Melek byl odjakživa jiný. Jeho oči, hluboké a tmavé, zdá se, že absorboval svět kolem sebe s neukojitelnou zvědavostí. Měl bystrou mysl, která hltala vědomosti jako suchá země déšť. Byl to předčasně vyspělý chlapec, který se raději než s vrstevníky pachtil v knihovně, kde se ztrácel v prastarých svazcích plných filozofie, anatomie a skrytých tajemství přírody. Jeho rodiče, vážení a celkem bohatí , moudří lidé, ho s láskou podporovali jak jen mohli, jeho žízeň po vědění byla neukojitelná.
Ale osud má někdy kruté úmysly. Jedné podzimní noci, kdy se nad krajem vznášela neprostupná mlha, zasáhla rodinu Melekových rodičů tragédie. Divoká bouře a následný blesk, který udeřil do jejich domu, si vyžádala životy jeho rodičů. Melek, zázrakem ušetřený, se ocitl sám uprostřed ruin svého dosavadního života.
Ztráta, bolest a beznaděj obklopily Meleka jako mlžný opar. V osamění bloudil dny a týdny, až nakonec našel útočiště v troskách staré opuštěné věže na okraji města. V jejích zdech, mezi zaprášenými svitky a rozbitými alchymistickými nástroji, objevil pozůstatky pradávného alchymistického tajemství. Srdce se mu naplnilo hořkostí a zoufalstvím. Místo aby se obrátil k bohu, či k lidem, obrátil se k temnotě.
Melek se ponořil do studia alchymie, s horečnatým zápalem, který hraničil s posedlostí. V knihách a svitcích, které kdysi patřily neznámému mistrovi, našel pasáže nejen o transmutaci , ale i o silách nemrtvých, které by neměly být nikdy probuzeny. Temná magie, kterou si lidé šeptají jen v polomrtvém šeru. A Melek, zlomený a opuštěný, se k nim přiblížil s otevřenou náručí.
Noci strávil nad diagramy, recepty a zaříkávadly, poháněný touhou pochopit, a ovládnout síly, které ležely mimo dosah obyčejných smrtelníků. Zjistil, že klíčem k těmto silám je jeho bolest a nenávist. V jeho srdci se rozhořela nenávist, pomalu se měnící v chladnou ocel. Jeho dříve zvědavé oči se nyní upíraly na svět s vypočítavostí a temnou odhodlaností.
Začal s jednoduchými experimenty, transmutací, výrobou lektvarů, zkoušením temných zaříkávadel na malých zvířatech, skládání si malých postav z kostí a vdechovat jim život. Čím víc se nořil do tajemství okultní alchymie a věd, tím víc se od lidskosti vzdaloval. Jeho tvář zhubla, jeho kůže zbledla a v jeho očích začal plápolat zvláštní, neklidný oheň. Místo lásky a soucitu v něm přebývala jen neukojitelná touha po moci. Jeho alchymistické pokusy začaly mít temnou a nebezpečnou povahu.
Jeho pokusy začaly ovlivňovat i okolí. Kolem věže se začaly šířit zprávy o podivných událostech, o stínech, které se pohybují bez pohybu, a o zvířatech, která se chovají jakoby posedlá. Lidé se začali bát a šeptali si o "Temném alchymistovi", který se usadil ve staré věži na okraji města.
Melek, již dávno opustil jméno, které mu dali rodiče. Nyní byl "Pán temna". S každým dalším pokusem se jeho moc zvětšovala a jeho lidskost se ztrácela. Jak daleko zajde jeho temná cesta? Podaří se někomu Meleka zastavit, nebo se stane zrcadlem temnoty, která požírá svět?
Nyní se pohybuje jako stín po Andarii. Užívá své dosavadní jméno Melek Taus Veltis a hledá moc kterou by mohl ovládnout svět.
Kapitola 2: Světlo v řádu Waltari
Když Melek poprvé vstoupil na území řádu Waltari, nečekalo ho žádné temné doupě vrahů. Místo toho se ocitl uprostřed společenství, ze kterého sálalo bezpečí, vůně sušených bylin a upřímná snaha pomáhat těm, které osud zlomil stejně jako kdysi jeho.
V čele řádu stála cechmistryně Cannaba.Žena s hřejivým pohledem,Když se její oči setkaly s Melekovým chladným, neklidným pohledem, neucítila strach, ale hluboký soucit. Viděla v něm kluka, kterému bouře vzala všechno.
„Vítej u Waltari, Meleku,“ řekla Cannaba „Tady nejsi sám. Naším posláním je chránit jeden druhého a pomáhat Andarii. Slyšela jsem o tvém nadání pro alchymii. Můžeš své znalosti využít k tomu, abys lidem životy dával, ne jim je bral.“
Pro Meleka to byl šok. Jeho mysl, dosud poháněná pouze nenávistí a touhou po moci, narazila na zeď čisté dobroty. Cannaba ho přijala mezi své lidi, ukázaly mu tajemství přírodní alchymie a učily ho, jak míchat lektvary, které tiší bolest. Ostatní členové řádu ho brali jako bratra.
V Melekovi se však začal odehrávat krutý vnitřní boj. Na jedné straně stál klid a rodina, kterou u Waltari našel. Na druhé straně však v hloubi jeho duše stále šeptaly stíny zakázané moudrosti a síla nekromancie, které se ve staré věži upsal. Pán temna v něm nezmizel – jen se schoval pod plášť řádu Waltari.
Zatímco přes den pomáhal a chránit slabé, po nocích tajně studoval, jak by se léčivé byliny daly zneužít k posílení jeho vlastních, temných kouzel. Uvědomil si, že Waltari a jejich dobrota jsou pro něj dokonalým štítem. Nikdo v Andarii by nehledal obávaného Temného alchymistu v řadách těch nejhodnějších.
Melek přijal jejich jméno i jejich ochranu. Otázkou však zůstávalo, zda dobrota Cannaby dokáže vyléčit jeho zkažené srdce, nebo zda Melek nakonec zneužije důvěru řádu Waltari k tomu, aby získal absolutní moc nad světem.
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Melek a Stíny Zakázané Moudrosti