Narodil jsem se v Immeru. Mí rodiče byli jedni z mála lidí, kteří byli ochotni žít tak daleko na severu, jakožto i snášet hrubou náturu zdejších. V podstatě ani nevím, co mí rodiče na tom nehostinném místě hledali, protože jsem o ně v útlém věku přišel - za podivných okolností totiž zmizeli neznámo kam a od té doby je už nikdo nespatřil. Dlouhá léta jsem po nich pátral po celém světě a učil se válečnickému řemeslu, až mě pátrání dovedlo do podzemní jeskyně plné tvorů tak nebezpečných, že jsem sotva vyvázl s holým životem. Trvalo týdny, než mě dal felčar dohromady, zranění však byla tak vážná, že jsem musel pověsit válečnické řemeslo na hřebík. Naštěstí mé ruce zůstaly nedotčené a tak jsem se začal při rekonvalescenci věnovat řemeslu. Cesta to byla trnitá, zranění se totiž léčila pomalu a kvůli nějakému zpropadenému jedu z tesáku té bestie se dlouho znovu nečekaně otevíraly a začaly znovu krvácet. Stále jsem si říkal, že co mě nezabije, to mě posílí a tak jsem znovu a znovu převazoval rány, jen abych znovu a znovu krvácel a ocital se na hranici života a smrti. Trvalo to asi dva měsíce, než jsem naposledy zastavil poslední chabý pramínek červené tekutiny zmuchlaným kusem použitého obvazu a mohl jsem zase okusit, jak chutná svoboda a čerstvý vzduch. Vydal jsem se do Thyrisu hledat poctivou práci, jelikož jsem zaslechl zvěsti, ze se tam nachází největší důl na celé Andarii. Našel jsem tam ale mnohem víc, než jen hlubokou důlní šachtu a město rozpálené ostým sluncem. Našel jsem zde totiž skvělé přátele. A i když po svých rodičích stále marně pátrám, snažím se žít život tak, aby měl stále smysl. Ne každý totiž dostane v životě druhou šanci.
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Narodil jsem se v Immeru. Mí rodiče byli jedni z mála lidí, kteří byli ochotni žít tak daleko na severu, jakožto i snášet hrubou náturu zdejších. V podstatě ani nevím, co mí rodiče na tom nehostinném místě hledali, protože jsem o ně v útlém věku přišel - za podivných okolností totiž zmizeli neznámo kam a od té doby je už nikdo nespatřil. Dlouhá léta jsem po nich pátral po celém světě a učil se válečnickému řemeslu, až mě pátrání dovedlo do podzemní jeskyně plné tvorů tak nebezpečných, že jsem sotva vyvázl s holým životem. Trvalo týdny, než mě dal felčar dohromady, zranění však byla tak vážná, že jsem musel pověsit válečnické řemeslo na hřebík. Naštěstí mé ruce zůstaly nedotčené a tak jsem se začal při rekonvalescenci věnovat řemeslu. Cesta to byla trnitá, zranění se totiž léčila pomalu a kvůli nějakému zpropadenému jedu z tesáku té bestie se dlouho znovu nečekaně otevíraly a začaly znovu krvácet. Stále jsem si říkal, že co mě nezabije, to mě posílí a tak jsem znovu a znovu převazoval rány, jen abych znovu a znovu krvácel a ocital se na hranici života a smrti. Trvalo to asi dva měsíce, než jsem naposledy zastavil poslední chabý pramínek červené tekutiny zmuchlaným kusem použitého obvazu a mohl jsem zase okusit, jak chutná svoboda a čerstvý vzduch. Vydal jsem se do Thyrisu hledat poctivou práci, jelikož jsem zaslechl zvěsti, ze se tam nachází největší důl na celé Andarii. Našel jsem tam ale mnohem víc, než jen hlubokou důlní šachtu a město rozpálené ostým sluncem. Našel jsem zde totiž skvělé přátele. A i když po svých rodičích stále marně pátrám, snažím se žít život tak, aby měl stále smysl. Ne každý totiž dostane v životě druhou šanci.