Popelavé ostrovy by si nikdo rozumný k odpočinku nevybral. Pobřeží neustále bičovaly vysoké vlny a mlžný opar úplně mizel jen několikrát do roka. Uskupení několika menších ostrůvků lemovala tmavě šedá skaliska sopečného původu – právě díky nim dostaly své jméno.
Místo na samém okraji hranic Crambijského císařství se stalo útočištěm pro lidi, kteří chtěli zmizet před zákonem, nebo pro ty, které už společnost vyvrhla. Platilo tu jediné pravidlo: právo silnějšího.
Filip Fauntlet byl dědicem starého šlechtického rodu, měl vzdělání, prostředky i moc, a přesto poslední skoro rok trávil právě na tomhle bohem zapomenutém místě. Tady byl znám jako „Rybář“. Díky prostředkům, schopnosti odhadnout lidi a magickému nadání se mu postupně povedlo převzít několik zavedených pašeráckých sítí. Majitelku jediného hráčského doupěte a nevěstince se mu podařilo omotat si kolem prstu hned během několika prvních týdnů. Nikita byla krásná svým způsobem, temperamentní a nespoutaná, navíc měla spoustu známostí a kolem sebe lidi, kteří jí byli až odporně loajální, včetně několika žoldáků. Filip nikdy nepřišel na to proč, zato přišel na velmi osvědčený způsob, jak ji připoutat k sobě. Když scházela schody ve svém podniku s již poměrně velkým břichem, stále v sobě měla jisté kouzlo, které nutilo muže se za ní otáčet.
Rybář jako každé ráno vyplul s několika jejími žoldáky na rozbouřené moře. V ulicích se povídalo, že hledá zlato, on ale pátral po něčem cennějším. Po Velké čistce císařství uložilo zabavené artefakty, grimoáry klanů a krystaly plné moci do několika úložišť po celém kontinentě. Tady někde, pod mořskou hladinou, se mělo nacházet jedno z těch největších. Potřeboval ho najít – chtěl ho!
„Nelíbí se ti, protože žárlíš?“ popichovala Nikita svého letitého osobního strážce. Mohutný muž se zatvářil skoro uraženě.
„Madam, myslím si, že ten čaroděj je pro vás nebezpečný a že vás využívá.“
Teď se urazila ona.
„Mě nikdo nevyužívá!“ Při těch slovech se postavila na špičky a Baklyho udeřila do tváře. Obr naproti ní sevřel čelisti, až mu zaskřípaly zuby, potom sklonil hlavu a odešel z jejích pokojů.
Konečně! Tolik měsíců plných zbytečných stop a pátrání. Bylo těžké na sobě nedat nic znát, když uviděl pečeť, ale o místě směl vědět jen on sám. Nikitě ale jeho nadšení po návratu neušlo.
„Zadařilo se ti dnes na moři?“ Pokusila se přivinout k čarodějovým zádům. Jenže tomu již maska praskla – už ji nepotřeboval, už nepotřeboval vůbec nikoho. Hrubě odstrčil těhotnou Nikitu.
„To už tě nemusí zajímat.“
Když se pokusila zvednout, přidržel jí na zemi a chytil ji pod krkem.
„Už mi nejseš k ničemu!“ políčkem přes tvář ji srazil a odešel.
Ozvala se rána – tak obrovská, že chvíli po ní bylo všude jen ticho. To však velmi rychle vystřídal křik a bublání vroucí vody. Voda kolem ostrovů se začala vypařovat a svítila nepřirozenými barvami. Někde v jeskyni se Filip právě bez valných úspěchů snažil usměrnit proud magie a síly, který skrze něj protékal.
Kdo váhal s útěkem, nebo neměl loď, byl právě uzavřen v pasti z magie a vody. V těsné blízkosti ostrůvků voda na několik chvil opravdu zmizela. Masa vody, držená jen magií, je obklopovala jako černá hrozivá zeď. Obloha nad nimi byla tmavší než za hluboké noci a celou zkázu osvětlovaly jen blesky.
„Vědělas to celou dobu!“ oslovení jeho zaměstnavatelky mu teď nepřišlo dostačující.
„Tak věděla?“ zvýšil na ni hlas. Nikita, jindy tvrdá jako skála, se rozplakala. Klopýtala za ním, jak mohla, ale s břichem už tolik pohyblivá nebyla. Bakly jí několikrát pomohl na nohy.
„Nevěděla jsem, co s tím chce dělat,“ vzlykla znovu žena.
Masa vody s mohutným hřměním konečně přestala vzdorovat přírodním zákonům a dopadla. První ostrůvky zmizely okamžitě – některé roztříštěné, jiné zaplavené.
„Nikito, pospěš si, už nemáme čas!“ do člunu ji postrčil drsněji, než zamýšlel, ale když se k nim dostala první menší vlna, byli už na vodě.
„Co když bude jako on? Nesmí, nesmí…“ plakala zoufale Nikita, držíc si vzdouvající se břicho.
Několik týdnů po zkáze se Nikitě na pevnině narodila dcera. Bakly zůstával po jejím boku, staral se o ně a stal se dívce nevlastním otcem, protože její matku miloval už dlouhá léta. Ničivou vlnu nakonec přečkaly jen dva větší ostrůvky ve středu, dostaly však jiné jméno: Padlé ostrovy.
Tenkrát měli štěstí. Bakly se nebál práce a pro chlapa jako on se vždycky nějaká našla. Na pile sice nedostával moc, ale kromě výdělku získal i malou chatku v lese. Nic honosného, ale jim to stačilo. Děvčátko pojmenovali Zuzana. První roky byly klidné – možná až příliš.
Zuzka rostla a les kolem chaty se stal jejím světem. Neznala jiný. Už když byla malá, dokázala zmizet na celé hodiny. Běhala mezi stromy, lezla po spadlých kmenech a vracela se domů špinavá od hlíny, s roztrženými šaty a s nějakým živým tvorem, kterého si přinesla v dlaních. Jednou to byl zajíc, podruhé mladý ježek, potřetí mrtvý pták, kterého se snažila pohřbít pod kamenem.
Bakly ji za to nikdy nekáral. Jen ji učil, kde číhá nebezpečí, co je jedovaté a co dělat, když se ztratí. Zuzana se ale neztrácela. Les znala brzy lépe než oni dva. Poznala stezky, potok, starý pařez s dutinou, kde se ukrývaly veverky, i místo, kde na jaře rostly první houby. Později dokázala podle stop poznat, které zvíře prošlo kolem domu, a podle zvuku větví poznala, jestli se blíží člověk, nebo jelen.
Byla to pořád jen malá holka – copatá, s mandlovýma očima a věčně odřenými koleny. Jenže postupem času se v ní začalo probouzet něco dalšího. Magie. A s přibývajícími roky se podivné úkazy opakovaly čím dál častěji.
Někdy se kolem jejích prstů zachvěly kořeny a větve. Jindy se zdálo, že se rostlina pod její dlaní probouzí o něco rychleji, než by měla. Nebylo to nic velkého – žádná síla, která by dokázala ničit domy nebo měnit svět. Jen dětská magie.
Nikita věděla, odkud ta síla pochází. A právě proto ji to děsilo. Zuzana ale netušila, proč se na ni matka někdy dívá tak zvláštně. Časem začala sama hledat odpovědi a Bakly jí neuměl říct ne. Pro něj to byla pořád jen jejich malá Zuzka.
Jenže udělali chybu a uvěřili, že mohou žít v klidu a míru – až do dne, kdy Nikita zemřela. Filipův otec ji celé roky hledal. Hodlal se zbavit poslední vzpomínky na svého prvorozeného syna, a hlavně jeho bastarda. Bakly tehdy přišel pozdě. V chatce našel jen tělo jednoho z útočníků a mrtvou Nikitu s vyřezaným písmenem „F“ na hrudi. Pohřbil ji pod velkým dubem, pobalil pár věcí a vyrazil s koněm do vesnice pro Zuzku. Nehodlal čekat na další návštěvu.
„Kde je máma?“ ptala se se zvláštně klidným výrazem Zuzka, když ho uviděla. Zrovna si hrála se štěnětem, které někde našla, nebo ukradla.Bakly mlčel. Zuzka svraštila obočí a zamračila se.
„Tak kde je?“poprvé v jejím dětství nevěděl, co jí má říct. Klekl si před ní a obrovskou dlaň položil na její drobná, třesoucí se ramínka.
„Už nepřijde, maličká. Nastup si, musíme jet.“ čekal, že bude plakat a vzlykat, ale ona nevydala ani hlásku. Jen nebyla schopná pohybu. Pořád na něj upírala oči, jako by doufala, že přijde jiná odpověď. Opatrně ji i se štěnětem vzal do náruče a naložil na vůz.
Další práci našel Bakly na okraji Guttavské pouště. Na předměstí jednoho z větších měst, v kovárně, kde mohl výměnou za práci bydlet i se Zuzanou. Právě tam se zrodila její další záliba. Okolní krajinu brzy četla stejně dobře jako dříve les, samotné město ji ale moc nebavilo. Některé události však ano.
„Jsou tady, už otevírají brány!“ druhou část věty už křičela během šplhání na ochoz městských hradeb. Starý kovář s Baklym se jen pousmáli. Stále copatá a s věčně odřenými koleny, jen už o něco větší Zuzka se rozběhla po hradbách. Nedaleko hlavní brány zpomalila a zůstala zírat s pusou otevřenou dokořán.
Do města vjížděla elitní kohorta císařství. Přibližně pět stovek vojáků v uniformách, pohybujících se jako jeden muž, dokázalo v Zuzce vzbudit zvláštní fascinaci. Užasle je následovala po hradbách, co nejdál to šlo. Kdyby na ně nezírala tak okouzleně, že se svalila ze schodů na nižší ochoz, nejspíš by došla ještě dál. Nebyla to jednorázová záležitost. Každá hlídka, která opouštěla město, nebo skupina, která do něj přijela, byla dívenkou pečlivě zaznamenána.
„Jednou ti domů přivede vojáka,“ poznamenal starý kovář.
Bakly si odfrkl: „Lepší než čaroděj. Vojáka snáž zabiju.“
Bakly čaroděje nenáviděl. Nerozuměl jejich moci, ale dobře znal její následky. Přesto byly některé jeho výrobky zvláštní. Nevěděl proč, nikdy nad tím nepřemýšlel. Některé meče se v boji zahřály tak, že začaly žhnout. Jedna z palic, kterou kdysi ukoval pro lovce, dokázala po úderu pokrýt zasažené místo námrazou. Kotlíky, které vyráběl pro hostince, se nikdy nepřipálily, ať je nechal nad ohněm jakkoli dlouho.
Možná to byl dar, možná náhoda, anebo zvláštní kov. Lidé však měli vlastní teorii a ta se brzy začala šířit až za hranice města. To už byl problém. Tou dobou v císařství probíhala další čistka – nejspíše po událostech, které způsobil Zuzanin otec. Obvinění často stačilo. Důkazy nebyly vždy potřeba a rozsudek býval předem známý. Smrt.
Do kraje nakonec přijel inkvizitor jménem Rav. Jeho pověst ho předcházela. Říkalo se o něm, že je to jeden z nejkrutějších inkvizitorů v celé zemi. Neřval, nemusel vyhrožovat a nepotřeboval kolem sebe předvádět násilí. Stačilo, když se objevil.
Tou dobou už Zuzaně bylo dvanáct let. Na trhu pomáhala Baklymu prodávat drobnější výrobky z kovárny. Byla na podobné dny zvyklá. Znala obchodníky, rybáře i řezníka, který jí vždycky dával kousek sušeného masa. Byla zvědavá. Taková byla odjakživa. Když se však toho dne začal dav náhle měnit, věděla že tohle nic dobrého nepřinese.
Od městské brány se lidé rozestupovali a ulicí procházela skupina mužů v černých rouchách. Někteří měli oholené hlavy, jiní kapuce stažené hluboko do čela. Za nimi jel jediný muž na koni. Od ostatních se lišil natolik, že ho nešlo přehlédnout. Dlouhé bílé vlasy mu splývaly na mohutná ramena. Stejně bílý vous zakrýval většinu tváře. Na tmavém rouchu měl vyšitý rudý kříž a přes záda zavěšený obouruční meč.
Zuzana na něj zírala. A někde hluboko ucítila strach, jaký ještě nezažila. Otočila se a rozběhla se. Běžela až ke kovárně. Když vrazila dovnitř, sotva popadala dech. Bakly okamžitě poznal, že něco není v pořádku.
„Co se stalo, děvče moje?“
Zuzana se snažila nadechnout: „Do města přijeli… lidé… všichni v černém.“
Bakly ztuhl: „Kolik jich je?“
„Nevím.“
„Kdo je vede?“
„Jeden muž..Je hrozný.“
Stačilo to. Bakly věděl, co znamená přítomnost inkvizice. Věděl také, že se o Zuzaně nesmí dozvědět. Byla to poslední věc, co zůstala po Nikitě – musel ji dostat pryč. Popadl její lovecký vak a spěšně do něj přidal několik věcí.
„Co to děláš?“
Vrazil jí vak do rukou: „Půjdeš teď do lesa a nebudeš se ohlížet.“
„Proč?“
„Abys byla v bezpečí!“
„Ale ty půjdeš se mnou?“ hlas se jí zadrhával.
„Já za tebou přijdu.“ tohle byla první lež v životě, kterou jí řekl.
„Ale…“
„Běž!“ jeho hlas zněl poprvé takhle tvrdě, a tak se rozběhla. Mohutný muž ještě nějakou dobu hleděl směrem, kterým zmizela, než se za ním ozval zvuk podkov.
Několik dní se ukrývala v okolí města. Spala pod kořeny stromů, jedla bobule a čekala. Čekala, že za ní přijde. Tak, jak slíbil. Jednoho dne uslyšela zvony, a pak i hlasy. Zuzana se připlížila blíž k městu. Schovala se za vnitřní hradbou a odtud pozorovala náměstí. Byl tam dav – příliš mnoho lidí. Uprostřed stálo několik inkvizitorů a mezi nimi Bakly. Měl spoutané ruce. Chtěla k němu běžet, ale nemohla. Nohy ji neposlouchaly.
Jeden z mužů vystoupil před dav a rozvinul listinu:
„Na vědomost se dává! Ve jménu Boha bude vykonán rozsudek nad čarodějem Baklym, který byl usvědčen z používání zakázané magie a z výroby předmětů určených k jejímu šíření!“
Dav začal skandovat a Zuzana se otočila od města pryč. Nezastavovala se. Přes slzy chvílemi ani nevěděla, kam jde.
Pro žádné dítě není jednoduché ztratit domov a stát se sirotkem. Holky to mají ještě o něco těžší. Tři další dlouhé zimy se toulala po císařství. Ne všechno, co během těch let dělala, bylo něco, na co by mohla být hrdá. Výčitky jí ale ještě nikdy žaludek nezasytily. Naučila se přežít. Lidem se vyhýbala, jak to jen šlo. Přestala jim věřit. Les byl něco jiného. Tak jako v dětství se i teď uchylovala do hvozdů, aby našla klid. Když celé hodiny seděla mezi stromy a pozorovala zvěř, vzpomínky se přestaly vracet. Dech se zpomalil a smysly začaly zase fungovat. Vztek pomalu ustupoval a její hlava byla na chvíli čistá. Často se zvířaty mluvila, stejně tak se dokázala pohádat sama se sebou.
Tehdy si začala poprvé psát deníky. Většinou to byly mapy, druhy rostlin a zvířat, popisy toho, jak se chovají, jak migrují a v jakém období roku rostou. Sem tam přidala nějakou myšlenku.
Jenže ten rok bylo něco jinak. Od východu migrovala zvěř dříve, než měla, a obchodní karavany z pobřeží se vůbec neukázaly. O pár týdnů později ucítila a uviděla první kouř z vypálené vesnice. Možná, kdyby utíkala do vnitrozemí a nepohybovala se dál kolem pobřeží, zachránila by se. Když uviděla dole pod hřebenem jezdce, chtěla se odplížit zpět. Posunula se sotva o metr, než přišla rána do hlavy a svět zčernal.
Když se probrala, bolela ji hlava a ruce i nohy měla svázané provazem. Zápěstí měla odřená a provaz se jí zařezával do kůže při každém pohybu. Seděla ve voze, který měl po stranách mříže. Klec. Kolem ní seděly další ženy. Některé plakaly, jiné jen tupě zíraly před sebe. Nejdřív ji napadlo utéct, ale pak se podívala na stráže. Bylo jich příliš mnoho. Pokaždé, když vůz najel na kámen, všechna těla se sesunula na jednu stranu.
Pak přišly dlouhé týdny na nekonečném moři. Ne všichni cestu dobře snášeli a ne všichni ji přežili. Posádka lodi hovořila cizím jazykem. Ze začátku nerozuměla Zuzka skoro ničemu, po pár týdnech už ale znala několik slov. Jako první se naučila nadávky. Druhá věc, které porozuměla, byl cíl jejich cesty – Andaria. Samozřejmě, že měla strach, jenže pod tím vším to byla pořád ta stejná, zvědavá holka. Těšila se na novou zemi, na tamní zvěř a lesy. Byla unavená, hladová, špinavá a byla otrokem. Ale také byla stále naživu. Všechno ostatní proto považovala za pouhý drobný problém.
Probudil ji chlad. Zuzana otevřela oči a chvíli nechápala, kde je. Pak se podívala skrz mříže a uviděla krajinu, která jí připadala úplně cizí. Pluli kolem zamrzlého pobřeží. Útesy se zvedaly přímo z moře a mezi nimi se držely pruhy sněhu. Zuzka se přitiskla k mřížím a sledovala, jak loď pomalu kličkuje mezi skalami. Na jednom z břehů zahlédla obrovská zvířata. Byla mohutná, hnědá a měla dlouhé kly. Několik minut na mrože fascinovaně hleděla. I po všem, co se jí stalo, v ní pořád zůstala ta malá holka, která chtěla poznat každé nové zvíře, každou rostlinu a každé místo, které dosud neviděla.
Pak sníh zmizel a pobřeží se změnilo. Před nimi se objevilo dřevěné molo, ukryté za vysokou skalní stěnou. Čekala přístav a město, nic takového ale neviděla. Jen několik budov a dřevěnou pevnost.
Při vylodění je rozdělili. Jednu skupinu odvedli jinam – tu už Zuzka nikdy nespatřila. Ji a několik dalších mladých dívek zavřeli do jedné z budov. Ten večer je nakrmili, umyli a převlékli. Další den pochopila proč. Všechny se musely seřadit a před odchodem z budovy jim nasadili okovy. Potom je vyvedli na dřevěné pódium uprostřed pevnosti. Když se otevřela brána, začali přijíždět kupci.
Někteří byli oblečení v drahých šatech a doprovázela je osobní stráž. Jiní přijeli ve zbroji a nikoho k ochraně nepotřebovali. Další měli zahalené tváře, aby nikdo nepoznal, že se obchodu účastní. Dívky mizely a měšců na stole přibývalo. Zuzka stála a měřila si zbývající muže. Viděla takové, ze kterých šel strach, jiné s krutým pohledem a další, co se na dívky dívali až příliš výmluvným způsobem.
Nakonec si ji vybral muž, který měl na sobě tolik zlata, že by za něj koupil celou vesnici. Byl široký, a naštěstí na ni koukal, jako by právě hodnotil večeři. Působil velmi sebejistě. Když Zuzka potlačila odpor, usmála se a sklopila hlavu, dopadl na stůl těžký měšec. Kupec ji odvezl směrem na jih – tentokrát do opravdového města.
Jeho neopatrnost a nadutost se staly jejím štěstím. Když si ji nechal dovést do ložnice, začala Zuzanina cesta za svobodou. Co na tom, že byla vykoupená prvním zabitím člověka? Když se na ni sápal, podřízla ho jeho vlastní dýkou jako prase. Potom utekla oknem ven. Bez ohlížení, bez výčitek. Dostal přesně to, co si zasloužil.
Prvním, koho po svém útěku potkala – a to stále ještě od krve –, byl místní herold. Místo toho, aby zamířila za mříže, jí ale pomohl. S úšklebkem se pak vydala směrem k lesu. Takže tedy Andaria…
Vlastně se v divočině nemohla ukázat v lepší dobu. Byl konec léta, lesy plné zvěře a plodů. Zuzka byla spokojená – už zase mapovala, zapisovala a pytlačila. Své úlovky prodávala do hostinců ve městech, a právě tehdy začala slýchat podivné věci. Vykupování mrtvol, mizející lidé a záhadné černé kameny. Kdyby tenkrát tušila, kam až to povede, nejspíš by vzala nohy na ramena. Tehdy ale byla naivní a, mírně řečeno, hloupá. Jí se to přece netýkalo. Tady měli své gardisty v naleštěných zbrojích a císařskou armádu. Zavrtěla hlavou a zrudla, když na ni jeden z procházejících strážných mrkl.
Toho medvěda stopovala Zuzana už věčnost. Už by ho i měla, kdyby…
Kousek od ní se ozval roh a následně zvuky boje. Zaklela a vydala se tím směrem. Nejspíš vyhrála zvědavost, jindy by se prostě otočila na druhou stranu. Nebyl to její boj! Když uviděla, proti čemu Andarijští stojí, ztuhla. Celým jejím tělem projel strach a mráz. Zhmotněné noční můry. Monstra jako z legend, které vám čte chůva, když chce, abyste už z postele nikdy nevylezli. Vypadalo to, že obránci jsou bez šance, ale měli odhodlání. Než si to uvědomila, udělala krok a vypustila šíp. V tu chvíli ještě Zuzka nevěděla, na jakou cestu ji tenhle „první“ krok zavede.
Jestli čekáte popis dokonalého a urputného boje, budete zklamáni. Po pár vypuštěných šípech skončila dívka omráčená v blátě. Zuzana si ze svého prvního boje proti Černému hradu nic nezapamatovala. Každý další, který následoval, má ale v živé paměti dodnes.
Od zrození Černého hradu stejně jako od jejího příjezdu do země uteklo už několik zim. Hrad zmizel, ona zůstala. V zemi, kterou přijala za domov a rozhodla se pro její ochranu obětovat vše. V tvrzi bylo příjemně teplo, další poleno v krbu hlasitě zapraskalo. Vlk odpočíval u jejích nohou a naprosto neslušně ignoroval vše, co mu říkala.
„Brzy napadne první sníh,“ zasněně se usmála a rozložila před sebou několik svitků sešitých k sobě.
„Já vím, že jsem se zařekla, že letos ne,“ s trochou studu se zadívala na seznam jmen.
„Tohle ještě nic neznamená!“ Tentokrát vlk zespodu zamručel.
„No dobře, přiznávám. Nemůžu si pomoct,“ s výrazem dítěte, které právě podpálilo stodolu, začala vedle jmen dopisovat dárky. Vánoční kouzlo totiž dělalo své. Z císařské rytířky se najednou stávala zase ta malá copatá holka s odřenými koleny.
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Aishlyn - 4
Chtělo by to pokračování a opravit chybičky :)
Lilien - 4
Je to takový rozkouskovaný a každou chvíli (kapitolu) je tam nová katastrofa. Občas až trochu zmatený, že člověk neví pořádně, co se zrovna děje. Ale je to čtivý a moc hezký příběh, určitě piš víc. ;)
Popelavé ostrovy by si nikdo rozumný k odpočinku nevybral. Pobřeží neustále bičovaly vysoké vlny a mlžný opar úplně mizel jen několikrát do roka. Uskupení několika menších ostrůvků lemovala tmavě šedá skaliska sopečného původu – právě díky nim dostaly své jméno. 