„A mami? Co je tohle za zvíře?“ zapíchla prst maličká, sotva šestiletá, dívenka do knížky.
„To je horská koza. Žije vysoko v horách, umí dobře skákat po skalách,“ trpělivě vysvětlovala žena středního věku a odložila stranou brk, aby si v rozepsané knize neudělala kaňku.
„A mami? Co je tohle za zvíře?“ ukázalo dítko pro změnu do jiných míst v knize.
Matka si dlouze povzdechla a protřela unavené oči. „Až to přepíšu, přečteme si ji spolu celou, ano? A teď běž taky chvíli ven.“
Malá Ryiah vyběhla jen v sandálkách ven a zamířila rovnou do lesa, kde právě číhal na vysokou na svém obvyklém místě její otec. Listí pod jejíma pádícíma nožičkama šustilo a větvičky praskaly. Nebylo tedy divu, že laň, která se dosud poklidně pásla, zvedla hlavu, zavětřila a s panikou v očích zmizela mezi stromy. Otec dívenky si povzdychl a odložil luk.
„Ry, kolikrát jsem ti řikal, že v lese musíš být tiše?“
„Hodněkrát, tati,“ zakňourala dívenka se svěšenou hlavou.
„Tak už si to konečně zapiš za uši a koukej,“ ukázal nahoru nad sebe, kde v koruně stromů začal stavět hnízdo malý ptáček. Otec ztlumil hlas, „víš, co to je za druh a čím se živí?“ Ryiah zakroutila hlavou a ponořila se do jeho vyprávění…
Dívenka rostla a rostla a její zájem o přírodu kolem sebe neutichal. Naučila se číst a psát, a tak mohla s prací své matce vypomáhat. Kontrolovala po ní opsané knihy a zároveň se z nich učila. O dalekých zemích, o místní zvěři, přírodě… Od svého otce pro změnu přejela vědomosti o lovu a přežití mimo bezpečí obydlených míst. Naučila se poslouchat ševelení stromů a splynout s přírodou.
Netrvalo dlouho a její znalosti nevyhledávali jen usedlíci z místní vesničky, ale i z těch okolních. Jednou potřebovali vypátrat zaječí nory, jindy zjistit, kde roste jaká bylinka… Ač ji toulky přírodou bavily, její krajina jí začala být těsná. Znala už každý kout, každý vykotlaný kmen či kamínek pod listím. Rozhodla se proto svou rodnou vísku opustit a vyrazit do světa.
Cestovala po království dlouhých 6 let. Nechávala se najímat na prozkoumávání krajin a mapování, jaká zvěř se v daných místech objevuje a kde roste, která rostlinka. Své poznatky pečlivě zaznamenávala do knih.
Až jednou, několik dní po jejích 35. narozeninách - snad Osud sám tomu chtěl - se dotoulala do přístavu, odkud právě odplouvala loď do města Thyrského v Andarijské zemi. Před lodí stál elegantně oblečený muž a o něčem hovořil s kapitánem lodi. Přiblížila se k nim a zaposlouchala se.
„Náš hrabě chce podrobný soupis zemi Andarijské.“
„Nejni možná, pane. Nikdo z nás neumí psát, navíc na zkoumání země nemáme čas. Musíme dopravit zboží včas,“ odvětil kapitán.
„Hrabě by velmi dobře zaplatil… „
Kapitán ovšem nesouhlasně vrtěl hlavou dál.
„Promiňte…“ odvážila se do hovoru vmísit Ryiah.
Oba muži se otočili a nejprve si mladou ženu ryšavých vlasů, které jako nezkrotný oheň plály kolem její hlavy až na ramena, přeměřili pohledem. Zdála se jim být… nespolehlivá, nedůvěryhodná. Snad za to mohla právě ta ohnivá barva vlasů, snad milion pih rozsetých po její tváři.
„Já vám to zmapuju… v přírodě se vyznám,“ mužovy oči se střetly se smaragdy v těch jejích. Trvalo dlouhou chvíli než promluvil.
„Hrabě chce zjistit, jaká tam žijí zvířata a kde, co vše tam roste… od stromů po plevel… Jak vysoké mají hory, … prostě vše. A zaplatí, až se vrátíš, samozřejmě!“ dodal značně nedůvěřivě, ale vypadalo to, že nemá jinou možnost, než jak splnit hrabětovo přání. Ryiah si ale s penězi hlavu nelámala a s radostí přijala.
A tak se Ryiah nalodila na loď plující do města Thyrského, země Andarijské, aby prozkoumala další svět…
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý