Šedé stěny zbudované z velkých kamenných kvádrů hřály. Místnost se koupala v mdlém světle, pronikajícího skrze špehýrku v masivních dřevěných dveřích, tančícího po zdech a zemi cely jako Posedlý nečistého boha Slaneeshe při rituálních orgiích. Až na výkřiky bolesti či slasti pronikajících skrze zdi bylo ticho. Jen smítka prachu zvedající se v pravidelných intervalech a chaoticky poletující v temném koutě místnosti mohly vypovědět, že zde něco přežívá. Zde, hluboko v podzemí, stovky metrů pod povrchem.
Po hodině, týdnu, měsíci stěny donesly k vězněnému nezaměnitelný hluk. Někdo přicházel. Charakteristické klapání vysokých bot mu napovědělo už dávno předem, kdo že ho navštíví. Vlastně za ty desítky let ve stejné zatuchlé místnosti, to byl jeho jediný stále se vracející host. Protichůdné myšlenky otravovaly jeho mysl. Strach, nenávist, pocit štěstí, oddanost. Vír emocí nabýval na intenzitě stejně jako klapot přibližujících se podpatků. Zastavily se přede dveřmi. Chvíli se nic nedělo a pak místnost ozářila zvláštní nafialovělá koule volně plující do středu místnosti. Jeho však koule nezajímala. Pohled byl přitahován k postavě stojící v pootevřených dveřích. Postava s klapotem doprovázející její pohyb vplula do místnosti a tiše za sebou zavřela. Mezitím zvláštní koule vystoupala ke stropu místnosti a neslyšně se rozdělila do tří závěsných košů na stěnách. Po dlouhé době, snad měsíci, ji opět uviděl. Dlouhé černé vlasy povlávající jakoby ve větru, ačkoliv v místnosti žádný nikdy neproudil, bledá pleť, vysoké lícní kosti, smyslné rty, tělo, ach bože, tělo bohyně uschované v důmyslném koženém oblečku. Propadl chtíči, se kterým si už stokrát slíbil, že neprohraje. Toužil a styděl se zároveň. A pak jí konečně pohlédl do očí. A věděl. Fialové oči plály zuřivostí, v tu chvíli už se mu ocelové důtky biče zakously do těla.
Pomalu otevřel oči slepené krví, jeho vlastní krví. S bolestným zaskučením se rozhlédl po místnosti. Měl dobrý výhled. Visel na stěně, tři háky zabodnuté v kůži na zádech drželi jeho již tolikrát soužené tělo. Řetězy visící ze stropu až k hákům lehce chřestily, vše do rytmu těla cukajícího se v křečích. Dokázal zaostřit zrak, stála před ním. Dočista nahá. Nahá, zmáčená jeho krví od hlavy až k patě, yrila, druchijská čarodějnice, vyvolená Khaina, pána vražd. Zvedla dýku ke rtům a olízla z ní krev, už byla klidnější. „Ach tolik se mi po tobě stýskalo, můj miláčku. Ale nakonec jsme si užili spoustu legrace, že?“ Její sladký hlas pronikal až do jeho zmučené mysli, podněcoval v něm do této chvíle skrytou zuřivost. „Ty děvko!“ Snažil se zakřičet, ale selhal mu hlas a následně vykašlal krev. „Nenávidím tě, zabiju tě,…zabiju tě, zabiju tě“, mumlal si pro sebe. „Co říkáš můj jediný? Snad bys nebyl tak hrubý, po tom co máme spolu za sebou. Naše překrásně roky soužití“, křiklavě se rozesmála. „Vždyť beze mne bys nepoznal co je touha, vášeň…“ „nenávist“, procedil skrze zuby. Usmála se. „Nenávist, ano ano, možná taky. Vidíš, o co všechno bys beze mne přišel. Vždyť já jsem nakonec všechno, co máš, když tě tvůj otec tak opustil, jsem tvoje požehnání. Ale neboj, on na tebe hledí stále“. Sehnula se ke svým šatům pohozených na jeho posteli a vytáhla malý balíček. „To, to není třeba“, zaskuhral. „Ale, vždyť je to tvá krev“, rozvinula balíček. „Pozdrav svého otce miláčku“, roztáhla před jeho obličejem kůži, masku, obličej potetovaného muže.
Muž na hácích upadl do bezvědomí. Sebrala své prádlo a odkráčela, zatímco se do místnosti nahrnulo pár pokroucených humanoidů a sundalo muže v bezvědomí z háků. Ihned začali jeho tělo potírat různými mastmi. Na moment opět nabyl vědomí, než ho agónie znovu uvrhla do temnoty. Jediné slovo vyšlo z jeho úst: „Matko!“
Nehodnotit!!! Pokud někdo chce vypíchnout nějaké jazykové korekce, nuže směle pište SZ na jméno Kurt
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Gamer - 4
Pekný príbeh. Po doplnení o zážitky z Andarie opravím na 5 :-)
Prolog