Haldric žil na kontinentě daleko od Andarie. Jeho otec byl mág a matka kněžka. Měl také dva starší bratry. Grawin, nejstarší z bratrů, byl alchymista. Druhý bratr se jmenoval Helrog. Toho měl otec nejraději, protože se stal kouzelníkem jaký byl i on. Haldric se chtěl stát válečníkem. Otec mu v tom odporoval a stále mu vyprávěl příběhy o válečnících, kteří nic neuměli a byli úplně neschopní.
Tuto noc měl být úplněk. Haldric šel do hostince, aby zapil žal. Dal si jednu sklenku kořalky a náhle zaslechl rozhovor dvou mladých pánů sedících v rohu místnosti. Šeptali něco o tom, že dnes v noci půjdou do Zapomenuté věže. Říkali něco o velkém nebezpečí a hlavně o tom, že si musejí pospíšit. Tu noc Haldric vůbec nemohl spát. Borovice zmítané větrem pomalu halily noc. Otevřel okno a cítil chladný vzduch v plicích. Byl slyšet jen šum lesa a úplňkové vytí vlků.
Haldric se rozhodl, že uteče. Vzal na stole ležící kolo sýra, nějaký nůž a hodil na sebe své prosté oblečení. Když už byl venku, vzpomněl si na ty dva pány v hostinci. Chvíli přemýšlel. Nakonec se rozhodl, že by to nebyl tak špatný začátek, mít nějaký zlatky na přilepšenou. Vydal se tedy do Zapomenuté věže.
Vešel dovnitř a viděl na zemi nějaký otevřený poklop. Opatrně se ohléhl a vlezl dovnitř. Rozhlédl se okolo sebe. Viděl na zemi samé kosti a z dlouhé uličky se rozléhalo temné skřípání, kteté až nahánělo husí kůži. Haldric ale přesto šel dál. Procházel temnými uličkami a když už bloudil skoro celou hodinu. Našel ty dva, které slyšel v hostinci. Byly oba mrtví. Okolo bylo spousta krve a jeden z nich byl bez hlavy. Chtěl utéct, ale než se rozběhl, stáli za ním dva kostlivci se šavlí a štítem. Utíkal tedy před nimi ještě hlouběji do podzemních chodeb. Zdálo se, že je setřásl. Chvíli stál a díval se, kde to vlastně je. Zahlédl uprostěd místnosti nějaký drahokam. Zdvihl ho a prohlížel. „Ten drahokam musí mít vysokou cenu,“ pomyslel si a začal hledat cestu pryč. Doufal, že už kostlivce nepotká. Ušel sotva pár kroků a náhle se před ním objevil stařík oblečen v čeném hábitu s kápím do půl obličeje a v bezvětří za ním vlál černý plášť. „Zřejmě máš něco, co patří mně,“ řekl stařík. Haldric hleděl na samostatně pohybující se plášť, který teď vlál na druhou stranu. „S tím jen netrpělivě pohazuje stín, kterého mám za sebou.“ Haldric se podivil. Jak jen ten stařík věděl na co myslí? Haldric se rozhodl, že se pokusí utéct. Ale jak to provést, aby ho stařík něčím nepřekvapil? Přemýšlel. „Ty chceš utéct?“ obořil se naň stařík. Haldric na něj celý překvapený hleděl. „Přede mnou se neschováš!“ pokračoval. Haldric od svého otce už věděl, že musí přerušit jeho soustředěnost, aby mu nedokázal číst myšlenky. Najivně se ho pokusil uhodit. Temný mág už to ale předem věděl a seslal na Haldrica hrozivě znějící kledbu.
Haldric se probudil před Zapomenutou věží. Drahokam v ruce už nedržel. Chtěl se vrátit domů a zapomenout na všechno, co se tady stalo. Když ale došel do města zděsil se svého pohledu. Celé město bylo hrozivým způsobem vyvražděno a znovu probuzeno k životu. Ze všech se stali zombie. Jeho vlastní rodiče na něho zaútočili. S brekem před nimi utekl a z povzdálí pozoroval, jak těla, která stratila svou duši odcházejí z města směrem k Zapomenuté věži. Vše co jim stálo v cestě zničili.
Ještě se na ně nějakou dobu díval a potom šouravým krokem odešel do susední vesnice asi půl dne cesty na sever. Nikoho tam neznal. Stále jen chodil na cvičiště a vzpomínal na svého otce, když mu řekl: „Pamatuj na má slova Haldricu, válečník za nic nestojí.“ - „Máš pravdu otče, jsem k ničemu.“ zamumlal Haldric. Avšak někdo ho syšel. Vysoký silný postarší muž. Byl to kovář Alfas. „Copak tady hledáš?“ otázal se Alfas. Haldric mlčel. Alfas toho využil a mluvil dál: „Nechceš nějakou práci?“ Tu se mu Haldric podíval do očí. Byly plné naděje a očekávání. „Potřeboval bych si někam nutně skočit, ale to víš. Práce nepočká. Kdybys mi trochu pomohl, dám ti půl své odměny. Co ty na to?“ zeptal se Alfas. „Ale já kovat neumím,“ odpověděl Haldric. „Všecko se naučíš, no ták, pojď ukážu ti to.“ Haldric se toho od Alfa naučil více než jen z kovářského řemesla. Celý rok trénoval, aby se mohl pomstít tomu temnému staříkovi. Jeho přítele Alfa, se mu nepodařilo přemluvit, aby šel s ním. Ovšem když Haldric došel o úplňku do Zapomenuté věže, prohledal všechny chodby, ale nikde nikdo. Rozhodl se pronásledovat staříka i přes to, že vlastně vůbec nevěděl kam asi šel. Pátral po něm několik let, ale nikde ho nenašel. Potuloval se tak, až došel k velkým pískovcovým hradbám. Ihned se šel podívat na tamnější hřbitov. Ani tam stařík nebyl. Rozhodl se jít tedy dál, ale potkal člověka, který ho přemluvil, aby se přihlásil do města jako občan. Dal mu ještě nějaké věci na přilepšenou. Haldricovi se tam postupem času začlo líbit. Získal přátelé a zabydlel se tam.
Ale stále ho trápilo svědomí, že kvůli němu se jeho rodině stala tak ohavná věc. Také proto každou volnou chvíli tráví na hřbitově.
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Lilien - 3
Ze začátku zajímavé, ale pak mi přišlo, ze nějak došly nápady. Myslím, že z otce, kterej chtěl za syna mága a ne válečníka se dalo vytěžit víc, než z něj udělat hned zombíka. :) Ale to je můj názor. Celkově slabší 3.
Haldric žil na kontinentě daleko od Andarie. Jeho otec byl mág a matka kněžka. Měl také dva starší bratry. Grawin, nejstarší z bratrů, byl alchymista. Druhý bratr se jmenoval Helrog. Toho měl otec nejraději, protože se stal kouzelníkem jaký byl i on. Haldric se chtěl stát válečníkem. Otec mu v tom odporoval a stále mu vyprávěl příběhy o válečnících, kteří nic neuměli a byli úplně neschopní.