Narodil jsem se v lovecké chatě, ve které můj otec i matka žili snad od nepaměti. Brzy po porodu má matka zemřela, což se v těchto končinách bohužel stávalo celkem často. Nezdravé prostředí blízko mokřin ženám (ale i mužům) zrovna moc neprospívalo. Přesto zde žilo několik rodin, i když ve vcelku velkých vzdálenostech od sebe.
Můj otec se zde usadil, protože byl vášnivým lovcem a tento kraj mu poskytoval dostatek možností k jeho oblíbené činnosti. Má matka, jak už to u žen, bydlících v tomto kraji bývá zvykem, byla bylinkářka. To byl asi hlavní důvod, proč zde s otcem dokázala žít. Ne že by spolu nevycházeli.
Po matčině smrti mne vychovával můj otec k obrazu svému. Již jako malému chlapci mi vyrobil luk a učil mne s ním zacházet. Jak mi později říkal, nebyl jsem zrovna nejšikovnější, ale naštěstí jsme spolu toto období zdárně a ve zdraví překonali.
Jak čas plynul a já dospíval, osvojoval jsem si stále více znalosti zvěře a lesa a pomalu začal přemýšlet, čím se v dospělosti budu vlastně živit.
Často jsem po večerech sledoval svého otce, jak zručně vyřezává ze dřeva. Moc se mi to líbilo a mnohokráte jsem zauvažoval o tom, že bych se mohl stát řemeslníkem.
Avšak když jsem se o tom jednou zmínil svému otci, na jeho tváři se objevil stín zklamání. Vzal mne ke stolu a začal mi vyprávět svůj životní příběh. Byl o tom, jak celé generaci mužských členů našeho rodu se věnují jednomu jedinému povolání. Že jejich smyslem života vždy bylo souznění s přírodou, porozumění zvěři, život na rozhraní civilizace a divočiny.
Zaujatě jsem ho poslouchal, ale stále jsem byl přesvědčen, že být řemeslníkem je to pravé pro mne. Když otec zjistil, že je jeho snaha marná, posmutněl ještě více, vzal si svůj luk a se slovy: "Jdu sehnat nějaké jídlo do zásoby", vyšel z domu.
Dny plynuly dále a dále a já se stále více zdokonaloval ve zručnosti řemeslnických dovedností. Nejvíce se mi dařila práce se dřevem. Asi jsem to pochytil od svého otce.
Ten však, vždy když mne spatřil, jen pokrčil rameny a beze slova šel pryč.
Den před mými 17 narozeninami mi otec oznámil, že zaveze do města kůže, které od konce zimy do konce léta získal při svých pravidelných loveckých výpravách.
Požádal jsem ho, zdali by mi ve městě nemohl koupit nové nářadí, protože mi moje pomalu začínalo dosluhovat. Opět se zamračil, rozčileně vyšel z domu, beze slov vylezl na povoz s kůžemi a odjel.
To bylo naposledy, co jsem svého otce spatřil.
Za několik dní se u naší chalupy zastavil jezdec na koni v barvách královské gardy a oznámil mi tu strašlivou zprávu. Můj otec byl na cestě z trhu přepaden bandou lapků, okraden, surově zbit a nakonec oběšen.
Skoro celý den jsem nemohl dělat vůbec nic. Jen jsem seděl u stolu a netečně zíral na otcův luk, který si, v rozčilení z naší hádky, při odjezdu do města zapomněl vzít s sebou.
Nakonec jsem se rozhodl. Vzal jsem otcův luk, naplnil toulec šípy. Sbalil si své nářadí a něco málo jídla do batohu a vyrazil se na cestu do města.
Po nějakém čase jsem dorazil na místo, kde byl můj otec přepaden. Nedalo se to přehlédnout, protože vedle cesty ležela zdechlina jeho koně. O kus dál se nacházel otcův hrob, do kterého ho pohřbili královští vojáci.
Propátral jsem okolí a hledal nějaké stopy, které by mne třeba mohly dovést k vrahům mého otce. Bohužel jsem ale měl smůlu. Nedávný déšť zahladil veškeré stopy.
Nedalo se nic dělat. Několik dní jsem ještě pátral v okolních lesích, jestli přeci jen nenarazím na stopy po banditech. Jediné, co jsem zjistil, bylo, že podle všeho v této části lesa nikdy žádní lidé nežili. Dost mne to udivilo. Stále jsem si kladl otázku: "Jestli mého otce přepadli lapkové z okolního lesa, tak proč tu po nich nikde nenacházím žádné stopy. Opravdu to bylo podivné a v mé mysli pomalu začínalo sílit podezření, že se vše možná odehrálo úplně jinak, než mi to posel vylíčil.
Rozhodl jsem se, že tomu přijdu na kloub. A jediné místo, kde bych něco mohl zjistit, bylo město, do kterého jezdil můj otec na pravidelné trhy.
Během následujícího dne mne přivítala otevřená brána města a já do něj poprvé ve svém životě vkročil. Prvního člověka, kterého jsem potkal, jsem se zeptal na cestu k tržišti. Něco nevrle zavrčel, ale nakonec máchl rukou někam za sebe. Pohlédl jsem tím směrem a na konci ulice spatřil velkou tabuli s nápisem "Tržnice". Ihned jsem se tím směrem vypravil a začal se shánět po někom, kdo to tu celé má na starost. Nakonec jsem uspěl a našel takového menšího obtloustlého muže s krysím výrazem ve tváři.
Ihned jsem se ho začal vyptávat na svého otce a na ten den, kdy byl na tržišti naposledy. Muž mne zamyšleně pozoroval a vcelku ochotně odpovídal na mé dotazy. Když jsem se ho zeptal, zda si nevšiml někoho, kdo by mého otce sledoval při odjezdu z tržiště, tak se jeho výraz ve tváři nepatrně změnil. Neřekl však nic. Znovu jsem na něj naléhal, aby si zkusil vzpomenout. Opět nic neřekl, ale pokynul mi rukou, abych ho následoval se slovy: "Pojď, ukážu ti něco, co by tě mohlo zajímat".
Rozhlédl jsem se kolem a vydal se za ním. Vedl mne přes celé tržiště až na jeho druhý konec, kde se nacházela východní část městského přístavu. K molu byla přivázána jakási loď nebo co to bylo. V životě jsem nic takového neviděl, ale možná to bylo tím, že jsem ještě nikdy žádnou loď nespatřil. Pokynul mi, abych vstoupil na palubu, že tam má pro mně něco, co patřilo mému otci.
Nějak se mi to celé přestávalo líbit. Otočil jsem se k muži a vyštěkl na něj, ať si se mnou nezahrává nebo si ho podám. Jen se tak podivně zašklebil a zašeptal: "Teď". Vycítil jsem, že se za mnou něco děje a rychle se obrátil. Bohužel ne tak rychle, abych se dokázal vyhnout ráně obuškem, kterým mne udeřil muž, jenž se vynořil snad odnikud.
Dříve, než mou mysl zastřely mdloby, jsem zaslechl, jak muž s krysí tváří někomu přikazuje: "Naložte ho na loď a prodejte prvnímu otrokáři, kterého potkáte. Takhle se toho jejich rodu jednou pro vždy zbavíme a ještě si to ten zmetek pořádně užije!"
Probrala mna šílená bolest hlavy a křik lidí kolem mne. Nepatrně jsem otevřel oči a pátral po okolí. Zjistil jsem, že jsem pravděpodobně v podpalubí nějaké lodi. Podle křiku kolem však bylo něco špatně. A pak jsem to zaslechl. Kdosi zakřičel hlasem plným hrůzy: "Had, je to mořský had. Bohové s námi, jsme ztraceni."
Když si moje oči lépe zvykly na šero v podpalubí, začal jsem hledat něco, čím bych si mohl přeřezat pouta, kterými jsem měl svázané ruce. Poštěstilo se mi objevit kousek rozbité láhve. Chvíli to trvalo, ale nakonec jsem to dokázal. Promnul jsem si ztuhlé ruce, aby se v nich opět rozproudila krev a pak jsem začal prohledávat prostor, ve kterém jsem se nacházel. Musel jsem se něčím ozbrojit.
Podařilo se mi objevil jakousi zrezivělou dýku a na hromadě kůži i luk mého otce, bohužel s poškozenou tětivou. Ale co, to by mělo jít spravit. Mezitím se na palubě rozhostilo neuvěřitelné ticho narušované jen občasným zaskřípáním dřeva. Skromně vyzbrojen jsem se opatrně vydal po schodech na palubu.
Obezřetně jsem vyhlédl ven a spatřil masakr, ke kterému došlo na palubě. Viděl jsem posádku, tedy spíše to, co z ní zbylo. "Tak takhle to vypadá, když člověk na moři potká mořského hada", pomyslel jsem si a potom jsem se vrhl k zábradlí a začal zvracet.
Měl jsem obrovské štěstí, že se mořský had spokojil vyvražděním posádky a loď nechal na pokoji. Ne že bych ji dokázal ovládat, ale aspoň jsem si mohl promyslet, co udělám. Loď měla skasané plachty a jen se kolébala na hladině.
"Hm", pomyslel jsem si. "Musím se odsud dostat pryč." Prohledával jsem moře, zda někde neuvidím pevninu, ale nikde nic. "No, snad ta loď ještě chvíli vydrží, než vymyslím, co dál!" S touto myšlenkou jsem odešel do kapitánovi a natáhl se na jeho postel. Zavřel jsem oči, protože jsem měl stále hlavu jako střep.... A usnul jsem.
Probudil mne šílený náraz a zvuk bortícího se dřeva. Zmateně jsem se rozhlížel, ale nic jsem neviděl. Všude byla neprostupná tma. Rychle jsem se vyhrabal z postele, popadl dýku a luk a vyřítil se z kapitánovy kajuty. Jen jsem vylezl na palubu, loď se začala nebezpečně naklánět na levobok. Snažil jsem se něčeho chytit, ale nepodařilo se mi to. Upadl jsem na palubu a klouzal po ní k okraji. Těsně před tím, než jsem přepadl do moře, se mi podařilo zachytit kusu dřeva. Už jsem myslel, že mám vyhráno, ale bohužel se ten kus dřeva přidal ke mně v mém pádu do moře. Hladina se nade mnou uzavřela. Naštěstí jsem se ale stále jakž takž držel toho dřeva, takže byla má cesta do hlubin dočasně odložena. Vynořil jsem se na hladinu a rozhlédl se kolem. Byla sice tma, ale naštěstí svítily hvězdy a já spatřil loď, potápějící se po nárazu na útes skrytý pod hladinou. "Když je tu útes, tak tu třeba bude i pevnina", pomyslel jsem si a znovu pátral po obzoru. Náhle jsem v dáli zahlédl nějaká světla. Nepohybovala se. Jen tam tak hezky poblikávala a zvala mne k sobě. Jejich volání jsem nemohl odolat. Už jen z toho důvodu, že ta voda nebyla zrovna nejteplejší. Pořádně jsem se zachytil dřeva a snažil se plavat za světly.
Trvalo to snad věčnost, ale nakonec jsem se dostal na břeh. Vysílením jsem padl do mdlob, které nakonec přešly v bezesný spánek.
Ráno mne probudila vůně jídla. Ztěžka jsem otevřel oči a rozhlédl se kolem sebe. Vůbec jsem nechápal, kde to jsem. Před chvílí jsem byl na lodi a najednou jsem tu? Nebo se mi to jen zdálo a jsem celou dobu doma? Ležel jsem totiž v posteli, přikrytý peřinou a domem se linula vůně pečeného masa. Vyhrabal jsem se z postele a pořádně se rozhlédl kolem sebe. Tak tohle není náš dům. A tady na stolku leží ta rezavá dýka, co jsem našel na lodi. "Takže to nebyl sen", pomyslel jsem si.
Vstal jsem z postele a šel najít někoho, kdo zde bydlí. V kuchyni u kamen stála nějaká žena a připravovala jídlo. Odkašlal jsem si a pozdravil. Polekaně se otočila, ale když zjistila, že jsem to já, zase se uklidnila. Ukázala mi na židli u stolu a já pochopil, že si mám sednout.
Ukázala si na ústa, pak na sebe a zavrtěla hlavou. Došlo mi, že asi bude němá a proto se mnou nemůže mluvit. Postavila přede mne džbán s vodou a vedle něj položila talíř s kusem pečeného masa a chléb. Okamžitě jsem se na jídlo vrhl a spořádal ho, jak kdybych několik dní nejedl. Což ostatně byla pravda
Po jídle se žena posadila naproti mě a všelijakými posunky mi vysvětlila, že mne brzy ráno nalezla nedaleko odsud na břehu moře. Odtáhla mne domů a uložila do postele. Naznačila mi, že si mohu odpočinout, ale že musím brzy opustit její dům, protože by jí moje přítomnost mohla poškodit pověst počestné vdovy.
Odkýval jsem jí, že se nemusí bát a že vypadnu hned, jak si sbalím svých pár věcí. Bylo vidět, že je mým rozhodnutím potěšena. Pak pozvedla ruku, jako by si na něco vzpomněla a ukázala do kouta. Podíval jsem se tam a spatřil luk svého otce. Dokonce měl i novu tětivu. Měl jsem z toho ohromnou radost. Ženě jsem poděkoval za její pohostinství, vzal nůž a luk, přes rameno tlumok s jídlem, který mi dala na cestu, a vyšel jsem z jejího domu ven.
Zamával jsem jí na rozloučenou a vydal se po cestě k městským hradbám, která se rýsovaly daleko na obzoru.
**********************************************************************
**********************************************************************
Thyris – blíže neurčený den koncem předloňského roku.
Hm. Tak tohle je ta jejich perla jihu. No jo. Je to hezké město, ale myslím, že to nebude nic pro mne. Měl bych odsud co nejdřív zmizet.
Nejdřív se ale trochu porozhlédnu po okolí, třeba najdu něco zajímavého.
Helemese. Hřbitov. Tak kdopak zde odpočívá spánkem spravedlivých? Místní honorace, vojáci, řemeslníci? Mrknu se na náhrobky, třeba z nich něco vyčtu.
….
Co to má znamenat? Běž ode mne, ty kostěná stvůro.
Rychle pryč. Tady tedy fakt nebudu, to po mně nikdo nemůže chtít. Hřbitov plný mrtvých, to jo, ale nesmí se hýbat. Na tohle fakt nemám.
Ale jednou, jednou si to s nimi se všemi vyřídím. Jednou.
***********************************************************************
Andor – jednoho dne počátkem roku loňského
No tak tomuhle říkám město. Samé domy, všude plno stráží. Tady když na zem upustím zlaťák, tak mi ho snad rovnou skočí zpátky do kapsy. A těch nádherně oblečených žen, co se tu promenáduje. To je balzám pro oči i duši. Člověk by si ukroutil hlavu.
…
Zatraceně. Koukám po „lidech“ a ani si nevšimnu, že nějaký chytrák nechal odsunutý poklop od kanálu. To byla šlupka. A přímo na zadek. Ta modřina tam bude určitě ještě příští týden. No paráda. Oblečení mám jako … radši nemyslet. Rychle pryč odsud. Snad se mi to někde podaří vyčistit.
Co to bylo? Je tam někdo? Héj!! Já vás slyším. Tak vylezte, no tak!
Aha. He, he. Vždyť to jsou jen krysy. Jedna, dvě krysy, to je toho.
Do pytle. To není páreček krys. To je přímo stádo. A ženou se rovnou ke mně. Možná vypadám jako čuně, ale to jim asi chutě nezažene.
Takže, kamaráde, nohy na ramena a padej odsud. Támhle vzádu na konci chodby je vidět světlo. Snad tam bude východ ven. Tak rychle, těch krys je fakt moc.
…
…
Málem to vyšlo. Stačilo jen pár kroků a zahnout za roh. Jenže to bych nesměl šlápnout do toho hnusu na podlaze. To šlápnutí ani tak moc nevadilo, horší bylo, když mi to ten slizkej hnus vrátil.
Probral jsem se až na místní jednotce léčitelské péče (JLP).
„To bude dobrý, mladíku. Nějakou dobu si u nás poležíte a budete zase jako rybička“, snaží se mne přesvědčit postarší léčitel.
To určitě. Ne že bych pochyboval o jeho léčitelském umění, ale kdo by asi tak platil to moje válení se v posteli. Jsem snad nějaký pracháč? Rychle pryč, než sem někdo přijde.
Tak, povedlo se. Jen se nebojte, však já vám ten dluh jednou splatím, ale teď fakt nemám ani vindru. Bodejť bych taky něco měl, když mi to ten hnus kanálovej všechno rozleptal. Fakt nevím, jak se tu teď budu protloukat. Snad seženu nějakou práci. Ale ne dnes. Teď si zalezu někam do závětří a dám si dvacet.
***********************************************************************
Ileren – 1. měsíc letošního roku
Táák. Ještě dvakrát přejedu brouskem po ostří svého skvělého měděného meče. To je ono. Teď je ostrý jako břitva. Ještě promazat olejem kroužkovou zbroj, aby mi nezreznula.
A helemese. Tak tudy mne ten vlk kousnul. Hm. Pěkná díra. Budu to muset nechat spravit u kováře. Ale ne dnes. Na to moje kočkování s loupežníky v lese to bude stačit.
************************************************************************
Andor – konec 2. měsíce letošního roku
Nákupy mám z krku. Ta kouzelnická kniha sice stála majlant, ale konečně budu mít světlo ve dne i v noci. A to se mi vyplatí.
Dobrá. Takže hybaj domů, ať skřeti zbytečně nečekají.
Že bych dnes zkusil použít městský teleport? Třeba už ho opravili. Ostatně, co by se mi mohlo stát. Maximálně se trochu projdu.
Tady je. Takže kam to bude? Do Ilerenu? Do Ilerenu.
….
Himlhergot, co to má znamenat. Kde se tu vzali všichni ti pavouci? Rychle pryč.
Je to v pytli, tohle nezvládnu. Je jich tu moc a já s bojem fakt nepočítal. Sakra.
…
…
No jo, jasně, však já ten dluh zaplatím. Jen se neboj, léčiteli.
Ale na ten svůj krásnej měděnej meč jsem si už pomalu začínal zvykat. Sakra, sakra, sakra.
*************************************************************************
Thyris – 24. den druhého měsíce letošního roku
Ta procházka do Thyrisu byl báječný nápad. Kdo by se byl nadál, jak se vyvine. Cesta za moc nestála, ale návštěva knihovny mi to vynahradila.
Ano, je to tak. Konečně jsem v tomhle podivném světě potkal spřízněnou duši. Když si vzpomenu, jak tam tak seděla opuštěná a bezradná a bázlivě se rozhlížela kolem sebe. Při každém hlasitějším zvuku sebou poplašeně škubla.
Od prvního okamžiku se mi zamlouvala. Jak jsem ji spatřil, hlavou mi problesklo: „Tak takhle nějak bych si představoval svoji sestru“.
Po počátečních rozpacích jsem si s Terezou začal trochu povídat a vyzvěděl od ní, že je ve městě nová a neví, co má dělat. Rozhodl jsem se, že se jí ujmu. Ostatně ani široko daleko nikdo jiný nebyl.
*************************************************************************
Andor – 24. den druhého měsíce letošního roku
Hotovo. Tereza už má kde bydlet. I něco málo ze svých triků jsem ji naučil. Líbí se mi, jak dobře střílí z luku. Časem z ní bude dobrá hraničářka. Jen by měla trochu víc posilovat, jinak bude po lese tak akorát pobíhat v šatech.
*************************************************************************
Andor – 9. den třetího měsíce letošního roku
Tak a už pár dní bydlí v mém podnájmu v Ilerenu. Jen nevím, jak dlouho nám to spolu bude klapat.
Ale co, když jsme spolu posledně vyrazili do lesa na lov, zacházela s lukem obstojně a celkem i poslouchala. Možná taky proto jsme nakonec bez úhony přežili přepadení loupežníky. Budiž jim zem lehká, parchantům.
Dobře jsme si o tom večer poklábosili u piva v místní hospodě. Bylo tam hezky teplo, pivo správně vychlazené. Prostě blaho a pohoda.
Je to milá holka, jen by si měla dávat pozor na pití. Šlo jí nějak moc k duhu.
Zítra se skáknu podívat na starý Imerský hřbitov. Prý je tam nějak „živo“.
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Gryfus - 5
Je to velice pěkný příběh. Máš docela smysl pro detail. U mě plný počet.
Příběh mého dětství není nijak neobvyklý.