Aktuální dění Pro nováčky

Postavy 

Magie 

Herní mechanismy 

Výroba, předměty 

Hraní role Města a území

Neobyvatelná města 

Informace

Marraen Althere

-> Charakterník

obrázek postavyNěkdo se mnou zatřásl.
"Nech mě ještě spát...."
"Žádné takové, Marku, hezky vstávat a pracovat"
"Ježíš....."
Uvolil jsem se rozlepit oko a rozhlídl jsem se. Všecko na stejným místě, to znamená nikde nic. Jo, byli jsme trošku chudí, ale tak to nevadilo. Žili jsme celkem v klídku v horské vesničce uprostřed Margonu.
Posadil jsem se a ještě klimbal. Další den, další den práce a nudy, jen s kamarádama když bojujem je celkem sranda, dolehl ke mně hlas matky, tak sem se sebral a hodil na sebe svůj opasek. Měl jsem ho rád, dával mi pocit důležitosti. Byla na něm brašnička s drátkama a malým pytlíkem srolovaným do klubíčka, a pochva s mojí zahnutou kudličkou, tou mojí oblíbenou.
Hodil jsem na sebe ještě koženou kamizolu a vyběhl ven s úmyslem vyhnout se sekání dřeva úprkem do lesa. Najednou jsem ale byl ve vzduchu.
„Nikam nepudeš, dřevo nasekáš.“ řek táta.
Nechápu ho. Vždycky mě stačí chytnout dřív, než stihnu proběhnout. Zvednout mě není zas až takový problém, jsem prostě vychrtlej. Ale tak na desetiletého kluka to není zas tak hrozný, to si aspoň myslím já, naši se za mě ale stydí, a tak furt jen sekám dřevo nebo přenáším otepi sena. To už jsem stál u špalku.
„Neflákej se a makej.“
Pozvedl jsem sekeru. Nemám sekery rád. Je to zbytečně těžký a neohrabaný, daleko radši bojuju s tou mojí dýkou, nejlíp zezadu do ledvin. I když sem eště nikoho nezabil, takhle sem si to vždycky představoval a s dřevěnou dýkou proti klackům vždy vyhraju. Akorát kluci říkaj, že to není spravedlivý. No co, říkat můžou.
Sme tak chudí, že mě matka někdy posílá do města abych „sehnal“ nějaký peníze. Baví mě to, jen o tom s nikym nesmim mluvit. Je to lehký. Jen stačí mít rychlý ruce a ostrou, zahnutou dýku (nejlepčí je samozřejmě ta moje). Fik a měšec je můj.
„Tak bude to nebo…?!“ výhružka táty doprovázená pohlavkem.
„Au! No jo, no jo..“ znuděně zvedám sekeru a pouštím se do práce.


O šest let později.
Už jen kousek!
Sem skrčenej za postarším chlápkem v škorních a hedvábné zdobené košili. Váček vypadá dost naditě, jestli se to povede, máme vystaráno na celou zimu. Čepel mé kudličky, sice staré, ale udržované, se pomalu blíží k šňůrce svazující váček s opaskem, druhá ruka je připravena váček chytnout.
Čepel ostrá jako břitva se dotkla kožené šňůrky a jedním tahem ji rozpůlila. Druhá ruka neomylně váček zachytila, byl opravdu těžký. Pomalu jsem se začal plížit pryč. Po asi deseti metrech jsem, natěšený na velký lup, neopatrně otevřel váček a začal počítat.
„Zloděééééééj!“
Nepěkné slovo mě vytrhlo ze zasnění a donutilo začít utíkat. Sakra! To se mi ještě nestalo! Uslyšel jsem dva páry těžkých bot, jak se vydaly v mých stopách. Adrenalin v mém těle se rozvířil jako rozbouřené moře. Snad budou Pepa s Lojzou tam, kde maj být. Moji kamarádi. My tři si takhle vyděláváme už nejmíň rok. Vyběhl jsem ze vsi a na domluvené stezce jsem zahnul, boty se ale držely za mnou.
Sflss
Zvuk taseného meče! A dvakrát! Sakra!
Plesk!
Vypadá to, že se Lojza trefil vrhačkou. Zapadl jsem za nejbližší strom a ohlídl se. Pepa vyskočil s tím jeho pižlákem před toho druhého ozbrojence. Ten měl na sobě pobíjenou koženou zbroj a v ruce držel šavli.
Seknul obloukem z levé strany.
Přesně tam, kde měl Pepa tepnu. Sprška krve dostříkla až na mě a smočila mi rty. Bezděky jsem je olízl. Nebyla vůbec špatná. Vlastně vůbec nic nebylo špatné. Najednou jsem se začal cítit silný a neporazitelný. Svět kolem zrudnul. Ucítil jsem, jak se mi z úst valí pěna. Někde hodně daleko někdo zařval. Netuším proč, vybavil jsme si slovo Lojza. Vyskočil jsem zpoza stromu a naskytl se mi výhled na záda v pobíjené kamizole. Cítil jsem, jak něco vzalo mou ruku s dýkou a vrazilo ji do kamizoly v oblasti ledvin. Krev, krev! KREV!!! Jen ať je jí tu víc, potoky! Někdo kroutil s dýkou v ledvinách, a z rány se valila životně důležitá rudá tekutina. Trhl jsem dýkou nahoru, takže jsem otevřel obrovskou krvácející ránu. Kamizola se vzepjala a padla na zem.
Otočil jsem se.
Stála tam postava s vyděšeným výrazem. Nepoznával jsem ji přes rudou clonu, za kterou se svět schoval. Zase mi na mysli vyskákaly ty písmena.
Lojza.
Nevím, co s nimi, jen vím, že v tom těle je krev, a já ji chci.
Rozběhl jsem se s rukou s dýkou nad hlavou a nelidským vrčením na rtech. Postava se otočila, jako by chtěla utéct. Rty se mi zkřivily v šíleném úsměvu a srazil jsem postavu k zemi. Pěna z mojí pusy stekla na vyděšený obličej.
Lojza…
Dýka zmizela hluboko v krku.
Krev, smrt, ráj.
Když jsem ránu dostatečně rozklínil, znovu jsem vyskočil na nohy. Potřeboval jsem jí více. Víc krve!
Nikdo nebyl v dohledu.
Najednou červená clona začala ustupovat a svět začal nabírat barvy.
Uviděl jsem mrtvolu Pepy s rozseknutou tepnou. Z mnou byla mrtvola Lojzy. Hlava visela na posledních šlachách…
Sklonil jsem oči… byl jsem celý od krve.
Ozvalo se cinknutí dýky o zem, jak mi vypadla z ruky.
„Co to…?“ Svět okolo potemněl a já už jen uslyšel vzdálený dopad těla, pravděpodobně mého.
------
Ranní paprsky letního slunce se snažily prorazit si cestu skrze má zavřená víčka, po ušním lalůčku mě šimrala tráva. Mám rád léto. Z dálky byl slyšet zpěv ptáků a kdesi v luční trávě cvrček hrál svou poněkud otřepanou písničku. Usmál jsem se, ale kdoví proč mi to nešlo. Jako kdybych měl obličej slepený lepidlem. Nic jsem necítil, asi jsem měl ucpaný nos. Bezděky jsem si po obličeji přejel rukou, ale prsty nahmataly krustu něčeho tvrdého. Pak mi došlo, že je něco špatně. Otevřel jsem oči a obličej se mi zkřivil bolestí, protože to odneslo pár řas. Nebe prosvítající za korunami zelených stromů bylo pořád nádherně modré, ale… vážně tady něco nehrálo. Posadil jsem se a rozhlédl se. Strnul jsem. Ležel jsem uprostřed obrovské kaluže krve a kolem mě se válely čtyři mrtvoly, obalené krví, na tělech si pochutnávaly první přívaly letních much. To jejich bzukot mě přivedl k životu ze spánku, uvědomil jsem si. Zvedl jsem ruce a začal si je prohlížet, jako by nebyly mé. Takže nebyly, nemohly být. Kde by se na nich sakra vzalo tolik krve? Krev…. Všude kolem zaschlá krev a čtyři těla vypadající spíše jako kusy masa. Ve spánku mi začalo divoce tepat. Vyskočil jsem na nohy, ale z tak náhlého změnění rovnováhy se mi zatočila hlava a zavrávoral jsem.Najednou se mi začaly v hlavě objevovat obrazy, seřazené do intervalů, jako když sekáte dřevo. Bum! Moje zkrvavená pravačka třímající moji dýku, kterou noří do útrob pobíjené kamizoly. Bum! Čísi noha v mojí botě odkopává rozpáraná záda v dál. Bum! Ta samá dýka v té samé ruce probodává tepnu krku, na kterém poznávám Lojzovu hlavu, ale s jen těžko popsatelným výrazem. DOST! NE! To nemůže, NEMŮŽE být pravda! Chci znovu omdlít, chci pryč, pryč z tohohle světa! Cítím, jak se mi po těle rozlévá smrtelný strach. Ten typ strachu, který vám nohy přiková k zemi tak pevně, že se nemůžete hnout. Mě strach ale nohy vzal a začal s nimi pravidelně a zatraceně rychle pohybovat. Utíkal jsem, utíkal jsem jak daleko to jen bylo možné, ani jsem nevěděl kam, kudy, přes co nebo jak dlouho běžím, Prostě rytmický pohyb nohou který mi dává uspokojivý pocit, že to nechávám za sebou. V tom jsem zahlédl sluneční odraz od vodní hladiny jezírka, mé kroky se bez jakéhokoli povelu daly tím směrem. Doběhl jsem ke břehu, klesl na kolena a uviděl zrůdu, jak na mě civí z vodní hladiny. Jen jsem se dokázal uvolnit a mé tělo sebou pláclo do vody. Po chvíli jsme se začal rychle drhnout rukama, i když jsem věděl, že to, co ze sebe smývám, je pouhopouhá špína. Vražda mi zůstane pod kůží navždy. I přes to jsem pokračoval, mimo to, že jsem ze sebe potřeboval udělat člověka, mě studená voda chladila a přiváděla mě na jiné myšlenky. Poté, co jsem dle mého úsudku vydrhl, co se dalo, jsem vylezl na břeh, shodil své svršky a vyčerpaně se svalil ke kořenům vysokého smrku a začal plakat. Vyčerpané tělo však okamžitě přijalo nabízený odpočinek a já usnul.
------
Podruhé mě probral pocit něčí ruky třesoucí s mým ramenem. S trhnutím jsme se vrátil z říše snů do života a pootevřel jsem jedno víčko. Dříve by měl budící již kudlu v zádech, ale mé tělo i mysl vypovídaly službu. Proti slunci jsem jen stěží rozeznal obličej, usmívalo se na mě něco vousatého.
„Ty seš ale zřízené, co tu robiš?“ vousy se zavlnily.
„Co,… co? Kde jsem?“ zeptal jsem se zmateně.
„Kósek od Hilfgardu chlape, co sa ti stalo?“
„Já… já…“ vzpomínky se nahrnuly jako vodopád a oči se mi zalily slzami.
„Já nechtěl.“
„Něcos proved? Mňa se možeš sveřit chlape, co sa stalo?“
„Já… Zabil jsem“připadal jsem si jako ve snu. Ani jsem nevěděl, že to vážně říkám.
„Ale neúmyslně, jsem nemocnej!“ dodal jsem po chvilce, kdy mi došlo, že jsem to vyklopil.
„Klídek chlape, u Lerma je každého věc tajemství, zajdem do Hilfgardu a najdem ty… jak sa jim říká... kozelníky aby se na tebe podívali grum?“
Nevěděl jsem, co dělat, stále jsem ještě spal: “Vážně? Tak to je fajn, to beru.“
„Naložíme tě na karavánu a pojdeš s nami, grum?“usmál se barbar.
„Díky...“ nedokončil jsem větu, vrávoravě jsem se postavil, sbalil své hadry a nejistě vykročil, směr karavana, která, jak jsem si všiml, stála nedaleko. Vyškrábal jsem se na vůz a zase usnul.
-----
Probudilo mě to, že karavana zastavila. Všiml jsem si, že už je večer a kočovníci se zřejmě rozhodli přenocovat. Seskočil jsem z vozu. Všichni se usmívali, byli veselí. Nějak se mi podařilo namluvit si, že minulé události byly jen zlý sen a začal jsem pomáhat se stavbou tábora a sháněním dřeva na podpal. Ten večer jsem se po dlouhé době ocitl ve společnosti, a dokonce mi to ani nevadilo. Vždy jsem měl problémy si najít kamarády, ale tady jakoby se všechny problémy vypařily, poslechl jsem si příběhy kočovníků, a z části jim pověděl ten svůj, připadal jsem si jako v rodině, kterou jsem sice měl, ale ne takovouto. O dva dny později jsem dorazili do přístavu Hilfgard. Na nové přátele jsem si zvykl a oni si zvykli na mě, vše bylo fajn.
