“Aáágh . . “
“Lež klidně, krvácíš. ” zarazil mou ruku melodický hlas. Má ruka, zdvíhající se k třešticí hlavě, se zastavila v půlce pohybu. Příštích několik vteřin se moje mysl jala zkoumat nastalou situaci. Tou dobrou zprávou bylo, že mě bolela hlava – to znamenalo, že jsem ještě byl naživu. Tou horší bylo to, že k bolestem hlavy se přidružil ještě zbytek těla, jako bych se dostal do rukou katovi, který rákoskou zmidlil celé mé tělo s dokonalou přesností a nevynechal jedinný centimetr čtvereční, na němž by se rákoska dvakrát nezastavila.
Jemná ruka chytila tu mou a položila ji zpět podél těla.
“Klid.” Znova se ozval ten dívčí hlas.
“Kdo jste? A kd. . . “
“Tiše, jsi raněný. Nehýbej se a nemluv, třeba se mi povede tě vyléčit.”
Po levé ruce se mi rozeběhly dvě dívčí dlaně a kus hedvábí. Po chvilce se to samé opakovalo i na mé hlavě. Cítil jsem se slabý a nicotný. Cítil jsem, jako by mé síly byly jen zbytkem toho, čím jsem kdysi vládl. Chtěl jsem ještě něco říct, jenže v tu chvíli mi dívka vpravila do úst podivně páchnoucí a o nic lépe chutnající dryják, po kterém jsem ztratil vědomí. Poslední co si pamatuji byla podivná kořeněná vůně.
Do světa živých mě přivedlo zapraskání větviček. Snažil jsem se pohnout, ale něco na mě leželo a bránilo mi v pohybu. S vypětím všech sil jsem otevřel oči a spatřil přímo nad sebou stát vlka. Polekaně jsem sebou trhl. Vlk však jen pootočil hlavu a zadíval se kamsi přez svůj hřbet. Ještě než jsem se podíval stejným směrem, zjistil jsem že ležím na hromadě kůží, přikryt huňatou dekou, přez kterou byla ještě přehozena kožešina. Nad hlavou se mi rozprostírala mezi dvěma stromy uchycená plachta na jedné ztraně zatížená několika kameny, tvořící tak jednoduchou ochranu před nepřízní počasí. Nutno podotknout, že bylo hezky, ač bylo kolem napadáno sněhu. Nebe bez mráčku, do soumraku ještě tak půl odpoledne.
O kus dál klečela jakási osoba a právě se pokoušela rozdělat oheň, na kterém by upekla jednoho ušáka, který neměl to štěstí a nechal se ulovit. Měla dlouhou žlutohnědou róbu a na hlavě čapku z vlčí kůže.
“Dobré ráno, cizinče. .” řekla osoba dívčím hlasem, aniž by se ke mě otočila. Ve chvilce bylo těch několik třísek požíráno rozrůstajícím se plamenem. Přihodila ještě pár větví a nad oheň připevnikla na dvě tyče ušáka.
“Kde to jsem? A kdo jste vy?”
“Ale, ale. To ani neumíš odpovědět na pozdrav?” Káravě mě napomenula.
“Dobrý. . odpoledne.” Vypravil jsem ze sebe. Když jsem opět vzhlédl, vlk byl pryč. A dívka stála nade mnou. Elfka, nádherná, její hlas mne uhranul jako vábnička lovců, kteří lákají kořist do smrtelné léčky.
“Jmenuji se Enari. A vypadá to tak, že jsem ti zachránila život.”
“Já jsem. . . jmenuji se. . . Já nevím jak se jmenuji! ” panika znějící v mém hlase se nedala schovat.
“Uklidni se, to se při takových úrazech stává.”
“Jakých úrazech?” vykřikl jsem poděšeněji a posadil se. Ruce, které vylétly směrem k elfce, se zastavily v půli pohybu. Nevím co jsem čekal při pohledu na své ruce, ale určitě to nebyla nahota. Na levém bicepsu se mi navíc skvěl obvaz se zaschlou stopou krve. Přikrývky mi spadly z hrudi a odhalily další dva obvazy. Čerstvě srostlé svaly na břiše zaprotestovaly a v jednom místě se na obvazu objevila temně rudá skvrnka prosakující krve.
Facka, která mi přilétla, mě povalila nazpět na lože.
“Jsi vždycky tak hloupej, nebo za to může ta rána palcátem na hlavě?” Usadila mě zprudka a pak vyčítavě dodala.
“Teď sis zase roztrhl tu ránu na břiše. A já mam poslední obvaz.”
“Au ” odpověděl jsem s několikavteřinovým zpožděním na to, aby facka opravdu zabolela.
Teprve když mě převázala a znovu zahalila do přikrývek, se na mě podívala a já nalezl odvahu se jí zeptat.
“Co se mi stalo? Nic si nepamatuji. Nevím kdo jsem, nevím kde jsem, nevím nic.”
“Chceš abych začala výčtem tvých zranění? Bude to dlouhej seznam. Ale teď počkej, otočím nám večeři.”
“Takže. . šla jsem na lov. Odsud je to do Havantu kousek a tady u skal je vždy dost zvěře. Vždycky se tu utábořím a pak pár dní lovím. Pak přijde přítel a pomůže mi kůže a maso odvézt do města a prodat. Stopovala jsem a najednou jsem narazila na stopy člověka. To by nebylo nic zvláštního, kdyby to nebyla stopa plátové boty. Málokdo nosí plátové boty do přírody, brzo zreznou a hlavně, nedá se v nich pořádně lovit. Jsou těžké a hrozně rachtají. Tak jsem uhnula z cesty a stopovala toho člověka. Došla jsem na mýtinu, na které se před nedávnem svedla krutá bitka. Bylo tu dohromady sedm osob. Včetně tebe. Podle všeho to vypadalo, jako by jste se tam všichni spolu bavili, a chystali se utábořit, ale najednou se něco zvrtlo a zbylá pětice najednou zaútočila na tebe. Pak tam byly ještě jedny stopy. Jestli jsem je dobře přečetla, pak Tebe bránil, však sám rány nerozdával.. . .”
“Rallik . .”
“Ty si myslíš že to bylo jeho jméno? ”
“Nevím, to jméno se mi zjevuje . . . jako chraplavý výkřik spolu s palcátem snášejícím se na něčí hlavu. Nevím co to znamená.”
Enari se jemně dotkla mé hlavy v místech obvazu. “Vedle tvého zkrvaveného těla ležela přilbice, celá rozdrcená následkem úderu nějakého kladiva, nebo palcátu. Ta ti nejspíš zachránila život. Když jsem tě našla, měl jsi ještě šipku z kuše zabodlou v rameni, seknutí od meče na stehně, bicepsu a zubatou dýkou probodnuté břicho. Někdo si chtěl být opravdu jistý, že se odtamtud nedostaneš.”
“Tak proč potom. . .”
“Kdybych přišla o dvě minuty později, už na tobě hodovala vlčí smečka.” Usmála se “Tady ale všechno štěstí končí. Našla jsem jenom jedny stopy tam, šestery stopy se zjevují odnikud, a po boji zase nikam mizí. ”
“To nechápu, proč by mě někdo přepadal v lese?”
“Ty mi asi nerozumíš. . . Tvoje stopy jsou jedny z těch, co se objevily. Ten s plátovýma botama zmizel. A tys měl na sobě jen škorně. Spolu s tvým rozmláceným štítem, který zůstal uprostřed louky jsi tam byl jen s šavlí, v kalhotách a košili.”
“Jsi krásná , Enari.”
Elfka se zarazila a zčervenala. Nejspíš chtěla namítat cosi, že to sem teď nepatří, ale má další slova ji umlčela.
“Asi jsem se do tebe zamiloval.”
“Hhh,. . .”zhluboka se nadýchla, jako by jí má slova vyrazila dech “. . zajíc.” Vyskočila směrem k večeři. Už na první pohled spíš proto, aby se vyhnula dalšímu hovoru na toto téma.
***
“Macrosi, zastavíme se na chvíli na náměstí, skočím si něco dojednat támhle do obchodu.” Prohlásila Enari, když jsme dorazili do města Andor. Macros, na Elfa poměrně svalnatý hraničář, který se k ní choval téměř otcovsky, ani neprotestoval a shodil ze zad náklad a posadil se na lavici. Už sem se chtěl posadit vedle něj, když jsem si všiml osoby, která si to štrádovala přímo ke Mě. Nevím ani, jak jsem na to přišel a proč jsem si byl od prvního pohledu jistej, že jde zrovna za mnou. Faktem bylo, že to byla pravda. Lehce kývl sedícímu Macrosovi na pozdrav a mě popadl za loket s jasným úmyslem odejít z doslechu.
Nezastavil se dřív, než přez půl náměstí od místa, kde seděl můj a Enařin známý.
Ani nevím, kdy jsme se s Enari začli brát navzájem jako tým, ale jednoho dne se to prostě stalo a oběma to vyhovovalo. I přez oboustrané rozpaky při vzájemném jiskření, které jí vlévalo rumělec do tváří a mě dávalo pocit, že se chovám jako idiot.
“Už tě schánim víc jak měsíc.” Obořil se na mě naštvaně dotyčný. Měl na sobě róbu, na nohou škorně a na hlavě takovou legrační čepici s malým chlupatým cancourem. Kdyby nemáchal tou Sukovicí tak rozhodně, asi bych se začal i smát.
“Kdo si myslíš že sem? Blbec?” cedil mezi zuby s hromadou poloslyšitelných nadávek.
“Uklidněte se, měl jsem něco na práci v Thyriskym pralese. . .” Hrál jsem tak trochu o čas a doufal jsem, že ze mě Macros nespustil oči. V nejhorším by mi mohl přispěchat na pomoc, kdyby něco.
“Je mi jedno kdes byl, cos měl na práci, i kdo je ten tvuj novej přítel. . . I kdyby to byl samotnej pán pekelnej, ale ty věci ode mě hned teď zmizí. Nebo je vyhodim do řeky, jako že se Arcio jmenuju. “ Když ukázal na dveře Andorské Banky, došlo mi, že si mě s někým spletl. I když má paměť byla zamlžena zapoměním, nějak vnitřně jsem cítil, že jak jeho jméno, tak toto náměstí vidím poprvé. Ale už několikrát jsem si myslel, že jsem nějakou věc dělal poprvé. Mé ruce mě pak přesvědčily o tom, že rozhodně nejsem žádné nemehlo. O zacházení se zbraněmi to platilo dvojnásobně, i když do mistra jsem měl pořád dost daleko.
O chvíli a pár nadávek později jsem nesl přetěžký, plechově znějící pytel, zpět k Macrosovi. Nějak se mi ani nechtělo podívat se co je vevnitř. A po hraničářově pohledu, doplněném o výmluvné zdvihnutí obočí, mě ta chuť přešla dvojnásob. Jen jsem pokrčil rameny a zbytek cesty k domku už jsem nepromluvil.
***
V jedné ruce krumpáč, v druhé pytel plný nakopané rudy, jsem si to štrádoval k výhni. Práce v Andorském dole nebyla nijak lehkou, ale byla jediná, kterou jsem prozatím sehnal. Nějaký Enařin známý sháněl železné pruty a docela dobře platil. A prachy jsou to co teď potřebuju jako sůl. Jednak musim přidat krásné Elfce na nájem, ale hlavně zítra po mě bude místní systém vlády vymáhat daně. Ale peníze za to, co už jsem měl nakopáno, by měly úřadům stačit.
Teď ještě něco navrch aby bylo pro. . .
“Ahoj Ralliku” ozvalo se od vchodu a ke mě si vykračovala usměvavá elfí kráska.
V ruce měla svázaný šátek a v něm . . . obsah šátku mi s notnou dávkou předstihu prozradil jeskyní průvan. Pečené maso a kus chleba. “Přinesla jsem ti něco k snědku, určitě ti vyhládlo.” Usmála se na mě Enari.
“Díky ti, krasotinko. Dlabanec přijde vhod. Jen tohle stavím a pak se ti budu věnovat. Zatim se posaď tady na tu bednu, něco v ní mám.” S těmi slovy jsem do truhly složil asi padesát již stavených prutů železa, abych je netáhl dvakrát přez důl.
To co se seběhlo pak, ani nějak nevím. Zdržel jsem se, když jsem ve skále uviděl kus jantaru a z náhlého popudu romantismu se ho rozhodl vykopnout. Jak jinak než pro Enari.
