Aktuální dění Pro nováčky

Postavy 

Magie 

Herní mechanismy 

Výroba, předměty 

Hraní role Města a území

Neobyvatelná města 

Informace

Frantisek

-> Charakterník

obrázek postavyMůj táta byl dřevorubec a ochlasta, ve dne rubal dříví, v noci pil a rána problil. Máma byla věcně doma, starala se o jídlo, uklízela, prala, prostě typická ženská v domácnosti. Bydleli jsme blízko lesa a protože na mě nikdo neměl moc čas většinu času jsem trávil tam, do školy jsem nikdy nechodil, číst a psát sem se nenaučil, počitat leda tak na prstech, nikdy mi to moc nevadilo. Zato se sekerou jsem se naučil už brzo, táta potřeboval někoho kdo by za něj udělal práci aby mohl jít do hospody, takže jenom co sem udržel sekeru v ruce už sem se z lesa nehnul. Dětství uběhlo poměrně rychle, táta z přílišního pití umřel dost předčasně, i když sem ho neměl rád bylo mi smutno, byla to prvni velká rána...

V tý době mi bylo krásných 17 let. Matka snášela tátovu smrt celkem dobře, i když ho určitě měla ráda poslední dobou to s nima šlo skopce, několikrát jsem si všimnul matčiných nových modřin, rána od dřevorubce dokáže zabolet. Z lesa jsem se nehnul ani po tátově smrti, i když už tu nebyl nikdo kdo by mě k práci nutil teď to byla moje povinnost, musel jsem mámu uživit. Tyhle roky probíhali celkem rychle, poznal jsem alkohol, jasně napil jsem se i před tim ale až teď jsem se fakt pořádně ožral. Tý noci máma byla docela na nervy, nechtěla abych dopadl stejně jako táta, pít jsem nepřestal ale dával jsem si pozor. Brzo jsem měl ale ztrati i druhýho rodiče...

Už mi bylo 19 let, práce mi šla celkem od ruky, musel jsem si několikrát koupit novou sekeru tim svym neopatrným třískáním jsem jich už pár zničil. Vzhledem k tomu že jsem přes den kácel a večer jsem se vracel zbytej jako pes, neměl jsem moc čas na to co ostatní v mím věku. Těch pár rozmazlenců z vesnice který ještě pořád živili jejich rodiče. Spát do oběda, najíst se celej den se poflakovat a večer se spít do němoty, popravdě mě to ani nelákalo. Byl ale čas na další velkou ránu, celým krajem se šírila nemoc, jistě existoval lék ale nikdo krom bohatých si ho nemohl dovolit. Bohužel jí onemocněla i moje matka, celý dny a noci proležela v horečkách až se jednoho dne neprobudila, zemřela klidně, ve spánku....

Mámina smrt nikoho v té době nerozrušila, nikoho krom mě, byla to jen další ze stovek mrtvých, stovek hrobů na hřbitově v ten rok. Ta záhadná nemoc odezněla stejně rychle jako začala, zanechala po sobě jen vdovce, vdovy, sirotky a plné hřbitovy. I těm rozmazlencům z vesnice zmrzli úsměvy ve tváři když zjistili že se o sebe musí starat sami. Zůstal jsem v naší chalupě sám, konečně jsem měl krapet volnýho času, už jsem musel živit jen sám sebe. Seznámil jsem se s pár lidma, nikdy o mě neměli vysoký mínění, byl jsem pro ně jenom tupej, negramotnej dřevorubec ze zapadlý barabizny, nijak zvlášť sem to neřešil. Blížila se událost která mě měla dostat z tohodle proklatýho místa jednou pro vždy. Jako každý den jsem byl ten den v lese, tentokrát jsem měl nějaký čas tak jsem si nachvili zdřímnul, minulou noc jsem byl v hospodě takže jsem se ani nemusel divit když jsem se zbudil až v noci. Popadl sem sekeru a šel jsem lesní cestou domu, tenhle les jsem znal jako svý boty takže mi přišlo divný když jsem na jednou palouku uslyšel hlasy. Do tohodle lesa nikdy nikdo moc nechodil, natož pak v noci. Řekl jsem si že se podívam blíž, přišel jsem až k mýtině a schoval se za strom. Na palouku stáli dva chlapy, jeden byl oblečený celý v černym, sotva ho v ty tmě bylo vidět. Druhý, který stal čelem k mě, měl dlouhou tmavě červenou róbu. Měl taky divný uši do špičky, už jsem o takových lidech slyšel, elfové se jim říkalo, ale co si pamatuju tak kolem naší vesnice se nikdy žádnej neobjevil. Očividně se o něčem hádali, ten červený řval na toho v černým, ten se naopak zdál uplně v klidu. Moc jsem jim nerozuměl, ale vypadalo to že na sebe brzo vlítnou. Po delším řevu červenýho se ozval ten v černým, teď se mi zdálo jako bych slyšel uplně jasně, ty slova si pamatuju do dneška, řekl něco ve smyslu: "Takže teď, když jsme dokončili veškeré přípravy? Teď když ta nemoc co jsme rozšířili zmasakrovala polovinu tohodle údolí, opravdu teď chceš skončit?" Nevim co mě to v tu chvíli napadlo, rozum mi velil nevylejzat, zůstat ve křoví dokud si to dva nevyřídí, ale to co mě v tu chvíli popadlo byl vstek, nepřekonatelný vstek na ty dva chlápky. Popadl jsem sekeru a s řevem jsem se rozběhl směrem k nim, chtěl jsem zaseknout ostřím do zad černýmu a pak se vypořádat s červeným. Rychleji než jsem přepokládal se ke mě otočil ten v černým, v jeho tváři nebylo nic, ani známka emoce, natáhl ke mě ruku a něco zašeptal. Než jsem stačil cokoliv postřehnout letěl jsem tentokrát s řevem bolestí od něj a zastavil jsem se až o strom. Poslední co si pamatuju byl bolestnej řev toho elfa, pak už jenom tma...

Když jsem se probral bylo už světlo, byl jsem rozvalenej pod tim samým blbým stromem na tom samým blbým palouku, sekera byla zaražená do stromu opodál, bolelo mě opravdu celý tělo. Po pár minutách jsem se vyškrábal na nohy, nikdo už tu nebyl, na místě kde stál elf byla jenom kaluž zaschlí krve. Vytáhl jsem sekeru z kmene a vydal se k chalupě, v tý jsem zůstal dalších pár dní, sotva jsem se dokázal pohnout, několikrát ke mě poslali někoho z vesnice jestli vůbec nejsem mrtvej, když jsem nikoho neměl tak asi přemýšleli že by si něco přivlastnili. Když se můj stav konečně zlepšil dost abych mohl vstát vidal jsem se do vesnice, neměl jsem vůbec náladu na nějaký kácení. K mýmu překvapení bylo ve vesnici dost živo, přijeli zástupci armády a za kopcem prej tábořila velká ozbrojená jednotka. Něco se dělo, armáda dokonce pořádala krátkodobej nábor "na jednu akcičku", vzpoměl jsem si na rozhovor těch dvou na palouku a přihlásil se, jestli byla jenom malá šance že tam toho kouzelníčka potkam chtěl jsem tam bejt. A opravdu jsem ho ještě uviděl, zatim na posled....

Další den jsme se vydali na pochod, vzal jsem si s sebou jenom svoji sekeru, víc nic. Byl jsem v první linii, stejně jako všichni dobrovolníci, byly jsme vlastně jenom živej štít před ozbrojencema v těch svých naleštěných zbrojích. Cesta vedla směrem k místnímu hřbitovu, do poslední chvíle jsem si nemyslel že jdeme zrovna tam. Všichni vešli dovnitř a sešikovali se, místní hřbitov byl dost velký, pohřbívala se tu těla z celého okolí a ta epidemie zařídila že se musel několikrát rozšiřovat. Stáli jsme tam celu věčnost, připravený ale nevěděli jsme na co, všichni se jenom nervozně rozhlíželi po náhrobcích. Na střeše protější kaple se najednou objevila postava, celá v černém, tentokrát i s divnou hořící holí, dobře jsem toho chlápka poznal. Zase se mnou začal cloumat vstek, tentokrát jsem se už dokázal ovládnout vstek, věděl jsem že celá tahle malá armáda tu není jenom kvůli jednomu kouzelníkovi. Začal něco mumlat a máchat s tou svou holí ve vzduchu, vítr se snad zastavil, ke zděšení většiny sedláků se všechny hroby začli otevírat, vystupovali s nich smradlavý, zelený mrtvoli. Teď už to dávalo smysl, proto ta zatracená epidemie, mrtvoly se postavili do houfu naproti nám, ozbrojencí v zádu řvali povel k útoku ale většina sedláků byla podělaná strachy, mě už bylo všechno jedno, chtěl jsem se jenom dostat k tomu kouzelníkovi. Rozběhl jsem se jako první, těsně po mě i všichni sedláci, neměli na vybranou ze zadu je tlačili kupředu ozbrojenci. Jenom co jsem doběhl k zombie sekl jsem do ní, její hlava se odkutálela kousek dál, první setnutá hlava toho dne. Z boje si toho moc nepamatuju, marný rozkazi ozbrojenců, krev, řev sedláků umírajících sedláků, krev, pach tlejícího masa a zase krev.

Bitva skončila až pozdě k večeru, k mýmu překvapení jsem byl pořád na živu, což se nedalo říct o většině chlápků z vesnice, ani o pár vojácích. Všude se váleli těla, smrad z rozkládajících se těl ještě zesílil. Až teď jsem si uvědomil jednu věc, rozeběhl jsem se přes celý hřbitov až jsem dorazil k místu kde byla pohřbená matka, ležela tu mrtvola, se setnutou hlavou, první setnutá hlava toho dne, moje matka. Ještě ten den jsem mámu znovu pohřbil, nekromant co to měl všechno na svědomí se vypařil. Stmívalo se když jsem se z toho hroznýho místa vypařil. Dokráčel jsem domů, padl do postele a okamžitě usnul...

Tu noc jsem měl noční můru, už to bylo dlouho co jsem nějakou naposledy měl, viděl jsem svoji matku, živou jak něco kuchtí v kuchyni a pak tu mrtvolu bez výrazu který jsem to odpoledne usekl hlavu. Probudil jsem se brzo ráno, úplně spocenej. Vydal jsem se do vesnice, armáda už odjela, kvůli ní se znovu naplnil hřbitov, nechala po sobě to samé co epidemie, vdovy a sirotky. Už to tu nikdy nemělo být jako dřív, chtěl jsem pryč, musel jsem pryč z tohodle příšernýho místa. Ještě to odpoledne jsem zbalil nejdůležitější věci, barák jsem zapálil, už jsem se sem nikdy nechtěl vrátit...

Vesnici jsem opustil obchodní stezkou která přes ní vedla, věděl jsem že jejím směrem je nějaký větší město, ale jméno jsem neznal. Trmácel jsem se po cestě snad dva dny, nikde ani živáčka, začal jsem pochybovat že jdu správně. Třetí den mě ale vyvedl z omylu, ustlal jsem si pod vzrostlým stromem jako každou noc, ráno jsem se probudil kopancem do boku. "Tuhej neni" ozvalo se od někud nade mnou, bolestivě jsem otevřel oči, nademnou stálo tak 5 chlapů ozbrojených holema, sekerama a ruznýma kladivama. Zvláštní mi přišel jenom jeden z nich, divně se zašklebil a olízl dýku, asi si myslel že tak bude vypadat strašidelně, kdybch těsně před tim nedostal kopanec asi bych se mu spíš vysmál s představou co z toho jednou chytne. V tu chvíli mě jeden z nich nakopl znova "a v těch svých krámech taky nemá žádný prachy." Podíval jsem se směrem kde jsem si večer pokládal sekeru a všechno co jsem si vzal sebou, byly rozházený po okolí. Ještě něž jsem se otočil zpátky ke chlápkům jsem dostal třetí a poslední kopanec, zatmělo se mi před očima...

Probral jsem se v nějaký boudě uprostřed lesa, pomalu jsem se vyškrábal na nohy, v tý malý místnosti ve který jsem byl nebylo nic krom malýho okna. Vyšel jsem ven, před boudou bylo ohniště okolo kterýho seděla tlupa zbojníků. "Hele ta troska už se probrala." Jeden z nich vstal a zamířil si to přímo ke mě, připravil jsem se že mu jednu vlepim když po mě vystartuje ale on jenom prošel okolo. Zastavil se u boudy ze který jsem vylezl, těsně vedle vchodu ležel pytel na brambory. Došel až k němu a stahnul vršek, vevnitř ležel ten chlápek co si na cestě lízal dýku. "Tady Karel něco chytnul, celou noc probláznil až ráno natáh bačkory." Ušklíbnul jsem se. "Což ale znamená že potřebujem náhradníka." V tu chvíli ke mě přišel další a přiložil mi kudlu k zádům. "Mohl bys to bejt ty, trošku si dostal ale nic ti to neudělalo, něco vydržís, mohl by ses k nám přidat." Chlápek s dýkou přitlačil. "Ale být tebou tak bych se nepokoušel pláchnout nebo nás nějak zradit, my nemáme rádi zrádce nebo dezertéry." Neměl jsem na vybranou, na čas jsem se k nim přidal, vrátil my věci a sekeru, od tý doby jsem čekal na vhodnej okamžik k utěku. Se zbojníkama jsem se moc neseznámil, nechtěl jsem. Za pár dní, k večeru když všichni seděli kolem ohniště a já seděl u boudy a brousil sekeru, se někdo objevil mezi stromama. Byl ve stínu nebylo poznat kdo to je, ale určitě to nebyl nikdo banditům známej, zbojníci vzaly sekery, hole a palice a rozběhli se k němu. Vzduchem zasvištěl šíp a probodl prvního zbojníka, o chvili pozdějš následoval další, z křový vyběhl velkej vlk a zakousl se jednomu zbojníkovi do ruky. Byla to jatka, po tom co jsem se vzpamatoval jsem se rozběhl pryč do lesa. Běžel jsem jak o závod, věděl jsem že pokud zpomalim bude to moje smrt, do stromu vedle mě se zabodl šíp, ten divnej chlápek asi odrovnal zbytek banditů a šel po mě. Musel jsem běžet víc jak půl hodiny, svalil jsem se na zem, on takovej dlouhej běh lesem se sekerou v ruce a lučištníkem za zadkem není nic příjemnýho. Chvilku jsem ležel a nic se nedělo, setřásl jsem ho...

Další den jsem pokračoval v cestě, měl jsem štěstí a brzo jsem našel cestu, nevěděl jsem ale kam, vydal jsem se po ní. K večeru jsem dorazil do malý vesničky, byla hodně podobná tý naší, našel jsem hostinec a zalezl do stáje vedle ní. Probudil jsem se až kolem oběda, vyšel jsem ven ze stájí a prošel si vesnici, byl tu kovář zaměřenej spíš na srpy, kosy a jiný zemědělský věci, krejčí a koželuh, nic zvláštního. Zašel jsem ke kovářovi a nechal si pořádně opravit a nabrousit sekeru, za poslední peníze jsem si u koželuha koupil pobitou koženou zbroj. Kdyby mě v mím stavu někdo napadl neměl bych moc šancí. Poptal jsem se pár lidí navedli mě na další cestu, prej že vede do "Andoru", já se nikdy o okolní města moc nezajímal ale tenhle název mi byl povědomý. Vydal jsem se na cestu, kupodivu nebyla nijak dlouhá. Brzo jsem stál před bránou Andoru, město to bylo už dost veliký, vůbec jsem se v něm neorientoval. Bylo tu plno obchodníků, většina měla obchody bez dveří jenom chyběl kus stěny. Procházel jsem mezi nima, když jsem se blížil k další podobný budově bez rozmyslu jsem zabočil přímo do vchodu, pod nohama jsem měl prázdno. Ta budova nebyl obchod byl to vchod do stok, propadl jsem se do hnusný, smradlavý díry plný krys, divných barevných hlenů a bůhví čeho dalšího. Naštěstí jsem měl při sobě sekeru, slizy šli s cesty rychle, brzo jsem přišel na to že na je nesmim sekat zvrchu ale ze strany, jinak se rozdvojili a měl jsem tu hned dva. S krysama to bylo horší, myslel jsem si že jsem viděl už hodně ale takový krysí lidi byly vázně nad mí chápání. Pokud byly neozbrojený šlo to dobře, horší bylo že některý měli i zbraně a byli ve velkým počtu. Soustavným sekáním a utíkáním jsem se dostal k východu, vylezl jsem z toho smradu někde za městem, za zádama jsem měl pár okrajových baráků, to byl zas dneska den...

Osvědčený místo na přespání mi byla znova stáj před hospodou, tahle byla docela malá ale bylo to lepší než nic. Procházením po městě jsem se dostal až k místnímu hřbitovu, byl o dost větší něž ten náš. Vyspovídal jsem hrobníka, prý tu taky řádil nekromant, podle popisu ten samý co u nás, ale co víc dozvěděl jsem se že má hrádek na sever v horách. Druhej den jsem se vydal tim směrem, šel jsem dlouho ale dorazil jsem k průsmyku který mi hrobník popsal. Skály se tyčily vysoko v neby a byly mezi němi propleteny pavučiny, obrovské pavučiny, za tím vším se tyčila velká věž. Váhal jsem dlouho ale nakonec jsem se vydal dál. Věděl jsem že ty pavučiny neznačí nic hezkýho, šel jsem přikrčený, sekeru v ruce opatrně jsem našlapoval. Za sebou jsem uslyšel cvakání kusadel, rychle jsem se otočil, předemnou se spouštěl obrovskej pavouk, měl snad dva metry, kusadla jako meče z kterých odkapával jed. Věděl jsem že přežije ten co bude rychlejší, vystartoval jsem proti němu, pavouk se přehoupl a skočil za mě. Rychle jsem se otočil ale pavouk mě kousl do nohy, zařval jsem bolestí ale zasekl jsem pavoukovy sekeru do hlavy, klesl k zemi. Doplazil jsem se ven z průsmyku a svalil se pod strom, jed účinkoval rychle, tušil jsem že to asi bude můj konec, stratil jsem vědomý...

Probral jsem se v Andoru, v malý budově, pochvilce ke mě přišel chlápek v róbě, zřejmě léčitel a vysvětlil mi co se stalo. Našel mě nějaký lovec, měl jsem štěstí, do té oblasti prý moc lidí nechodí. Dovlekl mě sem právě včas, moc dlouho bych už bez pomoci nevydržel. Další den jsem už mohl vstát, jed byl pryč a kousanec na noze se hojil rychle, zaplatil jsem posledníma měďákama co jsem měl léčiteli a vydal jsem ven. Teď to nevyšlo, ale ty mí sekeře neutečeš, počítej s tim kouzelníčku že já tě jednou dostanu, s touhle myšlenkou jsem se ztratil v ulicích Andoru...

Byl jsem v Thyrisu, zrovna jsem počítal peníze za nějaký prodaný dřevo. Šel jsem k portalu a nadával na vedro, já bych vážně tady v tom vedru žít nemohl. Portálem jsem se přenesl přímo do Andoru, že si ty peníze pro jistotu schovam. Jaký to bylo překvapení když se mi tu přímo před ksichtem producírovala nějaká zombie nebo ghůl nebo co to bylo. Sekera mi ze zad letěla rychlostí blesku a už jsem si to štrádoval k tý potvoře, říkal jsem si že jsem ještě dneska neudělal dobrej skutek. Bohužel se přímo předemnou oběvilo další překvapení, chlápek a ženská co toho ksindla bránili. Nechápal jsem to, nechápu to do teď, byl to nemrtvý, zrůda, nestvůra a ty dva ho bránili. Ten chlápek se dokonce převlíknul do brnění a chtěl se rvát za městem. Když jsem se s těma dvěma hádal tak ta potvora stejně nezmizela, byl jsem na ně tak rozčílenej že měla šanci, ale neutekla. Možná si ten ghůl myslel že ho ty dva ochrání, co to povídam, nemrtvý přece nemyslí. Athon ví proč neutekl, brzo ale poznal jak chutná moje sekera. Ještě ten den jsem zbalil všechny svý věci na koně, ve městě kde jsou nemrtvý já žít nebudu, moc špatných vzpomínek. A už vůbec nebudu žít ve městě kde ty potvory ještě brání! Uvědomil jsem si kde jsem poslední dobou trávil nejvíc času - Thyris, to vedro teď nevypadalo oproti nemrtvým zas tak špatně...

návrat na seznam příběhů

Komentáře hodnotících k příběhu
(vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie)
Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu
Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Heratrix - 5

Jo! Díky za fajn počteníčko. Takhle nějak by to mělo vypadat. Originální, vtipné, čtivé a máto hlavu i patu.
Vesi - 5

V tomto případě jsem moc ráda, že se někdy i spletu v hodnocení podle dojmu ze jména! Snad není co vytknout, jasná 5.
Podrobný rozpis získaných ohodnocení:
známka 5: 2x

© Copyright 2002-2019 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist