Aktuální dění Pro nováčky

Postavy 

Magie 

Herní mechanismy 

Výroba, předměty 

Hraní role Města a území

Neobyvatelná města 

Informace

Sylvanas

-> Charakterník

obrázek postavyBylo jaro a sluneční paprsky prozařovali krásu kolem. Na louce rostli květiny různých barev, ptáčci zpívali o nádherách tohoto světa. Stromy si šeptaly a lehký vánek se proháněl jejich, již zelenajícími se, korunami. Skupinka jelenů se pásla na okraji palouku. Beze strachu si pochutnávala na svěží travičce a nad hlavami jim tiše pluly sněhobílé obláčky. Náhle se lesem ozval tichý zpěv. Zněl, jako když kapky jarního deště dopadají na listy stromů, jako když si vánek pohrává s luční trávou. To elfka Naladriel se vydala do lesů pro jejich čarovné bylinky. Milovala to tu, a proto se dělila o svoji radost se všemi ostatními. Nejen se zvířaty, ale i se stromy a rostlinami. Lehce našlapovala na měkkém mechu a užívala si té nádhery. Když tu se před ní něco objevilo. Překvapením se zastavila. Promnula si oči, zda se jí to jen nezdá. Nezdálo. Na zemi před ní leželo malé děťátko. Elfí holčička s úsměvem chňapala po stéblech trávy. Náhle si však všimla opodál stojící elfky. V zelených očičkách se jí objevily slzy a ze strachu se rozplakala. Naladriel se rozhlédla okolo, nikdo jiný tu však nebyl. Usmála se na holčičku a pomalu si k ní klekla. Jemně ji vzala a přitiskla v náručí. „ Neplakej. Nemusíš se bát. Vezmu tě teď domů, moje maličká. Už jsi v bezpečí,“ šeptala jí Naladriel, dokud nepřestala plakat.

Elfí holčička se choulila v kolébce a spokojeně spala. Naladriel se na ni usmívala, ale její muž Dener už nebyl tolik usměvavý. „Možná že to elfka ani není. Jen se podívej na její kůži,“ zašeptal a dál si malé děťátko prohlížel. Naladriel se k němu jemně přitulila. „Nebuď takový. Je ještě maličká a nevinná. Jen se podívej na její ouška. Je to malinká elfka. No jen se podívej, jak je krásná,“ rozplývala se nad ní Naladriel. Dener se usmál a přikývl. „Tak dobrá. Máš pravdu. Přeci jenom nemusí být všichni stejní. Od teďka je naše,“ řekl nakonec Dener. Naladriel se nadšeně usmála a skočila mu kolem krku. „Naše maličká. Maličká Sylvanas.“

Sylvanas seděla u potoka a pozorovala rybky, jak pomalu plavou sem a tam. Vždy byla ráda v lese a pozorovala život v něm. Naslouchala tichému šumění vody a zpěvu ptáčků kolem. Vdechovala zhluboka opojnou vůni květin. Najednou kolem ni proletěl kámen a dopadl do potoka. Několik kapek dopadlo i na Sylvanas. Rychle se otočila. Za ní stálo pár chlapců a smáli se. Neměla je ráda. Zamračila se a vyplázla na ně jazyk. „Tohle nesmíte,“ vykřikla na ně a v očích se jí objevily slzy. Vyskočila a rozeběhla se domů. Naladriel zrovna vařila večeři. Sylvanas se k ní přitulila a chytla se ji za sukni. „Oni jsou na mě zlý,“ postěžovala si na chlapce. Naladriel se usmála a pohladila ji po vlasech. „To nic, maličká. Oni jednoho dne vyrostou. A ty také. Nedokáží pochopit ještě mnoho věcí,“ zašeptala uklidňujícím hlasem a znovu malou Sylvanas pohladila.

Sylvanas rychle vyrostla a nyní stála na palubě lodi. Povzdechla si a dívala se na rychle se vzdalující domov. Milovala to tu, ale nemohla zůstat. Zde pro ni už nebylo místo. Nechtěla opustit matku s otcem, ale bylo to tak lepší. Oni se stali její rodinou, přestože nebyla jejich. Nevadilo jí to. Byli na ni vždy hodní a snažili se ji i vychovat. Bála se toho, co přijde. Plula za neznámými, do neznámé země, do Andarie.

Objevila se v Lewanu, ani nevěděla jak. Všechno se jí míhalo jako ve zlém snu. Na chvíli zavřela oči a začala vnímat tu krásu kolem. Nesměle se pousmála a vykročila do nového života, který právě pro ni začal.

Seděla na lavičce, schoulená ve svém plášti. Déšť na ni bez přestání dopadal. Byla už celá promočená. Ale neměla kam jít. Utápěla se ve svém smutku a samotě. Po chvíli přestalo pršet a padl na ni velký stín. Vylekaně zvedla pohled ze země a zadívala se do černých očí. Cítila z nich chlad a něco, co nedokázala popsat. „Co tu tak sedíš,“ zeptal se ji elf a děsivě se usmál. „Nemám kam jít,“ zašeptala Sylvanas a schoulila se strachy ještě víc. „Tak pojď se mnou. Nemusíš se bát. Postarám se o tebe.“ Chytl ji jemně za ruku a táhl pryč z náměstí. Jeřábi před ním uskakovali z cesty a Sylvanas poslušně šla. Prokličkovali kousek lesem a objevili se u ubytovny. Elf ji vtáhl dovnitř a jemně popostrčil do malé komůrky. „Sice je tu málo místa, ale aspoň sucho. Jinak já se jmenuju Karstaag. A jak ty?“ Zeptal se elf a Sylvanas se trochu uklidnila. „Sylvanas,“ zašeptala a pousmála se. Karstaag ji opatrně pohladil. „Postarám se o tebe. Uvidíš.“

Karstaag seděl na lavičce a povídal si s nějakým mužem. Sylvanas proběhla okolo a zastavila se. Nesměle popošla blíž. Karstaag se na ni podíval a usmál se. „Ahoj lásko,“ pověděl ji a pomalu políbil. Sylvanas si začala pomalu prohlížet barbara. Ještě nikdy takového neviděla. „Tohle je moje družka Sylvanas,“ představil ji Karstaag a barbar se zazubil. „Těší mě, já jsem Elias,“ představil se zase barbar a jemně ji políbil na ruku. Obdivovala jeho svaly a vždy dobrou náladu. Ale přeci jenom milovala Karstaaga.

„Pojď, něco ti ukážu.“ Chytl Karstaag Sylvanas za ruku. Táhl ji lesem a zastavili se až u nádherné fontány. Sylvanas se zaradovala a posadila se na lavičku. Prohlížela si, jak se voda nádherně třpytí. Byl tu klid a ticho přerušovalo jen lehké šumění vody a stromů. Náhle se u stromů objevila veverka a pomalu přihopkala ke Karstaagovi. Chvíli si ho prohlížela a pak ho zatahala za plášť. Karstaag se po ní nevrle ohnal holí. „Zmiz,“ vyštěkl na ni. Ale veverka vyskočila na lavičku a posadila se Sylvanas na klín. „Ta je ale nádherná,“ rozplývala se nad veverkou. Pomalu ji pohladila po hebkém kožíšku. Veverka ji polechtala ocáskem a začala se tulit. „Ať vypadne nebo ji zabiju,“ vykřikl zuřivě Karstaag a vyskočil na nohy. Sylvanas se zamračila. „Dokud tu jsem já, tak jí nikdy neublížíš.“ Začala veverku bránit a víc si ji přitulila k sobě. „Až jednou povstane Nosferatus, tak mu budou všichni takoví sloužit,“ nedal se Karstaag přerušit a začal urážet bohyni Nistru. Náhle se z čistého nebe seslal blesk a udeřil přímo do Karstaaga. Veverka naposled polechtala Sylvanas a odhopkala do lesa. Náhle se z něj vynořil oživlý strom a ohnal se po Karstaagovi. „Urazil jsi Nistru. Zmiz, už tě tu nechci vidět,“ řekl hlubokým hlasem strom. Karstaag ještě zamumlal pár urážek a zmizel. Sylvanas si smutně povzdechla. „On není zlý. Jen má občas svoji temnou náladu.“