“Pomóóæ, . . .Rallikůůů. . . Zloděééj. ” Ozval se dolem Enařin křik a v tu chvíli se mi zatmělo před očima. Veškerej jantar a ingoty železa mi byly v tu chvíli ukradený, jen aby se nic nestalo mé lásce. Sice jsme si ještě něco takového neřekli, ale je jen otázkou času, než oboustrané jiskření přeroste v pevný vztah.
“Okamžitě to polož, ty . . zloději, nebo. . . ” Letěl jsem dolem a nějak jsem ani neměl chuť šahat po meči co nosím u pasu. Prostě jsem toho chlápka nabral krumpáčem přez záda. Krom toho, že ztěžka provrávoral okolo překvapené Enari a opřel se o zeď se stalo ještě něco. Rána krumpáčem se totiž svezla částečně po pytli s ingoty a částečně po jeho pobitém brnění a jen mu vyrazila dech.
Abych nesmetl Enari, musel jsem zabrzdit a vyhnout se jí. Než jsem se dostal zpět na kontaktní vzdálenost a napřáhl k druhé ráně, stačil se chlap vzpamatovat natolik, aby nabral dech a vyřkl nějakou formuli a pak . . .prostě zmizel. Krumpáč sem zlomil o skálu v místech, kde měl ještě před vteřinou hlavu.
“Co to. . .? U Mistra Kápě . . ” Vyrazil jsem překvapeně.
“Runa. ” řekla dívka a v zápětí dodala rozumější věc, než vztekle mlátit zbytkem krumpáče okolo sebe.
“Jdu pro stráže.” Než jsem stačil něco říct, udělalo to jakési PUFF a Enari byla fuč.
A mě zbylo jen ve vzteku mlátit do krápníku.
***
“Tak si to představ. ” Se smíchem povykovala Enari už ode dveří našeho domku. Tedy jejího, ve kterém jsem s ní jen bydlel.
“Ten pitomec, co nás před pár dny okradl v dole, se mi pokusil to železo prodat. A když jsem ho označila za zloděje, tak se přiznal. A to před dalšíma dvěma lidma a navrch ještě Heroldem. Ten říkal, že Semir má přímou jízdenku do trestaneckého tábora. Semir - tak se ten zloděj jmenuje. A co je ještě větší vtip, že to je náš soused. Bydlí támhle v tom baráku pod mezí.”
“Tak to je skvělý.” Nějak sem procedil mezi zuby. Ještě pořád jsem nemohl překousnout, že jsem si to s ním nevyřídil sám. I když postupně jsem sám sebe přesvědčoval, že ta ztráta nebyla zas taková, aby se vyplatilo jít do vězení za vraždu.
“Ty nemáš radost? ” trochu vyprchalo její nadšení.
“Ale jo, mam. Jen . . Ale to nic. . .To bude dobrý.” Nějak sem ze sebe vykoktal a rozhodl se na chvíli vypadnout na čerstvej vzduch. A hlavně vymlátit ten vztek ze sebe. Mlácení do boxovacího panáku už mě přestalo bavit.
“Jdu se ven projít. Za chvíli jsem zpět.”
“A proto si bereš tu plátovou zbroj, štít a obvazy?” zarazila mě ve chvíli, kdy jsem na sebe hodil kyris a dopínal řemínky na ramenou.
“Vzpoměl jsem si, že mam něco na práci. Jdu s jednim čárymáry do pralesa.” Ve dveřích jsem ještě dodal. “Dam na sebe pozor, neboj. Ahoj a s večeří na mě nečekej.”
***
“A jak to vlastně vypadá, ty vaše žoldnéřské služby? ” zeptal se ten malej hubenej chlápek s holí v ruce. Promnul jsem si bradu a pokusil se mu to vysvětlit potřetí.
“Je to jednoduchý. Buďto mi dáte dvacet stříbrných za každou hodinu doprovodu, a já budu mydlit po hlavě všechno na co ukážete. . . tedy ne všechno, jen něco. . . budu vás bránit, snad vám nebudu muset zavazovat žádný rány, ale kdyby na to přišlo, tak zvládnu i to. Budu vám dělat stopaře i průvodce zdejšim krajem. . A veškerá kořist okolo je vaše. Nebo s vámi půjdu za čtyřicet procent z celkové kořisti. Záleží jen na vás, co je pro vás výhodnější. Jestli si mě platit od hodiny nebo mi dát ve výsledku procenta.” Ze všech sil jsem se snažil vypadat neznuděn několikerým opakováním. Možná se mi to povedlo.
“Dobře, takže. .Potřebuji doprovodit kus za průsmyk k Havantu. Tři hodiny by snad měli stačit ne?”
Pokýval jsem souhlasně hlavou. Na okamžik mě napadlo, jestli bych neměl toho chlapa někde v křoví bacit po hlavě a ten měšec mu nesebrat. Podle vizáže jsem čekal, že bude platit stříbrem, nebo že dokonce se bude snažit usmlouvat placení až na pak. Ale on ne, On platil Zlatejma. A ten váček rozhodně nebyl špatně napasenej. Naopak.
“Šest?” Přikývl jsem, a jen pozoroval šest nablejskanejch zlaťáků smějících se jen a jen na mě.
Ale všiml jsem si i něčeho jiného. Bokem od nás seděl hromotluk s tupým výrazem ve tváři. A evidentně se mu zalíbil pohled na žlutý cinky, který putovaly do mého měšce, protože ožil, nechal na stole nedopité pivo a rádoby nenápadně vyšel z hospody. Dost možná, že si ho nevšiml můj chvilkový zaměstnavatel, ale Mě. . .
Usmál jsem se nad tou jednoduchou možností předvést se v tom nejlepším světle před zákazníkem. Dost možná, že se za mnou staví i příště.
Ale byl dobrej. To se muselo nechat. Nečekal jsem, že nás napadne hnedka za rohem Gorrovy putyky. Myslel jsem že nás bude sledovat za město a teprve tam nás napadne a pokusí se okrást.
Příště už raději myslet nebudu. Hned jak sem otevřel dveře vyšel vstříc mému obličeji palcát. Taktak jsem srazil ránu šikmo nastavenou rukou. Plech od loktu k zápěstí zapraskal a poroučel se na zem. Měl jsem nejasný pocit, že mi praskla i nějaká ta kost. Ale neměl jsem čas to zkoumat, protože barbar zkušeně otočil odraženou zbraň v půloblouku a vodorovnou ranou ve výšce pasu se mě snažil zlámat co se dalo. Palcát je výborná zbraň, ale má jednu nevýhodu. Potřebuje prostor k nabrání síly. A proto jsem nechtěl útočníhovy dát tolik prostoru a vyšel mu vstříc. Až na takovou vzdálenost, kde je palcát nepoužitelná zbraň. Kolenem napřed, tělo na tělo. Palcát mi narazil do boku toporem a setrvačností se útočník odzbrojil. Následovala rána železnou rukavicí do obličeje, která dala barbarovi jasně najevo, že proti němu stojí soupeř, kterej se nehodlá vzdát lehko. Dal se na ústup. Palcát tam nechal.
Kdybych mohl držet meč, pronásledoval bych ho, ale to bych tu ruku nesměl mít zlomenou.
“Doufám, že plán se nemění, jen skočím k léčiteli, aby se mi na to podíval. . ” otočil jsem se do hospody ke svému chlebodárci. Ten ale nikde. Nejspíš se okolo mě prosmýkl, když jsem krok ode dveří nakopl toho barbara. Každopádně, peníze mam. A to, že on zmizel, není můj problém.
“Ach jo, tak tohle bude stát majlant opravit.” Povzdechl jsem si, když jsem z dlažby zvedal dva plechy, které dříve byly rukávem. A moc sem se nesekl.
Málem jsem omdlel, když si kovář za opravu řekl o pět stříbrných méně, než za nové. Tak jsem je tam milému kováři nechal a ve vedlejším krámě si koupil zbrusu nové rukávy. Po odečtení nákladů za léčitele a nové rukávy jsem zjistil, že jsem moc nevydělal. Vlastně jsem vydělal mínus sedm stříbrných.
“Takhle to moc nepůjde.” Realisticky jsem odhadl situaci a jal se vymýšlet další plán, jak přijít k penězům víceméně poctivou cestou.
***
“Je zima. Na polích se teď podle vyhlášky můžou chovat ovce. Navíc jsem sehnala celkem levně ohrádku, takže bude vlny dostatek.” Překvapeně jsem vzhlédl. Zrovna jsem kontroloval, v jakém stavu se nachází můj Vikingský meč, když mě Enari oslovila se svým nápadem.
“Co prosím?” Zeptal jsem se nevěřícně. “Tak my máme pole, ohradu a hrajeme si na farmáře?”
“Tak nějak.” Odtušila a hned začala vysvětlovat. “Na trzích byl hroznej zájem o obvazy. Obchod s ovcema už delší dobu stagnuje, tak se mi tu nahromadily. Nebude to stát žádnej počáteční kapitál. Nasadíme si ovce do ohrady a na pole a budeme je stříhat. Vlnu spředu u jednoho známýho a ze sukna se pak udělají obvazy. . . Co ty na to?”
Pomalu jsem odložil meč a procházející Enari jsem si lehce přitáhl k sobě a posadil si ji na klín.
“Už tehdy jsem ti řekl, že tě asi miluju. . .” Neudržel jsem se a jemně jsem ji políbil ještě předtím, než jsem jí stihl říct vše co jsem měl na srdci.
A dost možná právě to bylo to, co jsem měl říct už dřív. Nic neříkat, prostě jen jednat.
Neodtáhla se, a já konečně věděl. Věděl jsem, že mne miluje tolik, jako já ji. A že až přijde čas, budeme svoji. Kdybych v nějakého boha věřil, určitě bych mu věnoval nějakou modlitbu plnou díků. Ale já nevěřil.
A proto jsem si užíval oboustranně stupňující se vášeň polibků. Až do té doby, kdy jsme nazí na kožešině před praskajícím krbem splynuli v jedno. Jedna duše, jedno tělo. Ještě dlouho poté jsem probíral husté hnědé vlásky na mé hrudi spící krásky, zíral do plamenů a přemýšlel o tom, jaká náhoda nás vlastně svedla dohromady.
A v tu chvíli poprvé jsem dospěl k závěru, že mi ani chybějící paměť nevadí. Přitáhl jsem kožešinovou přikrývku trochu výš, aby nahé rameno spící elfky neprochladlo. Pak jsem se potichounku posadil ke stolu a začal se oblékat. Zbytek tak trochu připomínal Baladu co tuhle zpíval nějaký minstrel na náměstí.
Než zavřel bránu, oděl se do oceli a zhasil svíci,
bylo už k ránu, políbil na posteli
svou ženu spící.
Spala jak víla, jen vlasy halily ji,
jak zlatá žíla, jak jitra v Kastilii,
něžná a bílá, jak rosa na lilii,
jak luna bdící.
Jen já nezavíral bránu, ale dveře. Neodíval jsem se v ocel, ale do kalhot, košile a tuniky. A nezhasínal svíci, ale přihodil jsem potichu do krbu dvě polena. Oheň zapraskal, Enari lehce vzdychla, překulila se na záda a snila dál. Podle úsměvu na tváři se jí zdály pěkné věci. Raději jsem přestal na tu baladu myslet. Ten muž se chystal do války, ve které padl. Což mi připomíná ještě jeden rozdíl oproti baladě – nejsem muž té spící bytosti. Ale to se dá napravit. Jednou. . .
S lehkým úsměvem jsem proklouzl dveřmi ven a potichu za sebou zavřel. I když mě po pár krocích začala být šílená zima od nohou, za což nesporně mohl fakt, že brození závějemi v lehkých letních botách není zrovna vyhledávanou zimní činností, rozhodl jsem se procházku po městě dokončit.
Ve chvíli, kdy sem se vracel z hodinové procházky městem, obloha na východě začala blednout. Potichu jsem vklouzl dovnitř a vezl zpět pod huňatou deku, vedle nádherně hřejícího těla mé snoubenky. S tou myšlenkou jsem se oddal třem hodinkám spánku, než mě probudil ten nejsladší zvon na světě – tlukot srdce mladé ženy sklánějící se nad svou láskou, aby ho polibkem probudila.
“Dobré ráno miláčku.” zašeptala.
"Ahoj lásko."
***
"Teda, do tebe ty piva padaji, jak do propasti." zašklebil sem se přez džbánek kořalky na řemeslnici před sebou.
"A máááš ně-co proti?" Její slova byla do provázena dvěma škytnutími. Opřela hrdlo o okraj džbánku, hospodou se rozlehlo hlasité řachnutí skla o sklo. Polekaně jsem džbánek odsunul o kousek z jejího dosahu.
"Po ce-elodenní práci v do-le si to snad zaslo-oužim, -bo ne?" opět několikrát škytla a zakřenila se. Marně jsem přemýšlel, jestli bych jí měl začít krotit, nebo se o to raději nepokoušet. Jenže, tímhle tempem by se za chvíli neudržela na nohou. A Enari by mě zabila, kdybych její kamarádku domu přinesl zlitou jak zákon káže.
"Poslyš Stonny, co vlastně děláš? Enari mi naznačila, že jseš krejčová . . .a teď mi říkáš žes byla v dole." Snažil sem se upoutat její pozornost mluvenim, zatímco rukou jsem naznačoval hospodskému, že další pivo už ne-e. Nehledě na to, že mi tahle nesrovnalost začala vrtat v alkoholem příjemně opojené hlavě.
"Mno, to jo. Enže neni mat-rijál. Tak sem se nechala přže-školit a teď se učim bejt dobrá ho-ornice." Zašklebila se a lokla si piva, přez půl lahve.
"Spíš pijavice" oplatil sem jí úšklebek. Na rozdíl od ní mi ještě alkohol nezačal dělat problémy s mluvením. Trochu jsem usrkl kořalky a zavzpomínal si na doby, kdy jsem ještě chodil kopat. To ještě byl Andorskej důl v pořádku a nemuselo se trmácet až za severní hradbu.
"Nech si toho, joo? Haleď, přemej-šlela sem o tom, že bych se ne-chala vzít do nějakýho cechu. Tam by mi matri-jál pomohli obstarat a já bych z toho jen vyráběla. " pak se podívala na mě. "A co ty? Ne-ceš do ňáký-ýho cechu? Tahle nádeničina tě musí n-dit." Dalo by se říct že souvislé škytání prokládala slovy tak dlouho, až se jí povedlo doškytat myšlenku do konce.
"Nevim, nepřemejšlel sem o tom." přiznal jsem se a místo dalších řečí sem si zhluboka přihnul ze džbánku. Vlna alkoholu se prohnala mými ústy a usadila se v žaludku. Další z příjemných vln tepla se okamžitě začala šířit do celého těla. Vyhřát se zevnitř v takovou studenou a deštivou noc je to nejlepší.
"Co se vsa-vsadit, kdo z nás se do ně-jaké-ého cechu dřív dostane, z nás dvou dří-ív, hmm?" zablekotala a kopla do sebe zbytek piva, prázdná lahev pak jen o vlas minula stůl, na který ho chtěla položit a rozprskla se po podlaze. To nám dodalo dostatečnou pozornost od hostinského a několika dalších hostů. S omluvným pousmáním jsem hostinskému hodil stříbrňák na stůl navíc, spolu s několika dalšíma za útratu. Alkohol u mě zapracoval natolik, abych měl právě tolik ztřeštěnosti navíc, kolik bylo k přijmutí toho návrhu potřeba.
"Ale. . Jak chceš určit, kam se necháme naverbovat?" Zašklebil sem se na ní. Odpověď jí trvala jen pár okamžiků.
"Prv-ní cechovej punc, na kte-rej cestou dom nara-azíme."
"Platí. A teď domu, už tak nás Enari pěkně zpucuje že jdem pozdě, a ještě jdeme opilí."
Zamířili jsme ke dveřím pěkně vrávoravým krokem, Já ještě vestoje dopil zbytek pálenky. Otevřel jsem a podržel Stonny dveře a zašklebil se na ní v parodii na úslužnou úklonu. Poté co provedla něco jako pukrle se jí ale zatmělo před očima a její zavrávorání ve dveřích vedlo k tomu, že zakopla o práh. Další věc, kterou jsem zahlédl byla rozesmátá Stonnina tvář a povalený stojanový svícen , který stál vedle dveří.
"Tady je punc Vládci Strachu. A je rozhodnuto." křenila se od ucha k uchu sedíc na dlažbě před hospodou a mnula si naražený loket.
"Jdem, než po nás hostinskej hodí vidle." Pomohl jsem jí vstát, postavil jsem svícen a raději jsme chladnou nocí vrávorali pryč.
***
***
Ztratil jsem zájem dokončit to, jestli se vám chce můžete ohodnotit.
A podle návalu porotců to asi ani nemá smysl.
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Raist - 5
Nemám výtku. Leda, že by si to pisatel skutečně v příběhu nepokračoval :)