V kraji, kde se mezi hlubokými hvozdy krčily malé osady a zimní noci bývaly delší než lidská trpělivost, žila jedna velmi zvláštní dívka.
Jmenovala se Vršata.
Její rodiče byli poctiví lidé. Ctili Svaroga, pána nebeského ohně, a nezapomínali přinášet obětiny ani ostatním starým bohům. Živili se prací vlastních rukou a od své jediné dcery očekávali totéž.
Brzy však zjistili, že Vršata má o poctivé práci poněkud odlišné představy.
Zatímco ostatní děti pomáhaly na polích, ona dokázala celé hodiny ležet v trávě a pozorovat mravence, kteří odnášeli mrtvého brouka.
Když ji matka poslala nasbírat dříví, vrátila se s kapsami plnými kostí drobných zvířat.
Když měla hlídat slepice, našli ji za stodolou, jak se pokouší přijít na to, proč jedna z nich po smrti přestala snášet vejce.
„Protože je mrtvá, ty hloupé děvče!“ rozčiloval se otec.
„To jsem poznala,“ odpověděla Vršata. „Ale chtěla jsem vědět, jestli by snášela dál, kdybych ji přiměla znovu chodit.“
Otec na ni chvíli nechápavě hleděl.
Potom se obrátil k matce.
„Říkal jsem ti, že s tím děvčetem něco není v pořádku.“
Matka jen unaveně přikývla.
Vršata zatím odnesla slepici zpátky do stodoly.
Ve skutečnosti nebyla zlá. Nikdy ji netěšilo utrpení živých tvorů. Když se někdo poranil, ochotně přinesla vodu a obvazy. Nemocným sousedům nosila odvary a starým lidem pomáhala, pokud se ovšem podařilo ji k tomu přimět.
Jen jí připadalo podivné, proč se všichni tolik děsí mrtvých.
Živý člověk mohl lhát, krást, podvádět a hádat se od rána do večera.
Mrtvý nedělal nic z toho.
Alespoň dokud jej někdo nevyrušil.
Jednoho podzimního večera přistihl otec Vršatu na starém pohřebišti, jak sedí před čerstvě navršenou mohylou a povídá si s nebožtíkem.
„U všech bohů, děvče! Co tu vyvádíš?“
„Povídám si.“
„S kým?!“
Vršata ukázala na mohylu.
„S ním.“
Otec zbledl.
„Vždyť je mrtvý!“
„Právě proto mi neskáče do řeči.“
Následujícího dne se oba rodiče vypravili za místním žrecem.
Po dlouhé poradě dospěli k závěru, že jejich dcera potřebuje přísnou náboženskou výchovu.
A jelikož se zdálo, že ji ze všech bohů nejvíce zajímá právě ta, před níž se ostatní skláněli se strachem, rozhodli se svěřit ji služebnicím Morany.
Bohyně zimy, smrti a posledního oddechnutí.
Vršata proti tomu nic nenamítala.
Když jí matka oznámila, že odejde do vzdálené svatyně, pouze se zeptala:
„Budou tam nějaké kostry?“
Matka se rozplakala.
Otec si nalil pálenku.
### II. Ve službách Paní zimy
Svatyně Morany stála vysoko v kopcích, kam ani v létě nepronikalo mnoho slunečního světla.
Kamenné zdi byly porostlé mechem a před vstupem visely vysušené věnce z pelyňku, jalovce a černých větví. Kolem se rozprostíral starý les, v němž nebylo slyšet téměř nic kromě větru.
Vršatě se tam okamžitě zalíbilo.
Především proto, že nikdo nepovažoval za podivné, když někdo přinesl do domu lidskou lebku.
Ve svatyni sloužila stará kněžka jménem Radomíra.
Byla to vysoká, hubená žena s tváří zbrázděnou hlubokými vráskami. Nosila tmavé roucho a na krku jí visel náhrdelník z drobných kostěných přívěsků.
Když před ni Vršatu poprvé přivedli, dlouze si dívku prohlížela.
„Proč chceš sloužit Moraně?“
„Poslali mě rodiče.“
„To není odpověď.“
„Je to pravda.“
Radomíra přimhouřila oči.
„A co od Paní zimy očekáváš?“
Vršata se zamyslela.
„Že mi vysvětlí, proč všichni tolik křičí, když někdo umře.“
Kněžka se poprvé pousmála.
„Možná z tebe přece jen něco bude.“
Výuka nebyla snadná.
Vršata se musela naučit staré modlitby, pohřební obřady, rozpoznávání bylin, přípravu mastí a odvarů, zacházení s ostatky zemřelých i tajemství lidského těla.
