Aktuální dění Pro nováčky

Postavy 

Magie 

Herní mechanismy 

Výroba, předměty 

Hraní role Města a území

Neobyvatelná města 

Informace

Snezenka

„Nistro“... vypustila nesměle a nesmírnou těžkosti ze svých úst překrásná eflí dívka v zašle robě klečíc se zavřenýma očima a bledou tváří uprostřed malého již dávno rozpadlého kostelíku obrostlým všelijakým porostem uprostřed hustých a nepropustných lesu.

„Jen kvůli tobě.. jen kvůli tobě jsem ještě na živu,.jen kvůli tobě jsem ještě s tímhle
bídným životem neskoncovala…Je to tak správně?“ zašeptala dívajíc se tázavým pohledem ztraceného koťátka do prázdna.. Chvíli se odmlčela a potom se zhluboka nadechla pro získáni sil pokračovat..

„Vím..vím že si tohle nebudu pamatovat..místo, den ani slova, která ti říkám.. spolu ve stínu mých vzpomínek na minulost, které mají být utajeny... vše bude opět zapomenuto abych necítila tu strašnou touhu po smrti.. vím to, cítím to“ se zlostným výrazem na sebe sama trhla očima od oltáře…
„Ale..chtěla bych ti otevřít své myšlenky dokud mohu..povykládat ti vše svýma očima.. možná.. možná i proto, abych sama zjistila co bylo tak moc špatně…“ Dívka sklopila hlavu a zavřela zarudle oči od horkých slz.. „Vyslechneš mě, vím ze ano.. proč bych tu jinak byla.. proč by jsi mě sem volala.. proč by jsi drásala duši mladé elfce vzpomínkami, které její duse tak pracně odstranila“…

Pohubla elfka se na na chvíli odmlčela aby našla odvahu promluvit…
„Mé první živě vzpomínky pochází z doby, kdy jsem byla holčička..sama v lese.. bránicí zimě prostoupit do mého bezmocného tělíčka..s pocitem samoty a zoufalství…choulela jsem se ve špinavých hadrech a očima plných slz pod starým silným stromem doufajíc ze mě snad v hustém a opuštěném lese někdo šťastnou náhodou nalezne…
Nalezla..neuvěřitelně krásná mladá elfí dívka s očima skrývající snad celou oblohu, která ke mě v posledním momentu života přistoupila a jako anděl mi jediným dotykem svých něžných rukou vdechla tolik chybějící teplo..

Ellaen ,můj překrásný andílek čistoty moudrosti a krásy, který mi zachránil život … Vzala mě do kostelíku na okraji města, budově, která se stala na pár let naším společným domovem..“
Elfi dívka se pomaličku porozhlédla po části zchátralé budovy, ve které klečela… „ne příliš odlišného od tohohle“ ….

„Mí rodiče..“ přimhouřila očka, do kterých prostupovali slzy „i přes spousty proplakaných noci plných stesku po nich, jsem si na ne nedokázala vzpomenout..ani na to proč.. proč mě nechali uprostřed lesa.. nechtěli mě? nenáviděli mě snad?...“ Zašeptala s přimhouřenými víčky „Ellaen u mě o těhle nocí byla, hladila mě něžně ručkou po dlouhých vlascích a šeptala mi do ouška ať se tím netrápím, že se o mě postará jako o mladší sestřičku..

Starala se..i přes to ze byla ještě mlaďoučká dokázala se sama postarat jak o sebe tak více i o mě.. Starý kostelík patřil jejímu otci, který byl ale věčně na cestách a na svou dceru se nepřišel podívat více jak jednou do roka.. byl to mrzuty přísný elf, kterému zemřela žena a nestrpěl ve svém domě cizí osobu…
Otec se o mě nikdy nedozvěděl..Ellaen mě nikdy i za cenu mnoha problému nevystavila jeho tváři..“ pokračuje třesoucím hlasem „vždy mě chránila před vším co by mi mohlo třeba jen sebemíň ublížit…nebyla snad chvíle kdy by místo na mě myslela na sebe..
vždy při mě stala..držela mě za ručku abych se ji neztratila ..“

Na tváři dívky se objevil jemný úsměv „Skoro každý den jsme si až do noci hráli v lese..“ dodala milým hláskem… Naučila mě toho tolik.. učila mě milovat a život dávat, zatím co se lide učili jak nenávidět a život brat..učila mě moudrosti zatím co se lide učili chamtivosti ..učila mě si hrát, zatím co se lide učili bojovat….naučila mě vše.. a v neposlední řadě mi otevřela cestu k tobě drahá Nistro.. naučila mě jak s tebou promlouvat a ukázala mi pravidla, kterých se musím držet…“

Elfka z kleku prudce dosedla na kamennou podlahu a se zarmouceným výrazem zhluboka vydechla.. „Ellaen.. tak neskutečně moc pro mě udělala. Tak moc... Tak moc jsem ji..“ tělo pobledlé eflky se roztřáslo a z oči vyhrdli proudy nezastavitelných slz..konečky prstů jen marně hledali místečko v kamene dlažbě kam by se zaryli…
„Tak moc jsem ji milovala !“ vyhrkla ze sebe jako poslední výkřik umírajícího draka.. „milovala jsem ji jako bych nemilovala žádné rodiče a zadního elfa na celém světě…nechala bych se za každou sebekratší chvilinkou s ni stokrát umučit a roztrhat démony…
Tak moc jsem ji milovala..tak moc pro mě znamenala..tak moc jsem se bála ze ji ztratím !“ pokračovala třesoucím hlasem s tváři plnou třpytících se slziček, které tichounce dopadali na studeny kamen… „Tak moc jsem ji milovala a nikdy ji to neřekla“ zašeptala s těžkostí přes vzlykot s obrovskou bolestí …


„Dlouho, předlouho jsme byli jen mi dvě“ začala po chvíli roztřeseným hlasem.. „potom se ale začali objevovat další děti z města..přicházeli si hrát a hned zase odcházeli“ dívka se ponořila do vzpomínek... „byl však mezi nimi.. jeden elfi mladík, který s námi byl častěji než ostatní..“ „hrál si s námi a pomáhal s prací.. byl moc hodný a velmi příjemný to ano ale..“
pokračuje s prázdným výrazem a hlasem hodný jakoby malé elfí holčičky „po nějaké době začal trávit více a více času s mou Ellaen, což mě.. přivádělo do nejistoty..byl to i můj přítel, ale vadilo mi, že někam oba chodí beze mě.. chtěla jsem být s nimi, ale začali se tak nějak divně tvářili, když jsem si chtěla hrát společně v lese jako dřív..“

„trávili chvíle beze čím dál častěji aniž by mi řekli kam spolu chodí“ „nechápala jsem to… nevěděla jsem proč si se mnou uz nechtějí hrát, ale trpěla jsem jako nikdy před tím, protože jsem cítila že se mnou Ellaen nechce být jako dřív..už jsem pro ni nebyla jediná, milovaná sestřička..“ Elfka stále ponořená ve vzpomínkách hledí jak omámena před sebe..

„Až..až do onoho dne…“ „Byl podvečer a slunce zrovna zapadlo za nejvyšší horu Andarie když jsem se procházela ztichlým lesem s nesnesitelnými myšlenkami v hlavě..jak dlouho pro ne budu přítěží ?..kam to až povede ?..nebude Ellaen nadále mou milovanou starší sestřičkou, která mě vždy chránila a byla se mnou vždy kdy jsem potřebovala ? Opustí mě jako mí rodiče ? Proč nemohu byt s nimi ?!..
Jdu na trhat nějaké ovoce‘ řekla jsem odcházejíc z domova s úsměvem abych nedala najevo, že nemohu již déle snést ty pohledy šesti očí beze slov.. Cesta pro zralé ovoce o kterém ostatní obyvatele Lewanu nevěděli by mi zabrala nejméně hodinu..má cesta však skončila pár kroku za městem, když jsem zahledla něco, co jsem nikdy dříve neviděla..“
na líčku elfky se sklesle nepřítomným výrazem se zatřpytila slzička jako hvězdný diamant za dopadu nejjasnějších paprsku slunce „tělo humanoidní, ale stavěné jen k zabíjení..duše toužící, ale jen po smrti… tak ohavné a zlé“ zašeptala s dopadem druhé slzičky na zem…
„Hleděl na mě zpoza hustých houštin..hladově pozoroval mé bezmocné tělo, když se já třásla strachy bez jediné vydané hlásky..když se však jeho nelítostné oči střetli s mými, jeho hladový pohled zcela otupěl a jeho mysl stejně jako tělo zaváhalo…nerozmýšlela jsem se dvakrát, proč bestie váha oddělit moji hlavu od těla a dala se na útěk“
„Běžela jsem co mi mladé nožky dovolily, ostré trny křovisek trhali mé oblečení i kůži a já chtěla být u své milované sestřičky více než kdy dříve..svírat ji v objeti a vědět že je vše v pořádku, že jsem v bezpečí.. proto mé rychle kroky směřovali rovnou k ni…“
„Dveře kostelíku byly na dosah..tolik jsem věřila ze už je vše v pořádku..tolik jsem věřila, že už se nemůže nic stát..tolik jsem věřila..tolik jsem věřila, že ji udivím…ale já neviděla vůbec nic.. jen co mé oči doputovali na lavici kde jsem se s ni podhledem loučila, ucítila jsem silnou, tupou bolest a má mysl usnula…“

„Když jsem se probudila.. bolest, bolest snad každého kousku těla a chlad kamenné podlahy.. ležela jsem uprostřed budovy s tváří k zemi“ „Přemohla jsem bolest a pomalu vstala abych zjistila..abych zjistila že.. má.. má sestřička..“ hluboké, duhově hnědé očka se jí začali rychle třást a z koutků se ronili dlouhé těžké slzy…
Po dlouhém tichu se vyplakané oči zavřeli a štíhlé tělo jako přízrak vstalo ze země..
„Má zpověď skončila Nistro“ .. „To že jsem utekla a roky trávila v lese jen a jen s tebou, skrývajíc se před zraky ostatních víš dobře“ zašeptala se zavřenýma očima..
„nech už tyhle vzpomínky navždy spát a nech mě žít svůj život…“ dokončila eflka
chmurným hlasem větu a levou, bosou nožkou pomalu vykročila… .

návrat na seznam příběhů

Komentáře hodnotících k příběhu
(vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie)
Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu
Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Raist - 5

Tato zpověď je velice pochmurná, ale má v sobě velké kouzlo upoutat čtenáře a v táhnout ho do toho malého kostelýka. Za úchvatnou poutavost ti přisuzuji plnej počet.
Enari nom - 5

Některé slovní obraty mi přijdou těžkopádné, ale je to příběh poutavý, proto si zaslouží vysoké ocenění.
Podrobný rozpis získaných ohodnocení:
známka 5: 3x

© Copyright 2002-2019 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist