Rozhlédl se po světnici a v duchu povzdechl: „Vypadá skoro jako tátova dílna...snad až na ty bedny s nápisama.“ Opřel si hlavu a začal vzpomínat...
Jeho první vzpomínka patřila právě otci. Silný chlap, zarostlý, na sobě nezbytnou kovářskou zástěru, a vždycky voněl syrovým dřevem. Barbar se pousmál. Jako pětileté dítě si myslel, že každý dospělý muž musí mít fousy a právě takovou zástěru. Když se navečer vracel z dílny, vždycky se mezi dveřmi zeširoka usmál na ženu a děti, jednoho po druhém je vzal do náruče a řekl: „Konečně doma!“ Pak všichni společně seděli u večeře, povídali si o tom, co bylo i co bude, smáli se spolu i mlčeli, jako by tomu ani nikdy nemělo být jinak.
Máma byla otcův dokonalý protiklad. Elias si vždycky myslel, že přesně takhle musí vypadat víly, téměř průsvitná pleť, světlé vlasy, nevysoká, drobná, a při chůzi jako by se snad ani nedotýkala země, jako by se vždy vznášela kousek nad zemí. Jednou se jí na to zeptal a její odpověď ho velice překvapila.
Prvně se zarazila, ale pak se na svého syna usmála a řekla: „Pojď sem, posaď se. Povím ti, jak jsme se s tatínkem seznámili. Já jsem se svými rodiči odmalička žila v jednom městě daleko odsud, v krajině, kde nikdy není zima a daří se tam všemu, rostlinám i zvířeně.“ Matka se zasněně usmála. „Měli jsme krásný dům, celý z bílého mramoru, žili jsme si dobře. Otec byl ve správě města a matka vedla školu, kam chodila velká část leronských dětí. I já do ní chodila.“ Zeširoka se usmála. „Krásné časy dětství...“ Nostalgicky si povzdechla. „Pak jsem dorostla do dospělosti a očekávalo se ode mě, že si najdu manžela ve vyšších kruzích.“ Po této větě se matka zamračila. „Mně však ti nafoukanci nic neříkali, hnusili se mi, všichni tak povrchní, nanicovatí a beznadějně hloupí, schopní mluvit jen o své moci a o tom, kolik mají peněz a co všecko si za ně můžou koupit! Byla jsem si jistá, že žádný z nich si moje srdce nikdy nezíská. Tak utíkaly dny i měsíce a já čím dál hůř odolávala naléhání rodičů, abych už si vybrala svého nastávajícího. Jednou do leronského přístavu připlula nákladní loď ze severu. Ve městě to vzbudilo rozruch, protože všichni muži z posádky vypadali, podle slov obyvatel Leronu, jako „divoši a zvířata, a považte, na palubě jsou i ženy!!!“ Ty řeči ve mně probudily zvědavost. Jednou jsem doma řekla, že se jdu projít do parku, ale zamířila jsem rovnou k přístavu. Pár kroků před molem jsem se zastavila a pozorovala smějící se hlouček námořníků. Vůbec nevypadali jako divá zvířata, naopak, působili mnohem přívětivěji než mnozí uhlazení leroňané. Jeden z nich najednou zvedl hlavu a usmál se na mě. Tvůj otec.“ Máti se usmála.
„Zůstali ve městě asi dva týdny. V den, kdy měli odjet, jsem se rozhodla. Bylo to těžké rozhodnutí, opustit rodiče, které jsem měla moc ráda, ale tvého otce jsem milovala. Nad ránem jsem odplouvala ze svého rodného města, se slzami v očích, ale za ruku mě držel ten, ve kterém jsem našla vše, co neměl žádný z mých dřívějších nápadníků. Lásku bez předsudků, které je jedno, kolik má kdo peněz a známostí. A mně bylo úplně jedno, že to není Savoan jako já, ale barbarský seveřan, a že mě není hoden, jak všichni říkali. Za pár týdnů jsme dopluli do jeho země. Od první chvíle jsem věděla, že tu budeme šťastní.“ Malý chlapec na její klíně se zavrtěl: „A to bylo tady, mami, žejo, tady v Svåglandu?“ Matka se usmála a přikývla. „A taky to tak bylo. Našla jsem tady přátele i novou rodinu. A časem i babička a děda pochopili, že je jedno, kde člověk žije, ale s kým. Brzy se za nimi zase podíváme.“
Chlapec slezl z matčina klína. „Mami, jdu si hrát s Petterim!“, a utekl ven. Žena se usmála a řekla si pro sebe: „Dobře jsem udělala.“
Elias skočil ve vzpomínkách do doby asi o patnáct let později. Viděl znovu svou matku a otce, jak stojí před dveřmi a matka zrovna dojatě říká: „Víš, že se můžeš kdykoliv vrátit. Tady budeš vždycky doma.“ Otec jen přikývl, nejistě se usmál a řekl: „A ne abys nám dělal ostudu, jasný?“ Elias se usmál, ale lehko u srdce mu nebylo. Věděl, že své rodiče neuvidí dlouho, moc dlouho, tak dlouho, jako dosud nikdy. Nebál se o sebe, vychovali ho dobře a bylo jasné, že se o sebe dokáže postarat. Od matky měl na paměti, že má za každých okolností jednat slušně a řídit se svým srdcem, otec mu vštěpoval, aby byl spravedlivý a naučil ho mnoho ze svých řemeslných dovedností. Teď se však musel rozloučit. Jak říkala jeho babička, otcova matka, „každej ptáček mosí jednou veletět z rodnýho hnízda“.
Naposled proto objal svého otce, políbil máti na rozloučenou a vyrazil. Měl před sebou dlouhou cestu...
„Hej ty, nespat!“, uslyšel za sebou najednou silný hlas. Škubl sebou a probral se ze zamyšlení. Zeširoka se usmál na příchozího barbara. „Huu, hei!“, pozdravil. „Huu!“, zadul barbar v medvědí masce. „Ty nemět co pracovat?“, dobrácky se zašklebil. „Ale mět...už jdu na to.“ Elias vzal do ruky dýku a ze země sebral poleno. Zhluboka vzdychl a pousmál se. Domov to není, ale...jak říkala máti, není nejdůležitější, kde člověk žije, ale s kým. A to platí pro barbara stejně jako pro člověka. Vlastně jsem udělal docela dobře. Snad...ale to se uvidí.
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Heratrix - 4
Není to za 5 z jediného důvodu: abychom se ještě dočkali pokračování z krajů Andarijských:-) pak ten bodík bez váhání přidám!
Fafner - 5
Forma pěkná, délka odpovídající, pravopis imho bez chyb... Za 5 a nechat doma podepsat :)