'Přicházím odnikud,
má duše je prázdná
vše co vidím, je jen stín, šeď těchto dní.
Někteří hledají svou moc v silách elementu,
pravá energie však vychází z duše, z jejího propojení s okolními světy.
A ten, kdo tuto pravou podstatu pochopí, dokáže hýbat událostmi i pouhým zachvěním klásku obilí....'
Můj příběh je pouhá vzpomínka na minulost. Nehledejte v něm žádné hrdinské činy, je to jenom čas proudící kolem nás. Nehledejte v něm žádný děj, ten je ukryt kdesi za tím vším, očím skryt.
Před několika lety jsem nějaký čas obýval ostrov Nimtol, bílá pevnost vystavená na skále tyčící se z moře, kde jsem mohl dlouhé hodiny pročítat knihy o mnoha věcech známého světa. Sbíhaly se zde informace o různých silách, elementech a energiích, jiných světech, zemích, kontinentech, zvířatech, magiích, rituálech, pokrmech a snad všem, na co si kdo dokáže vzpomenout. Když se ohlédnu, vidím i přesně pohnutek sil, o kterém bylo psáno, že přijde a změní svět.
Sám jsem se však spíše zabýval spojením s čirou energií, prostřednictvím které bych dokázal čerpat moudrosti ukryté v paměti tohoto světa. Zdokonalil jsem se v magii hudby, kterou mohu použít jako bránu pro přítok energie a vyvolat různé stavy mysli; naučil jsem se lépe vnímat vše kolem. Bytí měnilo svou podobu.
Když zavzpomínám na události před odjezdem, vlastně na celý dosavadní život, vše bylo trochu jiné. Poměrně časně po založení elfské frakce, Menel Sanga, jsem byl přizván ke vstupu. To sídlila ještě v Thyru v takovém středním domku z pískovce – později se koupila mramorová vila za městem. V té době jsem se ještě učil dokonalému ovládání loutny v technickém směru, bylo třeba nedělat chyby a, dalo by se říci, dokonale pojmout techniku pravé a levé ruky. Většině normálních tvorů by bohatě stačila čtvrtina z toho, co jsem se snažil obsáhnout já. Hudbě a umění jsem chtěl věnovat mnoho, abych skrze ně dokázal vyjádřit pocity. Vlastně již tehdy začala cesta k cítění energie, i když jsem si to tehdy zase tak neuvědomoval a bral jsem to trochu z jiného pohledu. Do cechu jsem byl tedy přijat v roli ceremoniáře, především pro zviditelnění frakce.
Nedlouho po té jsem uspořádal menší básnickou soutěž, ze které mám do dnes živé vzpomínky. Přihlásilo se několik tehdejších umělců. Vzpomínám si na pana Larese, Elderase, Walmara, na slečnu Renfri, která tuším vyhrála soutěž o bojovou píseň pro nadcházející bitvu o Lewan, a vítěze hlavní soutěže, pana Marigolda, v té době asi nejznámějšího básníka Andárie. Někdy tehdy jsem sepsal svou první sbírku básní, Yaime.
Menel Sanga si dala za svůj cíl znovudobytí Lewanu, elfského města, které bylo tou dobou okupováno skřety. Na jaře toho roku bylo vše připraveno pro zahájení tažení. Bitvy se krom Menel Sangy, rozdělené do dvou oddílů, první bojová, vedená samotným Enialisem Liadonem, a druhá podpůrná, kterou jsem dostal za úkol vést já sám, účastnila i spojenecká vojska lidské frakce, Praetorie, a spojeneckých vojsk tehdejších cechů a dobrovolníků. Můj oddíl měl převážně za úkol udržet bojový oddíl bojeschopný a v dobré kondici.
Lewan byl dobit a práce na jeho obnově mohla začít. Trvalo několik měsíců, než v Lewanu vyrostlo prvních pár budov a my se mohli přestěhovat. Krátce po nastěhování tragicky umírá vůdce elfů, Enialis Liadon, kterého střídá Willhrub. S Willhrubem jsme nechali vystavět Lewanskou knihovnu, aby občané města nemuseli jezdit až do vzdáleného Andoru. Zároveň jsem dal dohromady několik posledních básní z minulých období, které jsem pojmul do další knihy, Quentale.
Ovšem, něco se změnilo. Má Hudba odešla z tohoto světa. Bytí přestalo mít smysl…
'Kroky osudu, jež rozdělily naše cesty. Tvé se vydaly hluboko pod povrch, kde stále bloudí v nekonečných chodbách. Až nastane čas, znovu se sejdeme.'
Když jsem se vrátil, země byly rozpolcené konfliktem dvou frakcí, na jehož počátku padl Kiran Willhrub a na jehož konci padl Caesar, vůdce Praetorie. Konflikt byl nakonec uťat oboustranným zákazem vstupu na území soupeře. Sám jsem si u tehdejšího konzula, Malagara, vyžádal výjimku, kvůli momentální studii jisté části dějin, které mi pomáhala odhalit právě Thyrská knihovna. Zároveň jsem vytvořil nový koncept pro přijímání uchazečů, který se zakládal na jiných principech, než mohly nabídnout cechy ostatní. Hlavním smyslem bylo prozkoušet a seznámit se s uchazečem, ne ho zbytečně zaměstnávat aby cechu odvedl kus nepříjemné práce. Tento systém se v budoucnu ukázal jako poměrně efektivní, uchazečů sice prošlo nemnoho, ovšem ti, kteří zdárně došli cíle, měli své jisté kvality. Vzpomínám na jednu mladou okouzlující elfku, Rikku, která u nás nastoupila jako alchymistka; bohužel sešla z cesty, vydala se špatným směrem, z hrátek s démony vznikla posedlost a posedlost uvrhla do temnoty.
Frakce se začala pomalu rozrůstat a já se stal novým Aranthi, velitelem armády. Bylo potřeba vojsko trénovat, aby společně, jako jeden, dokázalo čelit silnému soupeři. Svou sílu mohla vyzkoušet proti jednotkám skřetů a temné jízdě při velké bitvě o Thyris, kde se jako malý oddíl připojila k obraně města.
Začali se v Lewanu objevovat různé stopy dávných ochránců hvozdů, entů. Magická místa začala zjevovat pradávné indicie, které nás postupně naváděly na jejich cestu. Abychom zesílili tuto energii, provedli jsme velký obřad vysvěcení na Nistřině ostrůvku. Ovšem stopy se utišily.
Nová energie, kterou Lewan nabyl, pomalu přilákala i zlé síly, které se ji snažily převzít a zneužít. Pár měsíců po vysvěcení přišel do Lewanu Temný druid, který se pokusil místo znesvětit a obrátit jeho energii k povolání mocných démonů. Druid byl naštěstí zahnán do jeho sídla v Temném lese, kde byl i poražen. Démoni, které nechal na půlce cesty mezi dvěma světy, mu však nepřejí, aby dočkal klidu a kdykoli je vyprovázen z tohoto světa, oni jej vždy pošlou zpět, aby svá muka prožíval znovu a znovu.
Přes bitvy s démony a hledání ztracené minulosti, dostali jsme se až před Poslední enty, kteří nám darovali knihu, která by dokázala enty v našem světě opět probudit k životu. Kniha byla psána stejnými runami jako prastaré svitky, které jsme dříve nalézali. Nebylo pro mě složité je rozluštit a provést tak obřad k jejich povstání. Tak vyvstal Vrbák, první ent tohoto věku. A ten začal probouzet další.
Lewan se však stále nedočkal klidu. Nápor hadího lidu, další stopy temné jízdy a jejich démonů, skřetí invaze… Zdá se, že vždy tu bude nějaká hrozba, se kterou bude třeba bojovat.
Pomalu opouštím cestu kopí, je čas prohlubovat cestu strategie.
***
'Silný bojovník je ten, který bravůrně ovládá svou zbraň; nejsilnější, který zbraň ve svých rukou k dosažení vítězství nepotřebuje...'
Po nějaké době odstupuje ze své vůdčí pozice Nasir. Rozhodl se prožít svůj čas mezi stromy hvozdu. Králem Lewanu se stávám já. Králem Lewanu a jemu věrným elfům. Mou cestou je život, naším znakem se stává bílý strom, strom života, na zeleném pozadí. Vůdci ostatních ras zapomněli na své sliby předkům, často se chovají tak, aby uzmuli co nejvíc sobě na úkor ostatních, často nepřemýšlí nad naším světem, jen nad svou slávou a bohatstvím. Na jednu stranu jim to nelze mít tolik za zlé. Svůj kratičký život mají vyryt v krvi. Jejich touhou je, aby právě pro ně zněly budoucí písně a balady, aby se jejich sochy pyšnily uprostřed náměstí a na jiných významných místech. Co si však ne vždy uvědomují je, že jejich ego může nahnat jejich rasu, a vlastně nakonec všechny rasy Andárie, do záhuby... A tohle nebezpečí musí Lewan ohlídat, i kdyby ho všichni ostatní opustili.
Andárie byla navštívena cizinci z jiného světa. Několik, snad bratrů, se svými armádami. Jakési účty mezi sebou si vyrovnávali potyčkami v našich zemích. Města to mezi sebou trochu rozdělilo. Nejpodivnější v tom všem byla však svatba císařovny Kilias s jedním z vůdců cizinců, s Akarou. Jeho vojsko obsadilo Andor a žádalo si poslušnost všech. Lidí, cechů, měst. Lewan se k této situaci moc nevyjadřoval, nemohl dát slib Akarovi, protože by to mohlo znamenat narušení slibu jiného, jiného a jediného, ke kterému bych se mohl vázat. Celá ta situace byla hodně zvláštní. Thyris se veřejně postavil proti císařství a vyhlásil nezávislou republiku. Akarovi se to samozřejmě nelíbilo a s Thyrem se vydal bojovat. Možná i proto si tolik Akara nevšímal ostatních, kteří s ním přímo nespolupracovali. Lewan nehodlal bojovat na straně Thyru ani na straně Akary. Tedy, alespoň do té doby, dokud se boj drží před hradbami města. Pokud by se Akarovi podařilo dostat se za hradby Thyru, má armáda měla rozkaz vyhnat jeho armádu a udržet město. Thyris nesměl padnout, i když byl spíše protivníkem Lewanu. Elfové by museli pomoci udržet Thyris, i když by se dalo očekávat, že lidé by nyní tohle pro Lewan neudělali.
Kilias se již vůbec neukazovala na veřejnosti. Mnozí nabývali podezření, že celá svatba byl podvod, že byla Kilias přinucena proti své vůli anebo přímo pod nátlakem ke sňatku přistoupit. Začali jsme hledat informace, co za tím může být. Díky spolupráci s jedním z dalších vůdců, který bojoval proti Akarovi, se nám podařilo dostat se do jejich světa, do jejich hradu, a vysvobodit kapitána bývalé císařské stráže, Brenidona. Vysvětlil nám co se s ním stalo a začal pracovat na plánu jak Akaru odstranit a Kilias dostat zpátky do Andoru, ať už je kdekoli. Zneškodnění Akary se mu nakonec, s pomocí dalších, povedlo. Skupina zaútočila na hrad a Akaru dostala. Zem se tak ocitla bez cizího nadvládí. Vlastně, bez jakéhokoli nadvládí, jednotlivá města přestala oficiálně i neoficiálně patřit pod cokoli. Císařství jako takové skočilo.
Pád Akary však neznamenal pád všech jeho přívrženců. Někteří padli s ním, někteří na vlastní pěst plnily jemu složené sliby dál.
Několik měsíců potom byla má družina přepadena přímo v Lewanu jedním z Akarových vrahů, Tenebris. Tenebris byla poslední, která nesla přísahu samotnému Akarovi. Jejím úkolem bylo zlomit všechny Andarijské vůdce či cechmistry, kteří stáli proti němu. Při útoku v Lewanu se jí podařilo ukrást Korunu elfů. Tu mi nabídla navrátit, pokud bych přísahal věrnost Akarovi, tedy spíše jeho ideálům. Pokud bych se před ním sklonil a přísahal mu pokoru.
Koruna elfů je dávným artefaktem. Byla vyrobena, stejně jako koruny králů lidí a barbarů, ve věku dávno ztraceném. Společně se znakem rasy a prastarou zbraní nám tyto artefakty byly předány na místě vykopávek, na místě bitvy, kde se pradávné rasy Andárie zahubili svou chamtivostí a nejednotou. Staří panovníci se nám zjevili a předali nám je doufajíc, že s nimi poneseme i jejich odkaz. Že nezapomeneme na chybu, které se oni dopustili. Že Andárii ochráníme před skutečným nepřítelem.
Vzal jsem Tenebris na místo té bitvy. Řekl jsem ji, co se tu tehdy stalo. Vysvětlil jsem ji, že i když je ta koruna důležitá, důležitější je právě odkaz, který v sobě nese, který představuje, se kterým mi byla předána. Důležité je udržet mír a společně bojovat proti vnějšímu nepříteli. Důležité je udržet celkovou stabilitu Andárie, i když se ji mnozí snaží destabilizovat pro svůj vlastní prospěch… Mysl Tenebris se obrátila, přec svázána slibem. V slzách pozbyla svého cíle a uvědomila si svou chybu. Vrátila mi korunu a rozhodla se raději zemřít, protože její přísaha nedovolovala sprostit se svého slibu. Rozhodla se zemřít s tím, co v sobě přechovávala. Rozhodla se zemřít, aby byl Tash Akara navždy zničeny...
'I když melodie na tvé cestě dohrála, nezastavuj se. Pokračuj dál, aby tvé stopy nezmizely.’
...
Tento příběh jenom těžko nalezne pravého konce. Čas stále ubíhá a přináší a odnáší mnohé. Nadejde onen konec?
'Cesta by měla být tvou moudrostí, neustávej na své pouti příliš časně…'
'Až nalezneš na své pouti čirou, nejčistší, krásu,
poklekni a pociť souznění…
… nalezni klid duše'
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Argorion - 5
Obsahem hodnotny pribeh s pridechem komplexniho lyricna. S prehledem za 5.
Heratrix - 5
Příjemně atypické, reálně faktografické, zároveň není opomíjena ani postava jako taková, zajímavý sloh, téměř bez chyb.
Lilien - 5
Co se postavy samotné týče, tak to nejde až tak do hloubky... ale to málokterý příběh. Ta faktografická stránka je ale hodně dobře zvládnutá. Nejpodstatnější ale je, že mě příběh bavil od začátku do konce. :D Plný počet.
'Přicházím odnikud,