Bylo krásné jitro a spanilá Rizzolavdra čekala s ostatními ženami na připlouvající lodě ve felunském přístavu. Jedna loď za druhou přirážely k dlouhému molu a z lodí vyskakovali ti, kdož přežili další námořní bitvu. Ženy stály a čekaly, nebylo slušné běžet svým mužům naproti a také se mnohé nedočkaly….
Ale už zahlédla velkou postavu svého milovaného muže a viděla, že žije a z očí mu září radost a štěstí, jeho pohled sklouzl na něco co Rizzolavdra svírala v náručí, a pak si znovu prohlédl její krásnou elfskou postavu….a vykřikl štěstím bez sebe… měl dítě. Pevně si ji objal a políbil ji na čelo……Máme syna Quessore a je celý ty….jen…..*usmála se*…je ještě maličký a ty jej skoro rozmačkáš……
Roky ubíhaly a návraty velkého bojovníka Quessora byly podobné, jen jednou radostnější po velkém vítězství a tu zase smutnější po prohrané bitvě….. ale na molu na něj stále čekala jeho krásná žena a dorůstající syn… Dostal jméno Daevy… což v jejich jazyce znamenalo odvážný a rozhodně mu nedělal hanbu. Nebyl jen odvážný, ale také nutně zvídavý a zbrklý jen co je pravda. Svůj zvědavý nos strčil kam to jen šlo a často jej musela matka hledat a shánět po celém ostrově. Léta ubíhala a z malého Daevyho se stával muž… nebyl tak mohutný jako jeho otec, ale byl silný a co mu chybělo na síle, dohnal svojí mrštností zděděnou po své elfské matce….Nespočetněkrát přišel domů dotlučený, mnohokrát jej přinesli přátelé polomrtvého, ale vždy měl v očích to poznání z nového a hrdost na vyhraný boj….A jednoho dne, kdy čekali společně s matkou na dlouhém molu na svého otce a manžela…..se nedočkali… jeho přátele procházeli kolem nich se skloněnými hlavami a až ten poslední se zastavil a položil před ně jeho široký mohutný meč. nemusel nic říkat, ženy a děti bojovníků tohle gesto dobře znaly… Quessor už nikdy nepolíbí svoji ženu a už nikdy nebude trénovat se svým synem…..Quessor s nimi zůstane jen ve vzpomínkách.
Daevy se po smrti svého otce rychle stal mužem a začal sám jezdit na výpravy svého lidu. Nebyla jiná možnost a doma jej už také nic neudrželo. Jizev na jeho těle přibývalo a jen jeho matka vždy se strachem čekala na molu na jeho loď. Jednou po návratu ji Daevy oznámil, že se vydá na výpravu s pár bojovníky a že to možná bude výprava poslední… Dlouho jej matka přemlouvala, ale nebylo to nic platné, jeho horká krev se doma zdržet nedala a tak se vydal na onu výpravu, která jej přivedla až ke břehům Andárie, kde jejich loď po silné bouřce byla sotva schopna plavby. Vítr si pohrával s roztrhanými plachtami a voda v podpalubí naznačovala, že dlouho už tahle loď na hladině nebude…..Ani neviděli odkud ta stvůra připlavala…jen slyšeli praskot dřeva a najednou se jejich loď ocitla nad hladinou…pak rána…třísky….křik…bolest….a nic….Když Daevy přišel k sobě, ležel na písčité pláži a ….byl sám…živý ale sám a netušil kde….zůstal mu jen opasek s dýkou, roztrhaná košile, kalhoty a strašná chuť do života…
Daevy šel už několikátý den, nevěděl jestli je na ostrově, nebo v nějaké cizí zemi. Zatím nepotkal ani živáčka a jen tušil, že kolem něj se již několikátý den pohybuje něco…nebo někdo. Kdo to nevěděl, ale říkal si, že lacino svůj život nedá. Vždy když se otočil měl pocit, že zahlédl někoho jak mizí mezi listy palem…..krajina kolem změnila svůj ráz…písčitý břeh nahradili stromy a louky….pak louky byly nahrazeny mechem a stromy zhoustly, až se z nich stala džungle. Daevy měl jen představu, že dál na sever musí někde žít lidé….jídlo se dalo posbírat a tak šel….pořád dál na sever…pořád za svojí vidinou nových krajů a nových dobrodružství….jen čím dál šel byl unavenější a utrmácenější a s větším počtem zranění a boláků…Náhle něco zaslechl…schoval se za strom a čekal….tiskl svoji dýku a ….za malou mýtinu vešel podivný tvor…postavou jako člověk…ale jako mrtvý člověk se šedivou kůží a za nim další o něco hnusnější…pak ještě kostlivec….tohle z jejich ostrova neznal…..přízraky se rozhlédly…nasály vzduch do otvoru, které někdy byly možná nozdrami a zamířili k jeho úkrytu. Nebylo možnosti na útěk, pohybovaly se rychle a neslyšně, Daevy stiskl dýku, do druhé ruky uchopil větev a vystoupil na mýtinu….nemrtví se blížili tiše k němu….napřáhl se po prvním z nich a v tom….na mýtinu přijel starý muž na koni a s mečem v ruce rozsekl kostlivci hlavu….pak to co někdy možná bylo živé nabodl na svůj meč a jen zavolal…..“tak mládenče do nich…nejsem už nejmladší“ a zasmál se. Daevy na nic nečekal a s dýkou a větvi v ruce se pustil do nejbližší zrůdy. Po chvilce bylo po boji. Na zemi leželi kosti a zetlelé ostatky čehosi čemu ten starý muž říkal….ghul. „No vypadáš živě…co tady bloumáš kolem hřbitova?“. Daevy se podíval na muže a jen tiše a unaveně syknul…“jak to mám vědět, že máte hřbitovy v lese“? No hned se nečerti, řekl starý muž a raději pojď odsud….
A tak se Daevy seznámil se starým Radeghastem….s městem Thyris….a vůbec se zemí zvanou Andarie…ale to už je trošku jiný příběh a ten Vám bude po čase snad vyprávět Daevy sám….
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Nolda - 5
Velmi povedený příběh.
Mrakoplas - 5
pěkné :)
Nexus - 5
Pěkně napsáno
Vesi - 4
Na můj vkus moc útržkovitý, nějaký chyby tam jsou a nic ve zlým, ale příliš mě to nesebralo.
Bylo krásné jitro a spanilá Rizzolavdra čekala s ostatními ženami na připlouvající lodě ve felunském přístavu. Jedna loď za druhou přirážely k dlouhému molu a z lodí vyskakovali ti, kdož přežili další námořní bitvu. Ženy stály a čekaly, nebylo slušné běžet svým mužům naproti a také se mnohé nedočkaly….