„Hej, deš s náma omrknout kocábku?“ křikl Fred, chlápek se kterým jsem si rozuměl asi nejlíp.
„Jasně že jo!“ s úsměvem jsem mu odpověděl, ani jsem si s sebou nevzal můj opasek s kudličkou brašničkou a vyrazil jsem. Nikdy jsem na moři nebyl, těšil jsem se. Přišli jsme k solidně vypadající lodi a přes molo jsme se dostali až na palubu.
„Hele, čum tu je podpalubí, pojď!“křikl zespoda Fred, bez váhání jsem za ním skočil a za mnou další dva kamarádi. Ale najednou… co to? Přes hlavu mi někdo přetáhl pytel od nějakého obilí a silné paže mi znehybnily mé ruce a ucítil jsem provaz, jak se mi omotává kolem zápěstí.
„Takže, je sice pěkný, žes nám vyžíral zásoby, ale teď nám to splatíš, ty svině“ uslyšel sjem hlas Freda, ale k nepoznání změněný agresí, následoval kopanec do žeber.
„Jo, grázle, a to můžeš bejt rád, že tě nedáváme heroldovi!“ druhý „kamarád“ se spokojil s ranou pěstí do ledvin.
„Máš štěstí, že seš zdravej, dostanem za tebe pěknou sumičku.“ Zakrákoral Fred.
„Hele chlapi, chcete si zničit zboží těsně před předáním?“ uslyšel jsem třetí hlas.
„Tady to máte, šedesát zlatek.“ Uslyšel jsem jak hozený váček naráží do dlaně.
„Šedesát? Jen?“ uslyšel jsem nevrlé hlasy „kamarádů“.
„Co chcete za takovou vyžli, sakra?!“ ozval se třetí hlas a pak jsem uslyšel jen nevrlé připomínky a kroky. Potom mě někdo hrubě chytil a odvlekl… někam, kam mě postavil a nechal stát. Po hodině stání jsem se zkusil posadit, naštěstí to šlo… pak jsem čas přestal počítat a úplně se oddal mým neveselým myšlenkám. Jak to sakra! Konečně, konečně jsem si myslel, že jsem našel někoho, kdo si mě bude vážit, a to jsou hnusný pašeráci a obchodníci s bílejm masem, sakra, sakra, sakra!!! Ať jdou všichni do háje, mě už život nezajímá… S těmito myšlenkami jsem opět usnul.
-----
Probudilo mě šplouchnutí, podle zvuku spustili člun. Kupodivu mi sundali pytel z hlavy, ale ruce zůstaly svázané. Alespoň jsem se mohl rozhlédnout. V „kajutě“ byly asi dvě desítky lidí, všichni s apatickými výrazy, nedivím se jim.Z místnosti vedly jedny dveře. Krom lidí tu byla jen hromada odpadků… ODPADKY! Pokusil jsem se vstát, levá noha byla sice zdřevěnělá, ale šlo to. Dokulhal jsem k odpadkům a začal jsem hledat a… NAŠEL! Asi stopu dlouhý kus drátu. Přešel jsem ke dveřím a dal se do díla. S rukama za zády to šlo těžko, ale praxe je praxe. Důležitých bylo dvacet párů očích, ve kterých se nyní objevilo i něco jiného, naděje.
CVAK!
Všichni se jako jeden muž zvedli a vyrazili ke dveřím, pustil jsem je. Kupodivu u toho nezačali řvát, ale chovali se pokud možno tiše.
POPLAAACH!
Asi ne dost tiše, ale na palubu jsme se dostali. Pašeráci už byli ale připravení, šipka z kuše mě minula opravdu o vlas. Jiní to štěstí neměli… neváhal jsem a skočil jsem přes palubu a začal dělat mrtvého. Rozruch na palubě byl dost velký, aby si mě nikdo nevšiml, a co více, břeh byl na dohled! Po využití všech mých sil jsem se k pláži dostal, vstal jsem a došel k ulici. Zrovna po ní procházel elf v hedvábném plášti.
„Kde to jsem prosím vás?“ vyždímal jsem ze sebe.
Elf si mě změřil nedůvěřivě pohledem, ale odpověděl: „Jste v zemi zvané Andaria, mohu vám nějak pomoci?“

návrat na seznam příběhů

Komentáře hodnotících k příběhu
(vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie)
Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu
Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Vesi - 5

Líbí se mi, že ani jednou není použito slovo zloděj, a přesto povolání moc pěkně popsáno. Chyby tady není třeba komentovat, je jich minimum, takže nakonec 5 :)
Podrobný rozpis získaných ohodnocení:
známka 4: 2x
známka 5: 1x

© Copyright 2002-2019 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist