouchali, kdyby se nestalo to, co se děje teď. Přirozená zábrana mezi naším a jejich odporným světem byla prolomena. Stalo se, co stát se mělo a nyní před námi stojí těžká zkouška. Musíme se postavit armádě, kterou jsme nikdy neměli potkat. Nebudu vám lhát o našich šancích, jsou mizivé, ale já se nikdy nevzdám bez boje! Nikdo nám nemůže vzít domovy, aniž bychom se mu postavili! Pustíme jim žilou i když při tom padneme! Vrátíme je do pekla kam patří! Moji mágové připravují únikovou cestu aby byly naše národy zachovány. Dokážou otevřít bránu mezi světy stejně, jako to udělali naši nepřátelé, jen nejsou schopni odhadnout, kde bude ústit. Měla by být připravena za rozbřezku. Do té doby se musíme udržet a ubránit město. Přiveďte ženy a děti do chrámu Magického kruhu. Všichni, kdo jsou ještě před branami, nechť se přestěhují za hradby. Do západu slunce musí být město neprodyšně uzavřeno. Zvědové hlásí, že ti démoničtí psi dorazí k městu někdy okolo devátého odbití gongu, takže se nad ránem musíme připravit na boj. Můžete jít.“

Když se místnost vyprázdnila, klesl do křesla, setřel krůpěje potu z čela a obrátil se na svého syna: „ Jedeme do války“. Ten jen stroze přikývl a odešel se připravit. Nedával najevo strach, jen čiré odhodlání. Věděl, že se jednotky připravují k boji, že se na ně řití záhuba, že zahyne vše co tolik miloval a přesto nedával emoce najevo. Železná vůle nepovolila, při smyslech ho drželo jen odhodlání bránit svůj život a život svého lidu.

Noc byla neobvykle tichá, jen vzdálený dusot nečistých nohou tisíců stvůr a občasné výkřiky opozdilců, jenž se nestihli schovat před smrtící legií děsu, rušil klid. Obránci Města stáli tiše na hradbách ze silného kamene dovlečeného zotročeným národem Skalních obrů ještě před velkou vzpourou národů. Hradby vysoké padesát stop postavené v dávno zapomenutých dobách, osídleny elfy, kteří objevili tato místa pustá. Nyní poslouží stejně dobře jako v historii, protože žádná armáda nikdy nedokázala Město dobýt.

Když zemi osvítily první paprsky slunce, bylo v dáli vidět červenou masu valící se jako přílivová vlna. Blížila se nadlidskou rychlostí, a když dorazila k obráncům, nikdo nedokázal skrýt svůj údiv nad scénou, jenž se před nimi odehrávala. Ohromné postavy s lidskými tvary avšak téměř groteskně pokřivenými. Jejich hlavám vévodil roh černý jako uhel, pod nímž se skrývala tupá tvář bez očí s černou tlamou, která zabírala celou spodní část hlavy. Vyplněná byla jen temnotou. Armádou se šířil šelest neklidu, protože se blížil nejmocnější z nich, vůdce Ugrion. Jeho pekelné důtky rozháněly dav před sebou, vojáci před ním se k sobě tísnili strachy, snažíc se vyhnout mu z cesty. Byl dvakrát větší než ostatní, jeho hlava dosahovala až k vrchní části hradeb. Došel téměř k bráně, rozmachem své paže rozrazil kovové bednění na dřevěných veřejích brány a jako vítr vtrhl do města následován svou hordou. Městem se nesl křik a nářek žen a dětí, jak byli vražděni nelítostným nepřítelem. K poslední obraně se zatím stavěly šiky armády a …

***

„Ano, je skutečně zvláštní co vše si na nás osud dovede připravit.“ Mladý Barthilias se lehce pousmál, když do vzduchu vyletěla další salva šípů. K zemi padlo mnoho nestvůr, avšak zdálo se, že jich neubývá. Když tu se náhle ozvalo volání Rion’dorela: „Synku, odveď ty ženy a děti k portálu. Nedostali se tam včas a my musíme zachovat alespoň stříipky našeho národa, mágové oznamují, že již brzy budou hotovi.“

Syn se napřímil: „Otče, chci zůstat s tebou! Chci bojovat až do konce!“

Starý muž pohlédl do synovy odhodlané tváře: „Dnes ne, teď jdi!“ Promluvil tvrdě, ale když syn odcházel tekla mu po tváři jediná malá slza.“

Toho rána stáli poslední obyvatele Města kolem Magického kruhu a čekali na spásu. Mágové byli naprosto soustředění ve své práci. Uprostřed vířily barevné proudy energie spřádané magie. Když slunce zapadlo za obzor, ozval se zvuk nasávaného vzduchu a trhlina se konečně vytvořila. Vypukl jásot a povyk, všichni se začali připravovat na přesun. Osud jim ale nebyl nakloněn, dyž si téměř gratulovali k úspěchu, horda porazila poslední odpor. Vrhli se na ně jako rozběsněné stádo.

Barthilias vykřikl: „ Do zbraně! Braňte všechny a postupujte k trhlině!“ Tu se však stala hrozná věc. Výkřik šílenství rval slechy, protože Ugrion křičíc běžel a rozrážel si cestu přívrženci. Když se poslední z přeživších rozběhli proti němu, byl to Barthilias, kdo běžel v čele. Věděl, že je to možná poslední co v životě udělá, ale přesto běžel hrdě a vztyčeně. Jeho meč prorazil měkké místo mezi lebkou a trupem, stvoření padlo k zemi, ale srážka byla strašná, mladého prince náraz odhodil dozadu, kde vletěl přímo do trhliny. Poslední švih Ugrionova biče rozřízl vzduch a mocná energie namířená přímo na trhlinu ji uzavřela. Když umírali poslední z elfího národa, nikdo neuvědomoval, že poslední naděje ještě nezmizela.

Když se muž probudil, právě svítalo. Zpěv ptáků působil blahodárně na jeho zničenou mysl. Bolest ze ztráty všeho co miloval byla strašná, rvala mu srdce na kusy. Prostředí lesa mu pomáhalo zatlačit starosti do pozadí, musel řešit jiné problémy. Byl ošklivě vyhublý a pochroumaný, podle špíny na oděvu se zdálo, že tu ležel celé týdny. Vstal, ztřepal ze sebe listí, suchou trávu a vydal se lesem. Slunce mu vystoupilo až nad hlavu, když uslyšel nějaký hluk. Jakmile vyšel z lesa na cestu, někdo mu přiložil na krk čepel meče.

„Ale no tak Mortene klid, vždyť vidíš že je to nějaký elf.“ Prohlásil podivně vypadající muž s drátěnou přilbou na hlavě. Jeho společník schoval meč do pochvy. „Neber si to osobně", dodal s úšklebkem, „bylo to jen pro naši ochranu. Já jsem Anshur de Honas, ten chlápek co ti málem uřízl kebuli je Morten Francis, tohle je Runouni Kenshin, Flagur Kalagar, Lothar de Goor, Inercifius Lupara a ten co se veze na voze je náš líný řemeslník Falko. Kdo a odkud jsi?"

„Jmenuji se Barthilias Gruul a řekl bych, že z hodně vzdálené země. Co je to za místo? Kam vede tato silnice?“

„Děláš si z nás srandu? Jsme v Lewanském lese, tahle cesta vede do Lewanu. Jestli nemáš nic lepšího na práci můžeš se k nám přidat, další ruka, co umí zacházet s mečem by se nám hodila.“

Jen krátké přikývnutí stačilo, aby se karavana dala opět do pohybu po klikatící se silnici…

návrat na seznam příběhů

Komentáře hodnotících k příběhu
(vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie)
Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu
Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Johny - 5

Strhující
Enari nom - 4

Natolik zajímavé, že by si to autor měl po sobě přečíst a opravit chyby, nejen hrubky, ale dějová a slovní pochybení.
Vesi - 4

Hm, hm...hodně jsem váhala mezi 3 a 4. Pěkný, a ž na ty chyby a useklej konec. Připomíná mi to SG1 :D
Podrobný rozpis získaných ohodnocení:
známka 4: 2x
známka 5: 1x

© Copyright 2002-2019 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist