Aileenův příběh je velmi prostý. Narodil se v lesním království mírumilovného společenství elfů. Již jako novorozeně upoutával svou statnou postavou. Statnou... Samozřejmě v měřítku elfů. Zkrátka a dobře, na běžné elfí miminko byl Aileen dost velký a baculatý. Do dvou let z něj vyrostl pěkný chlapíček, na kterého byli rodiče nesmírně hrdí. Měl světlou pleť, očka oříškové barvy, plavé vlásky mu v hustých kadeřích splývaly téměř k ramenům. Ačkoli ještě neuměl příliš mluvit, jeho veselé žvatlání a výskání se rozléhalo snad celým lesem od rána do večera.
Přišla druhá zima jeho života. Byla nečekaně krutá a dlouhá. Už už se zdálo, že ani neskončí a elfí staršinové se znovu a znovu obraceli k prastarému božstvu o rady, když do Aileenova života zasáhl osud svou nezvratnou silou. Malý a všemi milovaný chlapec onemocněl chřipkou. Choroba u něj propukla ovšem v takové síle, že tradiční léčba elfích druidů nezabírala. Dny ubíhaly a malý, jindy tak silný chlapec se rodičům ztrácel přímo před očima. Horečky nepolevovaly, chlapec sípal a jeho tělíčko se co chvíli otřásalo v návalech silného štěkavého kašle. Nic nepomáhaly modlitby, nic nepomáhaly léčivé lektvary... Když už se skoro zdálo, že je vše ztraceno, přišel nejstarší druid Arcalimon do rodiny malého Aileena. Vzal si rodiče trochu stranou, aby hovorem nerušili křehký chlapcův spánek. "Měl bych ještě jeden lektvar, ale sám nevím, jak bude působit," začal opatrně. "Je vyroben z běžných bylin, které se na tyto nemoci používají, je tam ovšem přidán navíc kořen stromu, který v našich lesích neroste. A já neznám jeho přesné účinky...." Oba rodiče se na něj vyděšeně podívali. "Ne, ne. Nemusíte mít obavy. Jedovatý rozhodně není. Jen... Je hodně silný na tak malé děťátko. A proto si nejsem jistý, jak se s ním chlapcovo tělo vyrovná. Je příliš slabý." Ještě nějakou chvíli stařičký druid s oběma rodiči probíral možná rizika. Nakonec bylo rozhodnuto, že lék vyzkouší, ale v přiměřeně menším množství.
Nikdo té noci nespal. Všichni tři probděli u chlapcova lůžka až do rána. Už po několika hodinách bylo zřejmé, že se mu začíná ulevovat. Jeho dech se zklidnil, sýpot se pomalu začal ztišovat. Nad ránem chlapec usnul již pevnějším a vydatnějším spánkem.
Po několika dnech, které malý Aileen převážně prospal, procitl a vyhlížel zcela zdravě. Vesele hopkal ve své postýlce a lomcoval jejími krajnicemi, takže by vzniklý rámus vzbudil ze sna i mrtvého. Kromě třeskotu dřevěných částí postýlky se však neozývalo nic jiného. Žádné výskání, povykování a žvatlání, prostě nic. Chlapec chvíli naprázdno otevíral pusinku, ale brzy zjistil, že se namáhá zbytečně. Jeho hlas se ztratil.
****
Uplynulo několik let a malý Aileen, "Tichý Aileen", jak mu začali všichni říkat rostl v malého silného a zdravého chlapce. Se svým nedostatkem se naučil vyrovnávat. Používal spoustu gesta posunků, jimiž věrohodně napodoboval nejrůznější lidské činnosti i chování zvířat. Díky tomu se dokázal dorozumět bez větších potíží se svým okolím. Stařičký druid Arcalimon ho naučil psát. Aileen se při výuce očividně nudil. A oběma, mistru i žákovi, bylo jasné, že z Aileena žádný knihomol nikdy nebude. Ale byl pečlivý a pilný. A měl velkou trpělivost a sebekázeň.
Jednoho teplého letního večera se právě skláněl nad svitkem a procvičoval si písmenka, jež mu dal jeho starý dobrotivý učitel za úkol, když se do vesničky přiřítil jeden z bojovníků na koni. Prohnal se kolem Aileena a mířil přímo k sídlu staršinů. Nestrávil tam déle než pár minut a v celé vesničce zavládl neuvěřitelný chaos a shon. Aileen slyšel ze všech stran zděšené výkřiky "Nebezpečí!!", "Nepřátelé!" a podobné. Než se stačil rozkoukat, kdosi ho popadl kolem pasu a spěchal s ním do lesa. Pryč, pryč od vesničky, pryč od jeho matky a otce.
Po několika dlouhých minutách útěku ho neznámý postavil na zem a Aileen konečně spatřil, kdo ho odnesl. Byl to Arcalimon. Aileen začal divoce gestikulovat ukazoval střídavě na sebe a směrem k vesnici, ale jeho učitel jen tiše zavrtěl hlavou. Vzal ho mírně za obě ruce a dlouze se mu zadíval do očí. Aileen se pomalu zklidnil a pohled mu opětoval. Ve starcových očích byl bezbřehý smutek. "Ani jeden z nás by neměl šanci přežít. Tak, jak ji nemá nikdo z našich lidí, kteří tam zůstali. Není čas na to,a bychom vyklidili celou vesnici. Navíc, všichni se rozhodli, že ji budou bránit. A my staršinové, jim nemůže upírat toto právo. Ale ty, ty jsi ještě maličký. Ty musíš žít! Tolik pro své rodiče znamenáš! Nabídl jsem jim, že se tě pokusím zachránit. Že dva snáze uniknout pozornosti případných pronásledovatelů. Rodiče souhlasili a zapřísahali mě, abych na tebe dal pozor. Proto tě teď nemohu pustit zpátky. Proto se teď spolu vydáme na cesty a budeme spolu hledat nový, klidný domov." V očích malého chlapce se objevily slzy. Sklopil hlavu a dlouhou chvíli neslyšně plakal. Starý učitel si jej přivinul k sobě.
****
Po mnoha dnech putování Arcalimon s Aileenem nakonec našli útočiště stranou velkého lidského města, na okraji lesa. Starý druid naučil chlapce vše, co bylo nezbytné k přežití. Jak si postavit nejjednodušší přístřešek, jak si upéci maso na ohni. Spolu sbírali v lese houby a lesní plody, starý druid i léčivé byliny. Vše chodili prodávat doměsta, kde kupovali zásoby, jež jim les nemohl poskytnout. Tak to trvalo několik let, dokud z Aileena nevyrostl mladý silný elf. Podle lidských měřítek asi dvacetiletý.
Aileen se posledních pár dní vypravoval na vycházky lesem sám. Jeho učitel si vždycky našel nějakou záminku, proč nemohl jít. Aileenovi to bylo divné, ale svému učiteli naprosto důvěřoval a měl ho příliš rád, než aby se snažil potají přijít na to, co starý druid během té doby dělává. To, co by spatřil, by ho určitě trápilo. Starý elf totiž nedělal nic. Ulehl na lože a odpočíval. Velmi dobře věděl, že jeho čas se nachýlil. Tělo, které si žádalo i přes den čím dál více a více odpočinku a spánku mu brzký konec ohlašovalo už celý rok. Starý učitel byl ale klidný. Věděl, že svůj poslední úkol splnil. Zachránil Aileena. A co víc - vychoval z něj hodného a bystrého mladého elfa, který se díky své přičinlivosti a píli určitě ve světě neztratí. A že není žádný mudrc? Jako by na tom záleželo! Má šikovné ruce a dobré srdce. Právě to mu nakonec vždycky nejlépe poradí. Mnohem lépe, než jakákoli moudra vyčtená ze starých svitků a knih. S touto myšlenkou, zcela uklidněný starý mistr naposledy zavřel oči.
Když Aileen přišel z lesa domů, bylo již jeho tělo skoro vychladlé. Mladý elf nejprve nemohl uvěřit tomu, co vidí. Pečlivě prohlédl vnitřek chýšky a opatrně prohlédl i starcovu mrtvolu. Ne, žádné známky násilí. Jeho mistr skonal v míru. Aileenovi vhrkly slzy do očí, jako tenkrát, když oplakal své rodiče. Dnes ale už nebyl nikdo, kdo by si jej k sobě láskyplně přivinul. Byl dospělý a byl sám.
****
Poté, co se všemi náležitými poctami pohřbil ostatky svého milovaného mentora, druida Arcalimona, posbíral Aileen těch prá věcí, co v chýšce měli a které mu mohly být ve světě k užitku. Pevně se rozhodl vydat na cesty. Nemohl by dál žít v chýšce, která mu tolik připomínala jeho ztraceného učitele a přítele.
Toulal se po světě několik měsíců a dařilo se mu různě, někdy měl nouzi větší, jindy menší. Jak ale správně starý druid předvídal, jeho dobrosrdečná povaha a pracovitost mu nakonec vždycky pomohly. Naučil se, že dobré slovo je nejlepším způsobem dorozumění, ač on sám je nikdy nebude schopen vyslovit nahlas.
Takto se začal příběh Tichého Aileena. Němého elfa, který jednoho dne dorazil do Andarijského království.
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Freya - 4
Historie je super, ale chce to aktuální věci. Čtivě napsáno. (Bod dolů že není aktuální a nepopisuje i historii v Andarii a učení elfa)
Heratrix - 4
Velmi čtivý příběh, pěkný jazyk, originalita s oněměním. Minus je, že němota je asi jediná originální, jinak klasické klišé 80% příběhů tady, což je moc škoda. Myslím, že přihodím bodík, pokud přibyde nějaká pěkná aktuální historka z Andarie.
Aileenův příběh je velmi prostý. Narodil se v lesním království mírumilovného společenství elfů. Již jako novorozeně upoutával svou statnou postavou. Statnou... Samozřejmě v měřítku elfů. Zkrátka a dobře, na běžné elfí miminko byl Aileen dost velký a baculatý. Do dvou let z něj vyrostl pěkný chlapíček, na kterého byli rodiče nesmírně hrdí. Měl světlou pleť, očka oříškové barvy, plavé vlásky mu v hustých kadeřích splývaly téměř k ramenům. Ačkoli ještě neuměl příliš mluvit, jeho veselé žvatlání a výskání se rozléhalo snad celým lesem od rána do večera.