Aktuální dění Pro nováčky

Postavy 

Magie 

Herní mechanismy 

Výroba, předměty 

Hraní role Města a území

Neobyvatelná města 

Informace

Aranka

-> Charakterník

obrázek postavyAranka není tak často ve hře jako moje první postava. Je to proto, že RP hraní malé holčičky má svoje specifika. A taky by se mi mohlo omrzet, a to by mi bylo líto, mám ji ráda :)

PS. Její čas běží jinak, než čas ostatních - stárne, jen když žije ve hře.
---

Aranka

Její veliké černé oči v kulatém, umouněném obličejíku na mne hleděly se strachem. Kolik jí mohlo být? Čtyři, pět roků, co já vím, já se v dětech proboha nevyznám. Celá se chudinka třásla, snad od chladu, říkal jsem si, ale dobře jsem věděl, že zimou to nebylo. Její maličké tělíčko bylo hubené a bohaté havraní vlasy jí z hlavy splývaly, jako by k ní ani nepatřily. Po chlebu, který jsem jí podal, se hladově podívala, ale vůbec se nepokusila vztáhnout ručku, jen si dlaní rozpatlala na tváři slzičky. Najednou spustila, hlásek jak konipásek, nebyla k zastavení a já jí skoro nerozuměl…


Stlejdo, nebíte mě, já… já nic neudělala! Nebudete mě bít? Nezavzete mě do díly? Nemůžete mě zavzít, já musím hledat blášku!

Co ste zíkal? Jak se menuju? Alanka. Sem Alanka a mám … asi sto loků. Hodně. Víc než sem měla v zimě. Maminka to zíkala… maminka… maminka moje… Ona to neudělala! Ploč jí ten pán chytil? Ona mu zíkala, že to nebyla ona! Já sem viděla tu dluhou paní, to ona to vzala. Moje maminka ne, moje maminka to nebyla! Ne a ne!

Pak mě ten dluhej pán dal na ten vůz a potom jsme jeli a já tam byla sama a nebyla tam maminka a teta a bláška a táta a maminka tam nebyla… a pak ta loď veliká… ten stlejda, co se menoval Kapitán mi dal placku a nebyla doblá, ani to pití. Tak sem mu to zekla a on na mě kšičel a musela sem do tmy… já se nebojim… já se nebojim… já se ne-…

Našla sem si tam postýlku, hlozně smlděla. Tam šecko hlozně smldělo. Plakala sem v postýlce po mamince mojí zlaté, milované a po bláškovi, až sem z toho usnula. A maminka psišla ke mně a zikala, Alanko, pamatuj, dycky dycinky budu tvoje maminka a ty si moje holka malá… dávej si pozol, lidi sou doblý, ale taky zlý! A to mi dobze zekla, potože pak pšišli ty stlejdové a ten hubenej stlejda zikal, hele ta malá coula, jaká vona je to už kočka – stlejdo, co je to coula? – no a koukal na mě a ty dluhý se smáli a zikali, že sem eště dítě, ale já nejsem zádný dítě, já už sem velká holka, mě to zikala maminka. Já už mám asi či nebo tyži loky nebo osum.

Mně se nelíbil, já se skovala do tý kůže. A ten stlejda oškyvej ale pak v noci pšišel ke mně a hlozně smlděl a svíčkou mi pokapal luku, dyž na mě koukal a motal se. A já zekla, ať de plyč, a on nešel a zikal, že si budem hlát a vlezl ke mně a pak mě začal mačkat a zikal mi ty malá coulo, ale mně se to nelíbilo. Já sem začala kšičet a kopala sem a kopala do něho a on mi ucpal pusu až sem nemohla kšičet a pak pšišel ten hodnej stlejda a kšičel na toho oškyvýho hubenýho a pak… pak on kšičel a on ho píchnul a on… on na mně zase spadnul a já nemohla vůbec kšičet a všude bylo… šude byla klef i z pusy a z bžicha, fuj, moc klefe. A hodnej stlejda mě dal jinam a pšiklyl mě a zek spi malá, zapomeň to šecko, to byl jenom oškyvej sen, neboj se vůbec.

Maminka zikala, dej si pozol na gadže, sou zlý, ale já myslim, že nejsou šecky zlý, tendle stlejda nebyl zlej a vy taky nejste zlej, žejo? Tendle stlejda mi láno zek malá, tady by ti nebylo dobze, pod se mnou, ty už se nějak potlučeš, ty si šikovná holka. A vyndal mě z tý lodě a dal mě na ulici a zikal běž, běž honem, nebo nás oba budou žlát žlaloky. A já ho chtěla zeptat, kde je muj bláška, ale on šel už plyč do lodě. A paks mě popadnul ty stlejdo, ale já tam nic nevzala, opalvdu. Já hledala mojeho blášku, on má lád takový cuklátka co měla ta pani na stánku, tak kdyby tam zlovna byl. Ale nebyl. Stlejdo, tak já si vemu ten chleba, můzu? A pak uz pudu plyč, já musím hledat mojeho blášku víš? On je velkej. Maminka dycky ziká: Bůh tě opatluj, stlejdo!


A zmizela, treperenda malá. Někdy je ten život na strážnici vážně zmotanej. Bůh tě opatruj, Aranko...

---

Později

„A ty malá, co tady děláš, takhle pozdě večer?“ zamračil se.
„Já sem byla plo mlíko, stlejdo. Tam je kláva, tam v lese. A já sem dostala zbánecek od hodný tety, abysem mohla plo to mlíko, víš? A já az to mlíko od tý klávy dostanu, tak já ho dám tetě a teta mi dá kolác, zikala!“
„A která teta? Ty tady máš nějakou tetu?“ zeptal se zmateně.
„Jéje!“ zasmála se zvonivým hláskem. „Já tady mám moc tetů! Já tady mám tetu Aninku, tetu Sylvinku, tetu Vesinku... stlejdo, a víze teta Vesinka je hodná teta? Ona má láda konícky, víš? A má žíbátko a žikala, az budes velká, Alanko, naucim tě jezdit na koníkovi. Ale já sem ji potom uz neviděla...“
Očička jí posmutněla. „Ale já uz sem velká a uz bysem mohla jezdit na koníckovi, zejo, stlejdo?“
„Nno, to bys asi mohla... A kde teda spíš?“
Naklonila se k němu, jako by se chystala prozradit veliké tajemství.
„Ale stlejdo, nesmís to zíct, aby se to nezakšiklo, jo?“ Chvilku čekala na odpověď, a když kývnul na souhlas, pokračovala.
„Já mám, stlejdo, DVĚ tety! Mám tetu Safflonku a tetu Foltunku! Bydlejí ve velikým domě a mají moc pláce a požád něco placujou. A zekly, ty můzes u nás bydlet, Alanko. A já budu velká a budu jim pomáhat placovat, víš? A taky budu umět žikat z luky jako maminka a žikat z koule jako babicka! Ceš žíct z luky?“

Pobaveně se zasmál a přikývnul. Natáhl k ní ruku a podal jí dlaň.
Chvilku si jeho dlaň prohlížela, vypadalo to, jako by si v ní opravdu četla.
„Ty si stlejdo bohatej stlejda. Más penízky a moc koníků. A más velikej dům, ale ses tam samotnej. A ses smutnej, zejo?“
Pohlédla na něj. Rozpačitě přešlápl.
„A co ještě tam píšou?“ pokusil se o žert.
Sklonila zase hlavičku k jeho dlani.
„Tady je cesticka a tady u ní je dluhá. A oni sly spolu, ale teď nejdou spolu. To je asi tvoje zena. Más zenu, stlejdo?“
Polkl naprázdno a zavrtěl hlavou.
„Ale ceš, zejo? Tady tudle, tu s tou cestickou. Jaj! Koukej se! Tady ty cesticky pudou zase dohlomady! Zase budes mít svoji zenu nazpátek...“
Pohlédl na ni nedůvěřivě, ale v jeho výrazu jako by něco zlidštělo, změklo.

„Stlejdo, tebe bolí noha, zejo?“
Pohlédl na ni překvapeně. „Ale jak to můžeš...?“
„Potoze si se plal... s... s medjedem. Plal si se s medjedem?“
„Ano, pral jsem se... s medvědem,“ přisvědčil ohromeně. „Ale to už je dávno, tos ještě chodila po houbách!“
Loupla po něm pohledem. „To asi ne, stlejdo, já houby nelada. Babicka jo, ta láda houby, ale já ne-“
„Počkej,“ zarazil ji v půli věty. „Jak jsi to říkala s tou tetou? Že se ke mně vrátí?“
„Vlátí,“ řekla prostě.
„Potoze se milujete,“ zahihňala se. „A budete mít sladbu!“
„Co že budeme...? Jo, TÁK!“ zrudnul.
„Na, tumáš, a děkuju ti! Moc děkuju!“ vykřikl najednou, vtiskl jí cosi do ruky, hvízdl na koně, vyskočil na něj a byl pryč.

„To byl ale divnej stlejda,“ zamumlala si pro sebe. Otevřela drobnou ručku. Na dlani jí ležel krásný, lesklý zlaťák. Usmála se. Strčila si ho do malého kapsáře za pasem.

„Musím za tetou Foltunkou a za tetou Saflonkou,“ zamudrovala potichu. „Potoze se jinak budou bát, ze mě sezlal lelen palohatej!“

„ Za tetou, za tetou...“ prozpěvovala si do kroku, jak bezstarostně poskakovala po pěšině, až jí dva cůpky poletovaly.


návrat na seznam příběhů

Komentáře hodnotících k příběhu
(vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie)
Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu
Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Enari Nom - 2

Pěkné, jen by to chtělo pokračování, určitě se nám tu nemotá osmiletá Aranka
Vesi - 5

Tak já hodnocení zaktualizuju, ale známku nechám ;)
Lilien - 5

Teda nečekal jsem, že zrovna tenhle příběh mě tak vezme. Ale člověk se začte a nemůže přestat. :) Piš dál.
Podrobný rozpis získaných ohodnocení:
známka 2: 1x
známka 5: 2x

© Copyright 2002-2019 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist