Quchetai je syn ctěného rytíře Ashtona a proslulé bardky Merviny.
Narodil se dvacátého osmého dne sedmého měsíce právě tehdy , když se ve hvozdu slavilo patnácti sté výročí jeho založení. Jméno hvozdu neuvádím údajně , protože by o něm neměl vědět nikdo jiný krom elfů , takže mi to prosím nemějte za zlé.
Elfové v tomto hvozdu měli svůj vlastní kalendář , který započal čítat dni ode dne , kdy byl ve hvozdu stvořen první přístřešek.
V elfím městě se psal rok 1516 bylo to dvanáctého dne jedenáctého měsíce. Ostrý ledový vzduch se zařezával do plic při každém větším nádechu. Na stromech kolem hvozdu posedávali vrány a zběsile krákoraly. Nebylo pochyb zima se blíží a co nevidět napadne sníh.
Quchetai vyrostl v mladého elfa , jeho otec slavný rytíř a ctěný muž , se matce osobně zaručil za trénink syna a vzal ho tímto pod svá ochranná „křídla.“
O necelý měsíc později opravdu napadl sníh.
„Výborně ,“ pochvaloval si Ashton.
„Dnes to bude ideální.“
Quechetai odpoutal pohled od plápolajícího krbu a pohlédl na otce.
Jen mlčky zíral a čekal co příjde dál.
„Qu (takhle Quchetaiovi říkají jeho známí) , dnes večer tě bude čekat velká zkouška.
Budeš vyslán na milost a nemilost přírodě. Budeš se muset postarat o to , abys přežil v těchto krutých podmínkách.“
„Dobře otče. Myslím že jsi mě toho naučil dost , takže bych noc venku přežít měl,“ řekl Quchetai nevzrušeně.
„To rád slyším synku , ale má to háček. Tam venku , můj drahý synu , budeš muset být celý týden.“
„Cože ?!“ zalknul se Qu.
„Přesně jak si slyšel. Ode mě dostaneš pouze půlku chlebu a trochu vody. O zbytek se budeš muset postarat sám.“
Nastala tma.
Quchetai si sbalil baťoh a chystal se odejít.
Cestu mu zastoupil otec.
„Myslíš si , že bez zbraní vydržíš déle jak jednu noc ? Tady máš luk , toulec šípů a krátký meč. Nechť ti tyto zbraně dobře poslouží.“
„Díky otče.“ Za týden se vrátím!“
Matka , která seděla na dřevěné židli v koutě světnice nebyla schopná promluvit.
Pořád jen plakala.
Quchetai k ní přistoupil a objal ji.
„Neboj mami , já se ti vrátím.“
Potom na nic nečekal a bez ohlédnutí opustil hvozd.
První dvě noci přečkal díky chlebu a vodě. Nesetkal se s žádným agresivním zvířetem a široko daleko nepotkal žádnou lidskou bytost.
Třetí den bylo vše jinak. Trápil ho hlad a měl ukrutnou žízeň.
Začalo se stmívat a jako na potvoru , ještě nepotkal žádnou zvěř , kterou by mohl ulovit.
„Dnes budu spát hlady a žízní ,“ zamrmlal si pod nosem , když rozdělával oheň a právě v tom okamžiku se něco mihlo ve stínu asi deset metrů od něj.
Quchetai vytáhl luk a připravil se ke střelbě.
Ze stínu se začalo něco vynořovat. Bylo to něco co se nedalo přesně rozpoznat , ale určitě to nebyl člověk.
Neznámý tvor rozpoznal nebezpečí a uprchl za doprovodu uši drásajícího kvílení.
Quchetai rozdělal oheň a celý nesvůj se schoulil pod potrhanou dekou.
Noci byly chladné , dali se však přečkat u plápolajícího ohně. Naštěstí za poslední tři dny moc sněhu nenapadlo , a tak se skoro až zdálo , že příroda Quchetaiovi přeje.
Jak škaredě se však mýlil.
Čtvrté noci se Quchetai konečně najedl. Podařilo se mu ulovit zajíce a také zjistil , že může využít sněhu místo vody.
Vše bylo moc krásné než aby to byla nějaká zkouška přežití.
Mračna na obloze se pomalu scházela. Začalo zlehka sněžit. Jenomže mírné sněžení se postupně proměnilo v běsnící vánici. Oheň uhasl během několika málo minut. Quchetai zpanikařil a sesul se ke stromu. Byl tak strnulý zimou , že se nedokázal pořádně pohnout.
V tomhle stavu zůstal celou noc.
Když se konečně probudil , bylo už ráno. Vánice ustala a on byl zmrzlý až na kost. V krku ho bolelo tak , jako kdyby spolykal stovku hřebíků. Byl docela zázrak , že dokázal pohnout s nohama.
„Grrrrr….“ Ozvalo se zavrčení.
Quchetai se ohlédl a rázem zjistil , že je v pasti. Všude kolem něj byli orkové.
V rukách drželi dýky a nenávistně si elfa měřili pohledy.
Quchetai by rád vytasil luk či meč , jenže jeho ruce ho neposlouchali.
Jeden z orků se proti němu rozběhl a vší silou mu zabodl dýku do břicha.
Elf poprvé ve svém životě pocítil tak silnou bolest. Cítil jak se ostří dýky otřelo o žebro a nalomilo jej.
„Na ně chlapiiii!“ vykřikl něčí hlas.
„To jsou ty svině , které nám vyžrali naši spižírnu! Všechny je zamordujte!“
Qu by se rád podíval co se děje , ale jeho víčka byla strašně těžká. Během několika okamžiků upadl do bezvědomí.
„Myslíte , že s ním nebudou problémy ? Koneckonců je to elf a těm člověk nemůže nikdy věřit. Jsou strašně chytří , pořád tak dokonalí a namyšlení a vůbec …..“
„Tak dost!“ křikl dominantní hlas.
„Ten chlapec potřeboval naši pomoc , jinak by teď byl pod drnem. Na oplátku pro nás teď zase udělá něco on.“
Quchetai předstíral spánek a poslouchal dál.
„Veliteli vy jste frajér! To mě by nikdy nenapadlo nic takového. Určitě chcete , aby pro nás udělal tamto , že ?“
„Já vím , že by tě to nikdy nenapadlo , proto jsem tady velitelem já. A ano , toho kluka využijeme přesně k tomu účelu.“
„A když s tím nebude souhlasit ?“ otázal se nejistě jeden z podřízených.
„Zabijeme ho. Máme na to plné právo.“
Quchetai sebou škubl a vymrštil se až do polosedu.
„Auuuuu!“ vykřikl bolestí.
„Elfe , nezlob se na mě , ale jseš vůl. Rány máš čerstvě zašité a ty si tady děláš psí kusy.
Aspoň tři dny se teď nebudeš moct pořádně hýbat.“
„Kdo vůbec jste ?“ Zeptal se Quchetai.
„Prý kdo jsme chlapi !“ křikl velitel a propukl ve hřmotný smích.
Davem se ozvalo:
„Bohatým berem ! Na chudé serem!“
„Takže jste loupežníci?“
„Lo ….lou …loupežnící ? ChaChaCha !“ zalykal se velitel a parta mužů se k němu přidala.
„My nejsme žádní loupežníci z elfích pohádek. My jsme otrokáři !“
„Ano!“ vykřikl dav.
Do doby než se Quchetai uzdravil , se o něj otrokáři dobře starali. Nosili mu dostatek jídla a pití a taky mu tu a tam řekli nějaký ten žertík.
Quchetai si vždycky myslel , že loupežníci a jim podobní lidé jsou věčně špinaví , ošuntělí a žijí v jeskyních. Opak byl však pravdou. Tihle muži se pravidelně koupali , nosili prané oblečení a dokonce žili v útulné vilce , která byla skryta hluboko v lese před zraky zvědavců.
Když byl elf zase fit a mohl bez problému chodit a zacházet se zbraněmi , zasvětili ho otrokáři do svého plánu.
„Každý pátek v pět hodin odpoledne projíždí po nedaleké cestě výběrčí daní.
Po tobě chci na oplátku za záchranu tvého života , aby si toho muže zabil.“
„Zabít?! A…a…al…ale já nedokážu nikoho zabít!“
„Zab nebo budeš zabit …chm?“
„Přesto s vámi nemůžu souhlasit. Nemůžu jen tak zabít nevinného muže!“
„Nevinného muže říkáš ?! Kdyby si jen věděl jaká zvěrstva ten vydřiduch napáchal ! Zavraždil snad tucet dětí a žen! Vše mu ale prošlo. A víš proč ? Protože je to přeci zatracený královský poskok! A tak si může přeci čas od času zabít někoho slabého , kdo nemá dost peněz na zaplacení daní! S tímhle ty souhlasíš ?!“
Quchetai se odmlčel.
„Je-li to tak jak říkáte , a já si tímto od vás vykoupím svůj život ….udělám to. Jen tak mimochodem kdy je pátek ? Úplně jsem ztratil pojem o čase.“
„Pátek je dnes,“ ušklíbl se velitel.
„Přesně za dvě a půl hodiny bude pět.“
„Výborně , čím dříve tím lépe,“ řekl Quchetai a snažil se aby to vyznělo ledabyle.
Jak to bylo dál ?
Quchetai výběrčího daní opravdu zabil. Otrokáři ho nechali jít , ale postarali se o to , aby všichni věděli , že za vše může právě chudák elf.
Quchetai věděl , že do svého rodného hvozdu se vrátit nemůže. Určitě by ho odsoudili k smrti a nechtěl svému otci a matce přidělávat problémy.
Toulal se světem a utíkal před zákony asi dva roky , když ho jednoho dne dopadl muž , který tvrdil , že je lovec odměn a přijel si pro jeho hlavu.
Quchetai se s ním utkal v souboji a jen tak tak vyvázl živý.
Zahaleného muže musel bohužel zabít. Když muž padal z koně spadla mu z hlavy kápě a maska se odkutálela stranou. Takzvaný lovec odměn byl jeho otec. Teď ležel nehybně na zemi. Oči otočené v sloup a z úst mu vytékal proud krve.
To už bylo na Quchetaie příliš a šel se udat.
Jeho trest nebyl zas tak hrozný jak čekal. Nedostal rozsudek smrti , ale sto let na samotce. Nejvíce ho však trápila matka , která mu neodpustila a spáchala sebevraždu.
Qu už kolikrát uvažoval o tom , že by si vzal život , ale nakonec se s tím vším nějak vyrovnal a zkouší žít s bolestí v srdci.
Když ho propustili , opustil svou rodnou hroudu a vydal se na cesty.
Putoval mnoho let , až jednou zavítal do království Andarijského.
Mořský vítr zavál jeho loď až k břehům Andorským.
Z Andoru to byl už jen nepatrný kousíček cesty k elfímu hvozdu jménem Lewan.
Lidé zde jsou velice přátelští , a tak se usadil v menším domečku. Číslo nájmu mi teď není přesně známo , ale je možné , že Quchetaie potkáte na jedné z jeho procházek.
Lidé se mě často ptají :
„Jak Quchetai vlastně vypadá ?“
„Chcete-li to vědět , tak pozorně poslouchejte,“ odpovím.
Quchetai je elf v nejlepších letech. Má dlouhý špičatý nos , ostré rysy ve tváři a zelené oči. Měří kolem 185 centimetrů. A co je opravdu zvláštní a každého to zaujme je jeho netypická barva vlasů. Než ho zavřeli do vězení byli jeho vlasy , tak jako u většiny elfů bývá zvykem, světle hnědé , ale poté co byl propuštěn se změnili ve velice zvláštní hnědou. Lidé tvrdí , že jeho vlasy pohltili krev lidí , které měl na svědomí. Bohužel vám k tomu více nemohu říci a je jen na vás čemu uvěříte.
***************************************************************
Je poklidný život v Lewanském hvozdu opravdu to , co Quchetai hledal , nebo tento nenápadný lišák kuje pikle. Kdo to ví nechť odpoví , a nebo ať mlčí navěky.
Jedno je jisté , nikdo se vedle něj nemůže cítit bezpečně.
***************************************************************
Hvozd pokryl sníh. Takřka rudovlasý elf se brodil závějemi , které pokrývali vše kolem. V ruce třímal červenou knihu a když mu bylo chladno , nahlédl do knihy a zahuhlal jakási slůvka. Poté se ozvalo zapráskaní hořícího dříví a elf spokojeně usedl k ohništi.
Quchetai si natáhl své dlouhé nohy před sebe a znaveně si zývl.
"Zatracený ovčí mor !" zaklel.
"Chytit strůjce tohoto zla , tak bych ho donutil zaplatit aspoň škodu bezmála sta zlatých , které mému stádu způsobil."
Na chvíli zalovil v brašně a vytáhl několik syrových žeber.
"Inu , doufám že aspoň maso bude chutné" zabrblal nespokojeně a plný hněvu.
Napíchnul pět kusů žeber na špíz a nechal je péct.
Po dvou hodinách se s chutí zakousl do šťavnatého masíčka.
***************************************************************
Drahý spolubydlící,
Vzhledem k událostem , které se dějí v Lewanském hvozdu , jsem se rozhodl opustit toto (dříve překrásné a poklidné) místo.
Lewan již nějakou dobu není tak bezpečný , jak bylo zvykem.
Netvrdím , že jinde je to o hodně lepší , ale nemůžu poručit svému srdci , které mě žene kupředu a křičí z plných plic , že je na čase poznat zase něco nového.
Nemůžu říct , kde přesně teď přebývám , bohužel nemám žádnou jistotu , že se dopis nedostane do nesprávných rukou.
Neměj obavy vyhledám tě a zase budeme žít spokojeně pod jednou střechou , do té doby na sebe dávej pozor a moc na sebe neupozorňuj!
S pozdravem: Quchetai
P.S. Mračna nad Lewanem se pomalu , ale jistě stahují. Určitě jsou předzvěstí něčeho strašného. Drž se v blízkosti lidí!
****************************************************************
O měsíc později......
Městský život Quchetaie začínal ubíjet.
Lidé kolem něj byli nechápaví a měl jich plné zuby.
Osedlal svého milého koně Akorda , kterého kdysi zakoupil v Lewanském hvozdu a vydal se hluboko do lesů poznávat přírodu a zdokonalit svůj instinkt lovce.
Příroda k němu byla milostivá , kdykoliv pomyslel na jídlo , tak mu poskytla něco ze svého království , někdy se sice musel spokojit jen s hruškou či jablkem , ale rozhodně si na nic nestěžoval.
Hlavní prioritou bylo stát se silnějším a porozumět přírodě jak nejvíc to jen půjde.
Ale zvídavci nechť se mají na pozoru , tím , že se stane člověk silnějším a mocnějším ještě neznamená , že se stane lepším člověkem.
****************************************************************
(Něco málo z již zničeného deníku)
Spalující slunce tyčící se nad korunami mohutných stromů , zpěv papoušků , křik goril a dravé zvěře.
Ano , i takto by se dal popsat prales.
Je to místo , které mi poskytuje nepřebérné množství možností.
Nedokáži si představit , že bych zde zestárnul , ale pro můj trénink bych těžko hledal lepší podmínky.
Z počátku jsem si myslel , že prales je přesně to místo , které mě uchrání před otravnými lidmi a skryje mě před zraky všech nežádoucích.
Bohužel tak jak to vždy bývá i tady mě začíná dohánět má pochmurná minulost.
Dnem i nocí se cítím jako kdyby mi někdo neustále šlapal na paty.
Musím se ovládnout. Nesmím dopustit aby se to stalo znovu , už nechci nikoho zabít....aspoň dokuď nebudu připraven.
Vybavení a zásoby , které jsem si sebou do džungle přinesl odnesla voda , při jedné z tropických bouří.
Našel jsem pár keřů s hopsinkami , naneštěstí to není bůh ví co , takže se to nedalo ani jíst. Pro jistotu jsem si jich několik vzal.
Blížil se večer , všechny šelmy začali ožívat a vydávali se na lov.
Jedna z těch šelem jsem byl i já , plížil jsem se divočinou potichu jako panter a vyhlížel jsem svojí oběť. V tom okamžiku jsem to uviděl.
Z čistajasna se přede mnou zjevila silueta. Soudě podle vousů čouhajících zpod kápě to byl muž. Mé doměnky se co nevidět potvrdili a muž promluvil:
"Ty jsi Quchetai?" řekl neznámý chladným hlasem.
"Ano," odvětil jsem zachovávajíc si klid.
"Já jsem Druid Awolvis z havraního kmene jménem Sayron. Pozoruji tě celý den a nemohl jsem přeslechnout část tvé temné duše , která tolik naříká."
"Co to plácáš za nesmysli," řekl jsem , ale přitom jsem přesně tušil o čem ten všivý děd mluví.
Muž opatrně uchopil kápi a pomaličku si ji sundal z hlavy.
"Tak pronikavá zelená barva vlasů! To snad ani není možné , i v takřka naprosté tmě září , jako kdyby se od nich odrážel měsíční svit!" Vydal jsem ze sebe s neskrývaným úžasem v hlase.
Zelenovlasý děd si mě změřil pohledem od hlavy až k patě.
"Mám pro tebe jednu nabídku," pronesl nakonec stařec.
"Můžu tě aspoň na nějakou dobu zbavit tvých špatných myšlenek a touze po zabíjení."
Nemělo cenu si hrát na hloupého a rovnou jsem se zeptal : "Jak?"
Druidovi se na tváři vykouzlil ,ačkoliv nepatrný, úsměv.
Ukázal prstem na můj takřka prázdný baťoh.
"Měl bych zájem o hopsinky , které jsi natrhal , na oplátku za to ti dám lektvar , který ti na nějakou dobu pomůže od tvých útrap. Zdůrazňuji , jenom na nějakou dobu."
"A za ten lektvar chcete opravdu jenom hospinky?" zeptal jsem se nechápavě , protože všude kolem bylo spoustu hopsinkových keřů.
"Vlastně má to jeden háček. A to jest ten , že od dnešního dne si budeš říkat Havran. Je to taková malá vizitka našeho havraního kmene.
"To se určitě dohodneme , stejně své pravé jméno už leckde nemohu používat."
Druid si vzal hopsinky , dal mi havraní lektvar a zmizel jako oheň pod vodou.
Dneškem počínaje jsem se stal Havranem. Když to vemu kolem a kolem , tak to byla docela úspěšná noc.
****************************************************************
O dva týdny později....
(Část z nového deníku)
Přijel jsem navštívit pár mých známých do Andoru.
Po dlouhé době jsem se opět pořádně najedl a napil.
Dokonce uspořádali i malou oslavu na počest mého příjezdu.
Vše bylo příliš krásné , než aby to byla pravda.
Hned záhy jsem se přesvědčil , že vše není takové jak jsem si myslel.
Nebylo to poprvé ani naposled , co jsem se projížděl poklidně po skvostném Andorském náměstí a v tom na mě začal pokřikovat jakýsi muž s tupým výrazem ve tváři a modrým pláštěm na zádech : "Aha , to jste vy !" vykřikl a nemotorně se mi začal plantat pod kopyty mého koně Akorda.
"Odstupte prosím , nerad bych aby vás ten kůň pokopal pane." řekl jsem zmateně.
Zrovna kolem projížděl muž ve zdobených platech a to byl kámen úrazu.
Ještě nikdy v životě jsem neslyšel upištěnější a hysteričtější jekot.
"Pane rytíři! Honem pojďte sem ! Honem pane rytíři!" pištěl modroplášťák a dělal u toho pohyby , jako kdyby se mu chtělo nutně na velkou.
Za normální situace bych se smíchu jen z těží ubránil , jenže teď byli pochody mých myšlenek směřovány pouze k tomu jak utéct.
Ocitl jsem se v blízkosti portálu , kolem nikdo nebyl. Využil jsem situace a odcestoval do Ilerenu.
Projížděl jsem se po okolních lesích a uvažoval , co to k čertu mohlo být.
Ten muž , který na mě křičel mě ještě nikdy v životě neviděl , to bych si ho pamatoval. A proč na mě volal rytíře ?
Pokud vím pár vroubků mám pouze v Lewanském hvozdu , jenže tomu se vyhýbám obloukem. Být ten křičící někdo od zelených plášťů Menel Sangy vše bych chápal , ale tohle .....to mi hlava nebere.
Neuběhl ani celý den a nájem , ve kterém žili mí přátelé byl zabaven starostkou města. Byl to pro mě šok. Nikde žádné vysvětlení a před vchodovýma dveřma snad litr krve vsakující se do zeminy.
Stalo se to snad kvůli mě ? Opravdu lidé musí takhle trpět jen kvůli mě?
To už na světě není žádná spravedlnost ? Lidé se dnes už neostýchají ublížit nevinným. Nechci , aby kvůli mě trpěli přátelé , kteří mě brali takového jakým jsem , i s mým malým tajemstvím.
Vsadím se , že mě nikdo z nich nevyzradil , ani kdyby je mučili. Tímhle to rozhodně nekončí a lidi kteří ublížili mím přátelům si to jednoho dne odnesou i s úroky.
Nikdo nebude brát existenci Havrana na lehkou váhu.
****************************************************************
(Příběh se bude rozvíjet s aktuálním děním na serveru , které charakter jakýmkoliv způsobem ovlivní. Ohodnotit ho ovšem můžete už teď , poněvadž Quchetaiův příběh jen tak neskončí. Děkuji)
***************************************************************
.....
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Lilien - 5
Příběh se hezky čte a nenudí. Nemám co vytknout, takže za mě 5. :)
Hayato - 5
příběh se čte sám. Je zajímavý a poutavý. Můj názor 5
Quchetai je syn ctěného rytíře Ashtona a proslulé bardky Merviny.