Z dálky bylo slyšet hukot kopyt přijíždějících po venkovské silnici. Déšť pleskal o skla okenních tabuli a blesky se z nebe míhaly, třískajíc plnou silou o zem. Tma se nesla okolím a vzdálení jezdci se blížili k malému staveni, ze kterého se řinuly hlasy různých lidi... Jezdci přijeli před stavení a zjistili, že to je malá venkovská hospůdka, proto se rozhodli zavítat na toto místo, usušit věci po dlouhé cestě a sníst něco dobrého… Když vstoupili dovnitř, hlasy tamního osazenstva najednou ztichly a většina lidi se podívali do dveří… Par připitých celodenních a vlastně i celoživotních návštěvníků bylo jako vždy nameteno pod obraz, takže bud spali nebo nemohli zvednout své těžké hlavy z masivních dubových stolů… Hospodský zažehnal nastalou situaci a hned usadil pany ke stolu a nabídl jim něco k jídlu a pití… V rohu místnosti v přítmí seděla postava, ne přiliž vysoká, mírně přihrbena, s kápí přes celý obličej. Z dlouhého rukávu ji trčely jen kostnaté ruce a o zeď měla opřenou kosu… Starší paní, posedávající u krbu vyprávěla bájné pověsti přecházející z generace na generaci a kolem ní posedávalo pár dětí, bez dechu hltajících každé její slovo. V protějším rohu místnosti seděla mlada elfka, vypadající velmi křehce a bylo zřejmé, že je obtížena blahoslaveným darem. Byla celá zpocena a neklidně oddechovala. Zajímavé bylo, že se jí nikdo nevěnoval, vypadalo to že žáden z mužů k ní nepatří… Pár chlapů u kruhového stolu hrálo karty a u baru postávalo několik barbaru pořvávajících písně obdobné prasečímu chrochtání… „Nistro stůj při mně " zamumlala elfka, v tom někdo z hostů zvolal: „Ona rodí … V tom vstala od stolu stará žena a belhavým krokem se k ní připotácela. Prohlédla si jí a poručila, ať ji chlapi odnesou do nějakého volného pokoje. Hostinský to zavrhl, že nemá volné pokoje pro líne elfky, které nemají ani na manžela natož na nocleh a sedí jen při chlebu a vodě. Jeden z tajemných jezdců spatřiv co se stalo, třískl pěstí o stůl a hodil hostinskému pár zlaťáku, ať ji uloží do nějakého pokoje. Tak se chlapi s elfkou v rukou vydali za hostinským, jenž ji nechal uložit do toho nejhoršího pokoje v celém hostinci, kde začala rodit. Porod trval do časných ranních hodin, když začínalo svítat elfka porodila syna. Při tom promluvila nějakou formuli a vyčerpaná naposledy vydechla... Byl maličký a v očích se mu již nyní zračil klid. Stařenka dítě zabalil do deky a poprosili matku, která měla také dítko, jestli by se nemohla postarat pres noc i o tohoto chlapce. Ráno, když kohout začal zpívat své probouzející písně se při snídaní rozneslo, že elfka umřela a zanechala po sobě syna. Muž sedící u krbu s kosou už chyběl. V hospodě se lidé bavili mezi sebou o tom, co s nebohým dítětem bude. Muž zahalený v kápi z družiny záhadných jezdců přistoupil k hostinskému, zaplatil mu a tiše mu něco pověděl. Hospodský řekl své manželce, ať přinese dítě… po par vteřinách se žena vrátila i s maličkým… v tom se od stolu zvedlo zbytek mužů v kapiích a tajuplně se dívali na dítě… Ten první asi jejich vůdce hodil hospodskému vak plny zlaťáku, vzal dítě a vyšel ven, zbytek jezdců ho následoval… Nasedli na koně a zamířili směrem od moře k dálným horám, kůň, na kterém sedel velitel byl tmavě hnědý a z boku bylo na jeho kůži vypáleno Beliar… V hospodě se ještě chvíli hovořilo o věcech, které se v posledních hodinách udály, a tajemní jezdci ujížděli do dalekých krajů …
Michael se probudil náhle. Všechny smysly měl nastražené a srdce mu prudce bušilo. V první chvíli neslyšel nic než sykot a hučení větru, dorážejícího na koruny stromu. Ale pak najednou zaslechl zvuk, který ho probudil. Bylo to vysoké skučení – nelidský výkřik, stoupající a klesající ve větru.
Tiše slezl z postele, vklouzl do róby, kožených bot a pláště táhnoucího se až k zemi a přikradl se k oknu. Přiložil ruce k oknu a skrz tenké tabulky ručně foukaného skla vykoukl ven. Byla tam ještě noc, ale pod jeho domem se nejasně mihotalo nějaké světýlko. Proto potichu sestoupil do spodního podlaží a vystoupil před dům. Chlad, který ho ovanul, byl nepříjemně mrzutý na tuto dobu. Pomaloučku prošel pod klenbami svého domu a namířil si to přímo k místu, kde viděl skomírající světélko. Prošel kolem několika starých velikých stromu, až se ocitl na malém paloučku, kde leželo na zemi pár větších kamenů. Přišel blíže, ale světylko tam již nebylo. Nebo snad ano? Posadil se na jeden z kamenů a zahleděl se na nebe. „ Matičko co měl znamenat ten sen?“ pověděl, ale v tom zaslechl někde poblíž zase ten stejný zvuk, který ho vzbudil, proto vstal a šel k místu, odkud se linulo již mnohem slabší skučení. Za stromem spatřil již velmi matně svítící bludičku. Přiklekl a pomalu k ní vztáhl ruku. Bludička pomaloučku doplula vzduchem na jeho ruku a jemně zablikala. „ I vy mi milí tvorové cítíte sílu zla, které se blíží?“ řekl Michael a pohleděl na bludičku.“Michaeli střež se. Nejen že zlo cítíme, ale s každým opadnutým lístečkem z posvátného stromu umírá více a více tvoru s ním spojených. Nejprve to jsou bludičky a víly, ale nakonec to budou i elfové a v neposlední řadě i ostatní rasy tohoto světa. Tolik zla je všude na světě“ na chvíli se bludička odmlčela a tichounce zasténala.“ Musíme někam, kde zlo není až tak silné. Pouze na jednom místě je cí….“ znovu zastenala, ale o kolik to bylo tišeji stejnou mírou i bolestivěji.“ Posvátný strom musíte … n … os … hlede … Kh…ny … dini … mohou pou … ma … iiii … „ s vyslovením posledních slov bludička jen tichounce pískla a v malém záblesku se rozplynula v mlhu a zmizela odnášená větrem. „ Zatraceně už … „ vyhrkl Michael a rozběhl se k domovu.
Otevřel vstupní dveře a vešel do místnosti.“Michaeli?“ přikrývky zašustily, když si Quilandil sedal. „Kam jste šel tak pozdě v noci?“ otázal se Quilandil. „Poslouchej Quile. Zdál se mi divný sen“ odpověděl Michael.“Ano, pane Michaeli prosím povězte mi ho, nevypadáte zrovna klidně“ odvětil Quilandil.“V tom snu jsem viděl ženu. Byla celá v zářící bíle aureole. Pak jsem najednou spatřil posvátný strom v zuboženém stavu. Pak jsem najednou šel lesíkem kolem stád lesní zvěře až k pláním, které byly na druhé straně obklopeny mořem. Všechna zvěř tam vypadala tak šťastně. Z žádného tvora nebylo cítit ten stejný strach, jako pociťuji zde v okolí. Pak mne probudil výskot umírající bludičky“ a dopověděl mu, co se venku stalo.“Ted půjdu spát a co nejrychleji to bude možné, musím jednat.
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Z dálky bylo slyšet hukot kopyt přijíždějících po venkovské silnici. Déšť pleskal o skla okenních tabuli a blesky se z nebe míhaly, třískajíc plnou silou o zem. Tma se nesla okolím a vzdálení jezdci se blížili k malému staveni, ze kterého se řinuly hlasy různých lidi... Jezdci přijeli před stavení a zjistili, že to je malá venkovská hospůdka, proto se rozhodli zavítat na toto místo, usušit věci po dlouhé cestě a sníst něco dobrého… Když vstoupili dovnitř, hlasy tamního osazenstva najednou ztichly a většina lidi se podívali do dveří… Par připitých celodenních a vlastně i celoživotních návštěvníků bylo jako vždy nameteno pod obraz, takže bud spali nebo nemohli zvednout své těžké hlavy z masivních dubových stolů… Hospodský zažehnal nastalou situaci a hned usadil pany ke stolu a nabídl jim něco k jídlu a pití… V rohu místnosti v přítmí seděla postava, ne přiliž vysoká, mírně přihrbena, s kápí přes celý obličej. Z dlouhého rukávu ji trčely jen kostnaté ruce a o zeď měla opřenou kosu… Starší paní, posedávající u krbu vyprávěla bájné pověsti přecházející z generace na generaci a kolem ní posedávalo pár dětí, bez dechu hltajících každé její slovo. V protějším rohu místnosti seděla mlada elfka, vypadající velmi křehce a bylo zřejmé, že je obtížena blahoslaveným darem. Byla celá zpocena a neklidně oddechovala. Zajímavé bylo, že se jí nikdo nevěnoval, vypadalo to že žáden z mužů k ní nepatří… Pár chlapů u kruhového stolu hrálo karty a u baru postávalo několik barbaru pořvávajících písně obdobné prasečímu chrochtání… „Nistro stůj při mně " zamumlala elfka, v tom někdo z hostů zvolal: „Ona rodí … V tom vstala od stolu stará žena a belhavým krokem se k ní připotácela. Prohlédla si jí a poručila, ať ji chlapi odnesou do nějakého volného pokoje. Hostinský to zavrhl, že nemá volné pokoje pro líne elfky, které nemají ani na manžela natož na nocleh a sedí jen při chlebu a vodě. Jeden z tajemných jezdců spatřiv co se stalo, třískl pěstí o stůl a hodil hostinskému pár zlaťáku, ať ji uloží do nějakého pokoje. Tak se chlapi s elfkou v rukou vydali za hostinským, jenž ji nechal uložit do toho nejhoršího pokoje v celém hostinci, kde začala rodit. Porod trval do časných ranních hodin, když začínalo svítat elfka porodila syna. Při tom promluvila nějakou formuli a vyčerpaná naposledy vydechla... Byl maličký a v očích se mu již nyní zračil klid. Stařenka dítě zabalil do deky a poprosili matku, která měla také dítko, jestli by se nemohla postarat pres noc i o tohoto chlapce. Ráno, když kohout začal zpívat své probouzející písně se při snídaní rozneslo, že elfka umřela a zanechala po sobě syna. Muž sedící u krbu s kosou už chyběl. V hospodě se lidé bavili mezi sebou o tom, co s nebohým dítětem bude. Muž zahalený v kápi z družiny záhadných jezdců přistoupil k hostinskému, zaplatil mu a tiše mu něco pověděl. Hospodský řekl své manželce, ať přinese dítě… po par vteřinách se žena vrátila i s maličkým… v tom se od stolu zvedlo zbytek mužů v kapiích a tajuplně se dívali na dítě… Ten první asi jejich vůdce hodil hospodskému vak plny zlaťáku, vzal dítě a vyšel ven, zbytek jezdců ho následoval… Nasedli na koně a zamířili směrem od moře k dálným horám, kůň, na kterém sedel velitel byl tmavě hnědý a z boku bylo na jeho kůži vypáleno Beliar… V hospodě se ještě chvíli hovořilo o věcech, které se v posledních hodinách udály, a tajemní jezdci ujížděli do dalekých krajů …