Aktuální dění Pro nováčky

Postavy 

Magie 

Herní mechanismy 

Výroba, předměty 

Hraní role Města a území

Neobyvatelná města 

Informace

Jaako Tatarka

-> Charakterník

obrázek postavyPříběh Jaaka Tatarky
Všechno to začalo jednoho krásného večera, venku lilo jako z konve, kdy se postaršímu mládenci se zvířecími rysy Jukkovi Tatarkovi a jeho hezké drobné ženě Evelíně narodil, krásný chlapec, s povislou kůží na malém tělíčku, Jaako. Do zavřených okenic jejich skromného obydlí bil v rytmu tanga déšť. Ve světnici byli jen šťastní manželé a bába kořenářka, která pomáhala při porodu, když se stala událost, která poznamenala Jaaka a jeho rodinu na dlouhou dobu. Bába, která se bála bouřky, drževši v ruce novorozeně, s sebou při jednom extra silném zahřmění trhla natolik, že nebohé dítě upustila na zem. A jaké bylo překvapení všech, když mimino po dopadu na hlavu silným hlasem zakřičelo: „Do prdel*, to ale bolí!“ „To je zázrak“, vykřikla bába kořenářka a už běžela ze dveří zpravit o tom všechny sousedy, přitom hlasitě volala „zázrak, lidičky zázrak!“. Otec se na děcko široce usmíval a maminka synka hladila po naražené hlavičce.

Po oné události si žila rodina jako ve vatičce. Otec se díky zázračnému dítěti dostal dokonce až do vesnické rady, což znamenalo více peněz do rodinné pokladny, fakticky však jen více chlastu pro hodného tatínka. Od té doby se tradovalo rčení: „Je zas na tatarku“, což fakticky znamenalo, že byl někdo zpitý na mol. Synek rostl a sílil. Jeho úžasná slovní zásoba již v tak raném stádiu života pro něj přichystala jen samá pozitiva. V hospodě mu nalili už od desíti let, slečny mu nadbíhaly. Byl to prostě šťastný chlapec. Ještě jedna věc obyvatele vesnice Vemvidlenahnojov zarážela a mátla. Otec běloch, matka taktéž světlou barvu kůže měla, tak proč sakra dítě vypadá jak maur? Bylo to ale připsáno chlapcovu božství a otcovi to viditelně nelámalo hlavu. Matka na stálé všetečné dotazy odpovídala vždy jen: „ je to zázrak“.

Jednoho dne se malý Jaako šel koupat k nedalekému rybníku Brčálu. Když k němu po půlhodině skotačivé chůze přišel naprosto od bláta, ve kterém se válel, uviděl na břehu stát krásného koně s opečovávanou hřívou a ocasem. Nedaleko pod koníkem však zahlédl něco mnohem lákavějšího. Kupičku šatů a hlavně nádherné boty. Na nic nečekal a rozběhl se, co mu síly stačily ke kupičce. Ve vodě se mezitím cákal nějaký hošan a ani si nevšiml když Jaako zakopl o kořen vrby, co rostla u vody, a rozplácl se jak dlouhý tak široký na kupičku šatů. Na nic ale nečekal, sebral boty a pelášil pryč. Hošan se pak po vykoupání moc divil, proč má šaty od bláta. Ale to je příběh hošana a ne zázračného Jaaka, po tom je nám putna. Když Jaako přiběhl do vesnice, celý udýchaný běžel přímo za otcem do hostince, ukázat mu co krásného našel. Hostinský, takový holohlavý chlápek, všichni mu říkali Karle Hálo, se na botky zadíval, omakal a pak pravil k nadšenému Jaakovi, kterému oči jen blýskaly, a jeho již mírně podnapilému otci: „pánové, tak tohle je solidní matroš. Pravý hedvábí řekl bych. Takovou parádu už sem dlouho neviděl. Takže vás oba teď zvu na pívo, ať se nám zážitek viuzální, ne počkej, vizilální, to taky ne, vizibiální…“ snažil se Hála rozpomenout. „ To je jedno, pijem“, řekl a postavil před Jaaka a Jukku dva korbely píva.

Když chlapec dorostl do věku patnácti let, začal se více toulat po okolí. Místní slečny už znal dokonale, tak řekl otci, že se vypraví do blízké obce Koňožrouty, aby se koukl po zábavě. Otec samozřejmě souhlasil a chlapce dokonce překvapil. Nešel večer před odjezdem do hospody a něco dlouho domlouval se sousedem farmářem Rudym Hovnovyrostlomisem nad lahví domácí pálenky dělané z brambor. Ráno na Jaaka čekal venku před domem koník. Jaako byl k neudržení, přiskočil ke koni a že na něho vyskočí. Bylo mu jedno, čí je, teď měl být jeho. Jenže jakmile položil ruce koni na hřbet, hned mu sklouzly a on spadl na zadek do bláta. Podíval se na ruce a viděl, že na nich lpí jakási tekutina. Čichl tedy. Ústa se mu prohnula v úsměvu, nebylo pochyb, tento kůň byl jeho. Poznal otcův smrad, poznal jeho zvratky, jeho cejch. Cesta do Koňožrout proběhla v poklidu, a pár dní ve vsi bylo nadmíru zdařilých. Dívky obdivovaly tmavé jeho tělo, chlapci jeho neuvěřitelnou výdrž v alkoholových kláních. A hlavně, všichni věděli, že je on to zázračné dítě z vedlejší vesnice. Stal se legendou, polobohem a to ještě nedosáhl věku muže.

Cesta zpět z Koňožrout trvala déle. Místní hostinský, u kterého přespával, mu řekl, že se večer splašil a utekl mu jeho kůň, takže naivní Jaako cestu zpět šel pěšky. A nebyla to cesta pro Jaaka dlouhá, byla dosti zábavná. Zpestřoval si ji válením v trávě, honěním zvěře a hulákáním na obchodníky projíždějících kolem se svými vozy. A toto mu nejspíš zachránilo život. Když se totiž Jaako dostal na dohled své vesnice, uviděl černý dým stoupající z jejího směru. Nepřišlo mu to tak důležité, „to zase Rudy pálí natě, palič jeden“, řekl si. Obraz, který se mu naskytl, vidíce vesnici, ho však zdrtil. Nic podobného ještě nikdy neviděl. Jediné, co z něho vyšlo, bylo jen: „hustý!“ Pomalu kráčel po cestě ke spáleným budovám, procházel kolem zbytků krbů, zčernalých trámů až uviděl to, co zbylo z hospody. „Do háje, taková pěkná hospa to byla“, řekl si. Před troskami budovy konečně zahlédl první pohyb. „Ááá, ještě jeden šlovíšek nám tu zbyl“, vypravila ze sebe ošklivá postava svým hrdelním hlasem. „Kdo jsi? A co tu chceš? A doufám, že ste nevychlastali všechno pívo, co sem tu nebyl!“ zahřměl nebývale silným hlasem Jaako, který už začínal mít pořádnou slinu. „Ale, ale. Nekřiš nám tu tak. Zbudíš mrtvé. Chachcha.“ Debilně se zatlemil cizinec. „ Jinak já jšem to, čemu vy šlovíšci říkáte škřet,“ dodal podivín. Jaako začal počítat na prstech a přitom si pro sebe mumlal,“vypadá hnusně, to sedí. Mluví jak idiot, to sedí. No tak to budeš asi opravdu skřet,“ odkejval Jaako. „ No jo, ale fotr říkal, že prej ste pěkní hajzlové a že vám jednou nakope koule,“ oznámil Jaako cizinci. „ To už zřejmě neudělá,“ řekl skřet a znova se debilně sípavě zatlemil. „Teď uš ale není čaš, muším jít za oštatníma, tak stůj a neutíkej ať tě můšu v klidu podříšnout,“ řekl skřet a rychlým pohybem se pohnul kupředu k Jaakovi, přičemž vytáhl dýku. Dokonce i normálně pomalu chápající Jaako už pochopil blížící se nebezpečí, i když stále nechápal a asi nikdy nepochopí, co se stalo s lidma ve vesnici, vzal tu největší zbraň, co měl po ruce, vlastní hedvábnou botu a mrštil jí po skřetovi se zvoláním: „Nažer se!“ Skřet ji ale pohotově chytil do zubů a začal ji kousat, přičemž stále postupoval blíže k Jaakovi. Bota spadla rozežraná na zem. Jaako sledoval jeho skomírající obuv téměř fanatickým pohledem. Pak zul i druhou a mrštil znova. Skřet botu opět chytil. Jaako se ale bál, že by se historie mohla opakovat a on ztratil i druhou botu. Rozběhl se proto naproti skřetovi, vyrvat mu ji ze zapáchajících čelistí. Skřet druhou botu začal kousat. Jaako se připravil, když byl téměř na skřetův dosah, chmátl po botě, jenže zakopl o nějaký předmět ležící na zemi tak nešťastně, že nebohému skřetovi vrazil loket do krku, ten polkl část boty a začal se dávit. Jaako sledoval skřeta, jak spadl na zem, jenž mlátíce kolem sebe rukama, chrčíce a dusíce se, pomalu umíral. Skřet se po chvíli udusil, ale s ním odešly i Jaakovi skvělé boty. Hospoda byla zničená, neměl už proč zůstávat ve spáleném Vemvidlenahnojovu. Vypravil se proto někam, kde by mohl získat znovu to, po čem tak toužil, nové boty.

Při cestě přemýšlel o tom, co se stalo, myslel na nové boty, ty staré mu teď připomínalo tolik věcí, každý ostrý kámen na cestě, jehličí. A taky zjistil, že nemá rád, že dokonce skutečně nesnáší skřety, a hlavně ty co žerou boty. Slíbil sám sobě, že se stane velkým skřetobijcem, prvně ale musel najít dobrého ševce a pak až ty hordy skřetů.

Konečně dorazil do velkého města na pobřeží, kterému nikdo neřekl jinak než Pérol Hárbr. Tam se ptal po nějakém ševci, ale neměl úspěch až do chvíle, kdy narazil na jistého Frédyho Tresku, velkýho to mořeplavce a lodivoda, tedy on to aspoň říkal. A tenhle Frédy měl taky fajnový boty, tak se Jaako zeptal, kde je může taky sehnat. „Jó chlapče, odpověděl Frédy, ty sem si koupil v jednom městě země zvaný Andaria. Slyšel si už o ní?“ Jaako zakroutil hlavou. „No,“ pokračoval Frédy, „jednou za rok se tam vypravuju tak můžeš se mnou, budeš makat na mojí lodi a já tě tam pak za odměnu hodím.“ Jaako se zamyslel a po chvíli se zeptal, „A sou v tý andárii taky skřeti?“, Frédy se na něj zadíval a řekl, „chlapče, tam jich je plná“…na chvíli se odmlčel a dodal, „hodně.“ Usmál se na Jaaka a řekl: „Tak co mladej, pojedem?“ A tak Jaako poprvé vstoupil na loď a odplul.

Frédy opravdu nelhal, když řekl, že to bude trvat možná i rok. První měsíce na lodi pro něj byly hrozné. Do té doby zhýčkalý chlapec musel makat jak šroub, první měsíc nepřetržitě házel šavle, než u něj zmizela ona podivná „mořská nemoc“. Ale pak se dočkal. Konečně dopluli do zemí Andarijských. Ve svých šestnácti letech vstoupil na vytouženou zem. A Frédy splnil svůj slib, dokonce mu dal do začátku i pár stříbrňáků. „Běž, chlapče a nakopej těm skřeťákům zadnice“, byla poslední věta od kapitána lodi Frédyho. Po chvíli Jaako zmizel v davu lidí.

Možná se objeví někde mezi vámi. Kdo ví.

+++ +++ +++ +++ +++ +++ +++ +++ +++ +++ +++

Tma, černá neproniknutelná tma. Jeho nejnovější milenka. Provází ho na každém kroku, kamkoliv se hne, každičkou vteřinu jeho bytí.

Svlékl košili a nahý do půl těla vstoupil do Kruhu. Říkal mu tak, Kruh. V podstatě to byly ale jen náhodně postavené stojany s figurínami vycpanými slámou. Pomalu vstoupil doprostřed Kruhu, uvolnil se, zapudil myšlenky, které ho pronásledovaly už pár týdnů. Ty nejintenzivnější byly ty nejstarší, ale ani novější nenechávaly nic náhodě a tepaly do jeho mozku cesty bolesti, hřebíky vrážené do těla, pocity úzkosti a nadbytečnosti.

Je to už nějaký čas, co se z něj stal mrzák. Rutinní zatýkání se změnilo v noční můru, která zdá se nehodlá jen tak skončit. Plamen vypálený až do nejhlubších zákoutí nervového ústrojí v mozku pozřel světlo v jeho očích, možná navždy. Zbyla jen dvě slepá místa matně fialové barvy.

Plamen, prvních pár dní se mu stále vracel na mysl, plamen. Čím víc o něm přemýšlel, tím víc si byl jist, že dosáhl poznání pravdy. Plamen, který životy dával, ho v jeho případě jen částečně vzal. Nevěděl, proč se mu mstí, za co. Nejprve z něj Plamen udělal lovnou zvěř, pak mu to pro co byl loven, odejmul, nakonec jej jako nevhodného svědka skoro navždy umlčel.

Tehdy když naplno prozřel, zřekl se svého boha, Plamene. V jeho srdci už žádný další takový neměl zahořet…

Na spálené půdě však vyrašily první zelené výhonky. Naděje přišla z rukou, které si do té doby mohly klidně nechat říkat Faleš. Teď ale natahovaly prsty plné čerstvých květů, nikoliv jedu…

Uprostřed Kruhu pomalu roztočil rovnou hůl s okovanými konci. Vítr mu rozfoukal vlasy…

Byly další věci, pohana v úřadě i na poli cti. Bude se muset snažit desetkrát více než předtím…

Protáhl krk, aby uvolnil ztuhlé svaly na šíji. Teď byl dokonalé klidný, dokončil půlobrat hole, zatímco sluchem zaznamenal vrzání figurín pohybujících se ve větru. Vyrazil vstříc té nejbližší, úder z levé strany, pirueta, přešlápnutí a v otočce úder do druhé figuríny koncem hole.



Z vrcholku kamenného hradu vytesaného do skály se ozývaly neartikulované výkřiky a tupé duté zvuky ve chvíli, kdy hůl narazila na dřevenou konstrukci držící figurínu. Tam na střeše 50 stop nad zemí, kde ji mohly vidět jen oči ptáků a bohů, tančila postava zalitá potem, ve tváři výraz urputné snahy a vzdoru…

návrat na seznam příběhů

Komentáře hodnotících k příběhu
(vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie)
Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu
Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Enari nom - 2

Příběh pěkný, místy originální. Velkými nedostatky jsou hrubky a bohapustá neznalost v zacházení s přechodníky.
Mrakoplas - 4

hrdina nehrdina... přesto mě to úplně nezaujalo... i když o postavě to vlastně řeklo docela dost
Borek - 4

Je to moc pěknej příběh. (mlátě, chrče a duse se - aspoň doufám)
Vesi - 3

chvilkama zajímavý, chvilkama hrozný...ale kupodivu v pozadí vidím velkej potenciál. nelíbí se mi "město Andária", přechodníky, "postarší mládenec" a taky vlastní jména uráží můj jemnocit. chápu, že to je účel, ale...míň vulgarismů a víc vtipu!
Podrobný rozpis získaných ohodnocení:
známka 2: 1x
známka 3: 1x
známka 4: 2x

© Copyright 2002-2019 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist