Aktuální dění Odkazy Pro nováčky Hraní role Města a území Informace

Nicole de Lacrew

-> Charakterník

Kalernon bylo nádherné elfské město na hranici lesa a zelených luk táhnoucích se do dáli. Mezi stromy se časně z rána procházela mlha prostupující každičkým koutem přírody. Mizela až v příchodu slabých paprsků, mihotajících se mezi korunami obrovských ořešáků a sekvojí. K večeru však zapadající slunce barvilo oblohu do ruda. Dřevěné domy z Kalernonu v odlesku západu slunce vypadaly jako velké úlomky zlata ležící mezi stromy tmavého lesa. Nebudu popírat, že toto město bylo vznešené, žili v něm přeci elfové. Jedna z obyvatel byla i půvabná elfa jménem Mariah de Froint. Byla léčitelka, avšak se sklony k hudbě, která jí přitahovala od dětství. Ač ji hraní na lyru těšilo, zůstala věrná svému umění míchat bylinky, aby měly léčivou moc a zachraňovaly tak lidi nebo i zvířata. Po městě se tradovalo, že bohyně Nistra seslala víly, aby jako strážní andělé ochraňovali Kalernon a jeho obyvatele před vším zlým. I Mariah tomu silně věřila. Avšak opak byl pravdou.

Blízko Kalernonu leželo průzračně modré moře plné ryb a dalších mořských živočichů, které denně zpestřovaly jídelníček. A právě u toho moře na blízké pláži se usadila hrstka barbarů obtěžující doposud poklidné město. To se stalo Mariah osudné. Jednou šla pro byliny do lesa, oděna do lehkého úzkého roucha. Procházela mezi stromy a hledala potřebné rostlinky. Opatrně je vyhrabávala ze země i s kořínky. Avšak nedávala pozor a než si uvědomila, že zašla příliš daleko, stál před ní Gryfhot, barbar z pláže. Byl vysoký, samý sval, zahalen do vlčí kůže. Jeho tmavé oči z pod hustého obočí upřeně pozorovaly něžnou elfu. Mariah leknutím upustila pár kytek z ruky a dala se na útěk. Ale barbar ji po chvíli dohnal, pevně chytil a přitiskl ke stromu.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se hrubým hlasem.
Dívka ze strachu raději rychle odpověděla: „Mariah de Froint, prosím pusťte mě.“
„Mlč“, okřikl ji.

Dychtivě si ji prohlížel a pak z ní začal strhávat šaty. Bránila se, ale na jeho silné a kruté paže neměla dost síly. Potrhané roucho pomalu sjíždělo z jejího štíhlého těla na zem. Bezmoc jí projela celým tělem. I přes prosby a pláč bledé blondýnky dosáhl Gryfhot svého odporného cíle. Když dokonal, co chtěl, odešel. Mariah ležela nahá v jehličí, tiskla k sobě roztrhané šaty a celá se třásla zimou. I přes její vzlykání však nemohla uvěřit tomu, že ji nechal naživu.


Po devíti měsících jsem se narodila já. A barbaři? Ti se ztratili kdo ví kam. Matka mne pojmenovala jinak, než podle ní. Stále měla strach, že by mě mohli přijít barbaři unést. Dostala jsem tedy jméno Nicole de Lacrew.

Jak jsem vyrůstala, učila jsem se způsobům, elfské etiketě, hudbě, lásce a v neposlední řadě kráse přírody. Nikdo mi ani zmínkou nepřipomněl, že jsem výsledkem strašného znásilnění. Přece jsem se od ostatních vůbec nelišila. Tělo štíhlé, tvarované, uši špičaté, vlasy světlé po matce. Po ní jsem zdědila i velkou touhu umět hrát na lyru. Často jsem si chodívala hrát s ostatními dětmi na nádhernou rozkvetlou louku. Elfí hry v sobě měly vždy něco pěkného, nebyly soupeřivé, aby se v nikom neprobudila zášť. Hledali jsme ten nejkrásnější květ na louce, tu nejkrásnější mušli na pláži, nejkrásnější žabku v lesních tůňkách. Pozorovali jsme starší děti jak se učí elfí tanec. Dodnes si ho pamatuji. Při jeho tanečních krocích se ani stebélko trávy neohnulo, tak lehký byl. I když to možná vypadá jako pohádka, není. Vypadala jsem sice šťastně, ale cítila jsem, jako bych žila ve lži, v přetvářce. Chování elfů se mi zdálo někdy až příliš sladké.

V mých deseti letech se pořádal lov jako každý rok a muži z vesnice odešli na několik dní mimo vesnici lovit největší šelmy v okolí. Ležela jsem na dřevené podlaze u ohně, který hořel v masivním kamenném krbu. Matka seděla na ručně vyřezávaném houpacím křesle a v ruce držela nadýchané peřiny vycpané husím peřím, které se snažila co nejlépe zašít. Zato já měla prostý úkol svázat maminčiny bylinky podle druhů do svazečků, aby se lépe usušily. Vzduchem naší krásně vybavené, světlé chýšky se nesla nádherná vůně heřmánku, hřebíčku a ostatních sušených květinek, která mě sladce uspávala. Všude bylo ticho. Byl slyšet jen štěbet ptáků vysoko ve větvích a praskot polen z krbu. Když tu se zvedl pokřik cizích mužů a řev žen. Leknutím jsem s sebou trhla, vyskočila na nohy a přitiskla se k matce. Než jsme stihly vyběhnout ven, do naší chatrče vstoupili dva barbaři. To bylo poprvé, co jsem spatřila muže ze severu. Tolik se od nás lišili. Vlasy měli tmavé a pleť opálenou. V obličeji tvrdé rysy a na mohutném těle se jim rýsovaly velké svaly. Po chvíli vstoupil i třetí barbar. Když ho matka zpozorovala, přitiskla si mě k sobě ještě víc.

„Pamatuješ si mě Mariah?“ zeptal se a jeho hlas rozechvěl všechny dřevěné stěny našeho prostého obydlí. „Máš něco, co patří mě.“
„Nikdy ji nedostaneš, nikdy nedovolím, aby sis jí vzal.“ řvala na něj, jakoby z posledních sil.

Cítila jsem, jak na mou ruku dopadla kapka slzy z její tváře. Zvedla jsem hlavu a podívala se na matku. Po bledých líčkách jí stékaly slzy a z tváře jí vystupoval strach smíšený s odhodlaností bránit své dítě. Barbaři však chytli pevně matku z obou stran, a třetí, můj otec, mě svými silnými pažemi jedním tahem vyprostil z matčina objetí a táhl mne pryč. Mé prsty vyklouzly z matčiny ruky a pláč mi zahalil oči. To bylo naposledy, co jsem matku viděla. Ani nevím, jestli si toto napadení barbary vyžádalo nějaké oběti. Myslela jsem jen na mou maminku.

A tak jsem nedobrovolně vyměnila zlatou kolébku za vlhko, zimu a hromadu vlčích kůží. Ležela jsem na nich, třásla se a po tváři mi stékaly poslední kapky teplých slz. Pak jsem únavou usnula. Když jsem znovu otevřela oči, seděl vedle mne ten muž, co mne unesl.

„Jsem tvůj otec“ řekl klidným hlasem. „A jako takový, mám na tebe právo. Teď tě budu vychovávat já.“

Chvíli se na mne koukal, ale když viděl, že nejsem schopna jediného slova, odešel. Dobrou hodinu jsem ještě trošku vystrašená ležela, ale poté jsem se zvedla z kožešin a vycházela ven. Stan nebyl nijak přepychově vybavený. Jen pár kůží místo postele, mohutné kované truhly se zbraněmi a nízký stůl z masivního dřeva, na němž stála skoro dohořelá svíce. Vosk z ní stékal přímo na stolek a vytvářel tak dojem zanedbaného stylu. Pomalu jsem se přibližovala k otvoru, kterým procházel uzoučký proužek světla a dopadal přímo na mokrou zem, do níž se mi pomalu zabořovaly bosé nohy. Když jsem odhrnula jednu vlhkem nasáklou stranu těžkého stanu, rozprostřel se přede mnou úžasný, dosud nepoznaný pohled. Přede mnou se tyčily dvě, asi dvacet metrů vysoké skály, z nich trčela šedá ostrá skaliska, jako v bájích, které mi matka před spaním vyprávěla. Mračna byla černá jako před bouřkou. Otvorem mezi skalami jsem viděla rozlehlé pláně s nahnědlou, pomalu usychající trávou. Na konci obzoru stály obrovské hory. Celá krajina vypadala jako zapomenutý, neopracovaný drahokam. Měla v sobě mocnou sílu, skrytou krásu. Pro mne to bylo něco nového, nebezpečného, nepoznaného. Nikdy jsem necítila takovou touhu po dobrodružství jako teď s barbary. To byl ten pocit, který mě sužoval, když jsem měla někdy pocit, že dobré chování je jen přetvářka. Ale teď už to vím. V mé krvi koluje i něco z barbarské krve.

Z úžasného omámení krajinou mě vytrhlo teplo z velké vatry. Ohlédla jsem se na druhou stranu a spatřila asi osm barbarů sedících na poraženém stromě kolem velkého, zářivého ohně. Drželi ohlodané kosti, na kterých ulpívaly zbytky pečeného masa a zírali na mě, jako bych byla přízrak strašící jejich barbarský rod. Zalekla jsem se a teď jsme na sebe hleděli všichni, neschopni říct jediné slovo. Trapné mlčení přerušil až otec, který vyšel z vedlejšího stanu. Posadil se k ostatním na špinavou kládu a ukázal na místo vedle sebe.

„Pojď sem Nicol, tvé místo je tady. Tohle je tvá nová rodina, měla by sis zvykat“, řekl, jakoby se nic nestalo.

Poté co jsem s menším strachem doklopýtala k ohni a usadila se na kládu vedle nich, obrátili svou pozornost k nedojedenému masu. I mě vrazili do ruky kus napůl zuhelnatělého pečeného žebra. Podle velikosti nejspíš jelen, možná kůň. Po „velkolepé“ hostině mi byly představeni všichni členové rodu, a poté i ti, kteří byli ještě na lovu. Neuvěřitelně rychle jsem si na ně zvykla. Stala jsem se novou členkou jejich rodiny.

Během těch let, co jsem u nich strávila, jsem viděla z dálky mnoho bitev, jež vedli. Jejich humor mě často rozesmával. Naučila jsem se žít i tvrdým životem. Nedokáži říct, zda-li bylo lépe u elfů nebo u barbarů. Od každých jsem měla něco navíc, něco, co mě s nimi spojovalo. Ale přesto v den mých sedmnáctin se mi zastesklo po matce. Naučila mne lásce a dobru, které i přes tvrdé vychování mým otcem Gryfhotem ve mě zůstalo.

Tu noc jsem ležela na jemných kožešinách ze severských lišek a nemohla jsem usnout. Poslouchala jsem ustávající burácení noční oslavy barbarů, která se konala každý den, když byl úspěšný a hojný lov. Přemýšlela jsem nad matkou, zdali žije a jestli ano, tak co asi právě dělá. Je možné aby na mě také právě myslila? Mé myšlenky se mísily s hlasitým chrápáním Rondy, která se mnou obývala menší, ale stále prostorný šedý stan. Tím, že jsem neměla ani možnost v klidu myslet na vlastní matku, se mi po ní začalo stýskat mnohem víc. Potichu jsem vstala, oblékla si lehké šaty a pomalu se vyplížila ze stanu. Hlídka byla po nočním flámu jako vždy opilá, nebyl tedy problém se z tábora nepozorovaně dostat. A tak jsem odešla. Bez plánů, bez všech svých věcí. S touhou ještě jednou spatřit matku. Nevěděla jsem kde hledat a tak jsem putovala neznámou krajinou dál a dál. Až jsem došla do země, o které mi jeden vyhublý stařík za kus nasoleného masa řekl, že ji nazývají Andaria. Procházela jsem tedy Andarií a ač jsem měla jiný cíl, země byla tak krásná, že jsem se zde usadila. Alespoň prozatím. A co bude dál, záleží už jen na vůli bohů.

návrat na seznam příběhů

Komentáře hodnotících k příběhu
(vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie)
Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu
Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Raist - 4

Dobře se to čte, sice semtam příběh trošku kulhá celistvostí, ale jinak vyjadřuje hodně o původu postavu, na druhou stranu není přiliš rozepsaná samotná postava.
Podrobný rozpis získaných ohodnocení:
známka 4: 1x

© Copyright 2002-2024 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist