Byla ještě tma když se za bránou od kláštera ozvala rána. Jako by s sebou někdo praštil o zem. Mnich který byl v tu dobu za bránou jí pootevřel aby se podíval co se stalo. Promnul si své ospalé oči a porozhlédl se před bránou. V blátě tam ležel mladý chlapec zavinut do kusu prosté látky. Mohly mu být takové 3 roky. Mnich k němu pomalu přistoupil a uchopil ho do náruče. Zanesl ho za bránu kláštera kde ho uložil na svou postel, a zabalil jej do deky. Znovu vyšel před bránu aby se porozhlédl po nějakých stopách, ale všude bylo čisto. Mnich jen zakroutil hlavou, zavřel bránu a opět usedl na svou židli, pozorujíc chlapce. „Jakpak jsi se sem dostal...“ Zamumlal mnich a vrátil se ke své knize. Za úsvitu, vzal mnich chlapce do kláštera. „Otče. Pohleďte. Tento chlapec se dnes v noci octl před naší branou. Dovolil jsem si jej vzíti dovnitř a postarat se o něj, než se rozední.“ Postarší mnich vstal od stolu a klidným krokem přistoupil k mnichovi který svíral onoho chlapce v náruči. Prohlédl si jej a poté prohlásil. „Necháme si jej zde, a vychováme ho v Božího služebníka. Naučíme jej všem našim znalostem.“ Mnich pokývl a odnesl chlapce do malé místnosti kam jej uložil...
O 20 let později...
„Vstávej! Honzo! Probuď se!“ Sykl mnich třesouc s ním. Honza se kvapně zvedl z postele a zmateně pohlédl kolem. „Co se děje otče?“ Řekl rozespale. „Pospěš si! Není času na zbyt! Klášter byl napaden! Musíme ihned zmizet!“ Řekl mnich důrazně. Z venku byl slyšet řev těch, kteří umírali
pod rukama vetřelců. Honza rychle sbalil nějaké knihy a jídlo do pytle který si hodil přez rameno. Spěchali ke stájím kde již čekal pár koní. Nasedli na ně a začali ujíždět od zdí onoho kláštera. Nabírali na rychlosti. Brzy byli na cestě která vedla skrze potemnělý les. Koně výrazně zpomalili. Bylo cítit že znejistili tímto místem. „Heja! Kupředu!“ Křikl mnich a škubl uzdou. V tom vylétl z temnoty lesa šíp který zasáhl mnicha přímo do krku. Mnich zvolna padal na zem. Honza kvapně seskočil z koně a přiklekl k němu. „Otče!“ Vyřikl honza svírajíc mnichovu ruku. „t... To... ni....c..“ Pomalu mluvil mnich. Při tom mu z úst vytékala krev. „d..De...j.. se.. na vý.. cho...d... ček...á.. tam... lo..ď...neo.. tá... lej....ho..nem...“ Dořekl staroch a vytuhl. Další šíp prosvištěl kol Honzovi hlavy. Ten rychle pochpil že musí rychle pryč. Sedl na koně a dal se tryskem na východ... U přístavu kotvila loď. Na molu stálo zhruba 10 mužů vyhlížejích příchozí. Z temnoty lesa se vynořil bílý kůň nesoucí na svém hřbetě mladého hocha. Kůň sotva klusal.. byl již znaven dlouhou cestou. Dojel k molu kde na něj mlčky zírali námořníci. Honza zklouzl z koně, vysílen vzal pytel a pomalu se šoural směrem ke kapitánovi. Předal mu svitek s pečetí kláštera který opustil. Kapitán s nedůveřivým pohledem na mladíka svitek rozvinul a dal se do čtení. Po chvíli svitek svinul a zastrčil si jej za opasek. „Ty musíš být... Honza.“ Řekl a prohlédl si mladíka. „Ano... to jsem...“ „Kde je otec Auctius? Proč jsi přijel sám?“ „Otec byl... zabit při útěku z kláštera...“ Kapitán kývl na své muže kteří pomohli Honzovi na palubu. „Vyplouváme! Tento kraj je mrtvý!“ „Ano Kapitáne! Rozkaz Kapitáne!“ odpovídali námořníci. Vytáhli kotvu, napnuli plachty, a loď se začala vzdalovat od pevniny. V dálce byl vidět stoupající dým který stínil oblohu nad lesem. Honza naposledy spatřil kraj kde vyrostl...
V Andárii...
Rozednívalo se. Na obzoru byla pevnina. Bylo to město. Vcelku mále město. Bylo opevněné dřevěnými zdmi, i baráky byly dřevěné, až na malou pevnůstku na konci města. „Kde to jsme?“ řekl zmateně Honza. Kapitán k němu přistoupil. „To je Ileren. Město, kde žije řád rytířů Templu.“ řekl, a
rozhlédl se. „Ale proč zrovna Templáři?“ řekl zamteně Honza. Kapitán na něj skepticky pohlédl. „To vám otec Auctius nic neřekl?“. „Již to nestihl...“ řekl Honza a pohlédl do země. „Tohle bylo jeho útočiště. Plánoval to již delší dobu. Bohužel, víc o jeho plánech nevím.“ Loď mezitím doplula do přístavu. Kapitán dal povel aby loď zaparkovala u mola. „Tady můj úkol končí Pane. Zbytek už je na vás.“ řekl kapitán a pokývl k mladému Honzovi. Ten na nic nečekal, sebral svůj batoh, a seskočil z lodi na molo. Loď se začala vzdalovat, a s ní i šance ještě někdy spatřit svůj domov. Honza se zmateně porozhlédl. K velkému překvapení bylo město obrněno palisádami. I uvnitř města jich bylo dost na odražení pořádného útoku. Honza se chvíli procházel po městě, a tu mu někdo položil ruku na rameno. Honza se pomalu otočil. „Co tu pohledáváte?“ Zeptal se urostlý muž v lesklé zbroji, s bílým pláštěm, bílou tunikou s červeným křížem v jejím středu, a na bílém šlechtěném oři. Honza si ho s úžasem prohlížel. „H-hled-dám T-templáře.“ Vykoktal ze sebe. „A mohu znát důvod vašeho hledání?“ řekl muž, a seskočil z koně. „Já vlastně nevím jaký je důvod..“ řekl Honza. Muž se mírně zamračil a změřil si ho pohledem. „Nějaký důvod tu být musí.“. „Inu...“ řekl Honza a začal mu popisovat co se dělo v kláštěře. Když Honza skončil, muž pokýval, a zeptal se. „Vaše jméno?“ „Honza.“ Odpověděl Honza. „Tak Honza...“ Pokýval hlavou. „Pojď se mnou. Zavedu tě k sídlu.“ Můž se opět vyhoupl do sedla svého koně, a dovedl Honzu k velké kamenné zdi, v jejíž středu byla brána. Muž poklepal na lesknoucí se krystal u brány, který po chvíli změnil barvu, a ozvalo se z něj: „Ano?“ „Salve mistře!“ řekl muž, a pokračoval dál. „Vedu mnicha z kláštera svaté Anežky. Otec Auctius měl dorazit s ním, bohužel je však potkalo neštěstí.“ líčil muž. „Hned jsem tam“ ozvalo se z krystalu. Po chvíli čekání se brána otevřela, a vyšel muž, neméně urostlý nežli ten prvý, též s bílým pláštěm i tunikou. Přišel k Honzovi a změřil si ho pohledem. „Buď pozdraven mnichu. Otec Auctius mi posílal zprávu o vašem brzkém příjezdu. Tak se dáme do práce.“ „Odpusťte pane,“ řekl Honza „ale o co jde? Já se od otce Auctia nedozvěděl ani kam mám jet, ani za jakým účelem.“ Templář se otočil. „Otec Auctius...“ začal „ z tebe chtěl udělat Templáře milý Honzo. Věděl že na klášter brzy zautočí, a tak si dovolil ti naplánovat budoucnost. Nic se nezmění. Dále budeš božím služebníkem... Ale.“ Zvážnil „ale budeš součástí boží armády. Nebude se od tebe očekávat jen věrnost bohu, ale i schopnost tuto víru bránit, a popřípadě pro ni položit svůj život.“ Usmál se na Honzu. „Začneme takhle... Zde rytíř Henry ti obstará potřebné brnění a zbraně, a dopřeje ti nějaký výcvik.“ Pohlédl na Henryho, který kývl a řekl „Ano mistře.“ Henry kývl na Honzu, aby jej následoval... Honza dostal vše potřebné vybavení, a byl ubytovám v sídle mnichů, adeptů řádu Templářského. Čas strávený v sídle mnichů věnoval hudbě, kterou rozvíjel již v klášteře. Po večerech často vyhrával na loutnu, či lyru. Jednou se Honza procházel po Andárii.
Navštívil hlavní město Andor, Thyris, dokonce i Havant. A právě v Havantu se Honzovi jednou pro vždy změnil jeho život...
Naportoval se do města zvané Havant. Vyšel z portálu a porozhlédl se kolem. Bylo to hezké město. Bylo velice rozlehlé. Honza neváhal a začal se procházet ulicemi. Naproti němu se vynořila postava. Byla drobná, nízkého vzrůstu, a ženského pohlaví. Měla tmavě hnědé vlasy, a lehkými krůčky se přibližovala směrem k Honzovi. Ten stál jako zařezaný a mohl na této dívce oči nechat. Jakoby jej něco očarovalo, jakoby do něj vstoupli sám ďábel a přinutil ho něco k ní pocítit. Ani sám Honza nechápal, po tolika letech v klášteře, že může existovat něco tak půvabného a krásného jako byla tato žena. Níthiel. „Dobrý den“ Pronesla s úsměvem na tváři když došla až k Honzovi. „D-d-dobrý...“ odpověděl Honza, omámen její krásou. „Vy jste tu nový?“ Zeptala se, a s úsměvem si ho prohlédla. „A-ano...“ odpověděl Honza. Níthiel se sladce zasmála, jakoby měla něco v plánu, začala s Honzou vést konverzaci. Pověděli si odkud pocházejí, čím se živí, a tak obecně, co dělají. Honzovi se Níthiel hned zalíbila. Jakmile se představili, začali si tykat, tak atmosféra začala být uvolněnější. Procházeli se po Havantu, poté jej Níth pobýdla aby jí následoval do Lewanu. Honza, omámen její krásnou, ničehož nenamítal, právě naopak. V lewanu se lehkým krokem dostali až k dvoupatrovému baráčku, který, jak řekla Níth, patřil kamarádce. Pozvala jej dovnitř. „Chceš něco k pití Johny?“ Přezdívka, kterou mu dala hned po jejich seznámení. „No.. já... nevím“ řekl Honza v rozpacích, vědom si že alkohol je jako jed. Níth již přecijen otevřela láhve a nabídla i Honzovi. Honza chvíli na láhev jen podezřívavě civěl, ale po chvíli, když viděl jak obsah druhé láhve, kterou měla Níthiel, mizí, rozhodl se, že se také napije. Dál si povídali, smáli se. Vypili pár láhví vína. Dokonce i o dýmku se s ním Níth rozdělila. Honza se cítil dobře, kupodivu. Toto bylo poprvé co takovéto věci zkusil. Trochu se mu motala hlava, ale jinak byl v dobré náladě. Zrovna když se zadíval ven z okna, Níthiel si ze sebe nepozorovaně ztáhla svršek zbroje, a přitiskla se blíž k Honzovi. Honza zrudl. „Tak na co čekáš?“ Zašeptala k němu Níth po chvíli ticha. Honza se chvěl při pohledu na její nádherné tělo. „Já.. totiž... tohle...“ Koktal dokud mu Níth nepřiložila prst ke rtům. „To je v pořádku.“ Řekla a sladce se na něj usmála. Po chvíli již byli oba v milostném objetí, a opláceli si vášnivé polibky. Noc byla žhavá. Byla to Honzova první, a upřímně, lepší si ani přát nemohl. Jako mnich řádu by se měl stydět za tento svůj hřích, ale on byl šťasten jako nikdy dříve...
„Všichni do zbraně! Démoni útočí!“ Vykřikovali lidé, odhodláni bránit Město Ileren. Před hlavní branou bylo dobře postavené bludiště z palisád, jež mělo ztížit démonům cestu skrz. „Pers, Honzo, na hradby! Budete obsluhovat děla!“ Přikázal Erlist. Bitva se táhla velice dlouho. Všichni bránili jejich milované Město ze všech sil, až byli démoni nuceni ustoupit, a nabrat síly. „Dobrá práce! Buďte však na pozoru a brzy očekávejte další útok!“ Řekl Erlist, a rozpustil dav. Tu si Honza všiml té kterou potkal noc předtím. Stála u hradeb a hleděla k lesu. Honza k ní pomalu přistoupil. „Co ty tady?“ Vykoktal ze sebe celý červený. „Ahoj Johny.“ řekla, a sladce se usmála. „Coby? Pomáhám vám bránit.“ Dali se do řeči. „A nechtěl by jsi se podívat za mnou domů?“ Pobídla ho. Honza rychle přikývl. „Tak jo. Budu tě čekat“ Zamrkala, a vzdělila mu číslo domu. Tento barák se nacházel na Havantském předměstí. Byl v celku veliký ve srovnání s ostatnímy. Honza zaklepal. Dveře se otevřeli, a tam ona stála, držíc v náručí dítě. „Ahoj Johny, pojď dál. Posaď se u nás.“ Honza celý zkoprnělý vkročil dovnitř a sedl si na první židli která byla v cestě. Níthiel si sedla naproti jemu, pohoupávajíc s dítětem. „Johny... všimla jsem si jak se na mě díváš... Víš, ten včerejšek to... byla chyba... Já mám děti, a... Nemohu tě zatěžovat mými problémy.“ Omluvně se usmála. Honza seděl jako zkamenělý. Vypil sotva jednu láhev piva, a odešel, jelikož Níthiel ještě měla nějakou práci. Cestou lítostivě hleděl do země. Došel k tamnímu přístavu, kde pár chlapů zrovna nakládalo nějaké bedny na palubu. „Co tady pohledáváš pánbíčkáři?“ Zeptal se jeden, dohlížejíc na chlapy aby žádnou bednu nezapomněli. „Chci pryč... co nejdál... zaplatím vám...“
Týdny ubíhají jako voda, pln žalu sedím kdesi na pláži.
Stálo to úbec za to? Sám sebe se táži.
Nevím, zda je to jen kvůli její kráse,
ale ona tou pravou ženou pro mě zdá se
Já udělal bych vše jen abych získal její srdce,
A mohl s ní bok po boku žíti,
I kdyby to znamenalo nevlastní dítě s ní míti.
Na pustém ostrově seděl, a čekal na tu loď jež ho sem dovezla, aby jej zas přivezla zpět, za tou, kterou ze srdce miloval...
O rok později...
"Má to ještě smysl? Na co si to hraji... Snažím se zachránit potápějící se loď... Zbyl jsem na to dočista sám..." Honza se porozhlédl po pevnosti Templářů a pokýval. "Řád mi dal mnoho... vážím si ho... ale zdá se že mé cesty se nyní začnou ubírat jiným směrem..." Sundal ze zad batoh a začal z něj vykládat věci. Naskládal je do své truhly. Smutně si prohlédl svou Templářskou tuniku a políbil kříž jež byl na ní vyobrazen. Poté jí uložil k ostatním věcem do truhly, a truhlu zavřel. Navlékl se do obyčejných věcí které měl ještě z dob, kdy cestoval do Andárie, a s loutnou v rukou vyrazil na cestu... Za svým snem... "Sbohem mí bratři. Bůh vás opatruj..."
************************
Muž na bílém koni seděl poblíž Ilerenského portálu a zíral do prázdna. Na hlavě mu začínaly být vidět vlasy, a i na bradě mu vyrážely vousy. Seděl v roztrhaných hadrech, a bez naděje zíral na město které nedávno zradil. "Halo? Pane?" Oslovila ho krásná slečna oděná v kůži s medvědí maskou přez vlasy. "Mohl by jste mi s něčím pomoct?" S úsměvem pokračovala. Honza se na ní nevrle podíval. "Co potřebujete." Řekl znechuceně. "Vypadáte jako zdatný chlap" Zahihňala se dívka, a pokračovala "Mohl by jste mi probít pouštní důl?". Nic jiného na práci neměl... A co také když mu nikdo nevelel. Byl svým vlastním pánem, a tak se rozhodl dívce vyhovět. Vyčistit pouštní důl pro něj nebyl velký problém. Dělával to velice často když ještě býval ve službě. Jak tak stál u dolu a dával pozor na jakékoliv kobry které by ho mohly napadnout, zvědavost mu nedala, a ohlídl se za dívkou. Byla mladá a překrásná. Nevšímajíc si Honzy kopala v dole. V Honzovi se cosi hnulo. Nalezl v ní zalíbení, a to mu dalo nový smysl života...
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Jak to vše začalo...