Radomíra ji učila, že smrt není nepřítelem života.
Je jeho koncem, stejně přirozeným jako konec zimy či dohoření ohně.
„Svarog dává světu žár,“ říkávala. „Morana přichází, když žár vyhasne. Ani jeden není zbytečný.“
Vršata tomu rozuměla.
Mnohem méně jí vyhovovalo vstávání před úsvitem.
„Vršato!“
„Už jdu!“
„Říkala jsi to před hodinou!“
„Tak vidíte, jakou mám výdrž.“
Jednoho rána se Radomíra rozhodla probudit ji sama.
Otevřela dveře do malé komůrky a spatřila Vršatu, jak klidně spí na lůžku, zatímco vedle ní stojí kostlivec s vědrem vody.
„Co to má znamenat?“
Vršata rozlepila jedno oko.
„Učím se.“
„Čemu?“
„Přenášet práci na jiné.“
Radomíra se podívala na kostlivce.
Ten nehnutě stál.
„A kdo ti dovolil probudit mrtvého?“
„Nikdo.“
„Tak proč jsi to udělala?“
„Potřebovala jsem vodu.“
Kněžka chvíli mlčela.
Pak ukázala ke dveřím.
„Odveď ho zpátky a připrav se na pokání.“
„A nemohl by mě odnést on?“
Trest trval tři dny.
Vršata si z něj odnesla dvě důležitá poučení.
První bylo, že služebnice Morany nesmějí zacházet s mrtvými lehkomyslně.
Druhé, že některé kněžky zcela postrádají smysl pro humor.
Přesto se učila rychle.
Zatímco ostatní novicky se s odporem odvracely při pohledu na otevřené tělo, Vršata dokázala celé hodiny zkoumat stavbu kostí a šlach.
Brzy poznala, jak se v těle rozlévá nemoc, proč některé rány zahnívají a které rostliny dokážou utišit bolest.
Nejvíce ji však přitahovalo tajemství oddělující živé od mrtvých.
Radomíra jí postupně dovolila nahlédnout do starých spisů, které obyčejným novickám zůstávaly zapovězeny.
Psalo se v nich o Navu, o duších odcházejících za hranici světa živých a o moci, kterou lze probudit v tělesných schránkách těch, kteří již odešli.
Bylo to nebezpečné učení.
Ne proto, že by každý mrtvý byl zlý.
Ale proto, že živí lidé bývali hloupí.
„Pamatuj si,“ varovala ji Radomíra. „Tělo můžeš přimět k pohybu. Duše však není tvým majetkem.“
Vršata přikývla.
„Takže když kostlivce pošlu pro vodu, není to hřích?“
„Záleží na tom, odkud jsi ty kosti vzala.“
„Z hrobu.“
Radomíra si povzdechla.
„Právě proto s tebou bude ještě mnoho práce.“
### III. Kdo se bojí tmy
Uplynulo mnoho zim.
Z Vršaty vyrostla menší, pohublá žena s bledou tváří a ostrými rysy. Dlouhé hodiny strávené nad knihami, kotlíky a ostatky zemřelých ji připravily o poslední zbytky dětské kulatosti.
Ráda nosila černé oblečení, v němž se podle vlastních slov méně projevovaly skvrny od bylin.
Radomíra tvrdila, že především skvrny od krve.
Vršata ten rozdíl nepovažovala za podstatný.
Postupně začala doprovázet starší služebnice při pohřebních obřadech a péči o nemocné.
Někteří lidé si její pomoci vážili.
Jiní před ní zavírali dveře.
Jednoho dne dorazil do svatyně posel z osady ukryté hluboko v lese.
Vyprávěl o podivném neštěstí.
Z místního pohřebiště se ztrácely ostatky zemřelých. V noci se kolem vesnice ozývalo vytí vlků a několik mužů přísahalo, že mezi stromy spatřili něco, co se pohybovalo bez jediného zvuku.
Radomíra vyslechla posla a obrátila se k Vršatě.
„Půjdeš tam.“
„Proč já?“
„Protože je čas, abys své znalosti použila také mimo svatyni.“
„Nemohla bych je použít tady?“
„Ne.“
„A kdybych onemocněla?“
„Pak se vyléčíš.“
Vršata si povzdechla.
Ještě téhož odpoledne vyrazila na cestu.
K vesnici dorazila až za soumraku.
Obyvatelé ji přijali nedůvěřivě. Někteří si šeptali, že služebnice Morany nepřinášejí nic dobrého. Jiní se ukláněli a prosili o ochranu.
Nejvíce ji rozčiloval místní ozbrojenec.
Byl to vysoký muž v nádherně vyleštěné zbroji, který neustále vyprávěl o svých hrdinských činech.
„Nebojte se, paní,“ prohlásil, když ji spatřil. „Dokud tu stojím já, žádné zlo této vsi neublíží.“
Vršata si jej prohlédla od hlavy až k patě.
„A co se stane, když si vás to zlo nevšimne, protože se oslepí od vaší zbroje?“
Muž zrudl.
„Vy si ze mě tropíte žerty?“
„Jen trochu.“
Té noci vyšla Vršata k pohřebišti.
Les byl neobyčejně tichý.
Ani vítr nepohnul větvemi.
Zpočátku se nic nedělo.
Pak spatřila mezi stromy stín.
Nebyl velký, ale pohyboval se zvláštně. Jeho kroky nedoprovázelo šustění listí ani praskání větviček.
Vršata sevřela hůl.
„Tak pojď,“ zamumlala. „Aspoň se představ.“
Stín se pohnul.
V jediném okamžiku byl blíž.
Vršata ustoupila.
Zpod rozervaného příkrovu se vynořily dlouhé pařáty.
Tohle nebyl obyčejný mrtvý.
Ani kostlivec.
Bylo to cosi jiného. Něco, co se pohybovalo mezi nocí a světem živých.
Vršata vykřikla staré zaklínadlo.
Ze země vystoupila kostnatá ruka.
Pak druhá.
Z rozrušeného hrobu se zvedl starý kostlivec, který kdysi patřil neznámému válečníkovi.
Vrhl se proti temnému stvoření.
To jej jediným úderem rozmetalo.
Vršata se rozběhla.
Ne proto, že by byla zbabělá.
Prostě se rozhodla, že hrdinská smrt by byla strašná hloupost.
Doběhla až k místu, kde ležely zbytky rozpadlé kamenné mohyly. Prudce se otočila a naposledy pozvedla hůl.
Ze země se vyvalil chladný závan.
Kořeny starých stromů se zachvěly a pod vrstvou hlíny zapraskaly dávné kosti.
Několik kostnatých rukou sevřelo temnou bytost kolem nohou.
Stvoření sebou škublo.
Poprvé vydalo zvuk.
Byl to odporný, skřípavý skřek, který Vršatě projel až do morku kostí.
Pak se stín rozplynul v černém kouři.
Vršata zůstala stát mezi hroby a těžce oddechovala.
Dlouho se nehýbala.
Potom se podívala na kostnatou ruku, která stále trčela ze země.
„Děkuji.“
Ruka se nehýbala.
„Taky tě ráda vidím.“
Teprve ráno se odvážila vrátit do vesnice.
Místní ozbrojenec právě vyprávěl ostatním, jak celou noc statečně hlídkoval.
Když Vršatu spatřil, vítězoslavně se usmál.
„Vidíte? Říkal jsem, že se nemusíte bát!“
Vršata jej chvíli pozorovala.
„To ano. Jen škoda, že jste měl tak dobrou hlídku, že jste vůbec nic neviděl.“
Muž se zamračil.
Ale Vršata už pokračovala dál.
Za odměnu požádala pouze o jídlo, několik léčivých bylin a starou vlčí lebku, kterou nalezla zavěšenou nad dveřmi jednoho domu.
Obyvatelé nechápali, k čemu ji potřebuje.
Vršata však měla svůj důvod.
Živých vlků se bála od dětství.
Mrtvý vlk jí připadal mnohem snesitelnější.
Z lebky si později zhotovila masku.
Nebylo na ní nic zvlášť krásného, zato připomínala každému, kdo ji spatřil, že ani vlčí zuby nekoušou věčně.
### IV. Cesty Paní zimy
Vršata se během následujících let vracela do svatyně Morany i putovala po okolních zemích.
Navštěvovala osady, kde lidé potřebovali pomoc s nemocnými, a místa, kterým se ostatní raději vyhýbali.
Občas připravila lék.
Jindy pohřební obřad.
A někdy, pokud se nikdo nedíval, si vypomohla několika kostnatými pomocníky.
Ne všichni její práci chápali.
Jednou ji přistihli, jak nechala starého kostlivce přenášet těžké pytle se zrním.
„To je odporné!“ křičel místní hospodář. „Znesvěcuješ mrtvé!“
Vršata se zamyslela.
„Zaživa pracoval na poli, ne?“
„Ano!“
„Tak vidíte. Aspoň dělá něco, co zná.“
Hospodář málem omdlel.
Kostlivec zatím poslušně odnesl další pytel.
Podobné události způsobily, že Vršata nebyla ve všech krajích vítaným hostem.
Na druhou stranu existovali lidé, kteří si její pomoci skutečně vážili.
Když někde řádila nemoc, neváhala vejít do domu nakažených.
Nebála se ran ani hnisu.
Uměla připravit lék proti horečce, vyčistit poranění a někdy také doprovodit umírajícího při jeho poslední cestě.
Smrt pro ni nebyla nepřítelem.
Byla součástí řádu světa.
Některým lidem se zdála krutá, jiným bezcitná. Ona sama však nedokázala pochopit, proč by měl být člověk zlý jen proto, že se nebojí mrtvých.
Mnohem více ji znepokojovali živí lidé, kteří dokázali zabíjet pro zlato, slávu nebo vlastní pýchu.
Zvlášť nesnášela nádherně oděné hrdiny, kteří se všude chlubili svou odvahou.
Když některý takový rytíř vstoupil do hostince, Vršata se obvykle přesunula ke vzdálenějšímu stolu.
Kosti alespoň nevyprávěly dlouhé příběhy o tom, kolik draků skolily.
S postupujícími roky se však v jejím životě začal usazovat neklid.
Znávala již příliš mnoho cest, příliš mnoho vesnic a příliš mnoho tváří.
Radomíra mezitím zestárla.
Jednou, když Vršata opět zavítala do svatyně, nalezla starou kněžku sedět u ohniště.
„Jsi zpátky,“ prohlásila Radomíra.
„Na chvíli.“
„A kam půjdeš potom?“
Vršata pokrčila rameny.
„Někam, kde jsem ještě nebyla.“
„To není odpověď.“
„Ale je pravdivá.“
Radomíra se pousmála.
„Stále stejná.“
Vršata se posadila naproti ní.
Dlouho hleděly do plamenů.
„Víš,“ promluvila nakonec stará kněžka, „někteří lidé stráví celý život hledáním místa, kam patří.“
„A najdou ho?“
„Někteří.“
„A ostatní?“
„Ti hledají dál.“
Vršata přikývla.
„Tak já asi budu hledat.“
### V. Za moře
O vzdálených zemích se Vršata doslechla od jednoho námořníka, kterému kdysi pomohla s ošklivě zanícenou ranou.
Vyprávěl jí o krajinách za mořem, o starých hvozdech, podivných tvorech a lidech, kteří dosud ctí dávné bohy.
To Vršatu zaujalo.
Zvláště když se dozvěděla, že v oněch krajích žijí také lidé, jejichž zvyky připomínají tradice jejího domova.
Přemýšlela o tom několik týdnů.
Potom sbalila své knihy, léčivé přípravky, několik osobních věcí a vlčí masku.
Rozloučila se s Radomírou, která ji naposledy napomenula, aby zacházela s mrtvými opatrně.
„A nezapomeň,“ dodala stará kněžka, „že Morana přijme každého, ale ne každého si hned povolá.“
„Budu na to myslet.“
„A nevytahuj z hrobů všechno, co v nich najdeš.“
„To vám slíbit nemohu.“
Radomíra jen zavrtěla hlavou.
Vršata se vydala k moři.
Našla obchodní loď, jejíž kapitán byl ochoten přijmout dalšího cestujícího, pokud zaplatí předem a nebude dělat potíže.
„Jste léčitelka?“ zeptal se, když spatřil její brašnu plnou lahviček.
„Tak nějak.“
„Výborně. Léčitele na palubě potřebujeme.“
„A co když někdo umře?“
Kapitán se zamračil.
„Tak ho pohřbíme do moře.“
Vršata chvíli přemýšlela.
„To by byla škoda.“
„Prosím?“
„Nic, nic.“
Plavba zpočátku probíhala klidně.
Vršata trávila většinu času pod palubou, kde si našla příjemný kout mezi bednami se zbožím.
Zápach smůly, vlhkého dřeva a starých lan jí vůbec nevadil.
Vadili jí pouze námořníci, kteří neustále zpívali.
Jednou je požádala, zda by nemohli být chvíli zticha.
Odpověděli jí další písní.
Začala vážně uvažovat, zda by nebyla příjemnější společnost utopených.
Pak však přišla bouře.
Zpočátku obyčejná.
Vlny se zvedaly, vítr rval plachty a nebe potemnělo.
Námořníci pobíhali po palubě a křičeli jeden na druhého.
Vršata se pokusila spát.
Nepodařilo se.
Když se loď potřetí prudce naklonila, vyšla na palubu.
Nad mořem se vznášela podivná temnota.
Uprostřed mraků se objevovaly bledé záblesky, které nepřipomínaly obyčejný blesk. Vzduch páchl ozonem, solí a něčím starým, co Vršata nedokázala pojmenovat.
„Co se děje?“ zeptala se kapitána.
„Bouře!“
„To vidím!“
„Tak běžte dolů!“
Vtom se nad nimi roztrhlo nebe.
Z mraků vyšlehl prudký záblesk a moře na jediný okamžik zbělelo.
Vršata ucítila mrazivý dotek.
Nebyl to obyčejný chlad.
Něco v té bouři se dotýkalo světa mrtvých.
Sevřela přívěsek ukrytý pod rouchy a začala odříkávat starou modlitbu k Moraně.
Vítr na okamžik zeslábl.
Pak udeřil znovu, ještě silněji.
Loď se naklonila tak prudce, že jeden z námořníků přepadl přes zábradlí.
Jeho křik okamžitě pohltily vlny.
Vršata zahlédla, jak se v temné vodě mihla jeho ruka.
Bez dlouhého přemýšlení pozvedla hůl.
Z nákladového prostoru za jejími zády se ozvalo praskání.
Víko jedné z beden se odklopilo.
Kostnatá postava, kterou si Vršata původně chtěla ponechat jako nenápadného pomocníka, vystoupila na palubu.
Kapitán vytřeštil oči.
„Co to u všech mořských běsů je?!“
„Pomocník!“
„To je kostra!“
„Však vidíte! Tak mi pomozte s lanem!“
Kostlivec se chopil konce lana a spolu s několika námořníky jej vytáhl přes palubu.
Vršata se mezitím pokoušela udržet rovnováhu.
Loď se znovu prudce naklonila.
Nad její hlavou se rozštěpilo ráhno.
Pak přišel další záblesk.
A všechno zmizelo.
### VI. Neznámý břeh
Vršata se probudila na mokrém písku.
První, co ucítila, byla bolest zad.
Druhé, co ucítila, byl zápach mořských řas.
Třetí bylo něco, co jí lezlo po ruce.
Otevřela oči.
Malý krab se právě pokoušel prozkoumat její prsty.
„Jdi pryč.“
Krab neuposlechl.
„Říkám, jdi pryč.“
Teprve když jej opatrně odstrčila, rozhodl se změnit směr.
Vršata se posadila.
Kolem ní se táhla pustá pláž. Nedaleko se mezi skalami zachytily zbytky rozbitého člunu a několik beden.
Moře bylo klidné.
Po bouři nezůstala téměř žádná stopa.
Vršata se rozhlédla.
„No výborně.“
Zvedla se a pokusila se najít svou brašnu.
Ležela o několik kroků dál, napůl zahrabaná v písku.
Uvnitř zůstalo několik nepoškozených lahviček, pár knih a její oblíbená vlčí maska.
Vršata si ji nasadila.
Pak se vydala podél pobřeží.
Asi po hodině narazila na několik rybářů, kteří právě vytahovali sítě.
Při pohledu na hubenou ženu v černém rouchu a s vlčí lebkou na tváři jeden z nich upustil veslo.
„Bohové nás chraňte!“
Vršata se zastavila.
„To by bylo hezké.“
Rybáři na ni vyděšeně hleděli.
„Kdo... kdo jste?“
„Vršata.“
„Odkud jste přišla?“
Ukázala za sebe.
„Od moře.“
„To vidíme!“
„Tak proč se ptáte?“
Nejstarší z rybářů se konečně vzpamatoval.
„Paní, jste na pobřeží Andarie.“
Vršata naklonila hlavu.
„Andarie?“
„Ano.“
Chvíli to jméno převalovala na jazyku.
Nikdy si nebyla docela jistá, zda je to země, o které jí vyprávěl námořník.
Ale nebyl důvod si tím lámat hlavu.
„A máte tu nějaký hostinec?“
Rybáři na sebe pohlédli.
„Ve vesnici.“
„Výborně.“
Vršata se vydala naznačeným směrem.
Po několika krocích se ještě otočila.
„A pohřebiště?“
Nejstarší rybář zbledl.
„Cože?“
„Jestli tu máte hřbitov.“
„Máme...“
„Tak to bude dobré.“
Upravila si brašnu na rameni a pokračovala v cestě.
Rybáři ji ještě dlouho sledovali.
Jeden z nich si odplivl.
„Ta nám přinese neštěstí.“
Druhý pomalu přikývl.
„Viděli jste tu masku?“
Třetí raději neříkal nic.
Vršata mezitím kráčela po úzké stezce k první vesnici, která se jí objevila před očima.
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
## Pod závojem Morany