Sylvanas nikdy nevěřila, že žijí i zlí elfové. Ale čím déle žila s Karstaagem, tím více chápala, že on je právě takový. Začala se ho bát. Stále jí nadával, že pořád někde pobíhá a s každým flirtuje. Bylo jí líto, že si o ní myslel takové věci. Dokonce i jeho temná stránka se začínala objevovat častěji. Jednoho dne ale potkala Eliase s Karstaagem, jak se v Lewanu na náměstí o něčem hádají. Lépe řečeno Karstaag se hádal. Sylvanas se rozzlobila. Přestala toho mít už dost. Zvlášť když zaslechla věty o tom, že Karstaag Eliase zabije a jí může zavírat doma jak chce. Pár dní se nemohla rozhodnout, ale nakonec se rozhodla. Přišla za Karstaagem. Nakonec mu řekla, že s ním už dál žít nemůže. Karstaag dělal, jako kdyby mu to nijak neublížilo. Ovšem pak se otočil a jedním kouzlem jí zabil milovaného králíčka Kaniho. Sylvanas se rozplakala a rozeběhla se přemístit do chladného Imeru.

Nyní stála uprostřed nádherného domku. Krásně vybavený a útulný. Zadívala se na velkou postel, kde ještě v noci spal Elias. Usmála se a pomalu vyšla ven. Sníh pod jejími kroky zakřupal. Vydala se ke kobylce a jemně ji poplácala po krku. „Pojď, půjdeme se zase projet Akinko,“ řekla jí. Kobylka odpověděla zařehtáním a na souhlas pohodila hlavou. Sylvanas se znovu usmála. Měla ji moc ráda. A pána domku, vedle kterého stála, ještě víc. Vyskočila na kobylku a lehce ji pobídla. Pak se s úsměvem rozjela do nekonečné bělosti Imeru.

Čas dál pomalu plynul ve své neměnnosti. Vše by bylo dokonalé jako jarní květ, co vyroste na stromu za ptačího zpěvu. Ale na duši Sylvanas padal čím dál tím větší stín. Naléhavé volání ji táhlo zpět do Lewanu, do chrámu bohyně Nistry. Nemohla dál čekat, už nemohla. Slyšela jen to volání, co jí nedávalo chvíli klidu. Musela jít. Srdce jí rychle bušilo, když pomalu procházela malým hřbitůvkem, když vstupovala do portálu, i když stoupala po schodech nahoru na ostrov. Padla na kolena před runový kámen a sklonila hlavu. „Ach Nistro. Co mě to tak tíží? Voláš mě snad? Ach ano. Jsi tu tak sama. Možná že mě ani neslyšíš, ale já věřím, že i ty jednou zaslechneš má slova. Proč se vše kolem mě tak stahuje? Tak uvězňuje? Většina elfů už není to, co bývala. Mnozí neskloní hlavu před tvojí velikostí,“ zašeptala smutně a po tváři jí sklouzla slza. Jen jiskry u kamene jí odpovídali svou září. „Ale já tě nezradím. Vždy jsem tě uctívala a považovala téměř za svojí matku. I kdybych zůstala jediná, má víra v tebe neuhasne. Zůstanu vždy s tebou, přestože jsem zároveň tak daleko.“ A tak to šlo dál. Sylvanas se cítila čím dál tím víc bezmocnější. Seděla na ostrově jako v mrákotách. Naslouchala tomu tichu kolem a vnímala něco, co stále nedokázala pochopit. Volání ji sem táhlo stále více i více. Často se chodívala klanět Nistře a mnoho času trávila právě zde. V chrámu Nistry, kterou tak bezedně milovala.

návrat na seznam příběhů

Komentáře hodnotících k příběhu
(vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie)
Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu
Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Danik - 5

MOc se mi líbí. Taková malá telenovela :)
Vesi - 4

I romantika tady má svý místo. Odloučení od rodičů bez skřetů je velký plus! :)
Fafner - 5

Pěkné, originální,tak by to mělo vypadat ;)
Heratrix - 4

Helzky vytvořená atmosféra, slušný popis charakteru postavy. Škoda několika gramatických zaváhání, jinak dost dobré:)
Gamer - 5

Má to všetko čo to mať má. Začiatok, zážitky z Andarie a neurčitý koniec. Mne sa to páči! Plný počet! (gramatiku nemôžem hodnotiť)
Lilien - 5

Tenhle příběh mě hodně zaujal a chtěl jsem ho obodovat ještě než jsem měl možnost hodnotit. Ale pak jsem na to zapomněl. Takže pozdě ale přece. :)
Podrobný rozpis získaných ohodnocení:
známka 4: 2x
známka 5: 4x

© Copyright 2002-2019 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist