Aktuální dění Odkazy Pro nováčky Hraní role Města a území Informace

Muuurgh

-> Charakterník

obrázek postavyÚvod "Já bard" je nejstarší verzí příběhu, původně zapsaného v "noob knize" v červnu 2008
"Zážitky v hospodě" jsou někdy ze začátku roku 2009
A zatím poslední část "Falešňák" přidána 21.7.2011

***

Já Bard.


Úvod :
Proč se stát Bardem? U mne je na tuto otázku jasná odpověď, můj otec Morto byl muzikantem, jeho otec byl... Všichni jistě víte jak to bylo dál. Zkrátka mám hudbu v krvi.
I matka Mrrow mě v tom velmi podporovala, vždyť jsme se měli docela dobře, tak proč měnit povolání? Doufala, že se ujmu stejně jako otec, který se dostal až do sídla místního panovníka. Ovšem nevýhoda byla v tom, že jsme ho s matkou vídali jen při slavnostních příležitostech, což u nás na vesnici byly například svatby, křtiny, pohřby nebo žně, když dostal od hodného panovníka dovolenou.
Jako snad každý chlapec, i já jsem slýchával příběhy od dobrodruhů co zrovna šli naší dědinou za dalším dobrodružstvím a i ve mě to vyvolalo touhu stát se jedním z nich. Tento sen ještě prohloubilo jedno letní setkání s další skupinkou mezi kterými byl, hádejte - bard! Tak jsem tedy ve svých představách o dospělosti skloubil touhu po hrdinství a nevyhnutelnou budoucnost barda - toho chlapíka s loutnou...

Zážitky v hospodě.

Znovu a znovu, večer co večer, chodil Murgh do stejné hospůdky, U Šenků se to tam jmenovalo. Dost si toto místo oblíbil a zažil v něm spousty zajímavého.


Když přišli dva staří známí do hospody, naskytl se jim veselý pohled - floutek, mohlo mu být nějakých 15,16 tu sedí nad korbelem piva a baví se s nějakým mágem.
Posadili se ke stolu vedle nich, objednali si kořalku a poslouchali.
„...fakt nemám rád ty jak si říkaj dobrodruzi, to je samý sklepení, hřbitov, jeskyně..., ale dobrodružství žádný." chlapec si lokl piva a dál vysvětluje „Honěj se za nějakym pokladem, za ten si koupěj lepší brnění, sudy plný dryáků a takhle to opakujou dokavaď nemaj palác nebo tak něco.“ Čáryfuk nechápavě sklouzl očima na svou drahou diamantovou hůl a lokl si slabého ovocného vína. „Koukám tak na tebe kamaráde– tys už taky prolez kdejakou díru viď?“ Mág skoro čekal na popud a jako saň vychrlil hromady zážitků. „...Přesně jak sem řikal !“zastavil čarodějě, ten znovu nechápavě nasál víno. „Hůl za kterou se dá koupit dům, róba ochrany proti bůh-ví-čemu-všemu a klóbrc kvůly kerýmu si určitě musel zabít nejmíň pána Zla...“ Chlapec upil svého piva. „Víte co je pravé dobrodružství? Žádný šli jsme, mlátili jsme, zabili jsme, ale pořádnej příběh kamaráde, příběh ! Víš co to je? V příbězích nemusí bejt hlavní postava udatnej rytíř nebo pošahanej mág, hrdina může bejt každej a nemusí mit tu vaši róbu!“
To už jeden mírně posilněný štamgast nevydržel a obořil se na klučinu „A čehos dosáh za svůj život ty mladej? Ještě ti teče mlíko po bradě, ale vytahuješ se tady na každýho! Sám seš určitě nějakej nuzák!“ Přes to se Murgh, lovec příběhů nemohl přenést, popadl svoji loutnu, zadrnkal svoji skřípavou melodii a náfuka už ležel na zemi v křečích. „Nejsem nuzák!“ Vytáhl z torny malou lyru, vypustil z ní jemné tóny a vzápětí celá hospoda pochrupuje. Jediný bdělý host nechává u spícího hostinského váček s penězi a mírně omámen alkoholem odchází do noci.



Murgh seděl s pivem a nějakým elfem u stolu a lesní bytost se ptá „Kolik ti je let? Tedy těch vašich, lidských“ Chlapec odpověděl „To máš těžký, jak kdy.“ Usmál se. „Nechal jsem si narůst bradku, abych vypadal starší a lidem co se ptaj řikám podle situace, od 16 do 19. Funguje to!“ Elf zaskočeně dodal „Kolik ti teda doopravdy je?“ „15 a půl.“ Murgh se uculil nad další bezvýznamnou lží. Elf dopil nějaké fajnové pití, pozdravil v elfštině a ke stolu přisedl další člověk, tedy vlastně barbar. Zahučel, jak mají oni ve zvyku zdravit a Murgh byl zase ve svém živlu.



Sněžilo, okenice bouchali, svíčky pomalu hořely – zimní idylka, hlavně v hospodě nad skleničkou kořalky. Víc než v létě se teď tady, U Šenků scházeli lidi. Pozdní cestovatelé na čaj, štamgasti po šichtě na skleničku a děti za starým vyprávěčem. I Murgh tam byl, ale místo příběhů o hrdinství teď poslouchal o Andarii. Bylo to už skoro rok co odešel z domova, chodil po lesích, zabíjel zvířata, občas lupiče a tak nemusel pracovat. Jenže rok je dlouhá doba a jeho – lovce příběhů nic moc dlouho nebaví, a tak se rozhodl že dá na rady nějakého tuctového skřetobijce a podívá se do té jeho slovy „Letní zahrady se spoustou hospod, lesů a plání.“Dnes se nehádal, poslouchal a pak tiše pokýval. Kopl do sebe medovinu, mávl na hospodského a lehčí o pár zlatek vyrazil do ubytovny. Nadšený z nové země se rozhodl hned na jaře vyrazit.

Cesta do Andarie.
Možná byste řekli že plul daleko přes širý a divoký oceán - vždyť Andarie je přece samostatný ostrov! Ale kdeže, jeden čáryfuk co odtamtud přišel si založil krámek, kde prodával podivné kameny, runy se jím říka, které byly magicky spjaty s nějakým místem.
Na jeden z těch lesklých oblázků čekal i Murgh. Když na něj konečně došla řada, trochu nejistě se zeptal „Jaký tu máte nejlevnější?“ Mág odvětil „Tyhle.“ a ukázal na polici s méně lesklými kameny. „A nezabije mě to?“„Samozřejmě že ne! Neprodávám šunt!“ Urazil se čaroděj „Tak proč sou teda levnější?“„No, nedostanou tě totiž přímo do Andárie, budeš muset projít takovým údolíčkem a tamější lidé jsou fakt divní, budou toho po tobě dost chtít.“ „O kolik že sou levnější?“„20 zlatek“„Tak to nějak přežiju, jednu mi dejte a řekněte jak se to dělá jó,“„Ale musím tě upozornit chlapče, není cesty zpět! Chci říct, můžeš vrátit, to ano, ale ne pomocí té runy, leda tak lodí. A dělá se to takhle“ Mág pohladil runu, kterou měl na stolku přesně pro tyhle případy a zamumlal „Translatio Mirabilis!“ Murgh zaplatil, vzal svou runu a rozpačitě udělal to co mág. Zažil divný pocit, takový jaký už nikdy při teleportaci nezažil. To bylo nejspíš tou dálkou.

***

Falešňák

Puf! „Vždyť to nefunguje!“ Postěžoval si Murgh. Pak teprve otevřel oči. Ptáčci cvrlikali, včeličky bzučely a kytky voněly. I když právě teď jinde, ve svém zorném poli viděl jen mramor, skály a… Je to člověk? Problesklo Murghovi hlavou. „Co jinýho by to bylo, blbče. Mává na tebe!“ Napomenul se v duchu cestovatel a popošel blíž. „Ehm. Čau?“ Podivná Postava s výrazem „NO TO JE DOST!“ spustila nacvičenou řeč „Á, další zbloudilá duše! Vítám tě! Tohle je Falešný svět!“ „Jak jako falešný? To sem umřel?“ Postava se zarazila. „Umřel? Co to plácáš! A vůbec! Je to moje práce, plat je mizernej, ale musim živit rodinu, tak mi do toho laskavě neskákej!“ Murgh by přísahal, že slyšel i „Mám já tohle zapotřebí?“ Ale nechtěl se ptát, co tím myslel. Podivná Postava mu tedy vylíčila, jak se věci mají. 4x. A Murgh plný nových dojmů vyrazil do širého světa!


Tedy, myslel si to a brát mu iluze by bylo ošklivé. Jako prvního potkal trenéra. Chlap jako hora, místo rukou melouny s pytlem zbraní u nohou. „Zdravím příteli! Chceš, abych tě naučil něco z mého řemesla? Za pár šupů tě naučím jak zacházet se zbraněmi a vycvičím tě i s různými druhy zbrojí.“ „Žůžo! Jsem pro, můžeme začít!“ Den se střídal s nocí, celkem 3x, než se z Murgha stal bouchač. Nebo mu to aspoň Jacques namluvil. Co byste taky chtěli, za ty peníze… „Myslim, že už mě víc naučit nemůžete! Sem mistr světa!“


Po chvilce bezcílného poflakování narazil na postavu, která by zapadla snad jen do divadla. Krčil se za keříkem, který by sotva skryl psa. „Hej ty! Pšš, pocem!“ Sykl tak potichu, že se z nedalekého stromu vzneslo hejno ptáků. Přitáhl si plášť k tělu a vycenil lesklé zuby „Vypadáš, že víš kam šáhnout, ha ha! Takový jako seš ty přesně schánim! Ukradneš pro mě prsten toho šmejdskýho máka! A nic nezkoušej! Nebo…“ Zahrabal v záhybech pláště a jako by odnikud se objevil malý roztomilý králíček. „Nebo to tohle koťátko schytá!“ Murgh polkl a vytřeštil oči. „To je přeci králíček!“ Zloděj, lehce vyveden z míry, se zmohl jen na „Prosím, nikomu to neříkej, sem tu nový.“ Murgh vůbec nic nechápal, ale ze strachu o koťátko/králíčka kývl. Zloděj sebral zbytky sebedůvěry a teatrálně bodl prstem do vzduchu. „Tam je tvůj cíl! Jdi!“ Náš bard tedy vyrazil ze skrýše směrem k věži. „HEJ! Paklíč!“ Letící předmět ho minul jen o pár metrů. „Hm. Ti dík!“


Konečně včeličky voněly, kytky cvrlikaly a ptáčci bzučeli, procházel zrovna kolem sadu, když uviděl hrozitánský les. Naprázdno polkl, přešel most a rázoval k věži. V hustém porostu slyšel hlasy. První říkal „Já ti říkám, že císařovna je tůze pěkná kost!“ Druhý na to „Ha ha, viděl si někdy její obrázek? Vždyť má na hlavě dvě housky!“ První hlas varovně pozvedl prst „Tůze pěkný housky!“ Murgh se odhodlal, vyšel z houští a oslovil dvojici. „Máte tu obrázek tý císařovny?“ Postavy se otočily a První ihned spustil „To vížejo, poď se mrknout.“ Už už sahal do kapsy u vesty, když ho kolega drkl loktem mezi žebra. „Sme zombie vole!“ Špitl. „Mozkyyyyy?“ Zkusil to První hlubokým hlasem, Druhý protočil zbývající panenku a kývl „Mooozky! VRRRR!“ „JÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ!“ Nečekaný host se rozběhl přímo mezi zombíky z povolání, srazil je k zemi a byl fuč. Když se oba sebrali ze země a upravili si údy, podíval se Druhý na Prvního a povzdechl „Tak teda ukaž ten obrázek…“


Dveře od věže byly otevřené. „Je někdo doma?“ Murgh se kousl do jazyku. Tohle asi není nejvhodnější fráze pro lupiče. Přivítal ho zmatečný mág. Ani nezvedl oči od svitku s malůvkami ohavného charakteru a zadrmolil „Tkáň! Hřbitov! Zombie! Fuj! Dones!“ Murgh pokrčil rameny a jal se prozkoumávat věž. V druhém patře našel masivní truhlu, s nápisem „ua+?jd“ „Áha, magické zaklínadlo!“ Řekl si lupič amatér a obešel truhlu. „Áha… Takže je to TO, co hledám!“ Strčil paklíč do zámku a snažil se vzpomenout, jak že se odemyká zámek paklíčem. „Padne skvěle, mám štěstí!“ Otočil paklíčem. Kdyby už někdy paklíč viděl, přišel by mu tenhle spíš jako paklíč bez pa. „Hauraké!“ Zvolal nadšeně,když se truhla s vžžžžuu otevřela. Popadl prsten a utíkal předat kořist. Lesu se tentokrát obloukem vyhl.


„Tak jsem tady! Mám ho!“ Halekal už z 10 metrů na keř. „Neřvi! Jasně že ho máš, vždyť máš bradku.“ Vyměnili si nechápavé pohledy, bard se osmělil první a strčil ruku do kapsy. Zloděj ho zarazil. „Prosimtě já ti věřim, nevytahuj ho!“ Nechápavost v Murghových očích stoupla na kritickou hodnotu. „Takže ten prsten už nechcete?“ Zloděj nejdřív bezhlasně otevřel a zavřel ústa. „Prsten? No jasně… Prsten, co jinýho! Davaj!“ Murgh se usmál. „A co bude s tím králíčkem?“ „Česnek a brambory, proč se ptáš? Z vu tě!“


„Máte to tu hezký!“ Pochválil hostiteli domek. „Snažím se“ Kývl Zloděj. U stolu byly kromě nich ještě dvě další osoby, Líný Alchymista a Bojovník. Po výborné večeři a 3 lahvích vína nastala trapná chvíle ticha. „DPořninneess mmii pboylleinnkay!!“ Ozvalo se jako exploze, Bojovník s Alchymistou se na sebe omluvně usmáli. „TZyapčrnvintíy!“ „Začne Bojovník!“ Rozsoudil je rázně Zloděj, naklonil se k Murghovi a zašeptal mu do ucha „Minule to vydrželi dělat půl hodiny.“ Bojovník poposedl a upřel vědoucí oči na muzikanta „Dones mi polena. Jo a kamení.“ Kývl na Alchymistu. „Přines mi bylinky.“ Zachrochtal Alchymista. „No dobře, ale zejtra! Teď bych si dal ještě trochu vína!“ „TO JE SLOVO! HEJ JUCH!“


Nešťastník právě vyhodil i poslední zbytky výborné večeře do řeky. „To byla noc! Co že to ti démoni chtěli?“ Bluurg „Polena, kameny“ Ozval se zelený Bojovník. Bleeeeu „Bylinky“ Zakuckal se Alchymista, o něco méně růžový než obvykle. „Jste tu dlouho?“ Podíval se na ně Murgh rudýma očima. „Krásný dobrý den!“ Pozdravila procházející selka „Aby byl!“ „Chcípni!“ „bluuue“ Dostalo se ji odpovědí.


„Kopem, kopem!“ Broukal si Murgh a rytmicky máchal krumpáčem. „Už mě to nebaví!“ Prohodil ke kolegovi kopáčovi, jehož jméno neznal. „Já uš kopu 2 hodiny.“ Zasmál se kopáč. „Tý jo to by mi upadla ruka, jak to děláš?“ Kopáč se znovu zasmál a sedl si na svou kupu kamení „Mám Razora!“ Murgh se podíval na jeho krumpáč. Na čele se mu zaleskl pot. „To je asi Razor.“ Zamumlal si pro sebe. Kopáč, jenž ho prostě nemohl slyšet, se zase zasmál.


„Na zombíííí!“ Zavřeštěl muž v plechovce, který se představil jako Tohlejejen Falešňák a vběhl do kobky. „Jo! Necháme se zabít! Žůžo!“ Řekl Murgh spíše pro sebe. Uvnitř kobky byla všude spousta krve a tma (pouze taková tma, aby bylo vidět, že je tam tma a spousta krve) „To je vona, zabíííííít!“ Tohlejejen se rozmáchl mocně palcátem… A minul. Murgh do ní občas píchl dýkou, aby se neřeklo. Po urputném boji konečně nepřítel umřel nudou. „Je mrtváááá, ber tu tkáň!“ Murgh vytáhl ampulku a nabral kousek masa a nějaký sliz. „Pak sem půjdem znova abych měl i já!“ Murgh se podivil „Ale vždyť je jí takovej kus a já si vzal jen maličkej kousek.“ Ale pak si vzpomněl na slova čaroděje „…tamější lidé jsou fakt divní…“ „Nejen lidé.“ Zabreptal. „Co?“ Řekla kovovým hlasem plechovka s očima. „Nic. Vůbec nic.“

návrat na seznam příběhů

Komentáře hodnotících k příběhu
(vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie)
Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu
Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Heratrix - 4

Výborně, jeden z mála, kteří píšou čtivě a nebojí se používat přímou řeč (na druhou stranu emoty v textu nejsou zrovna můj styl). Se současnými úpravami už je to ke čtyřce.
Enari Nom - 3

Pěkné :-) Určitě pokračovat!
Zvire - 4

Toš dobrý to je
Podrobný rozpis získaných ohodnocení:
známka 3: 3x
známka 4: 2x

© Copyright 2002-2024 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist