Neznajíc své minulosti ani osudu hraje libou hudbu lidem v místním hostinci.
Však nějaké vzpomínky snad má. Zda li jsou skutečností je už jiná.
Hudba se stala její láskou a ta ji dodává odvahy do dalších dní. S ní je silná.
S ní má pocit že žije, že se téže nestala snem.
Bylo tomu nedávno kdy se narodila. Z dětství si pamatuje loď a svého pěstouna,
jež na lodi pracoval. Říkal jí Miriela. Tam poprvé našla lásku v hudbě. On
ji k ní přivedl. Sám uměl hrát. Naučil ji mnohému svému umění a ona jej zdokonalila.
Vzpomínala jak ji učil číst, zda li mluvila si nevzpomíná. Snad ano, ale není to
zase jen sen?
Vše v mlze zahalené toužíc po rodičích. Po těch co ji na svět přivedli. Vidí
jejich úsměvy ač tváře jsou rozmazané. Snad vnukla si tuto vzpomínku - udělala
ze sna skutečnost? Čas neúprosně letí a tak její pěstoun opustil její společnost
i svět. Už ji na lodi nic nedrželo a tak zůstala na pevnině kde právě kotvila.
Už dlouho hraje lidem a sem tam ji přibude zlatka navíc, ačkoli je hostinským
štědře placena. Jídlo jí dává, nocleh má a tak si nestěžuje. Nic ji nechybí. Ačkoli...
Vzpomínka na zemřelého pěstouna se jí vrací. Stává se snem jako ta o rodině z jiných
nocí. Vypravuje jí kde se vzala. Jen uvěřit slovům se zdálo být nemožné.
Už nemohla jen dále snít a rozhodla se vrátit na loď, která ji dopraví k ženě pěstouna.
Snad se jí zastesklo po houpavých nocích jako tóny její lyry snad ji omrzely stejné
dny které se opakovali. Na lodi ji muži uvítali. Její hudba se líbila všem. Znala pár
písní co lid přímo ovlivňovali. Jedna dávala síli a odvahy, jiná zase kolébala k
hlubokému spánku. Na ni si ani Sirény nedovolili.
Žena, již sešlá věkem, stále živa Mirielu v domově uvítala. Však jasné jí bylo když,
posmutněla, že její choť po světě svoji hudbu nerozdává. A tak ženě hrála místo něj,
a ona byla zase usměvavá. Však i pro ni si přišla kosa smrti. jednoho večera v poklidu
ulehla a druhého dne již nevstala. Pochovala ženu k domu a chvíli jej obývala.
Však zatoužila náhle po jiném světě. Po tom o kterém četla - o kterém ji pěstoun
vyprávěl. Jak moc je ten svět překrásný i ošklivý, klidný i bujarý. Svoji hudbou jej
zatoužila obohatit. Ovšem cesta drahá byla. Byl to daleký svět, přes bouřlivé moře.
Jen největší a nejsilnější lodě se odvážili plout do těch končin.
Vydala se do světa, znovu, s cílem získat toliko, aby ji loď odvezla tam k oněm snům.
Ke snům, o kterých nechtěla aby byli sny. Nedlouho na cestách potkala dva chlapce. Jistě
byli v nesnázích. Jeden zraněn a druhý neozbrojen a tak tedy začala hrát. Vše se
uklidnilo. Z dravých vlků byla hodná štěňátka. Pomohla a utekli než se vlci probudí
z opojení její hudby. Tak prvně poznala, že její hudba ovlivní i zvěř. Že i pro ně
je krásou. Tito chlapci jeden čaroděj a druhý bojovník s ní následovali cestu.
Zatímco čaroděj Miriele bezeslov rozuměl bojovník nikoli. Čaroděj jež se představil
jako Lévi, válečník byl jeho bratrem jmenoval se Sévi. Oba cestovali světem, co
pamatovali, svoji rodinu, stejně jako Miriela, nikdy nepoznali. Zdálo se snad, či to
bylo hudbou kterou hrála, že Lévi v Miriele zalíbení našel. Jedině on rozuměl jejím
tichým slovům, jenom on...
Avšak Miriela měla jiný cíl. V notách tak mnohdy tíživých z chlapci zcestovala svět
až nastal onen den kdy měla vše co k cestě konečné potřebuje. Těžké bylo loučení
oba chybět jí budou a jim zase ona a její hudba. Snad nikdy se nedozví zda-li
se Lévi opravdu zakoukal či to bylo její hudbou. Sévi byl vždy chladný na něm jako
by se hudba nepodepsala. Jako by ji neslyšel. Snad ještě není její hudba tak dokonalá
a silné neovlivňuje.
Houpajíc se v rytmu hudby na lodi míříc k Andarii. Obrovská loď, mnohem
větší než kdy viděla, odolávala rozbouřenému moři. Pasažéři naslouchali hudbě, kterou je miriela obdarovala, s úsměvy na rtech. K ránu Mirielu probudil letmý náraz. To signál
pro konec cesty byl. Je v přístavišti. Kvapem zabalila to málo co sebou měla a skoro
utíkala, aby se jí sen nerozplynul než se ven dostane. Jedno ji ale tížit nepřestalo.
A to slova ve snu svého pěstouna.
*Našel jsem dítě na prahu smrti. Snad zvěř by jej roztrahala kdybych nešel kolem. U
stromku potřísněném krví se zrodila hudba jménem Miriela. Usmála se na mne a má žena i
já na ni. To bůh nám seslal toto dítě, my své míti nemohli. Obdařil ji krásou a talentem,
avšak slova není schopna říci. Vše co povědět chce je zakleto v hudbě její. Co se stalo
tak strašného na onom místě bez lidu a plné krve? Snad jsi dítětem samotných bohů...*
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Neznajíc své minulosti ani osudu hraje libou hudbu lidem v místním hostinci. 