Nad Andorem zuřila silná vánice, v ulicích města nebylo vidět živou duši a přesto, když by se našel lepší pozorovatel, viděl by se plížit podél domů drobnou postavu, která v rukách nesla malý uzlíček. Nemusela si dávat až tak velký pozor, proto se jednou rozhlédla a otevřela poklop do stok. Ve vzduchu byly cítit splašky a zatuchlina, to jí bylo však jedno, už to chtěla mít za sebou. Chtěla pokračovat v životě, který vedla předtím, i když si bude muset dávat větší pozor. Dítě si nechce nechat, ale neměla tu sílu se ji jinak zbavit, proto si vybrala jednoho člověka, na důvěrně známém místě. Postarší chlapík už čekal, chtěl vědět, jestli to dítě bude hledat otec. Z ženy vypadlo, že se jedná o jednoho strážného z hradu, nijak významného. Chlapík byl spokojený a ženu propustil, ta se bez ohlédnutí vydala neznámo kam. Muž byl pracovně vytížený a tím pádem i slušně finančně zaopatřený, mohl si dovolit pronajímat celkem hezký dům a k tomu platit chůvě, aby se o tu malou starala, pokud bude pracovat a než bude dostatečně velká na to, aby mohla chodit do práce s ním. Jako jediný rozuměl bankovnictví a proto za ním chodili ti, kteří nechtěli být na očích. Pro všechny to byl Atman, bankéř cechu zlodějského. Holčičce se rozhodl říkat - Akylora.
Jak roky plynuly stávala se z Akylory zvědavá dívenka, která ráda poslouchala příběhy od strýců z cechu. Každý večer jí povídali nějaký příběh na spaní. Postupně se začala více zajímat, co dělají. Byla tak otravná, až ji začali učit. Snažili se k ní chovat jako k ostatním, ale přeci jen byla jedna z mála, která s nimi byla od nemluvněte. Když bylo Akyloře asi patnáct, zavítal do cechu mladík, později znám jako Arki Mourek. Akylora měla konečně někoho jejího věku, s kým mohla provádět lumpárny. O spoustě z nich se Atman nikdy nedozvěděl. Společně se zdokonalovali v kapsářství, až se jim povedlo, tím slušně živit, vlastně nic dalšího nepotřebovali dělat. Jenže to by byla strašná nuda a proto se začali věnovat umění trav. Ne jednou skončili s poleptanou kůží a Atman je musel vzít k léčitelům. Trvalo několik let, než byli úspěšní s nanášením jedů na zbraně a ještě v tom nebyli mistři. Sice byli nerozlučná dvojka, ale Arki se nechal umluvit a kývnul na nějakou práci pro cech v jiném městě, tenkrát se hodně pohádali. Akylora nechápala, jak může takhle spolupracovat s někým jiným. Trvalo dlouho, než mu odpustila a jejich přátelství se vrátilo do starých kolejí.
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Nad Andorem zuřila silná vánice, v ulicích města nebylo vidět živou duši a přesto, když by se našel lepší pozorovatel, viděl by se plížit podél domů drobnou postavu, která v rukách nesla malý uzlíček. Nemusela si dávat až tak velký pozor, proto se jednou rozhlédla a otevřela poklop do stok. Ve vzduchu byly cítit splašky a zatuchlina, to jí bylo však jedno, už to chtěla mít za sebou. Chtěla pokračovat v životě, který vedla předtím, i když si bude muset dávat větší pozor. Dítě si nechce nechat, ale neměla tu sílu se ji jinak zbavit, proto si vybrala jednoho člověka, na důvěrně známém místě. Postarší chlapík už čekal, chtěl vědět, jestli to dítě bude hledat otec. Z ženy vypadlo, že se jedná o jednoho strážného z hradu, nijak významného. Chlapík byl spokojený a ženu propustil, ta se bez ohlédnutí vydala neznámo kam. Muž byl pracovně vytížený a tím pádem i slušně finančně zaopatřený, mohl si dovolit pronajímat celkem hezký dům a k tomu platit chůvě, aby se o tu malou starala, pokud bude pracovat a než bude dostatečně velká na to, aby mohla chodit do práce s ním. Jako jediný rozuměl bankovnictví a proto za ním chodili ti, kteří nechtěli být na očích. Pro všechny to byl Atman, bankéř cechu zlodějského. Holčičce se rozhodl říkat - Akylora. 