„Ta skruf! A to si říkat velitel!“ Greg hodil zbraň do kouta a zhnuseně si odfrkl. „A všecka ostatní voják stát za on! Taková...proč já sem vlastně lízt?!“ Ale odpověď na tuhle otázku znal moc dobře. Toužil něco dokázat, být slavný voják, vyhrávat bitvy, bít se za dobrou věc a samozřejmě vedle toho i vydělat co nejvíc peněz, aby už nemusel třít bídu. A proto se teď účastnil už snad sté bitvy pod velením pravděpodobně toho nejhoršího barbarského vojáka na světě. Ale co mohl dělat? Přísahal armádě věrnost, a správný voják se přece nikdy nevzdává a neutíká z boje ani z armády. Peněz měl teď sice víc než dost, ale za jakou cenu?
„Waaart! Nástup na plac!“, ozvalo se zvenku. Barbar naštvaně zaskřípal zubama, ale přesto se zvedl z postele, upravil si stejnokroj, vzal do ruky zbraň a otevřel dveře. Jeho velitel už tam stál a podupával nohou. Na první pohled bylo jasné, že je namol. Greg semkl rty a popošel k němu. Velitel naň koukl opileckýma očima a zařval: „Co to být? Vysvětlit proč ty nás ta jelena nenechat zabít?!“ Barbar jen přešlápl a mlčel, velitel do něj proto strčil a znovu zakřičel: „Tak mluvit!“ Greg procedil skrz zuby: „Ona nic nedělat a ty nemět důvod ju vraždit.“ Velitel se rozchechtal. „Jak ty chtít. Ty porušit rozkaz, co já dát, a proto si to odskákat. Thorn, k já!“ Na druhém konci dvora sebou cukl voják a okamžitě přiběhl k nim. „Wart samotka, pět den a bez maso!“, křikl na něj velitel. Barbar přikývl, chytl Grega za ruku a táhl ho k vězení, což byla jen dřevěná bouda s malým zamřížovaným oknem, která v zimě pořádně profukovala. Vzhledem k tomu, že byl konec podzimu, bylo jasné, že pět dní v téhle boudě ani otužilý barbar nepřežije bez újmy na zdraví.
Thorn otevřel dveře samotky a strčil Grega dovnitř. Divně se na něj podíval a řekl: „Odpustit to já...“ Greg si jen zhnuseně odfrkl a nic neříkal, hlavou mu ale přitom probíhala spousta nadávek. Přesně věděl, co Thorn cítí. Všichni v táboře velitele mužstva nenáviděli, ale všichni do jednoho se mu báli vzepřít. Zabíjení mu působilo potěšení a dával to patřičně najevo. Ostatní vojáci taky v obraně zabíjeli své nepřátele, ale on to dělal s radostí, smál se nad jejich mrtvými těly a vymýšlel neustále nové a nové způsoby mučení, nad kterými se obracel žaludek. Greg si sedl na studenou zem a najednou věděl, že musí pryč. Jenže kudy? Před dveřmi na hlídce jeden voják, u brány další dva a celé ležení obehnané vysokými palisádami, tohle jen tak nepřekoná.
Pět dní uběhlo a tyranský velitel nechal pustit Grega z vězení. Měl výjimečně dobrou náladu a dostatek kořalky, proto si ani nevšímal toho, že někdo chybí na odpoledním vojenském cvičení. Barbar tento čas trávil ve stáji u koní a bez ustání přemýšlel, jak se dostat pryč, aniž by ho někdo chytil. Prohlížel si koně a najednou si všiml, že jeden z nich má na sobě stále sedlo, vstal proto a šel ho sundat. Užuž rozepínal řemeny, když vtom mu cosi blesklo hlavou. Kolik je vlastně hodin? Kolem poledního každou středu přece přijíždí vůz se zásobami! „To být moja správná šanca!“, vykřikl nahlas a hned se polekaně rozhlídl. Aby ho tak někdo slyšel! Rychle si v hlavě přehrával scénář, který byl týden co týden skoro stejný. Sedlák z nejbližší vesnice přijel do tábora, dovezl potraviny a další potřebné věci, dostal od velitele zaplaceno a zase odjel. Velitel měl tak zajištěnou materiální podporu a lidé z vesnice zase svoji bezpečnost, něco za něco. Greg opatrně vyhlédl ze stáje. Cvičení pomalu končilo, vojáci se rozcházeli, to znamená, že za chvíli bude poledne. Barbar semkl rty, podíval se na koně a potichu řekl: „Ty mě v tom nenechat, grum? A pak být volná oba.“ Poplácal koně a nasedl na jeho hřbet. „A teď hlavně ticho a čekat“, sykl. Přimhouřil oči a pootevřenými vraty pozorně sledoval dvůr a bránu. Za pár minut uslyšel bouchání na bránu. „Hned!“, slyšel volat hlídku. Barbar na stráži se líně pohl směrem k bráně a otevřel ji. „Huu!“, pozdravil vesničana. Ten kývl v odpověď a pobídl koně. Greg šeptl svému koni do ucha: „Teď!“, a vyrazil tryskem směrem k bráně. Sedlák i voják sebou trhli. „Co to?!“, vykřikli oba zároveň. Barbar se vzpamatoval jako první. „Greeeg!“, zařval. Ale Greg samozřejmě na nic nečekal a uháněl co nejrychleji pryč. Jen se ohlídl a viděl za sebou snad už půlku mužstva, jak nechápavě koukají a velitele, který se vypotácel ze svého příbytku a řval: „Až já ty dostat, urvat ti buchar, utrhat nehet a věšet za brána! Za ním!!“ Barbar se otočil zpátky a pobídl koně ještě víc. „Nemoct já dostat, nikdy!“, odhodlaně semkl rty. Když se stmívalo, dojel k okraji lesa, kde se rozhodl přespat, avšak téměř celou noc oka nezamhouřil ze strachu, že by ho mohli najít.
Byl na cestě spoustu dní a týdnů, živil se, jak se dalo, a spal na možných i nemožných místech, šaty dávno roztrhané, koně musel záhy prodat a peníze už mu žádné nezbyly. Právě se potloukal po ulicích jakéhosi cizího města, pozoroval ruch v ulicích a přemýšlel, jak co nejdřív vydělat pár zlatek. Najednou si všiml opodál stojícícho barbara, který ho pozoroval. Přimhouřil oči a vyzývavě naň koukl. Druhý barbar se zeširoka usmál a povídá: „Huu, cizinec!“ Greg Wart nedůvěřivým tónem odpověděl: „Huu.“ „Ty, nehledat práca?“ Greg se rozhlídl. „Aj třeba hledat, ale...tady?“ Druhý barbar razantně zavrtěl hlavou a mávl rukou. „Tady ne.“, ušklíbl se a natáhl ruku ke Gregovi. „Já být Nakrul Axantur, král Imerské říše, a hledat silná bojovník, chytrá barbarská hlava aj šikovná ruka, a pokud ty být jedno z toho, moct se přidat a být u nás spokojen.“ „Já Greg Wart“, představil se barbar. „Tak, teď se znát a moct jít“, zazubil se Axantur. Greg stále ještě nedůvěřivě, ale přece jen šel. Práci a peníze potřeboval tak jako tak, a tenhle barbar působil úplně opačným dojmem než jeho bývalý tyranský velitel, a vlastně i všichni, pod nimiž kdy bojoval. „Tak proč ne?“, řekl si v duchu.
Oba dva zanedlouho došli do Imeru, místa věčného sněhu a ledové zimy, ale o to vřelejšího přijetí se zde Gregovi dostalo. Nakrul mu představil ostatní členy kmene Kulgur, svou dceru, princeznu Synti, jak jí říkal, a důrazně ho varoval, aby si na ni nic nedovoloval. „Pokud jít o má dcera, neznat bratr ani sestra!“, varoval ho, ale vzápětí se zeširoka usmál a řekl: „A teď jít všichni na pivo!“ Greg tedy zanedlouho vstoupil do služeb Kulgurského kmene a Nakrula Axantura, ale dlouho nemohl uvěřit, že by se na něj konečně usmálo štěstí a po těžkých začátcích by měl jeho život probíhat klidně. Z Nakrula a velitele se postupem času stal jeho nejlepší přítel. Když poznal, že je na Grega spoleh, pověřil ho dohledem nad pořádkem ve městě i okolí. A tak se z bývalého uprchlíka z armády Grega Warta stal nynější Valkyr Greg Wart, Baruk Imerský, pravá ruka Nakrula Axantura. Avšak v životě nic není jisté, a tak kdoví, co dalšího mu ještě přinese...
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Heratrix - 5
Inteligentní příběh o barbarovi, což je originální. Také vtipný, čtivý. výborně napsaný. Hezky rozkreslená postava a ještě jako bonus přesah příběhu do Andarie... Už za ten buchar musím dát 5 :-)
Gryfus - 5
Souhlasím s Helatrix. Příběh má hlavu i patu. Zasloužené plné hodnocení. Akrát by nebylo špatné předělat, aby se lépe četl.
