"Takže vy byste chtěli slyšet příběh o Tichém Poutníkovi?" Zeptal se bělovlasý muž svého obecenstva. Ozvalo se souhlasné mručení a muž pokračoval:" V tom případě musím začít hezky od začátku v době, kdy mu v rodné vsi říkali Ondřej ze statku a on prožíval své dětství mezi sedláky. Ničím příliš nevynikal a kdyby nezasáhl osud, tak by jeho příběh nejspíše nebyl ničím zajímavý. Jeho otec by jej jako druhorozeného syna ze sedmi dětí naučil jak pomáhat staršímu bratrovi s řízením statku, jak smlouvat na dobytčím trhu a kolik má zdravá kráva zubů. Osud ovšem neměl v úmyslu nic z toho.
Tenkrát byl stár šestnáct zim, dny trávil s krávami na pastvě a večery s ostatními dětmi z vesnice hrami v lese a na lukách v okolí. Jednoho takového večera se s ostatními dohodli, že prozkoumají jednu pěšinu, která vedla do skal. Všichni byli nápadem nadšeni, a proto když jim odpoledne skončily povinosti u rodičů, vyrazili po stezce směrem do skal. Byly to sice pouhé tři míle, ale obzvlášť mladším z nich to připadalo jako velké dobrodružství do dalekých krajin. Celou cestu vesele štěbetali o tom a tamtom, a když se ukázalo, že pěšina vede do malé jeskyně byli vyloženě nadšení, nic ani nikdo by jim nerozmluvil se do jeskyně podívat. Nejstarší z nich, Tonda z mlýna, který cestu znal a byl na jeskyni připravený, vytáhl louči a křesadlo a po několika pokusech skaliska zalilo teplé světlo. Celá skupina se vydala dovnitř a když se ukázalo že v malém výklenku leží kostra lasičky, všichni to brali jako velký poklad, který musejí donést rodičům do vesnice. Nikdo se však mrtvolky nechtěl dotýkat a proto se rozhodli rozpočítat, kdo lasičku ponese. Vybrán byl Ondřej, kterému to příliš nevadilo, už jednou pozoroval tatínka, jak pohřbívá pošlé tele a věděl, že časem to bude dělat sám. Natáhl proto ruce a chystal se vzít kostru do náruče, při prvním doteku s kostí, se ale stalo něco nečekaného, lasiččina kostra se z ničeho nic sama od sebe překulila na záda, protáhla si páteř a zadívala se do Ondřejových očí. Všechny děti ucukly a když zjistily co se děje začaly utíkat ven z jeskyně. Jediný Tonda neutekl, vzal Ondřeje za rameno a pochodní jej chránil před kostrou. Ovšem ve chvíli, kdy uviděl jeho rudě planoucí oči a podivný úšklebek na tváři se i Tonda lekl, strčil Ondřeje proti jedné ze stěn a začal utíkat pryč a ani bolest v lýtku, kam jej pří útěku kousla lasička ho nezastavila. Zasavila ho až podivná únava, která ho srazila na kolena před jeskyní. Z rány na noze se mu šířil chlad do celého těla a on měl pocit jako by z něj vyprchával život. Ondřej, který vůbec netušil co se děje vyrazil za ním, aby Tondu nějak zachránil. Ostatní děti stály na kraji lesa a pozorovaly ústí jeskyně a Tondu který se před ní svíjel na zemi a třásl se zimou. Z jeskyně pomalu vyšla lasička a za ní Ondřej s planoucíma očima a potem oroseným čelem. Když se kostra lasičky z ničeho nic rozpadla na prach, děti se s křikem rozutekly, Ondřej bezmyšlenkovitě vzal hrst onoho prachu do mošny a pohlédl na Tondu. Ani jeden z nich netušil co se stalo, Ondřejovi se vrátila normální barva očí a jen Tonda svíjící se na zemi a hromádka podivného prachu dosvědčovali co se stalo. Ondřej si sundal kazajku a zabalil do ní Tondu, který stále drkotal zuby, ale vypadal že snad bude v pořádku, poté se ho pokusil dostat na nohy, ale měl natolik ztuhlé svaly, že zase spadl.
Rozhodl se proto vyrazit pro pomoc do vesnice, vběhl do lesa a nezastavil se dokud neuviděl světla vesnice. Všechny svaly v těle ho pálily od dlouhého běhu a z čela mu tekla krev kvůli nízkým větvím, které ho poškrábaly, vůbec ho nenapadlo, že světel je ve vesnici mnohem více než obvykle a jsou podezřele blízko. Až když rozhrnul poslední větve a vykročil z lesa uviděl kdo na něj čeká. Na palouku byli snad všichni z vesnice, mnoho z nich mělo louče, ostatní měli v rukou vidle a cepy, jakmile Ondřeje ozářilo světlo, dav se rozběhl k němu a vytvořil kolem něj půlkruh. Slova se ujal rychtář:"Ondřeji, co se to tam stalo? Před několika okamžiky přiběhl můj syn celý poděšený, prý jsi zabil Tondu." Ondřeji vyschlo v krku, nevěděl, jak to vysvětlit. Nastala dlouhá chvíle ticha a zrovna, když ji Ondřej chtěl přerušit svou obhajobou vyběhl z davu rychtářův syn a s křikem po Ondřeji hodil kamenem. Trefil paži a Ondřejova tunika se zbarvila krví, ale místo bolesti cítil jen jak se mu prach z kostí, který měl v mošně pomalu skrze oblečení vpíjí do kůže. Rychtář svému synovi vrazil facku a vykročil k Ondřejovi, ale udělal jen několik kroků, zjistil, že Ondřeje už nepoznává. Jeho kůže byla šedá a papirovitá, krev tekoucí z paže bylapodivně kalná a jen několik rysů v obličeji dávalo poznat, kdo to je. Celý dav ztuhnul a zíral před sebe, jediné co se ozvalu byl statkář, Ondřejův otec:"Ty nejsi můj syn." vydechl. Ghůl skočil po krku rychtářově synu byly to jen sekundy než ho rychtář praštil obuchem do zad a on odpadl, ale i přesto bylo pozdě jeho syn měl zlomený vaz. Další ránu rychtář vedl do toho co ještě před chvílí bylo Ondřejovou tváří, to bylo poslední co ve svém životě udělal. Když ho ghůl vzal pod krkem objevil se modrý záblesk a rychtář, celý bledý padl k zemi. Dav ustoupil, začala vypukat panika, někdo mával pochodní a něco křičel, jiný zase hodil vidle Ondřejovým směrem a mnoho dalších se jen snažilo utéct. Ondřeji se pomalu začala vracet barva a během několika okamžiků z něj byl zase šestnáctiletý pasáček krav. To davu přidalo na odvaze , kdosi zakřičel zabte tu stvůru a Ondřej byl zase v lese. Běžel dlouho, dokonce i poté co věděl že za ním už nikdo neběží, dokud za svítání nepadl vyčerpáním do stohu sena."
Bělovlasý se dlouze odmlčel a upil ze své sklenice:"Víte co zbytek vám povím až zítra, lépe se mi bude vyprávět když budete nedočkaví."
//děkuji za hodnocení nicméně jak sami podotýkáte příběh není zdaleka dokončen proto vás poprosím o vyčkání než se k němu dostanu a dotáhnu ho do konce.
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Vesi - 3
Slibný, ale 3 za polovičatost a za to, že sis to po sobě ani nepřečet.
"Takže vy byste chtěli slyšet příběh o Tichém Poutníkovi?" Zeptal se bělovlasý muž svého obecenstva. Ozvalo se souhlasné mručení a muž pokračoval:" V tom případě musím začít hezky od začátku v době, kdy mu v rodné vsi říkali Ondřej ze statku a on prožíval své dětství mezi sedláky. Ničím příliš nevynikal a kdyby nezasáhl osud, tak by jeho příběh nejspíše nebyl ničím zajímavý. Jeho otec by jej jako druhorozeného syna ze sedmi dětí naučil jak pomáhat staršímu bratrovi s řízením statku, jak smlouvat na dobytčím trhu a kolik má zdravá kráva zubů. Osud ovšem neměl v úmyslu nic z toho.