Aktuální dění Pro nováčky

Postavy 

Magie 

Herní mechanismy 

Výroba, předměty 

Hraní role Města a území

Neobyvatelná města 

Informace

Isabel Isse

-> Charakterník

obrázek postavy Byla jednou jedna vesnice jménem Tatarčup a tu vypálili křižáci do základů. Před útokem to byla podle legend jedna z největších vesnic v okolí a až do královského města Řízembor sahala její sláva. Ráda bych Vám zde popsala, jak vypadala, ale stalo se to před 200 lety a nikdo z té vesnice dodnes nepřežil. Zkrátka to může budit dojem, že tato událost, která poznamenala kraj na dalších několik set let, se mnou nemůže souviset. Je to pravda. Ale proč jsem to napsala, nechám na později, abych Vás můj čtenáři udržela napnutého, co nejdéle to půjde.

Narodila jsem se jedné letní noci ve vesničce Coca-brinus. Z toho co mi matička vyprávěla, když jsem zkoušela první krůčky, to byla strašná noc. Nevím sice co to Fulmen je, ale podle slov mého otce jich dopadlo na náš dům hned několik. A protože se oba báli, tak si matička i otec vlezli pod deku a zbytek si domyslete sami. Na kněžku se nesluší o něčem takovém přemýšlet, či mluvit, natož dokonce psát!

Po celé dětství jsem vyrůstala v domnění, že mé dlouhé uši a malinko odlišný vzhled od ostatních dětí je způsoben tím, jak mi maminka nikdy nezapomněla vysvětlit, že jsem byla zlobidlo a ona mi káravě uši vytahala. Mojí malé dušičce to stačilo k naprosté spokojenosti, ale sousedi mi neviděli rádi pohromadě s ostatními dětmi. Zvláště maminka Vepřkne-ela byla vůči naší rodině upjatá. Pro slova jako: „Démon, antikrist, zrůda, ne-člověk“ nechodila daleko. Jen reputace otce jako nejlepšího válečníka ve vesnici nás chránila. Také mé jméno bylo všem ostatním jen pro smích, ač si to raději nikdo nedovolil říci a já žila celé roky v nevědomí. Jmenuji se Isabela. Isabel Issë. Příjmení je elfsky moudrost, ale to jsem v té době netušila. Jako jsem netušila nic o elfech.

A když jsem si nemohla s ostatními dětmi hrát… No mi děti jsme si vždy našli cestičku k hraní-si. Osobně jsem měla nejraději hru na honěnou hádanku. To musíte někomu zavázat oči a někdo na plné kolo zakřičí: „Já jsem jídlo, ty jsi jídlo, on je vepř. Kdož chceš, tak si mě sněz. Kdo jsem?“ ten se zavázanýma očima musil hádat, kdo křičí. Ale abych dokončila myšlenku – když jsem si nehrála s ostatními, tak jste mě mohli najít vzadu na návsi, jak poslouchám starého Nutelhlíka. On vyprávěl příběhy z dob dávno minulých. Jak on vám uměl vyprávět! V celém kraji nebylo lepšího vypravěče. Mezi můj nejoblíbenější příběh patřil: „Tatarčup a Nistra.“ Podle té legendy byla Tatarčup pohanská vesnice, která vyznávala jiného boha, než všichni ostatní. A dokonce to byla bohyně! Pokaždé, když se Nutelhlík zmínil o Tatarčupu, tak jsem se následně v noci modlila k té bohyni, aby se mi zjevila. Tohož se ovšem nikdá ve vesnici nestalo.

Při dosáhnutí věku, kdy se ostatní dívky pomalu vdávaly za švarné jinochy, tak jsem pojednou nevěděla co dělat. Neb žádný s otců by své byť i ne prvorozené dítě neoženil za mě. Za „Démonic dceru“. I jednoho památného dne, kdy jsem si stěžovala matce, že mám obavy o svojí budoucnost, mi poradila, abych řekla panu Nutelhlíkovi o Nistře. Že prý hledám bránu do nebeského zapomnění. Tu jsem nic zlého netuše šla za panem Nutehlíkem. On nebyl doma, ale jeho žena „paní Kafléková“ mi prozradila, že šel do Tatarčupu. To bylo velmi podivné, neboť tam nikdo nesměl kvůli zlým démonickým silám. To alespoň tvrdila církev. Po domluvě s otcem a matkou, sbalením potřebných věcí jako například větvička z Malého Hvozdu, nebo pero z labutě, či kusu látky z šatů Velkovévody Vidlič-žového panství pana Talí-hrn-bánova. Samozřejmě nezbytné jídlo jako mobiampička a k pití počítádio. Tyto dvě poživatiny jsem měla nejraději, a tak mi je maminka zabalila s sebou.

Po několika hodinách jsem skutečně našla pana Nutehlíka v Tatarčupu. Tedy vesnice to je jen podle vyprávění, protože zde z vesnice nezbyla ani studna, natož hospoda. On se převelice divil, proč jsem ho vyhledala. Po přednesení mé žádosti se zakabonil a nejprve nechtěl nic prozradit. Stačilo však vytáhnout pár lahví počítádia a hned mluvil jako na návsi. Prozradil mi, že musím vykonat pouť na horu Sylnaj a modlit se k bohyni. Pokud bude víra má usilovná, tak mě vyslyší. Pokud ne, tak běda mi. Vystoupat na horu Sylnaj vypadalo jako snadný úkol. Opak byl pravdou. Celé dvě minuty jsem na ni stoupala, až jsem se zadýchala! Na vrcholu hory byla tajemná svatyně. Uvnitř nebyl nikdo, kromě... Kromě mě!

Modlila jsem se převelice dlouho. Po dlouhých několik sekund zůstávala Nistra mlčet, až tu jsem po půl minutě uslyšela její hlas: „Povstaň učednice a hleď – před tebou portál je.“ Fascinovaně jsem na něj hleděla a každou milisekundou jsem se k němu přibližovala. Za půl sekundy jsem byla tak blízko, že jsem ruku svou na něj položit mohla. To jsem také udělala, ale v dalším okamžiku jsem byla někde jinde. Uprostřed cizí vesnice v cizím světě. Tedy alespoň mi to tak připadalo. Sloh stavby domů ani v nejmenším nepřipomínal ten náš, spíše se blížil slohu z obrazů, které jsem viděla na exkurzi v královském paláci. Ty byly dovezeny z daleké země na východu. Dodnes nevím název, ale určitě byl od Č. Protože když jsem obraz otočila, tak na něm bylo napsáno: „Made in Chi…“ a zbytek pečlivě rozmazán. V dnešní době vím, že se to má číst jako Č. Avšak ani v dnešní době nevím, co to znamená.

Abych moc neodbočovala – sloh byl odlišný. A lidé také. Měli podivně tvarované očí a i stavba těla s barvou se mírně lišila od té mé. Myslela jsem si, že zde budu opět za někoho odlišného. Opak byl pravdou. Lidé byli na mě moc milí, a když jsem jim prozradila, že hledám chrám Nistry, jak říkal pan Nutehlík, tak mě ukázali cestu. Sice mi říkali, že je to těžký chrám, abych to raději zkusila u nějakého Budgy, či jinde, ale já jsem vytrvale tvrdila, že Nistra je ta pravá, a tak jsem se tam dostala. Po hodině. Uvítal mě nyní důvěrně známý pan Kurohoshi-sensei. To jsem nevěděla. Nevěděla jsem ani to, že přísný režim v chrámu je nutný. Pro všechny následovníky.

Hned první den mi vzali všechny věci a dali jen roucho. Také jsem se dozvěděla, že dostanu k jídlu ráno, v poledne a odpoledne takové jídlo, které se nazývalo „ryba“. Ještě k tomu půl „talíře“ na celý den. Vůbec jsem nechápala, o co se jedná, poněvadž „Talíř-ryba“ se jmenovalo jedno panství na jihu naší země. Rovněž jsem si nemohla zvyknout na oslovení. Všichni mi pořád říkali: „Isabel-san, či Isabel-chan.“ Později jsem se dozvěděla, že jsem se dostala do Japancska. Doufám, že to píši dobře. Nikde jsem to neviděla napsané, a tak to píši z odposlechu, což se velice liší. A v této zemi sic umí naším jazykem, ale základní výrazy cpou všude. Hlavně mi nedokázali říci: „Isabel“ Pořád jen: „Isabel-chan.“ A můžu Vám zaručit čtenáři, že kdybys po tisíci odposlechnutí to nepoužil, tak jsi velmi odolný.

Život v chrámu mě formuloval převelice. Milovaný Kurohoshi-sensei mi učil technikám, které jsem nikdy v životě neviděla. Jakbysmet mi vysvětlil Nistry pohled na nekromacii. Podle jeho slov: „Jsou to největší s prominutím ťuhlíkové co kráčí po této zemi! Vyrvat duši z života posmrtného, kdo to kdy viděl? Oni neví, jak duše ve skutečnosti trpí, to si pamatuj Isabel-chan.“ Společně jsme provedli několik cest do říše mrtvých a mluvili jsme s několika dušemi, které byly poznamenány nekromancií. Pan Yahura-dono nám popisoval, jako ho jeden zlý nekromant spoutal s duší kostlivce a poslal samotného na velkého draka. Podle jeho slov to bylo bolestivé, velmi bolestivé a to nemluvím o samotném spoutání!

V chrámu se nezměnil jen můj pohled na svět, kde jsem nyní viděla dříve neviděné. Ale i můj charakter. Dříve jsem vyletěla kvůli každé maličkosti. Stačilo málo a maminka mě tahala za uši. A že to bolelo! I přesto jsem si nedala říci a příště se hádala znovu. V chrámu to přestalo a já se zklidnila. Desetihodinové modlitby, sic ne v kuse změnili moji duši. Měla jsem různé vize – tu trpěla srnka v tlamě lva, tu uvízl orel ve skále. Nebo dále po vzoru ostatních kněží jsem se uklonila při každé příležitosti a zjemnila své jednání. Rovněž alkohol. Ohó alkohol toť nejvíce zapovězený nápoj! Běda každému, kdo by se ho odvážil, byť jen kapičku do úst vložiti.

To co se jeví jako výhoda, se může změnit rychle v nevýhodu. Mé asertivní chování, kterému jsem se učila dlouho a vytrvale, tak ono pevně prohloubilo moji mlčenlivost a přílišnou zdvořilost. Třikrát promyslím, než něco vypustím z úst a třicettřikráte, než něco napíši! Tak si představ, čtenáři trpělivý, jak dlouho tento spis píši. Sic v teple a krb plápolá, ale mysl uvolněná není. Nistra mlčí a to mě znepokojuje.

V chrámu jsem zůstala po několik let a postupně stoupala po žebříčku prestiže výše a výše. Po roce mi již více než polovina kněží oslovovala s úctou. Byla jsem v sedmém nebi. O to více mě zarmoutila žádost Nistry. Ta požadovala, aby jeden z vysokých kněží tohoto chrámu šířil víru její po zemích nazývanými Andaria. Jako jediná jsem se dobrovolně nepřihlásila, a tak mi samozřejmě na tuto misi vybrali. Dnes, když se ohlédnu, musím konstatovat, že děkuji Nistře za toto. Sic v chrámu jsem slávu i úctu měla. Dokonce suchi dvakrát měsíčně jedla! Ale v porovnání s dneškem to bylo hrozné.

Jednoho dne se Nistra osobně zjevila ve formě jí nejbližší. Jaké Vám čtenáři prozraditi nesmím, neb trest by mě stihnul. I vytvořila portál a já jím byla nucena projít. Dnes bych již nedočkavě hleděla, ale tenkrát mi chuť chyběla.

Jak to bylo dál, ptáš se můj pozorný čtenáři? To prozraditi ti mohu, avšak do svazku dalšího si posečkej.

Jak jsem psala prve, tak do zemí Andarijských jsem se vydala. Když jsem se tu objevila, žasla jsem nad krásou, velkolepostí a jemností okolní přírody. Stromy u nás oproti těmto působily směšným dojmem. Během několika minut jsem našla městečko Lewan, které je tak jemně zasazeno do přírody, že mám pocit, jakoby ju vytvořila samotná Nistra. Po příchodu jsem potkala jednoho mága, jehož mi jméno neprozradil, poněvadž ho sám nezná. Ten mi velmi pomohl a ukázal jaké budovy v Lewanu jsou, hlavně svatyně Nistry.

Ještě téhož dne mě oslovil jeden elf jménem Denelion-chan. Byl ke mně tak upřímný a uctivý, že jsem se utvrdila v tom, jak úchvatné to zde je. Po několika okamžicích chtěl vědět, zda mám kde bydlet a nabídl, že bych se mohla přidat k jeho společenství. Asi bych přijala nebýt Nistry včasného zásahu – kolem mě přelétl jeřáb. To nebylo jen tak jít někam bydlet, musila jsem si to napřed promyslet a zeptat se na svolení Nistry.

Další dny se nesly ve znamení tréninku. Všechno to, co jsem se naučila ve chrámu zde neznamenalo nic. Musila jsem se snažit zesílit, pokud bych chtěla přežít. Ponejprv jsem to zkoušela na cvičišti, kde jsem taktéž potkala poprvé pana Yaga-dono. Moc jsem nezesílila, avšak trošku jsem se naučila bojovat s obuškem. Šestý den mě pan Yago-dono přemluvil, abych se s ním šla podívat do jejich domu. Samozřejmě jsem se předtím poradila s Nistrou, takže vše bylo v pořádku. Uvítání v domě proběhlo nádherně, byl krásný, hezký a hlavně útulný.

Dny plynuly a já se stávala silnější a silnější. Časy, kdy pro mě jelen byl výzvou, již skončily a já jsem se směle pustila do boje proti nemrtvým! Jak já je nenávidím. V chrámu Nistry, když jsme se s panem Kurohoshi-sensei dostali před závoj smrti, tak jsem vše prohlédla. Pohled to byl tak děsivý, že mě poznamenal doteď. Zkrátka jsem proti nim na Andarii nasazovala život. Občas, když jsem potkala onoho mága na náměstí v Lewanu, tak jsme společně válčili proti různým stvoření, o kterých jsem dříve neměla ani potuchy.

Po několika týdnech, když jsem přišla do domu Denelion-chan, tak tam stál Yago-dono v rohu a kolem něj postávali kostlivci. V tom okamžiku jsem zjistila, kdo je opravdu zač a vytryskly mi slzy. Člověk to byl velmi šlechetný, milý, poctivý a zdvořilý. Nicméně byl to nekromant.

NEKROMANT. * slovo několikrát zakroužkováno *

Chtěla jsem se z domu dostat, co nadále to šlo. Jenže on je velmi dobrý v přesvědčovaní a svatosvatě mi slíbil, že již nikdy nevyvolá přede mnou nemrtvé. Nemohlo to změnit můj názor na něj, ale… Snad bych se s tím vyrovnala, nebýt toho, že je za několik hodin přímo přede mnou vyvolal. Ztuhla jsem zděšením a měla zlost. Kdybych zůstala v domě, tak bych ho jistě zabila, takže jsem utekla pryč. Dostihl mě na náměstí a tam se mi omlouval. Nepřijala jsem jeho omluvu, poněvadž takhle otřesena jsem dlouho nebyla.

Když jsem se později ještě téhož večera modlila k Nistře, tak jsem si umínila, že pokud ještě jednou vyvolá kostlivce, tak končím s ním. A odpustila mu. Nevím jak je to možné, ale stalo se tomu tak.

To je zatím vše můj čtenáři. Až uplynou dny, tak opět něco nového uzříš, dříve však ne.
---------------------------
Opraveny všechny odhalené chyby.

Berte tento text prosím s nadhledem vám vlastním. O nic více nežádám ^^

návrat na seznam příběhů

Komentáře hodnotících k příběhu
(vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie)
Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu
Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Vesi - 3

Ale moc jsi těch chyb neodhalila. Vlastně to nejsou ani chyby jako překlepy, tím hůř, když si to po sobě pozorně nepřečteš. Plus několik hodně šroubovaných větných konstrukcí, proto jen 3. Ale originální příběh a názvy, líbí se mi.
Heratrix - 3

Mně se to líbí až ke čtyřce, ale nedám, dokud tam budou chyby a překlepy.
Podrobný rozpis získaných ohodnocení:
známka 3: 3x

© Copyright 2002-2019 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist