Rozhlédl jsem se po ostatních, neznal jsem ani jediného z nich. Mou pozornost upoutala postava ležící na zemi. Obličej měla zakrytý modrým pláštěm, proto jsem nemohl poznat, o koho se jedná. Vše jsem viděl zamlžené, jediné co bylo jasně patrné, byl sloupec ohně, zeslabující se až úplně zanikl. „Myslíte, že je mrtvý?“ vypravila ze sebe pisklavým hlasem žena stojící přede mnou. „Ty příšery zmizely, když vlezl do toho ohně!“ „Myslíte, že se vrátí?“ Vznikající diskuzi přehlušil rázný hlas – „Pomozte mi ho naložit na koně.“ Skupinka lidí vzala mrtvé tělo a naložila ho na koně. Zadíval jsem se na něj, začal mu sjíždět plášť z obličeje, až ho uvidím, poznám kdo to je!
Probudil jsem se zpocený, už se mi zase zdál ten sen. Nechápu to, proč se mi to pořád zdá? Kdo jsou ti lidé? Kdo je ten mrtvý muž? Rozhlédl jsem se, pořád se nacházím v té zatracené cele. Zase si pro mně přijdou. Dveře cely se se skřípotem otevřely. „Us je cas!“ Uchopili mne dvoje mokré chladné ruce a táhly mně pryč. „Takse ty posád budes sapirat?“ promluvilo na mne stvoření v černé kápi. „Dobse, my to s tebe dostaneme. Natásněte ho na sksipec!“ „Stačí!“ zařval jsem. „Nevím, co po mně chcete!“ „Tak ty budes dělat chlupaska?! Vís, ze muj pan vsdy dostane, co chce!“ chraplavě se zasmál a pokynul ostatním. „Pane, žádá si ho on!“ s těmito slovy na rtech vešel do místnosti další černokápijník. Stvoření v kápi zbledlo a dokonce se mu z očí dal vyčíst strach. „Pán si ho szádá?“ Muž ve dveřích přikývl. „To je tvůj kones! Chopte se ho a odveste ho ssa pánem.“ Dvě malé, ale silné postavy mě táhly za ruce po schodech vzhůru. „Tady je, pane!“ řekli svorně a praštili se mnou o zem. Vzhlédl jsem vzhůru a uviděl o poznání vyššího muže v černé kápi. Nebyla to ovšem ledajaká kápě, ale byla pokrytá zářícími stříbřitými ornamenty, které připomínaly pavučiny. Muž nepromluvil, jen pokynul rukou ke stožáru. Oba poskoci neváhali a postavili se, kam jim velitel nařídil. Až teď jsem si uvědomil, že se nacházím na lodi, ani toho jemného houpání ve vlnách jsem si dříve nevšiml. „Tak ty nepromluvíš?“ zaskřípal hlas do ticha. „Víš, že mi odporovat nejde!“ červeně mu zazářily oči při vyslovení této věty. „Nevím, co ode mne chcete, o ničem, co po mně požadujete, jsem neslyšel!“ odpověděl jsem a hrdlo se mi stáhlo nejistotou. „Nedělej ze mne hlupáka!“ Do tmy zazářila věc, která visela muži u pasu. „Takže mi nechceš nic říct?“ Vytáhl dýku a začal si s ní pohrávat. „Nemám co.“ Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale našel jsem v sobě poslední špetku odvahy a síly. Postavil jsem se a dal najevo, že mne nepřemluví. Díval jsem se mu přímo do očí, zdálo se mi, jako by se zastavil čas. Dokonce jsem z jeho výrazu vyčetl údiv nad tím, že jsem se mu postavil, a zároveň překvapení. Stál jsem naproti němu a zpříma mu hleděl do očí. Bylo mi jedno, co přijde, hlavně když to skončí. „Jak chceš,“ řekl a do tváře se mu vrátil ďábelský úšklebek. „Chopte se ho!“ Poskoci ke mně přiskočili a pevně mně uchopili za ruce a ramena. Nemohl jsem se téměř pohnout. „Můj pane,“ vyběhlo z podpalubí stvoření, jež mně mučilo. „Co zase otravuješ?“ vyštěkl. Stvoření ukázalo znetvořenou rukou na příď lodi. „Bouska, můj pane.“ „A proto mě otravuješ?!“ Pohlédl jsem na oblohu, právě jsme vplouvali do bouřky. Ani jeden z nás si toho nevšiml, každý jsme zaměřili svou pozornost na toho druhého. „Tak teď poznáš, co je to bolest. Neboj se, nezabiju tě, ale asi by sis to radši přál.“ rozesmál se. Přikročil ke mně, dýkou rozpáral zbytek košile, kterou jsem měl na sobě. Teď, když stál tak blízko mne, jsem si ho mohl pořádně prohlédnout. V kápi ukrýval svůj zohavený obličej, napůl lidský, ale napůl… (nemůžu to přirovnat k ničemu, co jsem zatím spatřil)… nějakého stvoření. Ani ta dýka nebyla jen tak ledajaká, měla dvě špičky. „Uvidíme, jak se vypořádáš s tímto!“ zařval a s úsměvem do mne zabodl dýku. “Ááá, ty bastarde, pusť mne a bojuj jako muž!“ zařval jsem přes bolest, která sílila. „Teď teprve poznáš tu pravou bolest!“ Pomalu začal otáčet dýkou, když najednou uhodil do lodi blesk a loď se zhoupla v obrovské vlně. Všichni na palubě padli k zemi. Muž v kápi přitom upustil dýku a já byl náhle volný. Neváhal jsem ani vteřinu, rozběhl jsem se a vrhl se přes palubu. „Vy pitomci, za ním!!! Nesmí nám utéct.“ Pane, us je posde,“ řeklo stvoření. „Tak ty mi budeš odporovat?“ Vytáhl meč a obratně mu uťal hlavu. „Teď budeš mým zástupcem ty,“ stočil pohled na poskoka vedle sebe. „Musíme ho dostat, on je náš klíč!“ „Ano pane,“ řekl povýšený a poklekl před svého pána.
Zápis druhý – nalezení Andarie
Nevím, jak dlouho jsem byl ve vodě, kolik dní mě unášely proudy, a nebýt spadlého sudu asi bych to nepřežil. Ale po nějaké době jsem se probudil na písečném břehu. Rána mně strašlivě pálila, ale nekrvácela. Muselo to být tou dýkou, protože jinak si to neumím vysvětlit. Rozhodl jsem se vydat na průzkum okolí. Plahočil jsem se lesem, než jsem narazil na divoké prase, které na mne zaútočilo. Utíkal jsem před ním, ale zmožen z uplynulých dnů jsem mu nemohl utéci. Nakonec mě nabralo na kly a já skončil v jezeře. Po této příhodě jsem si dával větší pozor. Kvečeru jsem se přiblížil k nějakému městu, zdálky jsem viděl tyčící se budovy, ale když jsem se přibližoval, narazil jsem na jednoho muže na černém koni. „Co tady děláš, ty lůzo!“ obořil se na mne. Nechápavě jsem na něj upřel zrak. „Takové, jako ty, tu nepotřebujeme.“ Sklouzl jsem pohledem na svoje oblečení napůl roztrhané, zmáčené bahnem a vodou. „Prosím vás, pane, kde to jsem?“ „Ty si ze mne budeš dělat ještě blázny?! Dávej si pozor, abych tě nezavřel!“ „Ne pane, opravdu netuším, kde to jsem. Zavřít?“ Muž na koni zrudl. „Takže toto je královské město Andor země Andarie. Já jsem Herold, zastánce zákona, takže si dej pozor, nebo skončíš v lochu! Táhni odsud a pamatuj, jestli se ještě potkáme, tak to pro tebe nebude šťastné.“ Otočil jsem se a vydal se po stezce na druhou stranu. „Co si o sobě vůbec myslí, tupec jeden! Mně nadávat do lůzy!“ Šel jsem do té doby, než se přede mnou objevily skály, jejichž středem vedla soutěska. Opatrně jsem se vydal kupředu a stalo se přesně to, co jsem předpokládal, z vrcholku se začaly sypat kameny. Rozběhl jsem se, co nejrychleji jsem mohl a skočil. Dopadl jsem na druhou stranu soutěsky, která se zčásti zavalila. „To jsi měl štěstí, chlapče,“ ozvalo se ze tmy. Pomalu se ke mně blížila silueta shrbeného staříka. „Vypadáš děsně.“ „Vy taky nevypadáte jako nějaký štramák“, odvětil jsem příkře. Stařík se usmál a podal mi měch s vodou. „Napij se, bude ti hned líp.“ Vypil jsem téměř vše, než jsem uhasil žízeň, která už byla nesnesitelná. „Nevíte, kde to teď jsem?“ „Jistě, že vím, ale neřeknu ti to jen tak. Přines dříví na oheň a dozvíš se to!“ Přinesl jsem nějaké roští, které jsem našel v lese. Stařík jej zapálil a usedl k ohni. „Nuže, ptej se tedy.“ Začal jsem ze sebe chrlit jednu otázku za druhou. „Kde to jsem? Co je Andarie za zemi? Kde mám hledat nocleh a něco k jídlu?“ „Dobrá, dobrá rozumím,“ zarazil mne. „Tak nejprve, toto je soutěska mezi Andorem a Havantem. Nocleh a jídlo jistě najdeš v Havantu za pár krejcarů. Ostatní věci se nejlépe dozvíš z tamější knihovny. Tady máš pár stříbrňáků, to ti na nocleh bude jistě stačit. Když si budeš potřebovat vydělat, pamatuj, že je zde hodně řemeslníků, kteří shánějí materiál. Teď poslední věc - jsi můj dlužník, takže když něco budu potřebovat, tak si tě najdu a ty splatíš dluh.“ Přikývl jsem. Stařík se zvedl od ohně a zmizel v soutěsce. „Nikdy na to nezapomenu!“ volal jsem za ním, abych ho ujistil, že svůj dluh splatím. Dalšího dne jsem udělal, co mi stařík poradil. Pronajal jsem si pokoj za peníze, kterými mne obdařil, a mé první kroky směřovaly do knihovny, kde, jak jsem doufal, najdu odpovědi na své otázky.
Zápis třetí – Život v Havantu
Už to tu bylo zase. Ten sen… Zase ten zatracený sen! Vše jsem viděl jako na vlastní oči, jako by se to stalo mně samotnému. Není to snad sen, ale vidění budoucnosti? Soustředil jsem se více na detaily. Ten muž, jenž odvezl tělo, měl také modrý plášť totožný s tím, co zahaloval mrtvého. Lidé ho oslovovali Pragmeone. Je to jeho jméno či nějaká zdejší hodnost? Nebo se tak označují určití občané města? Moc otázek, málo odpovědí. Taky jsem si více všímal těch potvor, které se po chvíli změnily v dým a prach. Byly oranžové a zároveň červené jako plameny. Nejvíc mne ovšem upoutalo místo, kde se to odehrávalo. Bylo to někde blízko hradeb z pískovce. To mne může v mém zkoumání posunout dále. Četl jsem totiž o městě z pískovce, jež se v této zemi nachází na jihu. Byla to náhoda, že jsem se dostal právě sem, nebo to je předurčení?
Život v Havantu byl poklidný, jediné, co mně trápilo, byl vracející se sen. Z peněz za materiál, který jsem obstarával řemeslníkům, jsem si pronajal obchod tesaře a sám začal vyrábět věci ze dřeva, protože jsem v tom objevil něco, co mi dodávalo radost a chuť k životu. *rozpitý a k nepřečtení text* „Zdr v čko pan e.“ „Máte p ní?“ „Ano shá ím hůl, ae né tak ob čejn u hůl. Tto má být černé b r y a musí obs ho at tje né rytiny, kt é j doda í ohromnou s lu. Sl š l j em, že to je n jak ho zeulého mága, kt rý se za ýv l temnou mgií.“ „Tak to bohužel nic takového
ne . Mou , ale na íd out hole sa ír vé a tur a ín vé.“ „Takové cetky si ech,“ luskl pr ty a v n n d ní zmizel. yl to p d vný mž.
Zápis čtvrtý – Nástup do služby
Po dlouhém rozmýšlení jsem sbalil svých pár věcí, které jsem si pořídil za tesařské výrobky, a vydal se na cestu. Musím tomu přijít na kloub. Vydal jsem se do pískovcového města nazývaného Thyris. Když jsem se blížil k městu, naplnilo mně očekávání po zjištění. Hlavou se mi honila spousta věcí. Byl jsem nedočkavý, proto jsem přidal do kroku. S každým krokem, kterým jsem se blížil k Thyrisu, se mi tajil dech. Poznával jsem to místo. Bylo to to místo ze snu!!! Ano, tady se to stalo. Tady ležel. Prohledával jsem místo před portálem. Ani jsem nečekal, že něco najdu, ale i tak mne zalilo zklamání. Aspoň už vím, kde se to stalo, to jediné mně teď utěšovalo. To znamená, že teď musím najít toho muže v modrém plášti. Ano to bude nejlepší, zeptat se lidí na Pragmeona. Vstoupil jsem hlavní branou do města tak nádherného, že nic co jsem dosud viděl, se mu nevyrovnalo. Byla to prostě nádhera. Prošel jsem si celé město, abych se pořádně zorientoval. Jako první jsem navštívil knihovnu, kde se dá sehnat dost informací. Ovšem nic o tom muži jsem nenašel. Zamířil jsem proto do hostince, který byl uprostřed města. Vedla ho jakási žena jménem An Ara, jak jsem si přečetl na cedulce. Nevypadala špatně, ale zdála se mi taková… „Slyšeli jste to? Možná ho pověsí.“ „Já slyšel, že mu setnou hlavu.“ „Pověsí nebo setnou hlavu, hlavně, že bude pokoj.“ „Ano, ano konečně James de Sain dostane, co mu patří!“ Hlouček pokračoval v konverzaci, ze které jsem vyrozuměl, že město řídí Praetoriáni a nosí modré pláště. Patří k nim snad ten muž, kterého hledám? Musím se dostat mezi ně, abych odkryl další části skládanky. Přihlásil jsem se proto u jednoho z nich, říkal si Amundsen II Ama. Musel jsem s ním cvičit a někdy jsem litoval, že jsem se takhle rozhodl, protože výcvik nebyl vůbec lehký. Ale povedlo se a přijali mne mezi sebe. Velitelem byl tehdy Konzul Malagar a mezi nejtvrdší praetoriány patřil Kentril, jež dokázal každého zpražit jedinou větou. Ovšem stalo se něco, s čím jsem nepočítal. Začal jsem je brát jakou svou rodinu… Důležité je, že jsem odkryl další temná místa, už vím, kde se to stalo či stane a kdo u toho bude. Teď ještě musím zjistit, o koho půjde…
Zápis pátý – ďábel Amundsen
Na jeho výcvik nikdy do konce svého života nezapomenu. Byl tvrdý, někdy až přespříliš. „Surisi!“ ozvalo se a dveře do dílny se rozrazily. „Mám pro tebe cvičení, tak mazej ven před kasárna a dělej!“ „Ano pane!“ Zařval jsem a vyběhl ven. „Takže nejprve si dáme pár kliků a uvidíme, co v tobě je!“ Jeho výraz už tehdy naznačoval, jak těžké to bude. „K zemi, začni klikovat a nahlas budeš počítat, kolik jich máš.“ Uposlechl jsem. „Jedna. Dva.“ „Tomu říkáš kliky?! Pořádně až k zemi!“ „Ano pane!“ „Narovnej se!“ řval čím dál hlasitěji a přitom začal rudnout. Snažil jsem se dělat ty nejlepší kliky, ale ani tak to nestačilo. „Jen počkej, já z tebe vojáka udělám!“ Když už jsem pomalu začal ztrácet sílu, vyšel z kasáren Maxwel. Síla a čest, řekli skoro svorně oba Praetoriáni. „Amundsene, potřebuji kadeta, kterého máš na starost. Chci, aby mi něco opravil.“ „Jistě Tribune,“ odvětil Amundsen. „Vztávej a běž tady s Tribunem, ale pak se hned vrátíš!“ Jen, co jsem to uslyšel, zaplavila mne radost, že mám šanci nabrat sílu a dech. Vyrazili jsme směrem k dílně. „Potřebuji zašít plášť a podrazit boty,“ ukázal na díru v plášti. „Ano pane, hned to bude!“ Vytáhl jsem všechny potřebné věci z pracovní bedny a takřka v pár okamžicích plášť i boty vypadaly skoro jako nové. „No, musím uznat, že tohle ti jde. Teď se můžeš vrátit za Amundsenem.“ Při poslední větě mne zamrazilo. „Kde ses tak flákal, kadete!“ ozvalo se v okamžiku, kdy jsem se objevil ve dveřích. „Pane, opravoval jsem věci, pane!“ „Ty si myslíš, že ti na tohle skočím?! Teď dostaneš lekci v boji. Tady Lutus bude tvůj protivník.“ ukázal za sebe, kde stál válečník v plátové zbroji. Tato zpráva se roznesla vcelku rychle celými kasárnami. Několik dalších Praetoriánů přiběhlo podívat se, jak mi Lutus natrhne zadek. Mimo jiné byli mezi nimi Pragmeon, Sagi a nějaký stařík, kterému žhnuly oči. „Tak, připravte se!“ zařval Amundsen a hodil po mně dřevěnou tyč. „A ty ho nešetři, Lutusi!“ Než jsme stačili začít, rozpršelo se. Uchopil jsem hůl oběma rukama a při pohledu na Lutuse jsem suše polkl. „Teď!“ Lutus udělal výpad holí, kterému jsem naštěstí stačil uskočit. „Do něj mladej!“ povzbuzovali mne ostatní. Udeřil jsem ho holí přes nohy a on málem ztratil stabilitu. Zrovna když jsem si v hlavě promítal, že to nemusí být tak zlé, rozmáchl se a plnou silou mi udeřil do hole, jež se rozpadla na dva kusy. Jedním kusem jsem zamířil na nohy, jenže stačil mou ránu vykrýt. Druhou, ale ne - druhým kusem jsem ho zasáhl do nosu, ze kterého začal krvácet. „Uáá, teď teprve poznáš pravý souboj,“ zařval a z obličeje mu čišel vztek. Zatočil holí nad hlavou a praštil mne přes rameno. Zakolísal jsem a upadl do kleku, ale takřka hned jsem se postavil na nohy. „To je ono, nevzdávej to!“ „Nandej mu to Lutusi. Ukaž mu to!“ Lutus se rozběhl a skočil na mne. Oba jsme se ocitli na zemi. Jednou rukou mě tiskl k zemi a druhou mi hlavu tlačil do louže. Nakopl jsem ho, ale už jsem neměl sílu ho odtlačit. „To stačí,“ ozvalo se náhle. Koukl jsem ke vchodu do kasáren, stál tam nějaký muž, ale neviděl jsem ho dobře. Když promluvil, všichni ztichli. „Pro dnešek to stačí…“ otočil se a odešel. Nikdy jsem se nedozvěděl, kdo to byl, a ani jsem po tom nepátral. „Takže zítra pokračujeme ve výcviku, kadete.“ pronesl Amundsen a vydal se s ostatními do kasáren. Já už ho ovšem nevnímal, už dávno jsem si neuvědomoval, co se děje. Jediné, co si pamatuji, je, že jsem se odplazil ke koním a usnul na seně. „Hoho, když se ti líbí spát s koňmi, tak jim dneska vykydáš hnůj.“ Pohlédl jsem nad sebe celý rozespalý a uviděl jsem ho, vypadal jako noční můra, ale bohužel to byla pravda. Stál tam... Potutelně se usmíval… Amundsen! Pokynul mi rukou k vidlím stojícím opodál a přihodil u toho pár provokativních vět. Představoval jsem si různé scénáře, jak je použiju způsobem, který by se mu jistě nelíbil. „Ne, že to odflákneš!“ Vstoupil jsem ke koním do ohrady a pořádně ji vyčistil, vyměnil seno, donesl vodu do žlabů… „Pane, už je hotovo, můžu se jít umýt?“ „Ne, ještě ne! Nejdříve ostříháš ovečky a dáš si pár kliků.“ „Ano pane,“ zamumlal jsem. Při stříhání ovcí mne jich pár kouslo, byl jsem však tak zbitý z předešlého dne a dnešního rána, že mi to bylo úplně jedno. „Pane, ovce ostříhány!“ „Dobrá, teď ty kliky a budu ti to počítat. Udělal jsem klik. „Jedna.“ Udělal jsem další dva, ale Amundsen měl zatím napočítáno do jedné. Celkem jsem udělal asi padesát kliků a Amundsen napočítal do dvaceti. „Dobře kadete, máš volno – prozatím…“ Takhle to šlo dny a týdny, než jsem byl přijat k Praetorii a vymanil se tím ze spárů Amundsena II Amy.
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý