Elf s bílými vlasy se usadil k ohništi a otevřel knihu. Započal vyprávět příběh a šum okolo sedícících se rázem vytratil. Všichni začali naslouchat jeho slovům…
Bylo nebylo... za šestero horami, osmero řekami a sedmero tmavými houštinami.
Jednoho pošmourného dne v lewanských lesích.
“Je tomu již drahně let Aendil má lásko. Nistra nám nedopřává své přízně.“ Promlouval elf opřený o stářím rozpraskaný strom ke své družce laskajíc její plavé vlasy. Elfka jen jakoby nepřítomně hleděla někam do dáli. “Nevím co dělat, zkusili jsme vše, k naší paní se modlili a dary jí přinášeli, bylinkáře i elfí mágy o pomoc poprosili, však žádný s to nebyl, pomoci s naším trápením.“ Elf pokračoval ve smutném monologu, zatímco elfka položila hlavu do jeho klína.
Oba ještě dlouho poté naslouchali zvukům hvozdu, doufajíce, že pomoc či znamení zjeví se jim. Po několika úplňcích, kdy se nepodařilo naleznout pomoc a zplodit tolik vytoužené dítě, již ztápěl elf svůj smutek v lewanské krčmě U Zeleného listu.
"Nalej mi ještě pohár Imeni!" Poručil si elf a zavrávoral na stoličce, sotvaže neupadl. "Tady Dae'line, neměl bys už pít, to víno ti nesvědčí." Snažil se hostinský obměkčit pijanovo srdce a přesvědčit jej k návratu domů. "Ne! Nech mě být a raději se starej ať ti nevyschne pípa!" Opřel se elf o pult a naklonil se k hostinskému. "Každý nemá život tak snadný jako ty! Jen si tak stát, občas soudek vína do sklípku přivalit a o nic jiného se nestarat." S každým dalším slovem opadalo elfovo rozhořčení. "Já, nedokázal jsem své milé naši lásku..." Elf pravil se smutkem v hlase.
Po dalším poháru se Dae'lin rozpovídal a být tam s nimi v onen večer, jistě by jste si tak jako ti dva nevšimli, že krčma v průběhu hovoru zcela osiřela. “Táák Dae'...line, je čas jít, musím krčmu uzavřít!“ Pravil významně hostinský, na kterém bylo poznat, že ani on se poháru vína neubránil. "Vyprovodím Tě." Poté oba elfové pomalu vyšli před krčmu kde se rozloučili. "Víííš Ty co Dae'line?!" Pronesl v povzneseném duchu hostinský. "Štestí si Tě jednou najde!" Hostinský se rozverně zasmál a Dae'lin jen mlčky mávl rukou. Oba elfové se vydali do svých domovů... Dae'lin, posilněn poháry vína, vrávoral cestou kde tušil svůj malý domek.
Soví nápěv za svitu luny utnul hlasitý křik. "Nistro! Ty..Ty jsi mi nepomohla! Hlasitě se rozhovořil náš milý elf, kterého měl duch vína zcela ve své moci. “To si říkáš matka všech elfů?! Nedokážeš se postarat o své děti, o ty kteří..." Dlouhý monolog utnulo zadunění, po kterém následovalo zasténání elfa. Dae'lin zmlkl, jakoby si uvědomil co právě řekl, a pokorně se kál za svá troufalá slova. Pomalu vstal ze země a nevěřícně ohmatal velký kořen, o nějž před chvílí zakopnul. Vzhlédl před sebe... Promnul si oči když před sebou spatřil cosi malého co vypadalo jako dítě, však se čtyřma rukama! "Kdo! Kdo jsi!" Ve strachu křikl a zavrávoral. "Ále panáčku, kdo jsem já není důležité." Ozvalo se lusknutí prstů a v okolí tajemné bytosti se rozprostřelo jasné zlatavé světlo. Dae'lin si znova promnul oči a zklidnil svůj dech, prohlížejíc si toho malinkého skřítka, který jej tolik vyděsil. Zeleně oděný mužík vypadal jako elf, byl však mnohem menší než jakýkoli elf, kterého kdy Dae'lin měl možnost poznat. "Co, co po mě chceš?! Opatrně pronesl elf. "Nu já... bych tak zrovna potřeboval jednu malou službičku.“ Rozpovídal se skřítek. “Na nový kabátek mi hedvábné nitě třeba je. Přines mi jich dosti a budeš bohatě odměněn. Pytel pln zlata Tě nemine!“ Pravil se šibalským výrazem skřitek a hlasitě se zasmál. Elfovi svitla přeci jen naděje, duch vína jako by jej na chvíli opustil a Dae'lina napadla myšlenka.“Nač mít takové bohatství, když není pro koho zlaťáky utrácet...“ Skřítek, překvapen elfovou odpovědí, začal se vyptávat víc a víc, luna se pomalu blížila setkání se dnem, když oba končili svuj rozhovor. “Dobrá skřítku! Dohodnuto!“ “Počkej...počkej Dae'line, mám jednu malou podmínku! To dítě bude nést jméno neobvyklé, takové, které zatěžko vyslovit je!“ Dae'lin rozpačitě kývl. Skřítek se pisklavě zasmál. "Teď běž a přines mi mé nitě! Odměna Tě nemine." Ozvalo se hlasité lusknutí prstů a zlatavá zář pohasla. Dae'linovu zraku chvíli trvalo, než stihl přivyknout potemnělému okolí a porozhlédnout se po skřítkovi. Byl pryč. Elf se tedy vydal na cestu domů, pokračoval a přemýšlel o tom, co mu skřítek řekl. Ke svému malému domku, kde jej vítala ustaraná tvář Aendil, dorazil s prvními paprsky ranního slunce. Nic mu nevyčítala. Jak pravil jeden starý přítel elfů…“Skutečná láska nezná výčitek a to ani v zoufalých okamžicích našich životů…“
Dae'lin následujícího dne přemítal, proč mu v hlavě zněly ty podivné zvuky, když opouštěl místo, na kterém se setkal s malým skřítkem. Zdálo se, jakoby okolní hvozd, vítr i noční ptáci šeptali podivné Qar...ah...c ... Qarah‘c...
"Snad i Vám se podaří najít svého skřítka, neb splněných přání a snů není nikdy dost..."
Starý elf se odmlčel, zavřel svou knihu a pomalu odešel od vyhasínajícího ohniště.
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Elf s bílými vlasy se usadil k ohništi a otevřel knihu. Započal vyprávět příběh a šum okolo sedícících se rázem vytratil. Všichni začali naslouchat jeho slovům… 