Aktuální dění Pro nováčky

Postavy 

Magie 

Herní mechanismy 

Výroba, předměty 

Hraní role Města a území

Neobyvatelná města 

Informace

Melyngar

-> Charakterník

Jak to všechno začalo..

Můj příběh začíná za horou Foriant, ve vesničce Sovergin.


Tma

Nesnáším ji. Bojim se jí. Neschovám se. Neuteču.

Bylo to v klášteře ve vesnici. Starší ze dvou mnichů, kteří se o mě starali, mi vysvětloval základy filozofie. Jak mě to nebaví. Celý dny sedět a poslouchat o učencích se jmény, co si nikdy nezapamatuji. Koukám z okna. Venku je nádherný den. Poslouchám zpěv ptáků a nedaleký potok. Unáší mě to do světa mé vlastní fantasie. Můj svět, má pravidla, má přání.
Mnich do mě šťouchá holí. Špatný vzpomínky na ni mám. Nikdy už nebudu krást jablka u Forcha v sadu. Poslouchám tedy znovu mnicha a snažím se odpovídat na otázky. Minuty běží. Jak dlouho tu sedím? Dny? Týdny? Roky? Je to nekonečné.. Konečně! Konec lekce! Venku se stmívá. Je chladno...zachumlal jsem se do róby a pospíchám do své komůrky.
Skoro rozrazím dveře, na malém nočním stolku mám talíř s chlebem a sýrem, hned vedle zase hrnek s vodou. Není to jídlo králů, ale stačí mi to. Najezený si lehám do postele a nechávám se unášet myšlenkami. Bojím se usnout. Nesnáším tmu.


Les

Příjemný. Chladný. Rozsáhlý.

Dnes mají kněží něco ve vesnici. Dostávají tam jako každou sobotu nějaké ty milodary. Ještě že s nimi nemusím. Procházím se lesem, vzduch tu voní a slunce tu vůbec nepraží.
Miluju tyhle procházky. Jen já a moje samota. Můj prostor. Moje místo. Chodím ke krmelci. Mám tam v trní malou pozorovatelnu. Často tam sedávám, někdy i celé hodiny, zvířata přicházejí a odcházejí. Nechápu to. Jak je jen mohou lidé jíst?


Slovo

Mocné. Vznešené. Drzé.

Ve vesnici je plno různých lidí. Nerad s nimi mluvím. Nerad cítím jejich pohledy. Mám rád samotu, ale i ta mě omrzí, a musím něco dělat. Jediná, s kým se dá mluvit, je Morten. Žena statkáře, žije kousek od mostu na té farmě. Nejde přehlídnout. Už z dálky se tyčí velké stavení s bílým štítem. Mám ji rád. Pokaždé na mě má čas. Dostávám i nějaké jídlo. Vaří moc dobře. Mluvíme spolu o mých myšlenkách i o farmaření a vaření. Vypadá pokaždé dost potěšeně, když jí chválím jidlo nebo práci. Ale jednou se urazila, pochválil jsem jí tělo. Nechápu proč a asi nikdy nepochopím. To je určitě tím, že je žena. Divné to stvoření.


Toto jsou cesty Melyngara...

Je mi dvacet. Kněží už mě do učení nenutí tolik jako dřív. Zaplať pánbůh. Ale jsem rád, až teď dokážu ocenit to, co mě učili, a mé procházky už nejsou jen bohapustým bloumáním po lese. Procházím se a užívám učivo v praxi. HA! Rulík, přímo přede mnou. Jak si dobře vzpomínám, nebudu na něj radši ani sahat. Je jedovatý a nerad bych pár kapek jeho jedu na prstech. To se pak dost špatně večeří. Popojdu dál a vidím bavlník. Sesbírám pár semenáčků a strkám si je do kapsy. Nikdy nevím, kdy se budou hodit.
Vracím se do kláštera. Je pozdní odpoledne. Mnichové sedí u krbu a popíjí víno, ostatně jako vždy. No co, však si to zaslouží na starý kolena.
Pokynuli mi, abych přišel za nimi. Mluví dlouze a rozvážně a co z toho? Co si mám myslet, když mi řeknou, že je čas, abych se vydal na cestu. To mě už nechtějí? Přiznávám, štvou mě, ale mám je rád. Asi potřebují klid. Nevím. Ale poslechnu. Posílají mě k nějakým Husitům. Hm, asi lidi, co chovají drůbež. Mám se vydat k Lewanu a pak dál po cestě, až narazím na jejich tábor. To půjdu aspoň dva dny! Lewan je na druhé straně mého lesa.
Musím se dobře připravit. Hlavně jídlo a vodu.


Tvá cesta nekončí, ale začíná

Po dvou dnech cesty lesem konečně narážím na Lewan. Je to nádherné město, ale ti obyvatelé...elfové, když je člověk vidí, má z nich respekt. Mluvit s nimi je jako mluvit se šlechtici. Mluví vznešeně a často v hádankách, zdá se mi. Ale cestu jsem snad pochopil dobře. Ten elf se asi vyzná v kartografii, vsadím se, že by byl schopen vyrobit mapu ze suchého listí. A elfky...mají na mě nějaký divný vliv. Když jsem je viděl poprvé, stál jsem jako přikovaný. Krásnější bytosti jsem nikdy neviděl a asi ani neuvidím.
No, měl bych pokračovat v cestě, než se setmí. Prý se mezi stromy motají nějací pobudové.


Začátek

Konečně. Vidím před sebou tábor. Zásoby došly a začíná se stmívat. Ale já to zvládl. Tábor není velký, ale vypadá jako dobře bráněná bašta. Nechtěl bych na ni útočit. Bouchám na vrata. Po chvíli otevře starší muž a ptá se, co chci. Jsem Melyngar a posílají me ze Sovergin, z kláštera. Muž se usmívá. Jsem Otec Gaston. Husita, Boží bojovník. Pojď dál, musíš být unavený.
Najedl jsem se a nechali mě spát v místnosti nad bránou. Nevypadají jako obchodníci s drůbeží, asi jsem se spletl. Ráno se mám setkat a jakousi Marií a Voxem. A bude se pokračovat v mém učení. To se opravdu náramně těším...no uvidím, třeba to nebude tak zlý, vypadá to na slušné lidi a tábor je dost honosný.


Přikrývám se zapůjčeným pláštěm a spokojeně usínám na měkké dece. Třeba se mi tu přece jen bude líbit...



návrat na seznam příběhů

Komentáře hodnotících k příběhu
(vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie)
Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu
Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Vesi - 5

Pravopis v pohodě, příběh mě na první pohled zaujal stylem, je vidět, že dobrej příběh nemusí nutně obsahovat přímou řeč, a přesto řekne vše. Pětka za drůbež! :D
Enari Nom - 4

Moc dobre, ale jeste tomu neco chybi.
Podrobný rozpis získaných ohodnocení:
známka 4: 1x
známka 5: 1x

© Copyright 2002-2019 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist