Byl první letní den a zem byla rozpálená až praskala. Jen tu a tam se zvedl mírný větřík, aby rozproudil těžký vzduch a ohnul těch pár stébel trávy, co v této písčité a suché zemi ještě rostla. Na kraji jednoho ostrůvku zeleně, jenž se vytvořil kolem vyvěrajícího pramínku vody, stálo dokola několik vozů a opodál postávali lamy a koně. Dozajista zde odpočívá nějaká karavana před další namáhavou cestou napříč pouští. Panuje zde pracovní nálada, každý má co dělat, tuhleto připevnit, támhle to zabalit. Mezi tím vším je jeden vůz pod jehož plachtou se ale neskrývají žádní horečně pracující lidé. Jen žena, ne příliš krásná, ale ani nijak ošklivá a postarší muž s mírně nažloutlou pletí. A, ano, ještě někdo tu je. Malá hlavička s velkýma hnědýma očkama, ramínka, ručičky a nakonec i nožičky, ó ano, na svět se zde vyloupl nový človíček, tak mu tedy přejme, ať má šťastný život.
Byl první letní den a zem byla rozpálená až praskala. Na obzoru se zvedl oblak písečného prachu a rychle se přibližoval. Na pár metrů už se dalo rozeznat, že toto způsobili dva jezdci na koních. Jeden postarší muž s nažloutlou pletí a druhý ještě chlapec s velkýma hnědýma očima, pod jednímž měl krvavý šrám. Starší očividně rozčilený a mezi dusotem kopyt je slyšet jeho bědování: „orel… neměl sem tě nechat… jsi ještě příliš slabý.“ Hošík se jen usmíval, v očích ani známky strachu, tolik jiná byla než oči staršího. „Támhle je!“, zvolal chlapec a pobídl koně k trysku a během chvíle oba dva zmizeli v písečném oparu.
Byl první letní den a zem byla rozpálená až praskala. Sotvaže kohout ohlásil začátek nového dne půl města již bylo na nohou, dnes přijeli obchodníci a to je vždycky velká sláva a pozdvižení. Sjedou se sem všichni lidé z okolí, ať již nakoupit, či prodat a nebo jen se nahltat očima té krásy. Na ulicích bylo spoustu kejklířů a bardů a všichni se veselili a usmívali na všechny strany. Samozřejmě to nebylo tak idylické pořád, s obchodníky vždycky přitáhli i zloději a žebráci a všelijaká verbež, ale ty teď nejsou naší starostí. Pojďme se podívat raději na ty kouzelné stánky plné takových věcí, že z nich až oči přechází. Támhle u toho žlutého, jak postává ten postarší muž s nažloutlou pletí, je možno vidět vázy a koberce z dalekých krajů a kolem spousta lidí, jenž tyto krásy prohlíží a… a mezi nimi se proplétá mladík s nápadně velkýma hnědýma očima a pod jedním se sotva znatelnou jizvičkou. Zdá se, že ho zboží příliš nezajímá, spíše kupující, bedlivě je sleduje a když se pozorněji podíváme zjistíme, že označuje prodávajícímu lidi bohaté, či hloupé, prostě dobrý výdělek. Pohybuje se jako stín a málokdo si ho všímá.
Byl první letní den a zem byla rozpálená až praskala. Ač již byla pokročilá noc z kamenné dlažby stále sálalo teplo. Keříky omamně vonící do noci se jen tu a tam lehce zakývali jak se do nich zlehka opíral osvěžující noční vánek. Ulicemi zvolna kráčel mladý muž. Občas se mu nohy zapletly a on zanadával. Když procházel pod osamělou pouliční lampou mohli bychom zahlédnout, že jeho neobvykle veliké hnědé oči jsou zastřené příliš mnoha poháry vína. Kolem lampy se protáhl velký černý kocour a hlasitě a smutně zamňoukal. Mládenec se roztržitě ohlédl a mrkl na kocoura, takže ani neviděl, kdo či co ho bacilo do hlavy.
Tma… světlo… bolest! „ Ach ne, já věděl, že tu další láhev vína už nemám pít“, Abu si zakryl oči před ostrým denním světlem a shledal že krom bolesti hlavy ho příšerně píchá v boku. Zamžoural napuchlýma, ale přesto značně velikýma očima kolem a zprvu nevěřil. Místo aby ležel ve své hamace, se válel na zadní palubě jakési bárky a všude kolem bylo moře, jen v dálce zahlédl ještě proužek zeleně. Zasténal a vytáhl z pod zad starou zrezivělou kotvu. „Brý jitro negře“ pozdravil ho jakýsi obhroublý hlas, Abu se otočil a uviděl svého prvního piráta v životě. A za ním hned dalších deset. Promnul si užasle oči.. „Co tu… co tu dělám?“, zmateně koktal.
V odpověď se všichni jako na povel šíleně rozchechtali. Pirát, jež mu popřál dobré ráno, byl asi mluvčí: „Já jsem kapitán týhle krásný holky, mé jméno je Frederik. Pro tebe kapitán Frederik. A ty jsi teď náš nový zámečník.“
„Já?“ Abu tupě koukal na kapitána.
„Seš snad bacenej velrybou do palice? No vlastně skoro jo.“, zachechtal se.
„Ale já neumím otvírat zámky, to musí být omyl!“ zoufale se bránil Abu a na chvíli pocítil naději, že je to všechno jen veliký omyl a že již brzy zase bude doma.
Kapitán ho chytl za ruku a zamračil se: „S takovýmahle prstama ti to pujde snadno, neboj vím o čem mluvím a jestli ne…“, odmlčel se a pohled mu sklouzl na zem, kde zvolna zasychala krev.
Abu zbledl a po chvíli tiše pronesl: „Myslím, že půjde.“
Kapitán se spokojeně usmál a plácl ho po zádech až se Abu zakymácel: „Tak tedy vítej na palubě Zrádné Dolores!“ Otočil se a odešel. Pirát, co stál za ním po něm hodil hadr a kbelík: „Bližší seznámení s Dolores může začít hned.“, zakřenil se, přičemž odhalil své zkažené zuby až se Abu otřásl odporem.
A tak se stal Abu pirátem, jenž byl široko daleko znám pro svou čistotnost pod jménem Hnusák.
Jak osud chtěl tomu, aby se stál pirátem, tak jím i přestal být. Jednou zakotvili u Kyru, aby prodali šmelinářům kradené zboží a později každý po svém utratili utržené peníze. Většina jako vždy skončila v tý největší putyce a propíjela zlaťáky až do rána, kdy skončili v náručí lehkých a levných dam, kterých bylo po takovýhle místech požehnaně. Abu se tohoto nikdy neúčastnil. Vždy šel do lázní, dlouho se koupal, zaplatil si všemožné masáže, stříhaní vlasů, nehtů a spoustu všelijakých mastiček, jež měli jeho pleť udržet mladistvou a dodat ji vitaminy. Poté šel vždy do nejlepšího hostince a tam pojedl jako král a ulehl do čisté postele s plným servisem, jenž zahrnoval kromě čistého povlečení i bohatou snídani do peřin a v nich jednu z krásných a luxusních slečen. Na loď se vracel vždy sám a skoro až poslední. Onehdá ale v místě jejich kotviště žádnou loď nenašel. Za poslední peníze, co mu ještě zbyli z lupu si pronajal pokoj výhledem na přístav a teplé jídlo na tři týdny. Když uplynuly a on neměl nejmenší zprávu o tom, co se stalo se Zrádnou Dolores a její posádkou, sbalil svých pár švestek a nastoupil na první loď, co jela odtud. A tak se ocitl v Thyris, s deseti zlaťáky v kapse a pár svršky.
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Macros - 5
Moc hezky se to čte, tento příběh mě zaujal.
Enari nom - 4
Zajímavé, Abu...
Heratrix - 5
Hmm, pěkné počteníčko :-)
Raist - 5
Já tu pětku tak nerad dávám, ale tady je zaslouženě.
Theseus - 4
Začátek pekný ale trošku rozvést by neškodilo. Konec parádní.
Fafner - 5
Nenacházím chyb.
Martul - 5
Musím uznat, že to má nápad a myšlenku .. jen místy drobné chyby, ale ty se lehce ztratí v jinak skvělém příběhu. Díky za pěkné počtení ;-).
Vesi - 4
Trošku rozvést, ucelit, jinak rozhodně jeden z těch lepších příběhů.
Byl první letní den a zem byla rozpálená až praskala. Jen tu a tam se zvedl mírný větřík, aby rozproudil těžký vzduch a ohnul těch pár stébel trávy, co v této písčité a suché zemi ještě rostla. Na kraji jednoho ostrůvku zeleně, jenž se vytvořil kolem vyvěrajícího pramínku vody, stálo dokola několik vozů a opodál postávali lamy a koně. Dozajista zde odpočívá nějaká karavana před další namáhavou cestou napříč pouští. Panuje zde pracovní nálada, každý má co dělat, tuhleto připevnit, támhle to zabalit. Mezi tím vším je jeden vůz pod jehož plachtou se ale neskrývají žádní horečně pracující lidé. Jen žena, ne příliš krásná, ale ani nijak ošklivá a postarší muž s mírně nažloutlou pletí. A, ano, ještě někdo tu je. Malá hlavička s velkýma hnědýma očkama, ramínka, ručičky a nakonec i nožičky, ó ano, na svět se zde vyloupl nový človíček, tak mu tedy přejme, ať má šťastný život.